Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 17 nalezených)

| 0-15 | 15-17 |
Simone Nieweg
  

1. dubna 2007

Českobudějovický Dům umění hostil přehlídku „Düsseldorfské školy“. Touto nálepkou, a dnes už také skvělou obchodní značkou, bývají označována díla absolventů ateliéru fotografie u Bernda Bechera na Akademii umění v německém Düsseldorfu: Gurského, Strutha, Höfer, Hütta, Nieweg, Ruffa, Sasse nebo Wunderlich, včetně ideových předchůdců – manželů Becherových. Výstavu připravila stuttgardská IFA už v roce 1992, kdy byla také reprízována v Praze v galerii ÚLUV, ale v polistopadové době zde našla povětšinou nepřipravené diváky. Po patnáctileté pouti nejrůznějšími zahraničními galeriemi se k nám tedy vrátila. Jednotlivé autory jsme mezitím mohli vidět v kontextu jiných kolektivních přehlídek, stali se přirozenou součástí povědomí o současné světové fotografii a ovlivnili část zdejších neokonceptuálně zaměřených tvůrců. Českobudějovický comeback se tedy odehrál ve výrazně odlišné atmosféře. Současně je ale nutno podotknout, že nynější uvedení bylo skrovné co do počtu exponátů i formátů prací, které jsme si u těchto autorů navykli vídat v rozměrech opravdu monumentálních.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |

5. února 2007

Nastal čas přijímaček a talentových zkoušek na fotografické vysoké školy. Zatímco v osmdesátých letech byla ve Střední Evropě pražská FAMU jedinou, dnes napočítáme jen u nás obdobných škol šest. Největší z nich, opavský ITF, nabízí pouze dálkové studium. Zaměření je univerzální, ale řada výrazných absolventů se proslavila spíše dokumentární tvorbou. FAMU je nejstarší a dodnes může čerpat z věhlasu předchozích let. VŠUP v Praze sází na malý počet studentů a volnou tvorbu, ale několik absolventů se prosadilo také v módní fotografii. Snímky z ústecké UJEP mají obvykle nezaměnitelný rukopis, vedle volné tvorby jsou zde také ateliéry orientované na digitální technologie a nyní nově i na reklamu. Zlínský fotografický obor na FMK UTB byl donedávna ojedinělý svým zaměřením na reklamu a módu i úzkou provázanost s grafickým designem. Fotografii se věnují i v Ateliéru nových médií II na AVU.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |

1. ledna 2007

Fotografové rádi soutěží. Ostatně sama fotografie je takovému zápolení nakloněna „od přírody“: je lehká, snadno posílatelná a množitelná. Amatérská fotografie má rozvinutu celou síť nejrůznějších soutěží, salonů a tzv. „mapových okruhů“. Politické změny na začátku devadesátých let ji sice zánikem mnoha klubů proděravěly, přesto funguje i nadále. Řadu soutěží pořádají také četné časopisy zaměřené na nejširší fotografickou obec. Ale pokud se fotografii věnujete vážněji, ocitnete se ve vakuu. Příležitostí, kde se prezentovat a poměřovat své výsledky je poskrovnu. Rozhodně je výčet možností nesouměřitelný s významem fotografie a počtem zajímavých fotografů, kterými naše republika tradičně oplývá. V nabídce pokulháváme i za ostatními zeměmi s podobnou historií a fotografickou tradicí – Slovenskem, Maďarskem a Polskem.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 |

Sledujete fotografické časopisy? V osmdesátých letech byly tehdy jediné dva vycházející, Československá fotografie a Revue fotografie, na stáncích obvykle beznadějně vyprodány. Na možnost předplatného jste museli dlouho čekat. Měly omezený náklad a kupovala si je řada lidí, kteří sami nefotografovali, ale zajímali se o dobré fotografie a informace ze světa. Ti po revoluci přesedlali na Reflex, později i na další týdeníky. Když jsem začal fotografovat, vyměnil jsem Československou fotografii za předplatné ještě nedostatkovějšího časopisu ABC, který naše rodina odebírala po dvě desetiletí. Když se na ta pracně získané Čs. fotografie z konce osmdesátých let nyní dívám, překvapuje mne, kolika dodnes zajímavými materiály bylo nabito každé z čísel.

Obstojí ve srovnání některý z dnes vydávaných fotografických periodik? Společná je jim fascinace všemožnými testy techniky. Líbil by se mi takový test, který by jednotlivé časopisy porovnával mezi sebou. Magazínů obdobné náplně vychází celá řada, ale kupovat si je a doufat, že mezi reklamou a skrytou reklamou narazím občas i na něco hodnotného je úmorné. Náplň většiny z nich je od sebe k nerozeznání, orientují se na nejlaičtější amatérskou fotografii a nenáročného uživatele fotoaparátu, spíše cvakaře, kterému je vnucováno, že je slušné si každý rok pořídit nový model svého fotografického miláčka a v mezičase sledovat testy technického vybavení. Tak zde máme Photolife, Digi foto, Fotografie Magazín, Foto Art, Foto video, technické novinky a testy najdete i na stránkách life-stylových časopisů a magazínů věnovaných technice. Vím, chtějí se uživit, bezpochyby i vydělávat. To mne ale jako čtenáře nezajímá. Jen ve vybraných galeriích se dostanete ke značně kvalitnějšímu časopisu pro Střední Evropu Imago, vydávanému anglicky s vloženými českými překlady a k Fotografu, ledacos o fotografii a nových médiích najdete ve stále skvělém Labyrintu. Na zajímavé profily a rozhovory je možno někdy narazit v Digi fotu a nyní i ve Fotografii Magazín, nástupci Československé fotografie. Záleží na tom, jak osvícený šéfredaktor, tam zrovna působí. Z těch netištěných, internetových a zaměřených nejen na techniku, stojí za zmínku photorevue.com, případně fotografovani.cz a fotoaparat.cz.

Tomáš Pospěch
Autor je fotograf a historik umění
Reflex 18. září 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 18. 09. 2006 |

Zatím co současná umělecká fotografie reflektuje problémy genderové, sociální nebo individuální identity, sebeanalyzuje se prostřednictvím estetizace banality, nejrůznější proudy nové angažovanosti tématizují aktuální sociální otázky a paradokument si pohrává s věrohodností záznamu, českou tradičně početnou amatérskou fotografii trápí rušivé srostlice, usiluje o zlatý řez, vynalézá nejlepší vývojku, zápasí o obrazovou ostrost, oddává se bující pixelizaci obrazu, nadšeně aplauduje firmám, které se týden za týdnem trumfují v uvádění technických novinek a k tomu se vášnivě pře, zda je fotografie umění. Vítejte v paralelních světech.

K tomu všemu u nás historici umění fotografii příliš nereflektují. Přesto, že u nás už v roce 1957 vznikla fotografická galerie, jedna z nejstarších v Evropě i přesto, že je dnes médium fotografie přirozenou součástí světa umění a v posledních letech si dokonce zažívá neobyčejnou vlnu zájmu. Můžeme jmenovat několik přehlídek současného mladého umění, ale aktuálně na tento stav nezájmu poukázal právě probíhající Zlínský salon mladých. Věková hranice omezující se na autory do třiceti let udělala z této záslužné akce do velké míry přehlídku českých uměleckých škol. Výběrová jury představila celou plejádu autorů z pražské Akademie výtvarných umění, VŠUP, brněnské FAVU i výtvarné katedry Ostravské univerzity, a dokonce akceptovala, když se některý z těchto autorů rozhodl prezentovat fotografiemi. Ale vůbec nevzala na vědomí, že v České republice působí šest veřejných vysokých škol s fotografickými obory. To je vymezující horizont, kam zraky žádného z porotců už nedohlédají.

Jiným dokladem zdejšího „mediálního rasismu“, zdůrazňování určitých druhů výtvarného umění nad jiné, je také výstava v pražské Městské knihovně. Přestože podtitul nese označení Německé umění posledních čtyřiceti let, už v první větě úvodního textu autoři uvádějí, že výstava se zaměřuje především na německé malířství. Malba jako tradiční výtvarná technika automaticky zastupuje celou oblast umění. Fotografie je zde akceptována pouze ve své služebné funkci – jako dokumentační médium uměleckých akcí, případně nástroj pro zobrazení portrétů německých umělců.

Tomáš Pospěch
Autor je fotograf a historik umění
Reflex 10. srpna 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 10. 08. 2006 |

Navzdory okurkové sezóně to jsou právě letní měsíce, kdy renomované galerie přinášejí zásadní výstavní počiny. Za shlédnutí jistě stojí retrospektiva výrazného slovenského umělce Rudo Sikory ve Veletržním paláci, v druhém patře Staroměstské radnice vystavuje mladá fotografka Alena Kotzmannová, v zahradách Pražského hradu několik velkoformátových snímků připomíná projekt Jana Lukase New York – Pompeje, ale největším zdejším hitem na poli fotografie v hicech letošního léta je výstava nizozemské fotografky Rijneke Dijkstra v Galerii Rudolfinum. Lecjaké tiskoviny přispěchaly s  pochvalou na tyto nikterak nápadné snímky a já se ke všeobecnému sborovému chvalozpěvu s radostí připojuji. Zájem o neokázalé barevné portréty adolescentů na bílém pozadí je poměrně překvapivý. Pohoda vanoucí z recenzí je vysvětlitelná nejen časem dovolených a přetrvávající tlakovou výší nad Azorskými ostrovy, ale svědčí o nepochybných kvalitách díla holandské umělkyně. Petr Fišer na iHned.cz popisuje „zvláštní melancholické chvění, které fotografie-obrazy Rineke Dijkstra vyzařují“ a hovoří dokonce o „očistné lázni“, „hledá odpovědi na otázky po pravdivosti a podstatě portrétu, který tak nově definuje“, popisuje její tvorbu Marie Míčová v Ateliéru a Petr Třešňák v Respektu rovnou píše, že „fotí vítr“. Styl přímého pohledu do objektivu poskytuje navzdory poměrné jednoduchosti, snadné zaměnitelnosti autorů a obrazové stereotypnosti rozsáhlou škálu přístupů od individualizace portrétovaných, typologičnosti, sociální dokumentace až po časové komparace a proslavily jej tak slavné světové osobnosti jako Lewis Hine, August Sander a Diane Arbus. Rineke Dijkstra jej dokázala i přes toto silné zastoupení osobitě aktualizovat.

Také válečná reportáž má své legendární osobnosti i ustálená klišé. Janu Šibíkovi se je překročit nepodařilo. Jeho výstava na Staroměstské radnici nazvaná Stories se také dočala vesměs kladných ohlasů a mediální pozornost si bezesporu zaslouží. Ale přes nepochybné řemeslné kvality a osobní nasazení tohoto jediného českého „válečného“ fotografa postrádají jeho snímky osobitý autorský vklad a hlubší přesah. Zůstávají především informací o mediálně exponovaných tématech a bolavých místech současného světa.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 9. července 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 09. 07. 2006 |

„Když chcete být slavný, musíte to udělat tak blbě, že to tak blbě před vámi nikdo neudělal.“ To je památná věta malíře a fotografa Miroslava Tichého z jihomoravského Kyjova ve filmu promítaném na jeho výstavě. Blázen, zneuznaný génius, šmírák, konceptualista, alkoholik,  Tarzan v důchodu, moravský Diogenes, takovými a mnoha dalšími výrazy je v posledních dnech častován v médiích. Pravděpodobně je mu to zcela jedno, za svůj život si už zvykl. Snad ani netuší, jakou vyvolal mediální bouři poté, co brněnský Dům umění otevřel jeho první českou výstavu a renomované nakladatelství Torst mu vydalo monografii fotografického díla. Jak upozornili historici fotografie Vladimír Birgus nebo Josef Moucha, většina dohadů se točí kolem nejasností či účelových manipulací v Tichého životopise a dohadů, zda Roman Buxbaum pořádá výstavy, prodává fotografie a inkasuje peníze oprávněně. Hlubší interpretací děl se už zabývá málokdo a přitom to by mohlo poodhalit, zda je opravdu „...na nejlepší cestě se stát nejslavnějším českým výtvarníkem druhé poloviny 20. století“ jak o něm vlastník Tichého fotografií poněkud účelově mluví.

Ačkoliv většina slavných umělců byla za svého života poměrně komerčně úspěšná a projevili velký talent jak umět prodat svůj talent, nejvíce se líbí historky o nepraktických umělcích, romantických zkrachovancích a svobodných bláznech. Na jedné straně bezzubý téměř osmdesátiletý stařec v roztrhaném oblečení žijící ve špinavém kutlochu, který odmítá základní hygienu a vynáší kyble vody z pod umyvadla. Na straně druhé umělec, za nějž někdo prodává fotografie v ceně jediného snímku za desítky nebo i stovky tisíc korun. To už je rajcovné téma i pro média, která jinak o výtvarném umění nepíší. A skvělý piár kolem Tichého tento zájem umně živí. Pro nejasnosti kolem vlastnictví fotografií je odmítli vystavit v Galerii Rudolfinum. Ta v těchto dnech hostí díla holanďanky Rineke Dijkstra, hvězdy současné evropské fotografie, a bez bulvárního přídechu se o ní píše o poznání méně.

Prodat život člověka z maloměsta totalitního Československa, který si zažil psychiatrickou léčebnu, údajně i kriminál, a spoluobčany byl ostarkizován, s nutkavou sexualitou ale prakticky bez možnosti zaujmout nějakou ženu, se zdá být spíše jako skvělý marketingový tah. Život Miroslava Tichého je svými objeviteli interpretován na jedné straně jako osud člověka s těžkou dementní dysfunkcí (Roman Buxbaum) až po vědomé gesto konceptuálního umělce (Pavel Vančát). Styl života, jeho fotoaparáty, šmíráctví, patina snímků, kterou jim dodal svým nešetrným přístupem, činí z každé fotografie neopakovatelný originál. Význam a hodnota Tichého fotografií je nyní přeceňována, přesto mají nepochybnou sílu. Upřímná živočišnost, úchylná roztomilost, kouzlo nechtěného a antifotografičnost jsou jistě osvěžením ve výstavním provozu letošní sezón a vnáší řadu podnětů k úvahám o současném umění. Příběh o Miroslavu Tichém se nám líbí, neboť zapadá do historky o člověku, kterému se ke konci života dostalo zadostiučinění. Teď jde jen o to, aby z toho pan Tichý alespoň ke konci života také něco měl.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 14. června 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 14. 06. 2006 |

Dnešní sloupek zasvětím nanejvýš sympatickému výstavnímu projektu. Od začátku května opět brázdí Českou republiku a Slovensko fotografická výstava ve vlaku. Už druhou sezónu - a je vhodné dodat, že minulý ročník měl velký ohlas. Spolu s přehledovou expozicí Česká fotografie 20. století byla vlaková přehlídka Workers dokumentaristy Sebastia Salgada největší fotografickou událostí sezóny. Tentokrát rozváží speciálně upravené vagóny soubor portrétů s názvem Persona od samorostlého reportéra a dokumentaristy Antonína Kratochvíla, českého exilanta žijícího v New Yorku, spoluzakladatele agentury VII.

Za svého působení v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu prokázala Leica Gallery, že umí vytvořit divácky atraktivní program, a zprodukovat organizačně i finančně náročné výstavy významných osobností. A i když přes četné protesty fotografické obce ji tento prostor Kancelář prezidenta republiky před více než dvěma lety odebrala, dodržela majitelka Leica Gallery Jana Bömerová nasmlouvaný program tím, že přišla s neotřelým nápadem a přes četné svízele se jí ho podařilo ve spolupráci s Českými drahami nakonec i prosadit.
Expozice ve vlaku je ojedinělou koncepcí výstavy, která pokrývá téměř celou republiku a dostane se do míst, kam by výstava takto prestižního fotografa zavítala jen stěží. Ne náhodou se proto loňská přehlídka zařadila mezi nejnavštěvovanější výstavy roku. Projekt má atmosféru neobvyklé akce, přináší alternativu třetí cesty – mimo oficiální galerijní prostory, kam by si část diváků přijít neodvážila, ale současně bez improvizace a uzavřenosti „samokultury“. Výstavě neubírá na kráse ani komorní a pro někoho možná až stísněné prostory vagónů. Oč méně je to čistý galerijní prostor s přesně daným osvětlením, klidnými stěnami a patřičným odstupem, o to více je to místo, na jehož atmosféru se nezapominá.

Kdo je zvyklý na výstavy trvající týdny nebo i měsíce a jejich návštěvu obvykle nechává na poslední chvíli, stejně jako já, tomu nezbyde, než se vydat na hon za Kratochvílovou výstavou napříč celou republikou. Více než týden se tato neobvyklá vagónová výstava nikde nezdrží. Těším se ale, jak se budu s výstavním vlakem v průběhu léta setkávat na nejrůznějších místech republiky. K atmosféře letních nádraží za poslední dva roky už prostě patří.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 8. května 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 07. 05. 2006 |

Stále nevím, zda jsem výtvarný fotograf, fotografující výtvarník nebo umělec. V posledních více než dvou desetiletích se stala fotografie pro svou sdělnost a vázanost ke skutečnosti oblíbeným vyjadřovacím médiem mnoha umělců. Praxe ale přinesla podivuhodnou dvojkolejnost české fotografické tvorby a její teorie. I když se tyto rozdíly v poslední době už poněkud stírají, i nadále se zdá být zdejší scéna rozpolcena na „fotografující umělce“ a „umělecké fotografy“. Obě strany mají své vlastní principy tvorby, galerie, časopisy i vyznavače.

Z fotografie je zde mnohými kurátory ostentativně přijímána jen „nefotografie“. Ta si získává místo v prestižních výtvarných galeriích nebo sbírkotvorných institucích, které „běžnou“ tvůrčí fotografii z principu nesbírají a neprezentují. Přispívá k tomu i nedostatečná obeznámenost části historiků umění s „jiným médiem“. Na klasických uměnovědných katedrách se dějiny nebo teorie fotografie vůbec nevyučují, stejně jako ostatní nová média a nedostatečné zastoupení v koncepci výuky zde má celé současné výtvarné umění. Je ironií, že právě těmto oblastem se po absolutoriu věnuje většina kunsthistoriků. Za této situace je pro ně obtížné proniknout a osvojit si poněkud svébytnou a rozsáhlou oblast dějin fotografie. Přístup takto vzdělaného historika umění k fotografickým dílům je pak podobně nešťastný, jako u kritika poučeného filmovou vědou sledující videoart. Bez dostatečné erudice dokáže tváří tvář neprostupné houštině současné fotografické tvorby nanejvýš stále dokola citovat pasáže z kusých textů o fotografii od Sontagové, Barthese, Benjamina, případně od Flussera. Co na tom, že je fascinovala fotografie jako obecný fenomén a fotografickou tvorbu povětšinou nereflektovali.

Své „máslo na hlavě“ si přirozeně nesou oba tábory. Česká fotografie si příliš často fungovala na vlastním svébytném písečku a své bábovky si úzkostlivě chránila. Některé její přístupy nutně budí antipatie. Pozice „fotografujících výtvarníků“ je proto mnohdy také značně oživující. Z této dvojkolejnosti se dá vhodně profitovat, z obou stran ale vane především vlastní nedostatečnost.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 25. dubna 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 25. 04. 2006 |

Na konci března jsme se dozvěděli, že Osobností české fotografie za rok 2005 se stala kurátorská dvojice Vladimír Birgus a Jan Mlčoch. Soutěž každoročně vyhlašuje Asociace profesionálních fotografů „ke zlepšení společenské prestiže fotografů“. Ocenění by měl dostat ten, kdo „zásadním způsobem přispěl  ke kvalitě, rozvoji nebo propagaci české tvůrčí fotografie u nás či v zahraničí“. Když odhlédneme od diskusí o smyslu této ceny i od rozpaky budícím způsobu jejího udílení (z veřejností navržených osobností vybere správní rada asociace ty, kteří jsou předloženi výběrové komisi k výběru), jsou dosud zvolení nositelé této ceny nepochybnými osobnostmi a s jejich výběrem jistě souhlasí větší část, jindy značně rozdrobené a názorově rozrůzněné fotografické obce. Titul byl letos udělen potřetí. Osobností české fotografie 2003 se stal fotograf Josef Koudelka a o rok později kurátor Jaroslav Anděl.

K vyhlášení osobností roku historiků fotografie Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha výraznou měrou přispěla jejich loňská výstava Česká fotografie 20. století, dosud nejrozsáhlejší expozice mapující fotografickou tvorbu uplynulého století, která byla prezentována v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea, Domu U kamenného zvonu a v Městské knihovně. Ale oba ocenění se mohou vykázat také dlouhodobou a přínosnou prací pro českou fotografii (Jan Mlčoch jako vedoucí sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, autor mnoha výstav často nepříliš známých osobností z historie české fotografie, Vladimír Birgus jako fotograf, pedagog, kurátor četných výstav a autor řady knih o fotografii). Ostatně – novou monografii Eugena Wiškovského připravenou Vladimírem Birgusem jsem zmiňoval v tomto sloupku před měsícem.

Osud jiných našich fotografických cen, až na novinářskou soutěž Czech Press Photo, která má poměrně dlouho tradici i ohlas, už tak radostný není. V devadesátých letech byla oblíbená Nová jména PHP pro mladé autory do třiceti let, teprve jediného vyhlášení jsme se dočkali u Talentina nebo u Ceny Jaromíra Funkeho. Naději vzbuzuje vloni vyhlášený první ročník ceny Frame 005. Právě ceny zvyšují prestiž oboru a napomáhají jeho medializaci jako celku. A to je ve světě informační entropie nepopiratelná zásluha.

Tomáš Pospěch
Autor je kunsthistorik a fotograf
Reflex 28. března 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 03. 2006 |

Zatímco dobrý vlastenec si ve své knihovničce vyhradí půl druhého metru na souborné vydání Jiráska, nadšený milovník fotografických obrazků tam má „čtverečky“. Takto něžně jsou označovány dnes již legendární monografie drobného čtvercového formátu, které byly vydávány v edici Umělecká fotografie nejdříve v nakladatelství SNKLU a později v Odeonu. Prvním byla už v roce 1957 monografie Henri Cartier-Bressona připravená Annou Fárovou. Do konce osmdesátých let jich vyšlo čtyřicet šest svazků a dodnes jsou po antikvariátech intenzívně skupovány.

Nakladatelství Torst na tuto úspěšnou tradici navázalo v roce 2000 vydáváním drobných monografií čtvercového formátu s grafickou úpravou Aleše Najbrta. Oproti předchozí knižní řadě se edice Fototorstu zaměřila výhradně na české autory. Tvorba mnohých z nich na monografické zpracování dlouho marně čekala a proto je téměř každá z vydaných publikací výrazným počinem. Mimořádnou pozornost si zaslouží vydání výhradně fotografických děl surrealisty Jindřicha Štyrského připravené Karlem Srpem nebo vůbec první monografie Jaroslava Rösslera od Vladimíra Birguse. Jimi totiž splácí česká historie fotografie mnohaletý dluh, který měla vůči těmto klasikům naší meziválečné avantgardy. Ale neméně významné jsou monografie Zdeňka Tmeje, z jeho totálního nasazení za protektorátu, portrétisty Jana Langhanse, avantgardního fotografa a filmaře Alexandra Hackenschmieda či předního meziválečného teoretika umění Karla Teigeho, který byl už méně znám jako autor surrealistických fotokoláží. Edice představuje také řadu umělců, jejichž tvorba byla známa, ale s jejichž souhrnným uvedením jsme se dosud neměli možnost seznámit: fotografické dílo Alfonse Muchy, olomouckého fotografa Ivo Přečka nebo dokumentaristů Karla Cudlína, Josefa Koudelky a Antonína Kratochvíla. Publikace jsou dvojjazyčné, anglicko-české, fotografy proto přibližují také zahraničnímu publiku a distribuovány jsou jak v České republice, tak ve Spojených státech.

Nyní byl vydán dvacátý první svazek této edice. Fotograf a historik fotografie Vladimír Birgus připravil dlouho očekávanou monografii kolínského a později pražského avantgardního fotografa, osobitého teoretika, propagátora „emoční fotografie“, gymnaziálního učitele, překladatele a tenisty Eugena Wiškovského.

Tomáš Pospěch
Autor je kunsthistorik a fotograf
Reflex 25. února 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 25. 02. 2006 |

Podle osobního sdělení několika pracovníků pražských fotobazarů se jim ve vitrínách stále častěji objevují středoformátové profesionální přístroje a jejich cena jde neustále dolů. Nejvíce ohrožena je kategorie menších středních formátů: 6 x 4,5 cm. To je revoluční událost, která nyní došla i k nám: Proměna zakázek a tlak klientů nyní přinutila i profesionální fotografy pořizovat si kvalitní digitální fotoaparát, který právě svým účelem menší střední formát nahrazuje nejvíce. Nezbývá, než si zvyknout, že svět tradičních profesionálních „fotografů“ už neodvolatelně mizí. Firma Nikon ruší výrobu a prodej kinofilmových kompaktů a také ze zrcadlovek si ponechá jen poměrně nedávnou novinku F6. Velké prodejní problémy s fotoaparáty má legendární značka Leica, sortiment černobílých fotografických materiálů radikálně omezuje Agfa, Ilford i Kodak.

Tyto proměny malých „paradigmat“ jsou důležitější, než moment, kdy se v tisku objeví zpráva o novém vynálezu. Několik výrazných technologických revolucí jsem si zažil už za dob studia na vysoké fotografické škole. Nejdříve jsme krátce před polovinou devadesátých let mohli stále více cvičení realizovat kinofilmým fotoaparátem  a krátce nato i barevně. Konečně na počátku dvacátého prvního století se dalo četné úkoly plnit digitálem a odevzdávat tisky. Paralelně k tomu si stejnou revolucí procházely nejrůznější multimediální zásahy, neokonceptuální principy, i dříve netradiční formy adjustace na překližky, kapy, forexy, aluminia a jiné materiály. Nyní se už přijímací komise některých fotografických škol chtě nechtě snaží tolerovat, když někteří zajímaví uchazeči ani neumí zhotovit černobílý snímek. Studentský tlak na inovaci je jedním z přirozených hybatelů na uměleckých vysokých školách. Provází jej podivuhodná symbióza tvůrčího přístupu, neznalosti a snahy vše si zjednodušovat. Tyto drobné revoluce zdola jsou velice důležité – když mu v protiváze stojí pedagogická osobnost schopná kontinuity názorů, jasných stanovisek a schopnosti si za nimi stát. Taková, která jen bezbřeze netoleruje vše, jen aby se vyhnula možným konfliktům nebo nebyla narčena z konzervativismu.

Ale aby nezaniklo hlavní poselství z úvodu: Je vhodný okamžik k návratu k filmu a střednímu formátu!

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 29. ledna 2006



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 29. 01. 2006 |

Když se dívám z vlaku cestou z Prahy do Zlína na sněhem beznadějně zasypané české a moravské vesnice, vybavuje se mi melancholická idyla Ladových zimních motivů, vlastně Ladovy celoživotní variace na jedinou vesnici – rodné Hrusice. A současně s nimi i další obrazy, které výrazně formují vizuální představu českého venkova: snímky Jindřicha  Štreita ze sudetských vesnic Bruntálska. Mnohokrát jsem přemýšlel, proč na jeho dnes už legendárních fotografiích socialistické vesnice z osmdesátých let nenajdeme ani náznak romantické idyly, odkaz na Arkádii, pastorále. Proč se na vesnice, kde vyrůstal a dodnes žije, nedíval očima, které byly tehdejším československém dokumentu přijímány s nadšením: s romantickým obdivem k „posledním rájům“, tedy prostém životu v tradici, harmonickém soužití člověka s přírodou a zvířaty, jak je tomu u fotografií horalů na Liptovsku Martina Martinčeka nebo u snímků poutníků Markéty Luskačové.

S dokumentární fotografií je to v našem prostředí vůbec zvláštní. Ostatně, obdobně jako s Ladovými obrazy, které jsou rovněž tak zdánlivě všem dobře srozumitelné, že je nebereme vážně a málokdo je ochoten se nad nimi zamýšlet. V kontextu současného uměleckého provozu zahlceného kontexty a komentáři se zdá, že dokumentární fotografie poskytuje oázu bezproblémové čitelnosti a všeobecného porozumění. Jazyk dokumentu je obecně vnímán jako bezprostřední, neproblematický. Nejenom, že tato lstivá zdánlivá srozumitelnost některé diváky a historiky umění přímo odpuzuje a znemožňuje fotografie patřičně vnímat, ale tato snadná klouzavost čtení selhává i v případě zakladatelských osobností fotožurnalismu, jako je Werner Bischof, jehož celoživotní tvorbu do 19. února představuje Obecní dům v Praze. Také já jsem měl představu přílišné popisnosti a tedy nudy. O to překvapivější pak byla návštěva výstavy.

U nás chybí pro dokumentární pojetí fotografie institucionální podpora. Grantů nebo reprezentativních soutěží je minimum, obrazoví redaktoři nejeví o dokument zájem, pro galerie, historiky umění a sběratele je na absolutním okraji umění. Ani ti nejlepší čeští dokumentaristé se svojí tvorbou neuživí. O to je překvapivější, kolika výraznými českými dokumentaristy se tato země může pochlubit.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 29. prosince 2005



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 25. 12. 2005 |

Bratislava: Fotofo, 2004, 1. vyd., 140 s.: brož., 159 Kč
možnost objednání:
www.kosmas.cz

Česká kniha je kritikou autoritativních teorií fotografie tuzemského i zahraničního původu. Popírá u nás nejrozšířenější definici média od J. Šmoka a nabízí novou. Samostatné kapitoly rozebírají názory V. Flussera, S. Kracauera, A. Bazina a R. Barthese. Jejich konfrontace odhaluje nepraktičnost snah určit technickým obrazům statut v jediném myšlenkovém horizontu. Kapitola Průjezd rodným městem představuje autora jako fotografa. Přikládáme na ukázku nejkratší text knihy, který konfrontuje skutečnost média fotografie s českým zákoníkem.



| Autor: Josef Moucha | Vydáno dne 23. 01. 2005 |
Stefan Wojnecki Toto jsou slova plná melancholie vyslovená Tuiavegem, náčelníkem jednoho z ostrovů Samoi: "Čas je možné zkazit, jak umění plátna. Bílý člověk se rodí s dobrým, neprošoupaným, celým časem mezi východem a západem slunce, mezi dětstvím a stářím, a hned, aniž by stihl odrůst od země, začíná dělit, stříhat, měřit, sešívat, opět dělit, ztrácet a vyhazovat jeho bezcenné odřezky. Dospělí přikládají dětem k uším malé železné mašinky, aby své ratolesti získali pro odečítání a dělení času."

| Autor: Stefan Wojnecki | Vydáno dne 01. 11. 2002 |
| 0-15 | 15-17 |