Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 161 nalezených)

| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-105 | 105-120 | 120-135 | 135-150 | 150-161 |

Lipová / Spansdorf
Martina Novozámská, Jan Vaca, Jaroslav Vraj
Text pro časopis Fotograf-Architektura

Těžko se dají popsat ty rozporuplné pocity přízračna a něčeho nepatřičného, které jsem si prožíval, když jsem v dětství nacházel nedaleko Pradědu v osamělých křovinách uprostřed pastvin zbytky budov, na mýtinu uprostřed lesa jsme chodili do starého sadu na třešně a šikmo lesem v pruhu nerostly stromy, zato tam stál patník a pod spadaným jehličím se dalo narazit na kočičí hlavy. V duchu jsem si představoval, jak kolem chalupy na samotě v neděli proudilo dva tisíce obyvatel ke kostelu na kopci. Ale z těch, co to pamatalovali tam nezůstal nikdo. Nádech konkrétních osudů měla jen jména vytesaná do náhrobků na zarostlém hřbitově. A naše chalupa stála kdysi na návsi, byla v ní hasičárna, obecní úřad i šatlava. Zážitky to nejsou jistě výjimečné, vždyť vesnic postižených po druhé světové válce odsunem německých obyvatel byly stovky. A dalších několik desítek zaniklo v dalších letech v důsledku těžby, budování přehrad a jiných okolností.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |
Instalace Lodz
  
Veronika Zapletalová patří mezi výrazné české umělkyně mladší generace. I když se několik posledních let prezentuje především v oblasti fotografie, nikdy ji nezajímalo fotografické médium jako svébytná disciplína s vlastními pravidly. Zachází s ním svobodně, pro tradiční fotografy snad až svévolně. Prolínání médií, právě tak jako sochařské výpady do oblasti fotografie jsou pro ni zcela samozřejmé. U absolventky Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera na VŠUP v Praze je tento přístup logický, v kontextu české fotografie však představuje osobitý fenomén. Sochařskou zkušenost vnímá Zapletalová jako širokou pozici jedné bohatě strukturované hry. Ne náhodou si proto ve fotografii hledá témata, která jsou v podstatě vždy sochařská až architektonická. Ať už zasahuje do fotografií přírodnin barevným fixem, personifikuje na snímcích roury a ventilační systémy pomocí růžové pastelky nebo systematicky mapuje fenomén chatařství, vždy její projekty balancují na hranici fotografie a sochařství.

| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |
Soňa Goldová, Landscape I
  

Praguebiennale 3. Glocal and Outsiders: Connecting Cultures in Central Europe.
Karlínská hala, Thámova 14, Praha 8, 24. 5. – 16. 9. 2007. Otevřeno denně 11-19 hodin.
Hlavní kurátoři bienále: Giancarlo Politi a Helena Kontová.
Kurátor Vladimír Birgus.
www.praguebiennale.org


V prvním století existence fotografie se v českých zemích a na Slovensku ženy uplatňovaly jenom minimálně. I když některé provozovaly portrétní ateliéry, studovaly fotografii na Státní grafické škole v Praze nebo na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě či fotografovaly pro různé časopisy, žádná z nich výrazněji nezasáhla do vývoje fotografické tvorby. Teprve po 2. světové válce se začaly v české a slovenské fotografii objevovat první autorky s vyhraněným rukopisem, jako třeba Emila Medková, Dagmar Hochová, Běla Kolářová nebo Magdaléna Robinsonová. Jejich počet se však výrazněji rozšířil až v 60. a 70. letech s nástupem nových generací,v nichž už důležité místo měly fotografky Olga Bleyová, Zuzana Mináčová, Milota Havránková, Ĺuba Lauffová, Judita Csáderová, Markéta Luskačová,  Marie Kratochvílová, Dana Kyndrová, Iren Stehli a další. Ani tehdy však ještě ženy-fotografky nehrály tak zásadní roli jako dnes, kdy tvoří téměř polovinu studentů mnoha fotografických a výtvarných škol a kdy jejich díla často patří k nejkvalitnějším a nejoriginálnějším příkladům současné české a slovenské fotografie a z fotografie vycházející výtvarné tvorby. Situace v České republice i na Slovensku  se v tomto směru zapadá do globálních tendencí a nijak se nevymyká z mezinárodní umělecké scény současnosti, v níž díla řady fotografujících žen, jako jsou Cindy Sherman, Candida Höfer, Sam Taylor-Wood, Tracey Moffatt, Vanessa Beecroft, Barbara Kruger, Sandy Skoglund, Mariko Mori,  Nan Goldin, Annie Leibovitz, Tina Barney, Mary  Ellen Mark, Christina García Rodero, Susan Meiselas, Sally Mann, Rineke Dijkstra či Loretta Lux, patří k vrcholům.



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 25. 05. 2007 |
Adam Broomberg  + Oliver Chanarin, z cyklu Ghetto (Kuba)
  
  

Letošní květen byl v Polsku mimořádně bohatý na fotografické festivaly. Zatímco v Krakově ještě zůstávaly otevřené mnohé výstavy z dubnové Dekády fotografie, pořádané Muzeem historie fotografie (například Lartigueova retrospektiva nebo skvělá expozice nepřikrášlených autentických fotografií ze života v době komunistické totality, vytvořených reportéry týdeníku ITD,)  4. května tam byl zahájen 5. ročník Měsíce fotografie. O týden později začalo v Poznani Bienále fotografie a o dalším víkendu proběhlo otevření 6. Mezinárodního fotografického festivalu v Lodži, tentokrát zaměřeného na současnou španělskou fotografii. Je samozřejmé, že takové množství festivalů není většina polských fotografů, teoretiků, kurátorů či fotografických pedagogů absolvovat a že i účast jejich zahraničních kolegů bývá v Krakově menší než třeba na Měsíci fotografie v Bratislavě. Problémem Krakova je i nedostatek vhodných výstavních prostor, proto výstavy probíhaly nejenom v muzeích a galeriích, ale i v prázdné budově bývalého pivovaru, ve zrušených veřejných lázních uprostřed stalinistické čtvrti Nowa Huta, ve vypůjčených bytech, v kavárnách nebo v bývalé továrně. Přes všechny tyto handicapy, k nimž navíc patří velmi omezený finanční rozpočet, se podařilo skupině entuziastických mladých organizátorů pod vedením ředitele Tomasze Gutkowského a uměleckých ředitelů Karola Hordzieje a Andrzeje Kramarze znovu vytvořit příjemný a živý festival s téměř 50 výstavami, řadou hojně navštěvovaných přednášek a projekcí, s hodnocením portfolií i s rozsáhlým polsko-anglickým katalogem o více než 200 stranách.

Po loňském Maďarsku se letos čestným hostem festivalu stalo Německo. To bylo vedle retrospektivy proslulých sociologických portrétů z 20. let od Augusta Sandera zastoupeno především dvěma skupinovými expozicemi. První z nich s názvem Objevování se / Zanikání  (Appearance / Diasapearance) představila ve výběru Michaela Staaba nejenom notoricky známé komparativní soubory těžních věží od Bernda a Hilly Becherových, ale především tvorbu mladší generace autorů ze Severního Porýní-Vestfálska. Všechny vystavené technicky precizní práce, volně navazující na deskriptivnost děl Candidy Hőfer, Andrease Gurského, Thomase Strutha a dalších slavných představitelů Dűsseldorfské školy, zobrazovaly statické motivy s velkou sociologickou výpovědní hodnotou. K nejvýraznějším patřily výmluvné detaily typických interiérů z NDR a drtivě monumentálních lázeňských staveb z hitlerovské éry v lázních Prora na Rujáně od Anji Bohnhof, přízračně působící záběry opuštěných aut v krajině od Bernharda Fuchse či melancholické snímky Laurenze Bergese z vesnice Etzweiler před její demolicí.





| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 20. 05. 2007 |
Jan Lauchmann
  
O Víškovi (*1960) se nikdy prakticky nepsalo a ani příliš nevystavoval. Přesto ho jeho generace a okruh, ve kterém se pohyboval vždy považovaly za talent. Logicky tedy následuje otázka: proč to? Talent, který se neprosadil? Běžné, tuctově sentimentální, takových příběhů jsou stovky. Umění už je prostě takové, u špičky je nával. Nechceme-li bloudit ve stereotypech, které úspěšně směšují významy a vytvářejí zdání jediného možného způsobu existence věcí, je třeba diferencovat. Nenechat si vnutit svět ve kterém hodnocení přerůstají v soudy a v němž prosadit se je synonymem uspět. Jiří Víšek, jeho přístup k fotografii a hlavně k životu tuto důslednost vyžadují. Prosazování totiž příliš nesouzní s vnitřní svobodou tvůrce, vyžaduje disciplinovanost tužeb a pocitů a zrovna tohle k Víškovi příliš nepasuje. Jiří Víšek na sebe cíleně neupozorňuje, prostě jen v určitých oblastech kontrastuje s tím, co je zažité. Je navenek nenápadný a tak klame tělem, protože za klidnou fasádou se skrývá živel, který teče kam chce, dovede strhnout i když si stále udržuje distanc. To platí i v případě povolání, jeho defenzivní vzezření nedává příliš tušit, že je pedagogem, jenomže jak se zdá i ten kdo mluví tiše a nehraje na efekt může zaujmout. Bývalí studenti vzpomínají na svého učitele jako na člověka, který dal jejich fotografickému snažení smysl, získal je pro fotografii, protože byl přesvědčivý. Co víc si může pedagog přát. 

| Autor: Jiří Pátek | Vydáno dne 09. 04. 2007 |
Sydney, 2007
  

Výstavní síň FOMA BOHEMIA, Náměstí Svobody 479, Hradec Králové, 3. – 30. 4. 2007.


I když výstava Vladimíra Birguse ve výstavní síni Foma Bohemia v Hradci Králové představuje ukázky z jeho tvorby z dlouhého období let 1990-2007, dominují mezi nimi mnohdy dosud nepublikované fotografie z posledních dvou let.
 
Vladimír Birgus je fotografem, který dokázal jasně vytýčit zřetelnou vlastní cestu přímo středem tohoto média.. Jeho nejrozsáhlejší cyklus „Cosi nevyslovitelného“ je vytvářen nepřetržitě od roku 1972, každoročně se rozšiřuje o nová díla, vznikající hlavně během častých cest, většinou spojených s fotografickým působením autora. Název velmi trefně odkazuje ke specifickému pohledu na svět,  dokonale se bránícímu zaznamenávání významných společenských situací a politických událostí nebo komentování zachycených skutečností, tak častému v současné tvorbě a většinou dominujícímu nad fotografickým obrazem. V početných recenzích tvorby Vladimíra Birguse se často objevuje pojem subjektivní dokument.

„Na první pohled vyprávějí fotografie Vladimíra Birguse o miniaturních událostech, odehrávajících se v nejroztodivnějších místech naší planety, ale při jejich podrobnějším zkoumání pak vyprávějí především o současné globalizované společnosti, žijící v neustálém spěchu, o samotě v davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o tom, co není vysloveno, ale jen stěží vytušeno. To znamená, o našem vnitřním stavu, jenž si s různým napětím nosíme v našich duších.“



| Autor: Ireneusz Zjeżdżałka | Vydáno dne 06. 04. 2007 |
Na křídlech vůle, 1957
  

Jeho fotografie jste mohli potkat na mamutí výstavě Česká fotografie 20. století. Nedávno vyšla kniha o bombardování Brna, kde jeho snímky tvoří protějšky dobovým dokumentárním záběrům zasažených částí města. Na konci roku vystavoval své fotografie v prestižní pražské Galerii Pecka. Brněnský fotograf Miloš Budík. 

Jestli je fotografický obraz svědectvím doby? Ano je, nepochybně. Jen význam slova svědectví se s plynutím času proměňuje. S plynutím času se fotografie odpoutává od své předlohy a vlastně i od autora a začíná žít vlastním životem. Má-li to štěstí a nezůstane ležet stranou, stane se součástí mnoha kontextů a někdy i legend. Najednou není důležitý autorský záměr, doba se chopí obrazu a začne odlupovat jednotlivé vrstvy a do světa se vydají různé interpretace. V tu chvíli už není důležitá pravda obrazu, ale to, jak působí navenek.

Miloši Budíkovi bylo minulý rok sedmdesát let, věk požehnaný, věk odstupu, moudrosti a shovívavosti k věcem tohoto světa. I jeho fotografie zažívají transformaci. Autor stojí stranou a může jen žasnout, co v jeho snímcích objevuje mladší generace. Musí to být zvláštní pocit existovat vedle vlastního díla, které už vám tak úplně nepatří, protože se stalo obecným vlastnictvím, tak jako se to stává i ostatním kulturním artefaktům. Víte, že všechno bylo vlastně trochu jinak, ale těžko se to vysvětluje, svět se od té doby proměnil. A mění se čím dál rychleji, stejné věci jsou viděny novýma očima, stejné věci si následníci vykládají po svém, tak aby zapadly do jejich světa. Mnoho z těch věcí se zdá najednou neuvěřitelnými a nepravděpodobnými, těžko je rozšifrovat a tak se postupně vytrácejí. Máme obrazy a záznamy a přesto zapomínáme. A nedá se s tím nic dělat. Řeknete, to je život. To je člověk a máte pravdu, obraz na všechno nestačí.



| Autor: Jiří Pátek | Vydáno dne 06. 04. 2007 |
Dušan Kochol, O touze po změně s vizí harmonie, 2005
  

Třiadvacetiletý Dušan Kochol patří k velkým nadějím mladé generace současné slovenské fotografie. Přitom jeho místo v ní je velmi specifické, protože dnes tráví více času v Londýně, kde se úspěšně věnuje módní a reklamní fotografii a spolupráci na natáčení hudebních videoklipů, než v rodné Bratislavě, a jeho práce se značně odlišují od dominantních směrů dnešní  fotografické tvorby na Slovensku.

Dušan Kochol sice vystudoval Školu užitého výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě, nikoliv však fotografii, ale propagační výtvarnictví. V té době začal fotografovat a své  pokusy konzultovat s Olgou Bleyovou. První skutečně vyzrálé práce však vytvořil až během studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vedle portrétů a módních fotografií se začal orientovat na výrazně autoreflexivní snímky. Málokdo je ochoten ve svých fotografiích prozradit tolik ze svého života, ze svých vztahů i ze svého nitra jako právě Dušan Kochol. A málokdo je to schopen udělat tak svrchovaně aktuální formou jako on. Bylo to vidět už ve výmluvném vizuálně-sociologickém obrazu hédonického životního stylu části současné mladé generace MSG, ještě výraznější je to však v symbolicky pojatém autoreflexivním souboru sedmi minicyklů po čtyřech fotografiích, který Dušan Kochol předložil loni pod názvem Autoportréty jako svou praktickou diplomovou práci na závěr svého bakalářského studia a který podle jeho vlastních slov „zachycuje utopické pocity, které vyplývají z konfrontace s dnešním světem“.  Tento soubor vzbudil značný zájem v expozici opavské školy na loňské Photokině v Kolíně nad Rýnem i v rámci přehlídky českých fotografických škol Šestka v Pražském domě fotografie.



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 02. 04. 2007 |
Josef Sudek, Bez názvu, 1929
  

Moravská galerie v Brně, 5. 12. 2006 – 25. 3. 2007.

Josef Sudek patří k největším osobnostem české fotografie. Může být takový autor vůbec ještě neznámý? O jeho životě i díle byla vytištěna řada publikací a jeho fotografie jsou často prezentovány. Přestože jeho nejznámější snímky patří většinou k autorově pozdější tvorbě, kterou v období 2. světové války nastartoval cyklus „Okno mého ateliéru“, bez povšimnutí nezůstaly ani jeho práce ranější. Hlavní titul výstavy probíhající v Moravské galerii v Brně Josef Sudek neznámý působí v tomto kontextu značně nadsazeně. O expozici tak více vypovídá druhá část jejího názvu Salonní fotografie 1918 – 1942. V podobném duchu se ostatně vyjadřuje i kurátor výstavy Antonín Dufek: „Salonní fotografie (vintage prints), které jsou tématem této expozice, nejsou k vidění poprvé (název výstavy nelze brát doslovně), unikaly však pozornosti.“

Výstava byla připravena ke 110. výročí narození a 30. výročí umrtí autora. Probíhá od 5. prosince 2006 do 25. března 2007 ve Výstavní síni Camera Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně. Uzavřený prostor výstavní síně napomáhá vytvořit příjemnou komorní atmosféru, která dobře koresponduje s vystavenými díly. Jednotlivé exponáty většinou představují precizní zvětšeniny. Autor je připravoval s mimořádnou pečlivostí, protože se jednalo o práce přímo určené k hodnocení odborníků a následně i kritickému pohledu svých kolegů fotografů. Zajímavostí je, že ačkoliv se vystavený soubor opírá především o salonní fotografie, zdaleka ne všechny fotografie mají zezadu nálepky osvědčující vystavení na fotografických salónech.  Jednak proto, že ne všechny zaslané práce byly porotou přijaty, ale také proto, že některé ani nebyly odeslány. Autor je možná dělal bez jednoznačného záměru o jejich konečném využití, možná pro pozdější potřebu a možná taky jenom pro radost. Za drobný nedostatek instalované výstavy můžeme považovat to, že informace o tom, jak se jednotlivé fotografie vztahují ke konkrétním salónům, u vystavených exponátů nenalezneme. Zájemci si je musí dohledat v doprovodném katalogu. Přitom právě toto téma mohlo více naplňovat trochu nadnesený název výstavy Josef Sudek neznámý.



| Autor: Tomáš Klepal | Vydáno dne 13. 03. 2007 |
Robert Frank, Oslava v Hobokenu, 1955
   

Američané. Mistrovská díla americké fotografie od 1940 do současnosti. Kunsthalle, Vídeň, Museumsplatz 1, do 4. února 2007.

Američané. Tak se jmenuje proslulá kniha smutných snímků od Roberta Franka z roku 1958, která je považována za jeden z milníku ve vývoji dokumentární fotografie. Stejný název má i velká expozice děl třinácti amerických fotografů, která je do 4. února otevřena ve vídeňské Kunsthalle.

Přestože tvorba z USA už řadu desetiletí dominuje světové fotografii, příležitostí vidět na jednom místě tolik zásadních děl jejích předních reprezentantů nebývá v Evropě mnoho. Tentokrát se to podařilo díky úsilí zkušeného kurátora a publicisty Petra Weiermaira, který přesvědčil řadu amerických a kanadských muzeí a galerií k zapůjčení vzácných originálů, jejichž ceny se například v případě děl Diany Arbusové  pohybují ve statisících dolarů. Ačkoliv expozice v nedávno otevřené Kunsthalle ve vídeňské Muzejní čtvrti nese všeobjímající podtitul Mistrovská díla americké fotografie od roku 1940 do současnosti, ve skutečnosti je soustředěna na dokumentární a portrétní fotografii a opomíjí například intermediální, konceptuální či inscenovanou tvorbu, mající ve spektru současné americké fotografie významné místo. Ovšem ani díla některých významných dokumentaristů a portrétistů na výstavě nenajdeme, například Weegeeho, Irvinga Penna, Williama Kleina nebo Mary Ellen Markové. Přesto však expozice poskytuje mimořádně silný zážitek a právem byla uvedena jako hlavní atrakce druhého ročníku Měsíce fotografie ve Vídni.



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 04. 03. 2007 |
Herci vánočních živých obrazů oblečeni jako andělé, Florida, 1990
  

Carl De Keyzer: God, Inc. a Zóna. Brno, Dům umění města Brna 12. 12. 2006 – 14. 1. 2007

Výstava belgického fotografa Carla De Keyzera v Domě umění města Brna vyvolala na přelomu loňského a letošního roku podstatně menší mediální zájem, než by si zasloužila. Vždyť na ní představil své dva vynikající cykly jeden z nejlepších světových dokumentaristů současnosti a jeden z nejznámějších současných členů agentury Magnum.

Opět se ukázalo, že naše pragocentrická mediální scéna není připravena na to, že i mimo metropoli mohou být premiérově uváděny zcela zásadní výstavy mezinárodní úrovně. Přitom to zdaleka nebylo poprvé, co se brněnskému Domu umění něco takového podařilo – z oblasti fotografie si připomeňme třeba velkou expozici proslulého holandského portrétisty celebrit Antona Corbijna nebo zatím dosud největší retrospektivu Antonína Kratochvíla. Výstava osmačtyřicetiletého Carla De Keyzera k nim patřila také. I když v jejím případě je třeba uvést, že původně měla být uvedena jako druhá výstava v nových prostorách Pražského domu fotografie v Revoluční ulici a jenom opětovný posun jejich otevření ji náhradně dostal do Brna.



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 04. 03. 2007 |

Galerie umění Karlovy Vary, 1. 12. – 18. 2. 2007

Tvorba Rudo (Rudolfa) Prekopa se dočkala průběžné interpretace, stejně jako fotografie celé generace slovenské nové vlny, už v druhé polovině osmdesátých let od Jána Šmoka, Anny Fárové, Antonína Dufka a Václava Maceka. Později na ně navázaly texty Lucie Benické, Lucie Lendelové, Heleny Musilové a dalších. Všichni tyto autoři poukazují na shodná východiska: slovenská nová vlna výrazně rozčeřila zdejší vody, když do středoevropského prostoru v polovině osmdesátých let vnesla směsici postmodernou vyzdvihovaných postupů s principy inscenace a „slovenské“ imaginace. Českou existenciální vážnost uměleckého gesta zjemnili hrou, radostí ze života, vtipem, ironií, pohádkovou snovostí, ale někdy též, a to nejvýrazněji pak u Jána Pavlíka, absurditou a nepokojem. Současně vnesli provokativní rozrušování drobných dobových tabu – od aranžování, svícení, intermediálních zásahů do negativu nebo pozitivu až po časté zobrazování skupinového aktu a mužského těla. Současně přinesli postmoderně uvolněné narušování hranic pevně vymezených žánrů, například spojování aktu se zátiším nebo kombinace fotografie a ručně psaného písma. Byli nepochybně inspirováni dobovou populární hudbou, body artem i postupy stínového divadla nebo divadel malých forem.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 27. 02. 2007 |

Galerie Fiducia Ostrava
22.1.2007 – 19.2.2007

 

Vyústění a shrnutí celoživotní tvorby Jaroslava Malíka představuje současná výstava galerie Fiducia: „ Matička Ostrava, město měst“. Prezentaci tvoří dvě části-první-nejnovější soubor panoramatických snímků z poslední doby, umístěná v prostorách galerie a druhá – představující retrospektivu umístěná v suterénu galerie.

Technicky precizní panoramatické snímky – fotomontáže představují kratinké obrazové příběhy inspirované ostravskými ulicemi či místy, nesoucími v sobě zvláštní kouzlo rezonující s duší autora. A tak na pozadí prkenného plotu představujícího čas vstává opice na zadní nohy, rovná si záda, a již vzpřímený Homo Sapiens kráčí s oštěpem k ceduli s šipkou: „Restaurace – teplá jídla 30m za rohem“. Nebo u prázdné, nekonečné, fádní zdi označené pouze jízdními řády autobusů městské dopravy nechává nostalgicky stát siluetu krásné dívky ve večerní róbě k níž se blíží bryčka, aby ji odvezla na bál. Na Malíkově fotografii se zřejmě poprvé a naposled ocitá Ikaros, jinak monumentální bronzová plastika, pevně zakotvená v betonu před radnicí, ve vzduchu, balancujíc s deštníčkem na cirkusových lanech pod klenbou oblačného nebe. Autor rozehrává novu realitu vytvořenou vlastní básnickou projekcí skutečného světa, které dal ve 20. letech 20. století název francouzský básník André Breton – surrealismus.



| Autor: Vladimír Šulc | Vydáno dne 01. 02. 2007 |
Měsíc fotografie v Paříži, plakát
  
I když oficiálním Měsícem fotografie v Paříži je listopad, mnohé výstavy z jeho programu bývají otevřeny už v říjnu a jiné probíhají až do ledna nebo února, takže jde spíše o Čtvrtrok fotografie. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy hlavním tématem festivalu byla fotografie v tisku. Lpění na striktně vymezených tématech u pařížského festivalu na jedné straně umožňuje vytvořit široké spektrum expozic, ukazujících danou oblast z různých aspektů a pohledů, na straně druhé ale často apriorně eliminuje možnost ukázat komplexnější přehlídku aktuálních tvůrčích tendencí.  Nejhorší to bylo patrně v roce 2004, kdy byly v rámci tématu Historie prezentovány většinou jenom expozice známých děl a na současnou tvorbu zůstalo minimum prostoru. Tentokrát byl poměr historie a současnosti mezi 64 výstavami z oficiálního programu vyváženější a v rámci využití fotografií v knihách, časopisech a denících bylo možno vídět i aktuální díla. Ve srovnání s veletrhem Paris Photo, který po pět dnů v polovině listopadu probíhal paralelně s Měsícem fotografie, jich však nebylo mnoho.

Festival však i v historické části přinesl řadu objevů. Bohatě byly zastoupeny třeba v expozici sovětské fotomontáže s armádní tématikou z období 1917-1953, sestavené ředitelkou Moskevského domu fotografie Olgou Sviblovovou. Proslulá díla od Alexandra Rodčenka, Varvary Stěpanovové, El Lisického či Gustava Klucise i zcela neznámé práce od zapomenutých tvůrců, k jakým patří třeba Alexej Kručenych nebo Petr Galagdev, dokumentovala postupný přechod od avantgardních konstruktivistických fotomontáží k tupým agitační pracím ve stylu socialistického realismu. Výborná byla výstava v Evropském domě fotografie, ukazující využití fotografie ve obrazovém časopisu Vu v letech 1928-1940. Tento magazín hrál obdobnou roli ve vývoji francouzské moderní fotožurnalistiky jako jeho německé protějšky Berliner Illustrierte Zeitung a Műnchner Illustrierte Presse, sovětský SSSR na strojke, americký Life, britský Picture Post nebo československý Pestrý týden. Expozice představovala na autentických stránkách časopisu, sestavených do různých tematických kapitol, velkorysý prostor, který dostávaly různé obrazové eseje z každodenního života, ze sportu nebo z kultury, dramatické snímky z válečných konfliktů, fotografie slavných osobností i varující záběry z nástupu nacistického režimu v Německu. Podobně koncipovaná, ale komornější expozice ve Švýcarském centru představila využití fotografie v kulturním měsíčníku Du od 40. let 20. století do současnosti.


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 23. 01. 2007 |

Kabinet fotografie Domu umění, Opava, Pekařská 12, 9. 1. – 11. 2. 2007. Výstavu pořádá Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě.

Sylva Francová, Sestra Jindra, 2004
  
Potkali jsme se v kavárně Ateliéru fotografie na Dolním náměstí v Opavě. Sedla si se svými přáteli ke stolečku a na mou otázku co si dá, mi podala do ruky nabíječku od foťáku se slovy: „Nedalo by se to tady někam upíchnout?“. „Dalo“: odvětil jsem s úsměvem a dodal: „Pro fotografy mám pochopení“. Čas příjemně plynul, občas zkontrolovala dobíjení baterie, stav nápoje v hrníčku a čas na hodinkách... Když odcházela, podala mi pozvánku na vernisáž její výstavy. „Bohužel dnes nemohu, mám práci v kavárně“, zklamaně jsem odvětil. Rozloučili jsme se, já se začetl do textu pozvánky. Sylva Francová, Portréty žen, Kabinet fotografie Domu umění Opava. Vnitřně jsem pocítil touhu být přítomen oné vernisáži, pozorovat autora a jeho díla, využít možnosti diskuse s ním, pozorovat reakce ostatních návštěvníků, stát se tichým posluchačem jejich ohlasů. Zavřel jsem na půlhodinu Ateliér a cestou přemítal co se pod názvem Portréty žen skrývá. Mnoho čtenářů se teď jistě chytá za hlavu a spílá, autorovi těchto řádků, že je nad slunce jasné oč zde dle názvu kráčí. Přeci portréty žen.



| Autor: William Best | Vydáno dne 19. 01. 2007 |
| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-105 | 105-120 | 120-135 | 135-150 | 150-161 |