Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 161 nalezených)

| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-105 | 105-120 | 120-135 | 135-150 | 150-161 |

Tomu, komu se zalíbilo netradiční prezentování fotografií ve vlaku, má možnost letos již potřetí zhlédnou další výstavu (v roce 2005 se výstava Sebastia Salgada stala nejnavštěvovanější přehlídkou vůbec), tentokrát jsou to fotografie manželů Wima a Donaty Wendersových.

Wim Wenders je známý americký režisér, fotograf a básník, dokonce učí na fotografické škole v Hamburgu. Jeho žena Donata není u nás příliš známá, ale co se této výstavy týče, strčila Donata svého manžela do kapsy, je velmi zručná a nápaditá, fotografii se věnuje mnohem soustředěněji. Oba však měli společný cíl, snažili se zachytit momenty z natáčení dvou filmů.



| Autor: Michaela Hasíková | Vydáno dne 20. 08. 2007 |
Zůstaly po něm tisíce snímků a ještě více negativů. Snímky, které nestihl zvětšit, již nikdy neuvidíme v podobě, kterou by jim mistrným způsobem vtiskl on sám. Tyto dvě věty si můžeme přečíst v doprovodné brožuře, provázející výstavu fotografií Piotra Szymona. Slova Bozeny Czastka – Szymon, myslím dokonale, vystihují charakter výstavy, jejíž vernisáž jsem navštívila. Galerie Opera v divadle Jiřího Myrona v Ostravě uvedla tak trochu retrospektivní výstavu tohoto jedinečného polského dokumentaristy, jehož životní osud se před pár lety naplnil. Od 17.května do 6.června 2007 jste se ve foyeru divadla mohli pokorně procházet kolem čistých fotografií čistého člověka. Černobílé zvětšeniny v jednoduchých rámech nám vyjevují tváře, ruce, záda i oči lidí, poutníků. Malý, ale za vše dýchající výsek z velké práce. Stěžejní téma Kalwarie Zebrzydowske jakoby představuje fotografický přístup Piotra Szymona. Podle neuvěřitelné síly, která ze snímků čiší, se snažím pochopit, jaký byl Piotr Szymon a co nám všem prostřednictvím fotoaparátu zanechal.

| Autor: Magdalena Cónová | Vydáno dne 20. 08. 2007 |
Yoko Ono
  

1.8.2007 – 1.9.2007     
GVU Ostrava-Dům umění

Fluxus v Ostravě! Vyjímečným a možno říci průlomovým počinem je projekt, jehož součástí je výstava německého fotografa Wolfganga Traegera v ostravském Domě umění, zaměřujícího svou pozornost na volné společenství umělců celého světa kterému dal George Maciunas v 60-tých letech minulého století jméno Fluxus. Dnes světoznámé hnutí díky např. mail-artu, a také jedné ze základních charakteristik – propojení umělců různých odvětví a také zemí světa. Výstava je částí multimediálního projektu ve spolupráci s Čechoameričanem Petrem Kotíkem, žijícím trvale v New Yorku, hudebníkem a dirigentem jehož hlavní zásluhou je založení Společnosti nové hudby v Ostravě. Tato společnost uvádí na jeviště, většinou poprvé, díla současných mladých autorů vážné hudby celého světa pod názvem Dny nové hudby. Pozoruhodné je, že se přesně v duchu fluxových aktivit  podařilo propojit v čase a prostoru výstavu fotografií akcí hnutí Fluxus a Dny nové hudby – špičkovou hudební událost, na níž se podílí Janáčkova filharmonie, která bude 31.8.2007 interpretovat skladby členů Fluxu např. Benjamina Pattersona, Yoko Ono, Emmetta Williamse, Milana Knížáka a dalších. Další zajímavostí bezesporu je, že hudebník Ben Patterson, jeden ze zakladatelů hnutí Fluxus, provede osobně 24.8., jednu ze svých akcí-událostí přímo ve výstavních prostorách.



| Autor: Vladimír Šulc | Vydáno dne 10. 08. 2007 |
 
Andrzej Mazurek, from the 1,62 Sguare Meter of Home series
  
 

Prague House of Photography, Prague, Václavské náměstí 31,  June 19 – July 27, 2007

Polish photography was for several decades strikingly influenced by various movements of conceptual, intermedial and experimental work. Their pioneers Józef Robakowski, Zbigniew Dłubak, Natalia LL, Andrzej Lachowicz, Jerzy Lewczyński, Stefan Wojnecki and others, by their ideationally demanding works inspired a number of other authors with whom they succeeded for quite a long period of time to hold sway over the Polish photographic scene. Even as late as the recent review of Polish Photography from the 90s of the 20th century Round the Decade (Wokol dekady) it seemed that, besides work of this orientation, hardly anything of worth appeared in Poland. But by then it was not so, for not only did the exhibition omit, say, such an internationally famous portraitist as Krzysztof Gieraltowski or the foremost documentarist Tomasz Tomaszewski, but also left out quite a number of authors of the younger generation who had sought inspiration in Andreas Gursky, Cindy Sherman or Martin Parr rather than in Zbigniew Dłubak.

The picture of contemporary Polish photography as presented in recent years by various exhibitions, the photographic periodicals Kwartalnik Fotografia, Pozytyw or Biuletyn Fotograficzny, photographic festivals in Lódź, Cracow and Warsaw or works by students of diverse school of photography, goes to show that modern photographic work in Poland is far more embracing, pervasive. Although conceptual and experimental work steadily holds an important place here, the position and quality of documentary and reportage photography, portraiture, artistic photography, staged work have grown in importance, as did also those of advertising and fashion photography. A point of some significance is the fact that many of these authors did not study at academies of fine art in Poland where until recently little attention was paid to e.g. documentary or portrait photography, but abroad, primarily in France and the Czech Republic. At the present time, many graduates of FAMU in Prague succwssfully assert themselves in Polish photography (Krzystof Zieliński, Dorota Bylica etc.) and of the Institute of Creative Photography of the Silesian University in Opava (e.g. Rafał Milach, Grzegorz Klatka, Szymon Sczesniak, Gregorz Dabrowski, Mariusz Forecki, Andrzej Górski, Kuba Dabrowski, Pawel Supernak, Agata Kubień, Michal Luczak, Pawel Olejniczak, Krzysztof Kowalzyk, etc.)



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 04. 07. 2007 |
Regina Sulskyte, Pokoj smrti-Dlouhý večer, z cyklu Moje šaty
 

Kabinet fotografie Domu umění v Opavě, Pekařská 12, 17. 7. – 19. 8. 2007, otevřeno úterý – neděle 10-17 hodin. Vernisáž 17. 7. 2007 v 17 hodin.

Litevská fotografie má už dlouho výborný zvuk. V malém pobaltské zemi s necelými čtyřmi milióny obyvatel žije řada vynikajících, mezinárodně známých fotografů, existuje tam několik fotografických galerií i samostatné  muzeum fotografie, v litevských nakladatelstvích vycházejí výpravné fotografické publikace i ročenky Litevská fotografie včera a dnes, v Kaunasu je pořádán fotografický festival, fotografii je možno studovat na Akademii výtvarných umění ve Vilniusu. Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který dlouho intenzivně spolupracuje se Svazem litevských uměleckých fotografů, už představil na monografických výstavách v Opavě a v Ostravě díla tří předních klasiků litevské fotografie Antanase Sutkuse, Aleksandrase Macijauskase a Romualdase Požerskise. Tentokrát do 19. srpna 2007 prezentuje v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě současnou litevskou fotografii ve výběru kurátorky Egle Deltuvaite. Výstava, která u nás nebude reprizována, ukazuje aktuální tvůrčí tendence různých generací fotografů Litvy.



| Autor: Egle Deltuvaite | Vydáno dne 02. 07. 2007 |
Z cyklu Sběratelé
  

Pražský dům fotografie, Václavské náměstí 31, Praha, 19. 6. – 29. 7. 2007

V polské fotografii po několik desetiletí  výrazně dominovaly různé proudy konceptuální, intermediální a experimentální tvorby. Jejich průkopníci Józef Robakowski, Zbigniew Dłubak, Natalia LL, Andrzej Lachowicz, Jerzy Lewczyński, Stefan Wojnecki, Jerzy Olek a další  inspirovali svými myšlenkově náročnými díly řadu dalších autorů, s nimiž na dlouhou dobu opanovali polskou fotografickou scénu. Ještě na nedávné přehlídce polské fotografie 90. let 20. století Kolem dekády to vypadalo, že kromě takto zaměřené tvorby toho v Polsku mnoho nevzniká. Ale už to nebyla pravda, protože výstava opomenula nejenom třeba mezinárodně úspěšného portrétistu Krzysztofa Gieraltowského nebo předního dokumentaristu a fotoreportéra Tomasze Tomaszewského, ale i řadu autorů mladší generace, kteří hledají inspiraci spíše u Andrease Gurského, Cindy Shermanové nebo Martina Parra než u Zbigniewa Dłubaka.









| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 02. 07. 2007 |
Jacob Aue Sobol, Sabine, 2004
This past May in Poland boasted an extraordinary array of photography festivals. Even as many exhibitions from April’s Decade of Photography held at the Museum of the History of Photography remained open in Cracow (such as the Lartigue retrospective or the outstanding exhibition of authentic, stark photographs depicting life under the totalitarian Communist regime created by the reporters of the weekly ITD), on May 4, the 5th annual Month of Photography also opened here. A week later, the Biennale of Photography opened in Poznań, and the next weekend, the Sixth International Festival of Photography opened in Łódź, focusing in this edition on contemporary Spanish photography. It goes without saying that most Polish photographers, theoreticians, curators, and lecturers in photography are unable to participate in such a multitude of festivals, and also that the presence of their foreign colleagues is smaller in Cracow than at for instance the Month of Photography in Bratislava. Among Cracow’s problems is also the lack of suitable venues. Thus the exhibitions were held not only in museums and galleries, but also in a vacant brewery building, in the abolished municipal baths in the midst of the Stalinist-era district of Nowa Huta, in borrowed apartments, in coffee houses, even in a former factory. In spite of all these handicaps, to which may be added budgetary limitations, the group of enthusiastic young curators headed by director Tomasz Gutkowski and art directors Karol Hordziej and Andrzej Kramarz succeeded once again in creating a pleasant and lively festival, with almost fifty exhibitions, a number of well-attended lectures and projections, portfolio reviews and also an extensive catalogue of more than 200 pages in Polish and English. 

| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 25. 06. 2007 |
Lucien Clergue, Jean Cocteau, 1959
  

Although the 6th year of the photography festival Transphotographiques took place between May 10 and June 17 in several cities in the North of France and the South of Belgium, its main hub was in Lille, an agreeable and lively town with a sprawling historical center located about half-an hour by TGV from Brussels, and an hour from Paris. Directly across from the main station is the spacious building Le Tri Postal, formerly a clearinghouse for the post office, now reconstructed to house enormous exhibition halls. 26 of the festival exhibitions were held there, with others at the grandiose Palace des Beaux Arts, a former monastery hospice, as well as in several churches, Lille’s Maison de la Photographie, and various galleries.

Under the leadership of festival president Bertrand De Talhouët and director Olivier Spillebout, the organizers chose a single theme for most of this year’s roughly seventy exhibitions: photography and cinema. They did not display much originality here, for the same subject had already been broached at the Months of Photography in Paris and Moscow, as well as at other festivals. In Lille, however, they decided to focus on the relationship of cinema and its elder sibling, photography, from various aspects, not just the usual exhibitions of portraits of star actors or directors, but also through images of cinemas in various countries, location shots from film productions, staged photographs reminiscent of film scenes, descriptive pictures of film sets where famous films had been shot, photo-sequences and paparazzi-like photographs from the backstage of the Cannes film festival.



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 25. 06. 2007 |
Studio Harcourt, Laetitia Casta
  

Ačkoliv šestý ročník fotografického festivalu Transphotographiques probíhal od 10. května do 17. června v několika městech na severu Francie a jihu Belgie, jeho hlavním centrem bylo Lille, příjemné a živé město s rozsáhlým historickým centrem, rychlovlakem TGV dosažitelné za půl hodiny z Bruselu a za hodinu z Paříže. Přímo naproti hlavnímu nádraží tam leží budova bývalé třídírny poštovních zásilek Le Tri Postal, v níž byly vybudovány ohromné výstavní prostory. Do nich se vešlo 26 festivalových expozic, další probíhaly v grandiózním Paláci výtvarných umění, v bývalém klášterním hospici, v několika kostelech, v lillském Domě fotografie i v různých galeriích.

Organizátoři pod vedením prezidenta festivalu Bertranda De Talhouëta a ředitele Oliviera Spillebouta pro většinu z letošních  zhruba 70 výstav zvolili jediné téma: fotografie a film. Nebyli v tom příliš originální, protože stejné téma se už objevilo na Měsících fotografie v Paříži a Moskvě i na jiných festivalech. V Lille se však rozhodli vztahy kinematografie a její starší sestry fotografie ukázat z mnoha aspektů, nejenom obvyklými výstavami portrétů hereckých a režisérských hvězd, ale také snímky kin v různých zemích, záběry z natáčení filmů, inscenovanými fotografiemi, připomínajícími filmové scény, deskriptivními snímky filmových staveb, v nichž se odehrávaly proslulé filmy, fotografickými sekvencemi i paparazziovskými záběry ze zákulisí filmového festivalu v Cannes.












| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 18. 06. 2007 |
       

Současnou polskou fotografii vídáme v našich galeriích poměrně sporadicky. Je to škoda, protože ve fotografické tvorbě našich severních sousedů v posledních letech vzniká mnoho kvalitních a originálních děl. Přesvědčit jsme se o tok mohli i během dubna a května v ostravské galerii Opera,  kde vystavovali dva přední polští dokumentaristé Rafał Milach a Mariusz Forecki.

Zatímco ještě nedávno v polské fotografii jednoznačně dominovala konceptuální a intermediální díla, která už ovšem mnohdy jenom rozmělňovala tvorbu polských průkopníků těchto tendencí Józefa Robakowského, Zbigniewa Dłubaka, Jerzyho Lewczyńského, Natalie LL, Stefana Wojneckého, Jerzyho Olka a dalších, dnešní spektrum je daleko širší. Velmi důležité místo v něm má  moderní dokument, který však je už až na výjimky hodně vzdálený od stylu optimisticky laděné, přehledně komponované a snadno čitelné černobílé humanistické fotografie, typickém pro fotografy z polských časopisů Swiat nebo itd. Jeho současní představitelé Tomasz Tomaszewski, Anna Beata Bohdziewicz, Andrzej Kramarz, Weronika Łodzińska, Przemysław Pokrycki, Rafał Milach, Konrad Pustoła, Grzegorz Dąbrowski, Zuzana Krajewska, Ireneusz Zjeźdźalka, Krzysztof Zieliński, Kuba Dąbrowski, Grzegorz Klatka a mnozí další se často orientují na sociologická a politická témata ze současné polské společnosti v období transformace po pádu komunistického režimu, kontrasty mezi tradičním životním stylem a globalizací, ale také na témata rodinná a intimní. Své výrazné místo mezi nimi má i fotograf a redaktor z Poznaně Mariusz Forecki (nar. 1962), jenž v současnosti dokončuje bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 29. 05. 2007 |
     

Rozhovor pro Imago

Dnes již světoznámý fotograf Jindřich Štreit (nar. 1946) se výrazně zapsal do dějin české fotografie v osmdesátých letech dvacátého století. Už tehdy vytvořil ojedinělý soubor o vesnicích Bruntálska, kde žil. Při tom se stal asi jediným českým fotografem, který byl vězněn za svou tvorbu, a to nejen za snímky které vystavil, ale také za negativy, které mu byly zabaveny při domovní prohlídce.

Na malém prostoru několika obcí se mu podařilo zachytit vesnici doby reálného socialismu a ještě k tomu přinést osobitou autorskou výpověď o lidském údělu. Bez nadsázky se dá říct, že tím objevil pro světovou fotografii českou vesnici. Oproti dřívějším idylickým obrazům venkova ukazuje socialistickou vesnici sedmdesátých a osmdesátých let. Zobrazuje bývalé Sudety, kde po druhé světové válce odsunuté německé obyvatelstvo nahradili lidé přistěhovaní z různých částí republiky, se zpřetrhanými vztahy k tradicím a někdy bez hlubšího vztahu k novému domovu. Nejvlastnějším tématem Štreitových snímků jsou mezilidské vztahy a každodenního života, které je ovšem někdy absurdní nebo pitoreskní. Důraz na výrazné lidské typy, rázovité postavy, připomene podmanivý svět spisovatele Bohumila Hrabala, se kterým „Jindřich ze Sovince“ sdílí i společnou poetiku, vliv surrealismu, obdiv k prosté existenci a potřebu hledání krásy člověka i přes drsnou slupku a prošpiněný vaťák.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |
15 fotografií pro Henryho Millera
  
  
     

Text pro katalog výstavy Miloslava Stibora, Muzeum umění Olomouc, 2007.

Monografie Miloslava Stibora z nakladatelství Profil byla první knihou, kterou jsem si koupil, když mne svět fotografie začal v šestnácti letech lákat, a nejen proto, že za výlohou našeho hranického knihkupectví byla tehdy jedinou fotografickou publikací. O rok později jsem četl Millerův Obratník raka. Zasažení, které v mé náctileté mysli způsobila tato směs vizí, nihilismu a životní síly se dá srovnat jen s málosčím, co jsem do té doby zažil. Přirozeně jsem netušil, že Miloslav Stibor bude o dva roky později mým pedagogem. A už vůbec bych se tehdy nenadál, že uplyne jen několik dalších let a stanou se z nás kolegové, přátelé a po mnoho let budeme při pravidelných konzultacích Institutu tvůrčí fotografie v prostředí Horní Bečvy dokonce sdílet společný pokoj.

Tvorba Miloslava Stibora je pro mne spjata především s jeho ranými akty z šedesátých let. Zcela osové místo mezi nimi pak zaujímá 15 fotografií pro Henryho Millera /1/.  S odstupem let je zřejmé, že tento pozoruhodný cyklus aktů dedikovaný americko-francouzskému spisovateli Henry Millerovi, má výrazné místo v kontextu české fotografie. Jím Miloslav Stibor korunuje, uzavírá a současně také opouští jednu z cest, kterou byla dlouhá léta prošlapávána historie českého aktu.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |


Košice 2006

  

Viktor Szemzö (1983) žije v Bratislavě, ne však na sídlišti, ale ve starém městě. Nejznámější a největší bratislavské sídliště Petržalka, postavené na místě zahrad a předměstských venkovských domků, navíc v zátopovém území Dunaje a tudíž protínaném četnými vodními kanály, jej fascinovalo natolik, že je fotografoval několikrát. Ale teprve až v bakalářské diplomové práci obhájené na Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě v roce 2005, se mu to podařilo nejvýstižněji. Viktora Szemzö zaujala zdejší atmosféra: rozpor mezi množstvím lidí, kteří zde žijí a prázdnými plochami mezi jednotlivými unifikovanými domy, která jsou nuceni obyvatelé pravidelně projít cestou od svého domu k autobusové zastávce nebo k obchodu. Neprocházejí se zde, nezastavují, nepovídají, snaží se tyto nelákavé prostory co nejkratší trajektorií rychle překonat. Takto utvářený, těžko obyvatelný prostor bez obvyklého městského charakteru proměňuje lidského jedince v marginální figurku v odlidštěném prostoru, který není uzpůsoben jeho měřítkům a potřebám.

Ke zdůraznění těchto pocitů užívá Viktor Szemzö metodu, kdy promění fotografický aparát v „časolapku“: Do vybraného prostoru staví stativ s fotoaparátem a pořizuje několik desítek snímků různých lidí, vyskytujících se v různé době v záběru. Po naskenování kompiluje jednotlivé osoby do jednoho snímku, přičemž přesně dodržuje místo, kde byli zaznamenáni. Fotoaparát se v Szemzových rukou mění v past sbírající osoby, které k sobě vzájemně váže fakt, že v rozmezí několika hodin prošli jedním, poměrně opuštěným prostorem.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |
   
Fotografie Petra Willerta (1981) vznikají teprve několik posledních let, ale i tak je můžeme označit za osobitý fenomén. Jestliže Jindřich Štreit na malé ploše Bruntálska do jisté míry naplňuje výrok „vesnice je svět“ a také Viktor Kolář již páté desetiletí podává výpověď o lidské existenci v prostoru Ostravy, o generaci mladšímu a v sousedství žijícímu Petru Willertovi se stalo tímto mnohovrstevnatým mikrosvětem babiččino bytovkové 2+1. V průběhu celého studia v Ateliéru reklamní fotografie Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně až umanutě fotografuje portréty babičky nebo jejích kamarádek, detaily interiérů nebo babičkou vytvářený Hand Made – rukavice, šály a bačkory z různobarevných bavlnek z rozpáraných svetrů. Na „babičce“ si plní povinná školní cvičení, volná témata i rozvíjí „mimoškolní“ tvorbu.

Babičin byt v Uničově, městečku na severu Moravy, se nevyznačuje žádnou vnějškovou fotogeničností, právě tak, jako interiér bytu, tak životní styl babičky se nikterak nevymyká „běžným“ babičkám, kterak je důvěrně zná generace dnešních dvacetiletých nebo třicátníků. Na druhé straně ale Petr Willert netěží ani z estetiky banality, která proběhla i českou kotlinou v devadesátých letech. Využívá spíše zkušenosti své generace, nostalgického a politickým kontextem nezatíženého pohledu na životní styl, který je dnes tak vyhroceně „demodé“. V jeho pohledu je patrný vliv atmosféry reklamní školy a zkušenost fotografa módy.


| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |


Grzeszykowska-Smaga

  

Ve fotografii posledních tří desetiletí je přítomen výrazný proud autorů, kteří se prostřednictvím fotoaparátu zabývají architekturou. Obecně sdíleným záměrem těchto fotografů je dokumentovat a současně interpretovat okolní svět. Oproti silné produkci obvyklých okrašlujících snímků příkladné architektury nebo turisticky atraktivních památek tito fotografové v žánru fotografie reflektují problémy, které jsou spíše architektonické, urbanistické, sociální nebo enviromentální.

Ve výběru autorů v tomto textu jsem se zaměřil na umělce, kteří žijí v České republice a v Polsku, a ve své tvorbě se soustředí na přehlíženou, okrajovou, tedy marginální architekturu. Tito fotografové jsou přitahováni mocí nearchitektury a intenzitou s jakou určují a ovládají náš prostor každodenní drobné aktivity laiků a řadových projektantů. Prostřednictvím fotografií reflektují ubanismus panelových sídlišt, městskou periferii, autobusové zastávky, svépomocí budované stavby a nejrůznější drobnou stavební kulturu lidového kutilství, ale v neposlední řadě také zahrádkářský a chatařský koncept, který se rozvíjí v široké škále projevů, vedoucích od  chat a zahradních domků, přes altány, pergoly, skleníky, fóliovníky a pařeniště, ptačí budky, psí boudy, zahradní modely hradů, až k land-artovému vymezování záhonků. Tyto urbanistické mikrocelky hojně oplývají nejrůznějšími zelinářsko-ovocnářskými a sochařsko-kutilskými instalacemi svých majitelů, jako jsou ploty, totemy, strašáci, bandáže k ochraně stromků i roztodivná škála invenčních plašítek a podpěr pro plazivé výpěstky.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |
| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-105 | 105-120 | 120-135 | 135-150 | 150-161 |