07 / Momentka Tomáše Pospěcha

Autor: Tomáš Pospěch <(at)>, Téma: theory/teorie, Vydáno dne: 14. 06. 2006

„Když chcete být slavný, musíte to udělat tak blbě, že to tak blbě před vámi nikdo neudělal.“ To je památná věta malíře a fotografa Miroslava Tichého z jihomoravského Kyjova ve filmu promítaném na jeho výstavě. Blázen, zneuznaný génius, šmírák, konceptualista, alkoholik,  Tarzan v důchodu, moravský Diogenes, takovými a mnoha dalšími výrazy je v posledních dnech častován v médiích. Pravděpodobně je mu to zcela jedno, za svůj život si už zvykl. Snad ani netuší, jakou vyvolal mediální bouři poté, co brněnský Dům umění otevřel jeho první českou výstavu a renomované nakladatelství Torst mu vydalo monografii fotografického díla. Jak upozornili historici fotografie Vladimír Birgus nebo Josef Moucha, většina dohadů se točí kolem nejasností či účelových manipulací v Tichého životopise a dohadů, zda Roman Buxbaum pořádá výstavy, prodává fotografie a inkasuje peníze oprávněně. Hlubší interpretací děl se už zabývá málokdo a přitom to by mohlo poodhalit, zda je opravdu „...na nejlepší cestě se stát nejslavnějším českým výtvarníkem druhé poloviny 20. století“ jak o něm vlastník Tichého fotografií poněkud účelově mluví.

Ačkoliv většina slavných umělců byla za svého života poměrně komerčně úspěšná a projevili velký talent jak umět prodat svůj talent, nejvíce se líbí historky o nepraktických umělcích, romantických zkrachovancích a svobodných bláznech. Na jedné straně bezzubý téměř osmdesátiletý stařec v roztrhaném oblečení žijící ve špinavém kutlochu, který odmítá základní hygienu a vynáší kyble vody z pod umyvadla. Na straně druhé umělec, za nějž někdo prodává fotografie v ceně jediného snímku za desítky nebo i stovky tisíc korun. To už je rajcovné téma i pro média, která jinak o výtvarném umění nepíší. A skvělý piár kolem Tichého tento zájem umně živí. Pro nejasnosti kolem vlastnictví fotografií je odmítli vystavit v Galerii Rudolfinum. Ta v těchto dnech hostí díla holanďanky Rineke Dijkstra, hvězdy současné evropské fotografie, a bez bulvárního přídechu se o ní píše o poznání méně.

Prodat život člověka z maloměsta totalitního Československa, který si zažil psychiatrickou léčebnu, údajně i kriminál, a spoluobčany byl ostarkizován, s nutkavou sexualitou ale prakticky bez možnosti zaujmout nějakou ženu, se zdá být spíše jako skvělý marketingový tah. Život Miroslava Tichého je svými objeviteli interpretován na jedné straně jako osud člověka s těžkou dementní dysfunkcí (Roman Buxbaum) až po vědomé gesto konceptuálního umělce (Pavel Vančát). Styl života, jeho fotoaparáty, šmíráctví, patina snímků, kterou jim dodal svým nešetrným přístupem, činí z každé fotografie neopakovatelný originál. Význam a hodnota Tichého fotografií je nyní přeceňována, přesto mají nepochybnou sílu. Upřímná živočišnost, úchylná roztomilost, kouzlo nechtěného a antifotografičnost jsou jistě osvěžením ve výstavním provozu letošní sezón a vnáší řadu podnětů k úvahám o současném umění. Příběh o Miroslavu Tichém se nám líbí, neboť zapadá do historky o člověku, kterému se ke konci života dostalo zadostiučinění. Teď jde jen o to, aby z toho pan Tichý alespoň ke konci života také něco měl.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 14. června 2006