Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 863 nalezených)

01-d
 


| Autor: | Vydáno dne 01. 07. 2015 |

bez-nazvu-1 OPAVA Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě letos slaví pětadvacáté narozeniny. V opavském Domě umění jsou u této příležitosti k vidění práce studentů z posledních pěti let, nechybí ani absolventi, kteří získali mezinárodní respekt – například Bára Prášilová, Dita Pepe, Tereza Vlčková, Rafal Milach či Evžen Sobek.

" Zdroj: http://www.lidovky.cz



| Autor: administrator | Vydáno dne 21. 06. 2015 |

Studentka ITF Anna Grzelewska na své výstavě v Lodži

Ve 14. ročníku Mezinárodního fotografického festivalu v Lodži slavili velký úspěch polští studenti a nedávní absolventi Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. V soutěži Grand Prix Fotofestiwal, kterou obeslalo přes pět set fotografů z mnoha států, byly uděleny jenom dvě ceny. Hlavní získal známý francouzský fotograf Patrick Willocq za hravý intermediální soubor s motivy mladých žen z Konga, které čekají své první dítě. Druhou cenu, udělenou rektorem Lodžské univerzity, obdržela studentka 3. ročníku ITF Anna Grzelewska za cyklus Julia wannabe, v němž s mimořádnou empatií i obrazovou působivostí po několik let sledovala přerod své dcery s dítěte v mladou ženu. Této soubor je součástí její bakalářské práce, kterou bude v Opavě ohajovat koncem června. Nebyl to první úspěch opavských studentů v této soutěži: v roce 2009 získal Andrej Balco Zvláštní cenu za cyklus portrétů služek a sluhů v brazilském Rio de Janeiro „Domésticas“ a v roce 2012 získal tehdejší student 1. ročníku ITF Tomasz Lazar Grand Prix za cyklus expresivních černobílých fotografií z demonstrací v New Yorku, který byl i oceněn 2. cenou v soutěži World Press Photo.



| Autor: administrator | Vydáno dne 15. 06. 2015 |
001a
 

 



| Autor: administrator | Vydáno dne 15. 06. 2015 |
01


| Autor: administrator | Vydáno dne 15. 06. 2015 |
 

Text k výstavě Evžen Sobek, Life in Blue, (kurátor Tomáš Pospěch), Galerie Emzin, Ljubljan, Slovinsko.

 

Linie tvorby českého fotografa Evžena Sobka (1967) téměř souvisle sleduje všechny proměny středoevropské dokumentární fotografie po roce 1989. Ne snad proto, že by se je dýchavičně snažil následovat, ale právě proto, že byl velice často jejich součástí nebo je do českého prostředí dokonce přinášel. Od sociálně vymezených komunit jako byly snímky z vesnic, klášterů nebo o Rómech, se jeho zájem na konci devadesátých let přesunul k subjektivnějším a mnohovýznamovější výpovědi představené v souboru Ecce homo. Na počátku nového století začal upřednostňovat barvu, všímat si nových forem životního stylu a trávení volného času. Kinofilmovou momentku vyměnil za detailní podání středního formátu, kde je zastavený děj nahrazen klidným setrváním, na fotografiích se objevují motivy, které bychom mohli nazvat krajinou, portrétem, zátiším. Fotografie mají specifickou tonalitu a ostrá hranice mezi nedotknutelnosti děje a spoluprací s modely přestala být důležitá. Jako fotograf, pedagog i kurátor se tak výraznou měrou spolupodílel na rozvíjení toho, co u nás začalo být označováno jako nový dokument. Současně je Evžen Sobek jedním z mála dokumentaristů, kterému se podařilo vydat knihu v zahraničním nakladatelství. Kniha Life in Blue loni vyšla v nakladatelství Kehrer Verlag Heidelberg v Berlíně. Na ploše netradičního velkého, čtvercového formátu je v ní představeno 53 fotografií, které doprovází úvodní eseje hsitorika fotografie Jiřího Pátka a sociologa Jiřího Siostrzonka.

            Podmanivost Modrého života je vystavěna na poučce, že drobná jednotlivost je výsekem celku. K vytvoření souboru bylo vybráno mnohovrstevnaté prostředí tří Novomlýnských přehradních nádrží, vybudovaných v sedmdesátých letech mezi vinohrady jižní Moravy. Systematickým mapováním je tento malý vzorek využit jako modelový systém pro vykreslení řady soudobých fenoménů. Evžen Sobek zde sleduje prapodivnou koexistenci nejrůznějších víkendových lidí, svět chatařů, rybářů, naturistů, myslivců, kutilů, zahrádkářů, paintballistů, surfařů a motorkářů, které spojuje obdiv ke slunci, vodě, jídlu a alkoholu. Ti si zde víceméně pololegálně a živelně vystavěli chaty a nejrůznější účelové stavby nebo obývají karavany a přívěsy, které časem obklopily zahrádky. K zachycení tohoto světa Evžen Sobek zvolil středoformátový negativ, který dále skenoval, aby tak vytvořil fotografie v měkké tonalitě, laděné do modrých tónů, s řadou jemných detailů. Pojmenovat dobu, životní styl a sdílené hodnoty sledováním soudobých forem trávení volného času se v uplynulém desetiletí pokusila řada českých fotografů, beze sporu lze bez nadsázky napsat, že se jedná o jedno z nejstěžejnějších témat doby. Ale Evžen Sobek byl z této plejády nejdůslednější.

Tomáš Pospěch

 



| Autor: Pospěch | Vydáno dne 21. 05. 2015 |
 

Text k výstavě Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava, 19. září – 16. října 2013

 

Vít Šimánek (1973) patřil na přelomu devadesátých let a začátku prvního desetiletí k nejvýraznějším studentům Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Překvapoval intenzitou práce i kreativitou přístupů, s jakými přistupoval k dalším a dalším tématům. Z různých stran zde ohledával jazyk dokumentární fotografie v projektech zaměřených na své blízké okolí (Republika Žižkov, 1997–2003) nebo v několika souborech z žižkovské nemocnice, kde pracoval jako sanitář. Vedle intenzivního nasazení pro svou tvorbu patřil také k nemnoha fotografům, kteří se nebáli inovovat dokumentaristickou momentku o řadu netradičních přístupů. Například v žižkovské nemocnici původně vytvořil neúprosnou reflexi času v komparaci portrétů starých lidí s jejich oficiálními občankovými podobenkami z mládí (cyklus Portréty, 1996), později fotografoval tradičním stylem sociálního dokumentu hodně otevřené černobílé momentky náročné práce ošetřovatelů a posledních chvil života pacientů (Interna, 1996–1997), a nakonec zde v barevných rozostřených záběrech snímal reflexi pohledů pacientů z nemocničního lůžka (Pohledy nemocných, 2002–2003).

            Nyní představovaná sklizeň Šimánkových fotografií z posledních deseti let připomíná, že jejich autor se živí jako reportážní fotograf. Dokumentaristické východisko je zde proto v obou nových projektech obohacováno o reportážní přístup, původní  experiment vystřídala zkušenost a snaha o vizuální sdělnost.

            Černobílé momentky Urban Zone (2003–2013) jsou výběrem z cest do evropských měst v Holandsku, Polsku, Itálii, Rumunsku. Nepodávají nám zprávu o konkrétních místech, jako je Bytom, Vulcan, Milán, Amsterdam, Katovice, Turín nebo Sibiu, jsou spíše metaforickou zprávou o lidech i zvířatech, kteří zde žijí, a především o pohledu a pocitech fotografa, který na tato místa reaguje.

            Barevné fotografie z nejnovějšího souboru Slzy Božího Daru jsou opět z nejbližšího okolí Víti Šimánka. V posledních letech bydlel v Milovicích, nyní v Lysé nad Labem, tedy v městech, kde jsou stále přítomné stopy sovětské armády, která odkud musela odejít po roce 1989. Dnes už zrušený vojenský výcvikový prostor Milovice-Mladá vznikl už pro účely rakousko-uherské armády, využívala jej vojska československé armády, wehrmachtu a po roce 1968 sovětská armáda. Zdejší letiště Boží Dar bylo vystavěno na místě bývalé stejnojmenné vesnice. Vít Šimánek sleduje stopy přítomnosti okupačních vojsk, současně ale fotografuje nový život, který se do těchto míst navrací. Místo je využíváno jako sportovní letiště, najímáno na hudební párty nebo na točení filmů, ale také hojně navštěvováno těmi, kdo si zde hrají na vojáky americké armády nebo wehrmachtu nebo testují své automobilové miláčky. Ale při návštěvách fotografa vyniká především jeho opuštěnost, všudypřítomná stísněnost sugerující zakázanou zónu ze Stalkera nebo oblasti kolem Černobylu, ožívá vzpomínka na prapodivnou historii několika posledních desítek let.

Tomáš Pospěch

 

 

 



| Autor: Pospěch | Vydáno dne 21. 05. 2015 |

Rozhovor pro Fotonoviny, Bratislava 2013.

 

 

Jak se Honzo stalo, že syn z rodiny historika umění začal fotografovat?

Vždycky říkám takovou historku, že když už rodiče byli rozvedeni a táta žil v Itálii, pozval nás v roce 1969 k sobě. Ke konci té měsíční cesty jsme s matkou jeli do Benátek. Seděli jsme v bazilice sv. Marka pod kupolí a když jsme odcházeli, tak jsem viděl, že na jedné židli zůstala taštička. A v ní byl Kodak Baby Braun, zmáčknout, přetočit, nic víc a to byl můj první fotoaparát. Takže vždycky říkám, že Pán Bůh ze mne v bazilice sv. Marka učinil fotografa. Nebo nějaký turista.

Díky jim tedy za to.

V tom věku jsem si samozřejmě jen hrál, navíc ten přístroj měl formát 4x4 a bylo do něj tehdy velmi těžké sehnat filmy. Ale máma měla Flexaretu a docela dobře fotografovala, otec ostatně taky. Jak to bylo v té době typické, z koupelny se občas stávala temná komora.

Vstoupil jsi na FAMU v době, kdy zde dominovala inscenovaná fotografie...

No nemyslím, že by dominovala. To se teprve rodilo. Hodně pedagogů tam tehdy dělalo dokument, Pavel Štecha, Jiří Všetečka, Jaroslav Krejčí, byli tam i Tonda Braný a Vladimír Birgus. Pavel Štecha byl mezi nimi tehdy hodně silná osobnost, spoustu lidí přímo či nepřímo ovlivnil. Doznívaly ještě minimalistické tendence, vliv Rajzíka, experimenty i klasická zátiší.

A jak to bylo s tebou? Kdy jsi začal vytvářet první iscenované krajiny?

Já jsem inscenoval v podstatě už v době před FAMU, ale spíše takové drobnosti, zátiší v přírodě. Ale land-artový přístup, ten se objevil až v roce 1982. To mne pustili poprvé za tátou do Německa a objeli jsme spolu celou Evropu. A on mně vším protáhl: Ve stejné době bylo bienále v Benátkách, Documenta, velká výstava o konceptualismu ve Stedejlik v Amsterdamu a mnoho dalších výstav. Zkrátka jako kunsthistorik mi dal nalévárnu. A tehdy byl hodně aktuální land art. Ale drobné inscenace v krajině jsem dělal už dříve, hlásil jsem se s nimi na FAMU a dělal jsem nějaké věci na pomezí zátiší.

Když už jsi studoval na FAMU, co tě tam nejvíce formovalo? Vlastně nikdo z pedagogů nevytvářel nic, co by se podobalo tvému tehdejšímu myšlení... Fotografové ze slovenské nové vlny mi třeba vysvětlovali, že volná tvorba se s nikým nekonzultovala.

Ano je to tak. Klauzurní práce se odevzdaly a čekal jsi buď “popravu” a nebo dobrou známku. Když jsem třeba předložil první své landartové věci, ty pigmenty, tak ty moc dobře přijaty nebyly. Nebylo to prý moc fotografické. Ústřední osobností byl samozřejmě profesor Ján Šmok, už vůbec to, jak ke všemu přistupoval systematicky. Myslím, že ta jeho logika v nás zanechala stopy, neustálá reflexe obrazu a tvůrčího postupu. Určitá logičnost je snad na místě a člověk po čase zjistil, že to přijal...



| Autor: Pospěch | Vydáno dne 21. 05. 2015 |
 

S Ivanem Pinkavou o jeho fotografiích a proměně české fotografické scény

Art + Antiques, 2013, č. 7+8, s. 34–40.

 

Ivan Pinkava nyní vystavuje v Zahorian Gallery v Bratislavě a je zastoupen také na výstavě Vnitřní okruh v Městské knihovně v Praze.  Je respektován jak fotografy, tak scénou současného umění. Jeho fotografie se objevují na aukcích a jsou vyhledávány soukromými sběrateli. To je pozice v českém umění jistě pozoruhodná.

 

 

Jaké bylo studovat na FAMU v polovině osmdesátých let?

Těžko to porovnávat s dnešní dobou, kdy je možné skoro vše, oproti tehdejším letům, kdy se naopak skoro nic nesmělo. Ale přesto na FAMU vzpomínám jako na skvělé období mého života. FAMU byla bezesporu elitní školou, kam se ale vždy nějak podařilo dostat i řadě studentů, kteří vlastně nikdy neměli být z nejrůznějších politických důvodů ke studiu připuštěni. Nutno říct, že vždy to bylo díky jisté odvaze určitých pedagogů. Tak jsme studovali hezky společně s nomenklaturně posvěcenými kolegy za netušeného dohledu některých jiných pedagogů, co naopak byli současně u StB a občas na nás také donášeli. Asi jsme to každý prožívali jiným způsobem, každý jsme konečně měli jinou osobní zkušenost. Ale obecně byla FAMU vnímaná jako bezprecedentní ostrov svobody v porovnání s jinými školami. A katedra fotografie byla díky prof. Jánu Šmokovi i na FAMU státem ve státě. Často jsem měl pocit, že Šmok měl vlastně radost z každého průšvihu, z kterého nás musel vysekat nebo ho shodit ze stolu. Myslím si, že nám ho všichni dost záviděli. A do samotných fotek nikdy nikomu nemluvil. Myslím si, že chápal svou roli někde úplně jinde a roli pedagoga si odbýval spíše v lidové škole, kde si vlastně většinou studenty pro FAMU připravoval i vybíral.

 

Tvými spolužáky byla silná generace Slováků, narozená stejně jako ty na začátku šedesátých let a pojmenovaná později jako slovenská nová vlna….

Existoval jsem vedle nich jen částečně. Jádro bylo určitě v ročníku kolem Tona Stana a já jsem byl o rok níž, v ročníku s  Kamilem Vargou a Janem Pavlíkem. Ale ten ve škole moc nebýval, jednak byl noční pták, a jednak, jak se mu asi prohlubovala maniodepresiva, tak to s ním bylo čím dál složitější… Z dnešního pohledu je už těžko pochopitelné, co slovenská nová vlna tehdy znamenala. Bylo to především prolamování k takové zvláštní podvratné radosti. Ve škole nás učili, že jakákoliv manipulace je vlastně špatně, silné slovo měl tehdy především dokument. Bylo to tedy něco svatokrádežného vstupovat manipulativně do obrazu.

 



| Autor: Pospěch | Vydáno dne 21. 05. 2015 |
Vendula Knopová-Fait Gallery-Brno-2013

Fotograf, 2013, č. 22, s. 78–79.

 

Gratuluji, narodilo se vám ovoce. Vendula Knopová (*1987) končí studium fotografie na Fakultě multimediálních komunikací univerzity ve Zlíně a loni získala hlavní cenu v soutěži Frame. Ve svém novém souboru Jdou dva, prostřední spadne, který představila v  galerii Fait v Brně, šponuje estetiku humoru až k prahu trapnosti. Vrací nás k tomu, čemu jsme se kdysi jistě smáli, ale co dospělost smázla. Inscenuje situační humor, zpřítomňuje jej − někdy obrazem, někdy textem, jako v legendárním Dikobrazu. Ostatně, chuť působit za každou cenu nevážně, potřeba shodit své vážné úsilí, je Vendule nejspíš odpradávna vlastní. Zdálo by se, že takových obrázkových „frků“ je na webu plno a proč tedy chodit s uhlím do Karviné. Osobně mně na těchto obrazech lákají spíše tušené vrstvy za povrchem fotografií. Představuji si totiž Vendulu, jak odkrývá vzpomínky na dětské hry, loví v paralelním světě svých nedospělých sester, s vážnou tváří provádí archeologii dětství, aby z něj vykopala nevážno. Znovuobjevuje svět zvláštních příkazů nebo jen prohlášení ze světa dospělých, z nichž se v myslích dětí stávají jen směšné floskule, zbavené jakéhokoliv smyslu. Venduliny fotografie ilustrují tuto bizarnost, dětské ohledávání různých konstrukcí, jak se vztahovat k okolnímu světu a společenským konvencím.

            Když mluvíme o fotografii, měli bychom rovnou dodat, jakou máme na mysli. Fotografie je velmi různorodá škála strategií, jako by to byla různá média. Fotografie Venduly Knopové můžeme jen stěží vykládat pomocí citací z Rolanda Barthese, Susan Sontagové nebo Johna Bergera, jejichž myšlenky u nás bývají často vztahovány na jakékoliv fotografické výstavy. Přestože si v tomto projektu Vendula vypůjčuje z mnoha odlišných zdrojů, od fotografických blogů, humoru svých mladších sester, vzpomínek z dětství nebo z tradice českého vtipu, důležité je, jak se jí z tohoto různorodého materiálu daří utkat výstavu jako vztah mezi obrazem, textem a prostorem. Holčičí šuškání na lavičce venkovské zastávky, obrázky čmárané na zdi školních záchodků, hlášky pronesené nad politými hospodskými stoly se zde mění v podivnou estetiku namíchanou ze vzpomínek, banalit a trapností. Blogerskou fotografii si obvykle spojujeme s deníkovou formou, většinou mají charakter nástěnky nebo rodinného alba, kam si umísťujeme střípky nedávných zážitků. Ale místo tohoto dýdžejingu pocitů si Vendula z prostředí obrazových blogů bere především humor a lidovost.

            Text se objevuje v souvislosti s fotografií většinou někde dole, pod úrovní očí. Bývá uklizen do popisky v rohu, nanejvýš se mu dostává místa na spodním okraji snímku. Vendula vkládá text na druhou stranu fotografie, aniž bychom věděli, kde je rub a kde líc. Textu je tedy dán stejný prostor, poskytnuta stejná vážnost jako obrazu. Prezentuje jej přišpendlený na sousední stěně ve stejných formátech jako fotografie, poskytuje mu stejné poličky, instalační variace nebo jej umisťuje na spodní část rámu. Paralelně je zde splétán obrazový a textový humor, aniž by jeden dominoval nad druhým.

Tomáš Pospěch



| Autor: Pospěch | Vydáno dne 21. 05. 2015 |

Foto, 2014, č. 20, s. 68–71.

 

Českou společnost osmdesátých let s odstupem let sugestivně pojmenovává především Ostrava Viktora Koláře, vesnice Jindřicha Štreita, pohledy na kladenskou ulici z okna bytu Jiřího Hankeho, Pražské výlohy Iren Stehli, chodníky a okna Jaroslava Bárty nebo projekt Český člověk Jana Malého, Jiřího Poláčka a Ivana Lutterera. Ale příhodně ji zachytily i některé na tu dobu netradiční dokumentární soubory, které vytvořil Jan Jindra. Přestože velká část z nich vznikala ještě během Jindrova studia na pražské FAMU, narušovaly dobové kánony a přinášely rozchod s českou dokumentární tradicí, ve které dominovalo důsledné užívání daného světla bez výpomoci blesku, snaha o pojmenování sociálních vztahů a pozitivní nebo aspoň shovívavý pohled. Na FAMU, tehdy jediné vysoké škole s výukou fotografie, v té době vévodila tradiční momentka odvozená z humanistické fotožurnalistiky nebo citově nezúčastněný subjektivní dokument. Jan Jindra se ve svých souborech snažil ve zkratce vystihnout charakteristické fenomény tehdejší společnosti. Vyhledával témata, která vypovídala o rozpadu hodnot v době normalizace a rozporech mezi oficiálními proklamacemi a každodenními životy. Ve svých fotografiích někdy ironizuje nepříliš utěšené stránky tehdejšího života (Jídelní a lůžkové vozy, 1984–1987; Jižní město,  1984–1988; Přijímač, 1988–1989). Jindy používá tvrdého blesku směřovaného přímo od objektivu (soubory Silvestry v hotelu Jalta, 1982–1984; Chalupáři, 1985). Přitom často sleduje místa bezprostředně spjatá se svým životem. Na studentských kolejích na pražském Jižním městě pobýval během studia na FAMU, v jídelních a lůžkových vozech mířících na Slovensko a do Rumunska si přivydělával jako brigádník a Přijímač vznikl během „vojny“.

            I těm více obeznámeným s českou fotografií byly dosud známy jen fotografie z nočních rychlíků a jídelních vozů, které Jan Jindra vytvořil na střední škole (Noční rychlík, 1981) a pro diplomovou práce na FAMU (Jídelní a lůžkové vozy, 1984–1987) nebo Silvestry v hotelu Jalta (1982–1984) připomenuté v novém výběru v pražské galerii Fotograf a ostravské Fiducii přede dvěma lety.

V krátké době dvou silvestrovských nocí v letech 1982 až 1984 zachytil Jan Jindra doslova pod dlažbou Václavského náměstí ve sklepním baru hotelu Jalta orgiastické slavnosti, zvláštní směsici svobodomyslnosti, nevkusu, erotiky a alkoholu; vystoupení nejrůznějších eskamotérů, čísel s postavičkami z českých pohádek doprovázených i jedním z mála striptýzů v prostředí tehdejšího socialistického Československa. V tehdy proklamované rovnostářské společnosti fotografoval bujaré veselí představitelů tehdejší nobility, zasloužilých komunistů, ředitelů a vedoucích, promíchaných s tehdejší subkulturou Václaváku: taxikáři, veksláky a lehkými holkami. Po půlnoci začalo jako z Pandořiny skříňky vyskakovat to pravdivější v nás.

Jan Jindra tyto fotografie vytvářel pro autorskou knížku pro dokumentární cvičení vedené Pavlem Štechou. Pojmenovával v nich fenomény, které se oficiálně v socialistickém Československu nevyskytovaly. Ve svých tvrdě flešovaných záběrech bez vizuálních příkras akcentoval spíše studenost a bezútěšnost, podobně jako Libuše Jarcovjaková, která ve stejné době o několik metrů dále fotografovala vyhlášený T-klub, kde se scházeli gayové a lesbičky.

Negativní obraz společnosti v médiích v osmdesátých letech neexistoval a Jindrovy fotografie proto musely na tehdejšího diváka působit sugestivněji než dnes. Z dnešního odstupu si proto můžeme jen velmi obtížně představit, jak oslovovaly tehdejšího diváka. Alespoň v náznaku nabízí takový pohled Petr Balajka, když krátce po vzniku souboru píše: „Právě Jindrův dokument z hotelových silvestrovských oslav je přesvědčivým důkazem narušení mezilidských vztahů, k nimž u nás došlo; je obrazem samoty člověka a jeho obtížného nacházení přirozenosti a identity.“

            Z dokumentárních aktivit Jana Jindry z osmdesátých let zůstal zcela neznámý dokumentární projekt Chalupáři (1985), který vznikal jako cvičení na FAMU do předmětu Pavla Štechy. Jan Jindra se v tomto nedokončeném souboru pokusil ve zkratce obsáhnout dobově charakteristické páteční vylidňování Prahy. Téměř jednotná pracovní doba a snaha si co nejvíce prodloužit víkend vedla k tomu, že v pátek odpoledne Pražané opouštěli v dlouhých kolonách město, aby se do něj v neděli za tmy opět vraceli. Jan Jindra si našel stanoviště na posledních semaforech u Nuselského mostu. Za denního světla v pátek odpoledne fotografoval naložená auta, portréty posádek a často i výbavu na střešních nosičích nebo na vozících. V neděli v noci s pomocí fleše pak zachycoval jejich návraty. Vedle neestetizovaného užívání blesku směřovaného od objektivu se zde objevuje konceptuálnímu uvažování blízká volba neměnného stanoviště a pevně daného úhlu záběru. Svými východisky fotografie připomínají tehdejší práce Jaroslava Bárty nebo pozdější projekt Chlapi Lukáše Jasanského a Martina Poláka z přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Jan Jindra ještě později zachytil listopadové události roku 1989 a spolu s Danou Kyndrovou a Karlem Cudlínem odchod sovětských vojsk v roce 1991. Odchodem okupačních vojsk pak pomyslná léta osmdesátá definitivně končí. Také Jindra se podobně jako mnoz jiní absolventi FAMU začal intenzívně věnovat reklamě, mimo jiné vytvářel pro časopis Softwerové noviny ojedinělé obálky. Trochu jinou kapitolu pak tvoří soubory New York (1993–1995), o místech spjatých s cestami Franze Kafky (Cesty Franze K.  2002–2009) a nebo fotografie z míst, kde pobýval německy píšící básník Rainer Maria Rilke (Vnitřní krajiny, 2008–2013).

Tomáš Pospěch

 

 

Info sloupek:

Jan Jindra (*1962)

Absolvent Střední průmyslové školy grafické a Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, obor Umělecká fotografie (prof. Ján Šmok, doc. Pavel Štecha). Pracuje v ucelených tematických cyklech: Noční rychlík 1981, Silvestry v Hotelu Jalta 1982–1984, Odsun sovětských vojsk 1991, New York 1993–1995, Cesty Franze K.  2002–2009.

V roce 1987 získal ocenění v soutěži Young European Photographers ve Frankfurtu (SRN) a publikoval v kalendáři Deutsche leasing AG. V roce 1990 byl účastníkem výběrového fotografického workshopu v USA (Eddie Adams Workshop III), v roce 1998 se stal řádným členem Samostatných fotografů – designérů v Německu (Bund Freischaffender Foto-Designer  - www.bff.de) V letech 1993–2002 vytvořil více než 100 titulních stran časopisu Softwarové noviny. V roce 2001 získal v Praze první cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii Věda a technika. V roce 2003 obdržel první cenu v soutěži Canon v Polsku. Od roku 2002 působí na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde přednáší na Ústavu reklamní fotografie a grafiky.

www.franzkafka.info, www.janjindra.cz

 



| Autor: Pospěch | Vydáno dne 21. 05. 2015 |

02–25-let-itf-14–5–2015

 

Autor: Martin Kůs OPAVA – „To bylo supééér!“ řekla mi moje čtyřletá dcera Andulka včera večer cestou (přiznávám, že trochu pozdější) z vernisáže výstavy 25 let Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Přitom jsem si všiml, že i na chodníku si drží kroky a rytmus, jakoby jí stále k tanci hrála cimbálka Sekeráše a ještě byla na akci, kterou si fakulta, ale vlastně celá univerzita připomíná své čtvrtstoletí. I z pohledu dospěláka byl večer v opavském Domu umění milým balzámem na jinak unavenou duši. I když se jednalo, alespoň zpočátku, o společenskou akci a nechyběly tak nevyhnutelné projevy a proslovy, všichni za mikrofonem se svých slov zhostili nejen jako bravurní rétorici, ale také jako mistři okamžiku, kteří umí vložit do jinak vážných slov i pořádnou dávku humoru. Ať už Jiří Siostrzonek jako moderátor akce, rektor Slezské univerzity Pavel Tuleja (o kterém mimochodem moderátor prozradil, že je také dobrým fotografem), děkan FPF Zdeněk Stuchlík nebo vedoucí ITF Vladimír Birgus, všichni dokázali, že umí pobavit a baví lidi kolem sebe rádi. Navíc se zaplněnému prostoru kostela sv. Václava představili v krátké filmové animaci ti, jejichž jména zná z galerií prakticky celý svět. Elektronické cesty moderních technologií přenesly představitele ITF coby muzikanty do Mexika a daly jim tak naprosto nečekanou podobu. Salvy smíchu a mohutný potlesk odhadem čtyř stovek přihlížejících byly kulisou této humorem sálající podívané.



| Autor: administrator | Vydáno dne 18. 05. 2015 |
pátek 15. května 2015 12:41 Autor: Martin Kůs

Foto: Martin Kůs

OPAVA – „To bylo supééér!“ řekla mi moje čtyřletá dcera Andulka včera večer cestou (přiznávám, že trochu pozdější) z vernisáže výstavy 25 let Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Přitom jsem si všiml, že i na chodníku si drží kroky a rytmus, jakoby jí stále k tanci hrála cimbálka Sekeráše a ještě byla na akci, kterou si fakulta, ale vlastně celá univerzita připomíná své čtvrtstoletí.
 

Fotoreportáže z vernisáže najdete na facebooku Slezské univerzity
Foto: Martin Kůs                       Foto: Ondřej Durczak


Foto: Martin KůsI z pohledu dospěláka byl večer v opavském Domu umění milým balzámem na jinak unavenou duši. I když se jednalo, alespoň zpočátku, o společenskou akci a nechyběly tak nevyhnutelné projevy a proslovy, všichni za mikrofonem se svých slov zhostili nejen jako bravurní rétorici, ale také jako mistři okamžiku, kteří umí vložit do jinak vážných slov i pořádnou dávku humoru. Ať už Jiří Siostrzonek jako moderátor akce, rektor Slezské univerzity Pavel Tuleja (o kterém mimochodem moderátor prozradil, že je také dobrým fotografem), děkan FPF Zdeněk Stuchlík nebo vedoucí ITF Vladimír Birgus, všichni dokázali, že umí pobavit a baví lidi kolem sebe rádi. Navíc se zaplněnému prostoru kostela sv. Václava představili v krátké filmové animaci ti, jejichž jména zná z galerií prakticky celý svět.  Elektronické cesty moderních technologií přenesly představitele ITF coby muzikanty do Mexika a daly jim tak naprosto nečekanou podobu. Salvy smíchu a mohutný potlesk odhadem čtyř stovek přihlížejících byly kulisou této humorem sálající podívané.

Foto: Martin KůsNejen pro mne zajímavý byl okamžik, kdy prof. Birgus začal představovat přítomné osobnosti, jejichž jména znám z popisek pod fotografiemi. A najednou tu byli tito lidé osobně, viděl jsem jejich tváře a okamžitě mi vyskakovaly snímky, o kterých jsem v minulosti psal, že získaly tu či tamtu cenu, ať už na domácí nebo zahraniční scéně. Tento pocit pak ještě umocnila procházka jednotlivými patry Domu umění, kde jsou tyto snímky k vidění. A nejen ty oceněné. Je tu i celá řada dalších, kterými ženy a muži s fotoaparáty dokázali zachytit neopakovatelné okamžiky života, nám všem pro radost. Přesto, že kurátoři výstavy dostali pro fotografie k dispozici prakticky všechny prostory Domu umění, muselo to být peklo vybrat těch jen těch několik kousků od každého fotografa a představit tak alespoň rámcový průřez tvorby institutu. Musím konstatovat, že se ale povedlo vytvořit něco neopakovatelného. Jak jsem říkal, hodně z vystavených fotografií znám z internetu či z publikací a katalogů, ale stát jim “tváří v tvář“, je docela jiný pocit.

Foto: Martin KůsV kuloárech Domu umění se pak nad sklenkou vína či talířem některé pochutiny z bohatého rautu diskutovalo především o fotografii. Jak bylo poznat, mnohé hosty váží i dlouholetá přátelství. Zkrátka nešlo jen o zdvořilostní podání si rukou, ale častým jevem bylo obětí či polibek. Jak se říká, dobří lidé si společnou řeč vždy najdou. Byli tu nejen ti, kteří v minulosti prošli nebo momentálně procházejí jako studenti ITF, případně zde dnes působí v rolích pedagogů, ale také zástupci třinácti fotografických škol z České republiky, Polska, Slovenska…

Foto: Martin KůsHrálo se a tančilo. Ano, v znovuzrozené restauraci U Přemka hrála hostům večera cimbálka. Tedy abych byl úplně pravdivý – hrála cimbálka rozšířená o členy Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity, kteří se přidali nejen svými hlasy, ale často si do rukou vzali i nástroje. A kdo jen chvíli stojí u muziky, tomu začnou nohy tak nějak samy od sebe podupávat. Brzy se tančilo, zpívalo. Zase bylo veselo. Schválně jsem se šel podívat, jestli na dveřích není cedulka “Morousům se vstup zapovídá“. Nebyla. Všichni se bavili tak nějak od srdce, prostě na ně působila atmosféra setkání.

Společně s dcerkou jsme odcházeli z vernisáže, která otevřela ojedinělou expozici toho, co opavská líheň fotografie dokázala v posledních letech. Odcházeli jsme s dobrou náladou a alespoň já s vědomím, že se na výstavu určitě vrátím. Když jsme se ráno opět probudili, řekla mi Andulka: „To je škoda, že už tam nejsme.“ Ptám se: „Proč?“ „Protože jsem chtěla ještě tancovat s tím muzikantem, co hraje na housle.“ Doufám jen, že nebude muset čekat dalších 25 let, než bude další takový “supéér“ večer.

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/index.php/udalosti/1901-to-bylo-supeeer



| Autor: administrator | Vydáno dne 18. 05. 2015 |