Seminární práce doktorského studia

Výstavní síň divadla Semafor v letech 1980–1990
Petr Vilgus

Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze

část II.

Tato seminární práce pojednává o Výstavní síni divadla Semafor, prostoru o ploše necelých 30 m2 umístěném nedaleko Václavského náměstí, kde se mezi roky 1982–1990 objevovaly práce oficiálních umělců i těch, jejichž svoboda vystavovat díla byla v jiných kulturních institucích omezovaná. Potkávalo se zde umění Adolfa Borna či Jiřího Šalamouna s obrazy Vladimíra Komárka, Mirky Věrčákové nebo Ivy Hüttnerové, vystavoval zde Miroslav Hucek, Joska Skalník, Jan Pohribný nebo Olbram Zoubek. Přes nástrahy socialistické byrokracie galerie přetrvala do časů revoluce v listopadu 1989 a zanikla až s příchodem systému, který místo nekomerčních výstav upřednostňoval prodej zboží. Text je doplněný obsáhlými přilohami, kde jsou chronologicky zaznamenané všechny známé výstavy ve Výstavní síni divadla Semafor. Také je tu přehled archivních materiálů, které jsem prozkoumal.

Seminární práce doktorského studia

Výstavní síň divadla Semafor v letech 1980–1990
Petr Vilgus

Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze

část I.

Tato seminární práce pojednává o Výstavní síni divadla Semafor, prostoru o ploše necelých 30 m2 umístěném nedaleko Václavského náměstí, kde se mezi roky 1982–1990 objevovaly práce oficiálních umělců i těch, jejichž svoboda vystavovat díla byla v jiných kulturních institucích omezovaná. Potkávalo se zde umění Adolfa Borna či Jiřího Šalamouna s obrazy Vladimíra Komárka, Mirky Věrčákové nebo Ivy Hüttnerové, vystavoval zde Miroslav Hucek, Joska Skalník, Jan Pohribný nebo Olbram Zoubek. Přes nástrahy socialistické byrokracie galerie přetrvala do časů revoluce v listopadu 1989 a zanikla až s příchodem systému, který místo nekomerčních výstav upřednostňoval prodej zboží. Text je doplněný obsáhlými přilohami, kde jsou chronologicky zaznamenané všechny známé výstavy ve Výstavní síni divadla Semafor. Také je tu přehled archivních materiálů, které jsem prozkoumal.

The nude is one of the most beloved and most frequent kinds of Czech photography, and many of its artists like František Drtikol, Karel Ludwig or Jan Saudek are among the most important and most popular Czech photographers. Although after 1960 there have been several periods which were not favorable to photographic nudes in Czechoslovakia, for various reasons, there were not any when high quality nudes were not made at all. The worst period of dogmatic totalitarianism ended with Stalin's death in 1953, but it took several more years before the cultural scene showed distinct signs of liberalization in Czechoslovakia. Photographers adopted a number of specialized techniques, including point-source studio lighting, sandwich montages with details of various structure, projections of various rasters on the models' bodies, the Sabattier effect, coarse grain, and "rollage." Such stylized works by Miroslav Hák and Karel Ludwig were loosely emulated by other artists. In 1960, Václav Chochola made several classical studio nudes, emphasizing the models' natural beauty without distinctive stylization, but in that same year, he and the artist Jiří Kolář employed these very photographs in a series of "rollages" and "prollages". Stylization through sharp light contrasts and effective details were often used in nudes to accent basic archetypes, simple shapes and proportionality. Miloslav Stibor in the 1960s became one of the most important international Czech photographers of nudes. In 1968, following his earlier creatively finished, technically precise but somewhat cold nudes, Stibor presented a surprising series entitled 15 Photographs for Henry Miller /see photo/. These sensual photographs featuring cropped details of female bodies are undoubtedly the peak of his work, and perhaps even one of the best works of Czech nude photography in the 1960s. Dramatically lit and stepping out of the darkness almost like phantoms, these eroticized nudes allow for a certain degree of naturalism rather than stylized finish. Sandwich montages and projections of rasters, or light-filtered patterns, were most often used in nudes by Jaroslav Vávra and Zdeněk Virt.

The relationship of Czech avant-garde artists to the German avant-garde, complicated by the unequal position of the sizeable German minority in the new state of Czechoslovakia created in October 1918 and the clear orientation of Czech artists toward France, went through many changes. 1/ In some cases fruitful relationships were welcomed on both sides. For example, the group Osma had Czech and German members, the group Tvrdošíjní (The Stubborn) exhibited in Dresden, Berlin and Hannover, and invited not only local German artists but also Paul Klee and Otto Dix to its 1921 Prague exhibition.

Následující text byl zpracován absolventem Institutu tvůrčí fotografie Petrem Vigusem jako seminární práve v doktorandském studiu na pražské FAMU. Mapuje dějiny polské a maďarské fotografie. Vilgusova práce je o to cennější, že naprostá většina obecných publikací o historii fotografie maďarskou a polskou tvorbu povětšinou zcela pomíjí. Obdobná situace je i v odborném školství, čímž dochází k paradoxní situaci, kdy většina studentů fotografie může získat mylný dojem, že v prvních sto letech existovala pouze česká, německá, francouzská, britská, sovětská a americká fotografie. Vilgusova práce tuto mylnou doměnku zplna vyvrací...

Purist pictorialism, rejecting oil printing, rubber printing and other specialized printing techniques, was introduced to Prague in 1921 by Drahomír Josef Ružička an American doctor and amateur photographer of Czech origin and propagator of the ideas of Stieglitz and White. In the first half of the twenties, it influenced many Czech photographers including Josef Sudek, Jaromír Funke and Adolf Schneeberger, but after a few years it was already clear that it was becoming an anachronism and its programme was to a large extent exhausted. Many ambitious professional photographers and above all amateurs constantly watered down in motif and style, the works of its pioneers, without much inventiveness, and created nice unchallenging pictures with softly depicted, simple objects or sentimental genre scenes.

(Vzpomínky na začátky, kluby a na lidi kolem nich)
Adolf Schneeberger (1897 - 1977)
(Přetištěno z pozůstalosti při zachování původní gramatiky)

Když jsem 24. prosince 1907 dostal jako desetiletý primán svůj první fotografický aparát, nikdy jsem nemyslel, že mne pak tato záliba bude provázet po celý život. Šedesát osm let! Za tuto dobu jsem spotřeboval nějaký ten hektolitr vývojek a fixáží, desítky litrů různých roztoků jako zeslabovacích, bělících, zlatících a tonovacích lázní, desítky tuctů desek různých formátů, stovky metrů filmů a stovky čtverečních metrů různých papírů počínaje celoidinem, aristové papíry, mdlý albumin, pigment, chlorobromostříbrné a bromostříbrné papíry nejrůznějších značek, gradací, povrchů a formátů.

Epocha desetiletí mezi roky 1948 - 1957 byla převratná a svou ojedinělostí a často i destruktivními důsledky v dějinách našeho výtvarného umění včetně fotografie zcela výjimečná. Dosud jí byla věnovala minimální pozornost, ale pro svou jedinečnost a solitérnost v celých dějinách fotografie stojí toto státem diktované, dogmaticky jásavé umění jistě za pozornost, i když nedosáhlo ani zdaleka takových hodnot, jako paralelně vznikající proud děl autorů tvořících v rozporu s oficiálním uměním té doby.

Josef Sudek was born in 1896 in Kolin on the Labe in Bohemia. As a boy he learned the trade of bookbinding. He was drafted into the Hungarian Army in 1915 and served on the Italian Front until he was wounded in the right arm. Infection set in and eventually surgeons removed his arm at the shoulder. During his convalescence in an Army Hospital, he began photographing his fellow inmates. After his discharge, Sudek studied photography for two years in a school for graphic art in Prague. Between a disability pension and intermitment work as a commercial photographer, Sudek made a living. In 1933, he held his first one-man show in the Krasnajizba salon. Since 1947, he has published eight books. In the early 1950's, Sudek acquired an 1894 Kodak Panorama camera whose spring-drive sweeping lens makes a negative 10 cm x 30 cm. He employed this exotic format to make a stunning series of cityscapes of Prague, published in 1959. Sudek's work first appeared in America in 1974 when the George Eastman House in Rochester, New York, gave him a retrospective exhibition. The same year Light Gallery in New York City showed an exhibition of his photographs. On his 80th birthday in April, 1976, the Museum of Decorative Arts in Prague inaugurated a comprehensive retrospective exhibition of Sudek's work which later appeared at the Photographer's Gallery, London.

Jednoho z nejlepších současných mladých slovenských dokumentárních fotografů představí od čtvrtka tohoto týdne opavský Institut tvůrčí fotografie ostravskému diváku v prostorách galerie Opera ve foyer Divadla Jiřího Myrona.
"Jedenatřicetiletý Martin Kollár zde představí fotografický soubor ze současného Slovenska," upřesnil kurátor výstavy, vedoucí pedagog ITF Vladimír Birgus. Fotografie náleží do souboru Slovensko 001 - Obrazová správa o stave krajiny, který autor díky grantu slovenského Inštitůtu pre verejné otázky, vydal také knižně.

JG: V recenzii ste naznačili isté medzinárodné súvislosti domácej fotografie, resp. jej podvyživenie v začiatkoch moderny na rozdiel od českej tradície. Ako vidíte slovenskú fotografiu v medzinárodných súvislostiach? Ktoré osobnosti svojim významom prekročili hranice domáceho kontextu?

Bratislavští historici a teoretici fotografie Aurel Hrabušický a Václav Macek se řadu let systematicky věnují zpracovávání dějin slovenské fotografie. Už v roce 1989 sestavili přehlídku Slovenská fotografie 80. let, která vzbudila nevoli tehdejších ideologů, protože zahrnovala řadu konceptuálních a intermediálních děl od výtvarníků stojících mimo oficiální umělecké organizace a dokonce i od jednoho emigranta a ve svém celku vytvářela zcela jiný obraz tehdejší slovenské fotografie než do té doby bylo obvyklé. Václav Macek potom o rok později připravil už bez jakýchkoliv cenzurních zásahů obsáhlou přehlídku Slovenská fotografie, uvedenou v rámci Všeobecné československé výstavy v Praze, a výstavu Slovenská fotografie 60. let, představenou v bratislavském Domě umění. Po řadě dalších dílčích expozic, katalogů a knih oba autoři svou práci završili expozicí Slovenská fotografie 1925-2000, uvedenou Slovenskou národní galerií od 3. listopadu 2001 do 10. února 2002 ve čtyřech podlažích Esterházyho paláce v Bratislavě, a stejnojmennou knihou o 472 stranách, rozčleněných do 14 kapitol (šest z nich, zabývajících se obdobím do 60. let, napsal Hrabušický, osm z novějšího období je dílem Macka). Jde o dosud nejkomplexnější pohled na minulost i současnost fotografické tvorby slovenské fotografie 20. století. Přitom už existují jedny Dějiny slovenské fotografie, které Ĺudovít Hlaváč publikoval v roce 1989 v martinském nakladatelství Osveta. Obdobně rozsáhlé souhrnné dějiny české nebo polské fotografie dosud nevyšly.