Ukaz("titulek"); ?>

Autor: Ukaz("autor_jm"); ?> <Ukaz("autor_jen_mail"); ?>>, Téma: Ukaz("tema_jm"); ?>, Vydáno dne: Ukaz("datum"); ?>

 

 

Výrazně barevné podle některých názorů až kýčovité fotografie amerického fotografa Davida LaChapella představuje na retrospektivní výstavě od 7. prosince 2011 do 26. února 2012 Galerie Rudolfimum.

David LaChapelle se narodil 11. března 1963 v městečku Farmington ve státě Connecticut na východním pobřeží Spojených států. Jeho matka, která se narodila v pobaltské Litvě, byla emigrantka a výrazně ovlivnila jeho raný pohled na svět vlastnostmi jako šetrnost, slušnost, odpovědnost nebo úcta, které se mísily s okamžiky, které zná každý emigrant: s nejistotou, jazykovou bariérou, ztrátou zázemí, rodiny a přátel. LaChapelle chtěl být od raného dětství umělcem a jak sám k tomu říká: „Rozhodně jsem se nehodlal stát nějakým obchodníkem. Tím jsem si také ospravedlnil, že jsem nedokončil školu, že jsem nemusel dávat pozor při hodinách, hlavně v matice.“

 

V zásadě banální prostředí amerického maloměsta ho inspirovalo k únikům do jen několik hodin cesty vzdáleného New Yorku – dynamického a neustále se měnícího kulturního centra, kde na přelomu 70. a 80. let nastupovala nová generace umělců. V galeriích například poprvé vystavují umělci jako Robert Mapplethorpe, Andres Serrano, Joel-Peter Witkin nebo Cindy Sherman, která patří k jeho oblíbeným umělcům stejně jako třeba Diana Arbus, Nan Goldin nebo Andy Warhol. V této době navštěvuje newyorské kluby, kde se v průběhu svých návštěv mohl setkat nejen s pop hvězdami, mezi nimiž nechyběli zpěvačka Cher a Michael Jackson, stejně tak jako s tanečníky Michailem Baryšnikovem a Marthou Graham či s malířem Salvatorem Dalím a rovněž se začínajícími umělci jako zpěvačkou Madonnou a skupinou nové vlny Duran Duran a mnohými dalšími. LaChapelle tu poznal nejen blyštivý svět nočního života, ale i jeho drsnější stránky, svět nejen plný rozkoší a přepychu, ale také lidských tragédií a zklamání. Vše zde bylo koncentrovanější než v běžném životě, hudba jasnější, propady hlubší. Možná to bylo první prostředí, v němž se David cítil, že opravdu žije, že vnímá svět, jemuž jaksi podvědomě a intuitivně rozumí. A toto prostředí se později promítlo do jeho fotografií jak výraznou, křiklavou a mnohdy přehnanou barevností tak i výběrem témat. Zásadním pro LaChapella bylo setkání s Andy Warholem. „Andyho Warhola jsem potkával v newyorských klubech. Byl velmi přátelský. Člověk na Andyho narazil, když obrážel kluby nebo mejdany. Oslovil jsem ho s tím, že jsem fotograf, a jestli bych mu nemohl ukázat svoje fotky, a on řekl – jasně. Dal mi první větší flek, kde jsem pracoval jako fotograf – v časopise Interview. To byla moje škola.“ říká k tomu. 

V polovině 80. let, po tom co se LaChapelle přestěhoval natrvalo do New Yorku, se jeho tvorba začala objevovat v malých newyorských galeriích. První  výstava připravená roku 1984 pro nově vzniklou 303 Gallery nesla název Dobrá zpráva pro moderního člověka (Good News for Modern Man). Na podzim téhož roku se ve stejné galerii prezentoval ještě jednou se souborem Andělé, svatí a mučedníci (Angels, Saints and Martyrs). Tyto série černobílých fotografií nalezneme v první místnosti Galerie Rudolfinum. Již tehdy v nich hrálo hlavní roli tělo, jak ženské, tak mužské. Oplývají řadou gest a vycházejí z náboženství, i když není zcela jasné z jakého – jestli jde o náboženství křesťanské či pohanské rituály. Soubory mají zvláštní, specifickou atmosféru, jakousi nečasovost. Je v nich jemnost, zajímavá práce se světlem a stínem. Nacházíme v nich zajímavou atmosféru a určitou výtvarnost, která se ale v jeho následujících souborech již neobjevuje. Tyto fotografie by mohly být klidně vytvořeny na přelomu 19. a 20. století, a lze je přirovnat k fotografiím Edwarda Steichena nebo Františka Drtikola. Pokud by u nich nebylo napsáno jméno autora, tak bychom je pravděpodobně k tvorbě Davida LaChapella nepřiřadili. V době kdy vznikaly, již plně zasáhla celou newyorskou uměleckou scénu nemoc AIDS. Jejím nebezpečím byl fotograf přímo konfrontován, protože na nemoc zemřel jeho přítel. Černobílé vidění světa z odstupu vnímal právě v tomto kontextu: „Všechno bylo černobílé, protože barvy pro mne tehdy neexistovaly, všechno jsem tehdy prožíval velmi těžce. I mé rané fotografie z té doby jsou černobílé, jsou náladové a temné v tomto duchu jsem pracoval šest let.“ Z rané tvorby na výstavě najdeme ještě další fotografie z konce 80. let, které jsou spíše experimenty. LaChapelle zde již používá kontrastní a často ostré barvy, do některých fotografií vkládá zajímavé detaily, jinde transformuje barevnost do větších jednolitých ploch a o těch dalších bychom již neřekli, že to jsou fotografie. Na obrazech spojuje fotografii, koláž a grafiku. Fotografie rozstříhává a posléze nalepuje či je vyškrabává a barevně manipuluje – zkouší co vydrží. Hraje si. Je v nich vidět hledání rukopisu a seberealizace autora. Jen, bohužel v jeho pozdější tvorbě nevidíme žádnou návaznost. Další místnost nazvaná Příběhy a tváře prezentuje LaChapellovu tvorbu převážně 90. let. Kdy se během poměrně krátké doby vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších představitelů reklamní a komerční fotografie mezi stálice reklamního nebe jako Maria Testina, Annie Leibovitz, ale i velikány Richarda Avedona a Helmuta Newtona, kteří záhy rozpoznali jeho talent a originální přínos. LaChapellovi klienty se postupně staly nejvlivnější značky (např. Maybach, L’Oréal nebo Nokia), nejprestižnější módní časopisy (Vogue, Rolling Stone, The Face nebo Vanity Fair) se předháněly, který má od něj více obálek a fotoeditorialů. Módní svět nejenom fotografoval, ale postupně jej začal i ovlivňovat. Své modely dokázal stylizovat do neviděných kompozic, materializoval jejich i své sny a skryté představy. Mít fotografii od Davida LaChapella se stalo módním hitem, a proto se mu v následujících letech před objektivem vystřídaly celé zástupy slavných a obdivovaných, kteří chtěli podstoupit dobrodružství, které pro ně připravil.



Ukaz("text"); ?>