Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 160 nalezených)

Jano Pavlík, Oheň, 1986-87

Praha, GHMP – Dům fotografie, 17. 12. 2013 – 16. 3. 2014

Kurátoři: Lucia L. Fišerová a Tomáš Pospěch

 

Slovenská nová vlna, 80. léta zní název výstavy pořádané Galerií hlavního města Prahy na premiérově zpřístupněné adrese v Revoluční třídě. Podtitulem by mohl být výčet aktérů: Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Miro Švolík, Martin Štrba, Kamil Varga, Peter Župník. Jejich označení za novou vlnu je ozvěnou faktu, že do aranžování objektů či modelů pro fotografování a do rukodělného dotváření snímků se dali už mnozí čeští a slovenští tvůrci předchozích dekád. Postmodernisté 80. a 90. let ovšem ironizovali okázalost, neřkuli sentimentalitu předchůdců.

            K osmeru autorů narozených kolem roku 1960 se obrací Tomáš Pospěch s Lucií L. Fišerovou, čili dvojice o generaci mladších interpretů, ve snaze zkoumat a odhalit východiska historického fenoménu, zrajícího za studií na pražské FAMU. Sondu omezili na ještě neunavenou tvorbu, povzbuzenou zájmem vedoucího široko daleko jediné katedry fotografie, pedagoga programově sledujícího specializovaná středoškolská učiliště České i Slovenské republiky. Pospěchem zdůrazněným pozadím výstavy je tudíž hold Jánu Šmokovi.

            Kurátorka Fišerová využila tiskové konference mimo jiné k vypíchnutí zázemí, jež si Slováci ve vzdálené metropoli vzájemně poskytovali. Na koleji, kde jeden druhému pózovali a všestranně se podněcovali, utvořili prostředí, v němž české tradici fotografování podléhali méně, než kdyby působila na jednotlivce. Proto mohla neformální skupina v 80. letech přerůst v útvar, představující naději vývoje a zřídlo dodnes rozmělňovaného trendu poetizace motivů.

            Kurátorský tandem nepředkládá látku v autorských medailonech. Volí šestici žánrových bloků, uváděných popisy zčerstva nahlížených tvůrčích souvislostí. Prohlídku vede od iniciačních nápadů (Prehistorie) přes podobizny aktérů (Pohled druhého / Tvář jako testovací plocha / Kdo je Ernest) k pokusům překonat omezený životní prostor (Noc – časoprostor imaginace / Melancholie nočního velkoměsta / Deník somnambula). Vše ústí do osobních příběhů (Setkání kosočtverce s pravítkem / Tělo jako znak / Rafinované erotično), existenciálních sebereflexí (Symptomy bolesti / Záležitost s elektrickým křeslem / Šepot tchyniných jazyků) a pohledů na předmětnou všednost (Masky a kulisy / Ztišený život věcí / Nové narace). Efekt prohlídky umocňují nikdy nevystavované práce, fotografické i kresebné skici a dokumentární záznamy života komunity. Ten vtáhl i některé české spolužáky. Náladu podívané určují improvizace vyvažované zvládnutým řemeslem, inspirace divadlem a tancem, odlehčené citace, režie obrazů a subjektivní interpretace minulosti fotografie. Třeba u Tona Stana přichází drtikolovské tvarosloví o těžkomyslnost literární symboliky. Pozitivita, řečeno jedním slovem. Anna Fárová tak pojmenovala vídeňskou výstavu slovenské vlny (1990) a Martina Kudláček filmový profil skupiny (1994).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



| Autor: Josef Moucha | Vydáno dne 01. 09. 2014 |
Alexander Hammid: La Madeleine, Paris 1939

Uherské Hradiště, Galerie Slováckého muzea, 17. 7. – 19. 10.; kurátorka Milada Frolcová

Praha, American Centre, 4. 11. 2014 – 11. 1. 2015; kurátor Pavel Vančát

 

Každoročně jsou při udílení amerických Cen filmové akademie probíráni čeští nositelé trofeje Oscar. Chybí-li Alexander Hammid, pokaždé mi to vadí. Důležitý tvůrce se totiž pod změněným příjmením z českých dějin bezmála vytratil. A rozhodně neprávem, byť byl od roku 1947 občanem USA.    Na proměnlivost jména ostatně odkazuje objevný průřez jeho pozůstalostí hned názvem: Alexandr Hackenschmied / AKA / Sasha Hammid / Kresby a fotografie / Drawings and Photographs.

                    Úspěšný autor desítek filmů se narodil jako Alexandr Hackenschmied v Linci 17. prosince 1907 českým rodičům. Skonal 26. července 2004 v newyorském bytě, kde žil déle než půl století coby Alexander Hammid. Novější verzi příjmení respektujme, mimo jiné jsou s ní spojena autorská práva. Za moře ho pozval zjara 1939 Herbert Kline, spoluautor důležitých filmů o expanzi nacismu Krize (Crisis, 1938) a Světla v Evropě zhasla (Lights Out in Europe, 1939). Oba dokumenty změnily svého kameramana v běžence.

                    České monografie z let 1973 a 2000 vyšly s kolísajícím nadpisem Alexand(e)r Hackenschmied. Popisují, jak mladík z pražského Karlína propadl filmování. Ze studií architektury přesedlal na filozofickou fakultu, zvláště ho zajímala estetika a publikoval filmové kritiky. Třebaže ani Karlovu univerzitu nedokončil, prosadil se výjimečně dobře.

                    Do kinematografie vstoupil v pozici scénografa Machatého Erotikonu (1929). A díky zbytkům filmové suroviny, jež si v ateliérech vyžádal, se záhy změnil v autora debutu Bezúčelná procházka (1930). Jakožto kameraman a režisér nahradil scénář osmiminutové podívané předběžnou představou o výsledku a realizaci dovršil montáží, čili střihem. Rozhodujícím talentem začínajícího tvůrce bylo svěží vedení kamery s darem uchopit proud záběrů a proměnit je v smysluplné podobenství. To je vzácné nadání, vyžadující vedle pronikavé vize také cit pro rytmus. Proto bývá v galeriích k shlédnutí tak málo inspirovaných a pro diváky inspirativních videoprojekcí. (V tomto smyslu mohla být instruktivním přínosem pásma hammidovských filmů na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti.)

                    Již mladý Hackenschmied uměl nápaditým střihem povýšit nad běžné ilustrace reálu i přejaté záběry. Tvořil novou, filmovou skutečnost. Všimla si toho porota festivalu v Benátkách, která roku 1934 vyznamenala Plickův dokument Zem spieva.

                    Zajímavé svědectví o výtvarném uvažování kolegy nám zanechal režisér Otakar Vávra: „Zatímco Hackenschmied prosazoval absolutní film bez děje, já jsem chtěl vyprávět příběh.“ V jistém smyslu je citovaný výrok klíčem ke všem exponátům, instalovaným Galerií Slováckého muzea. Vždyť jejich tvůrce abstrahoval i tehdy, když fotografoval. Přehlídka srovnává 20 snímků z 30. až 50. let (At. č 10/97 a č. 11/00) s akvarely a kresbami z 30. a 40. let. Ty dosud zůstávaly za oceánem a jsou zpřístupněny vůbec poprvé. Jedná se o kultivované projevy, byť některé kresby zůstávají pouhými studiemi. Z 54 dochovaných výtvarných děl bylo vybráno 33, řada kreseb tužkou vystavena nebyla. Autor ovšem sám věděl, že jeho odkazem zůstane zejména předjímavost filmového myšlení (viz Celuloidová paměť kamery v At. č. 25/95). V tomto smyslu ho uvádí též Vančátův text v průvodcovském letáku. Výstava k 10. výročí úmrtí je cenná i tím, že z převážné části ukazuje původní autorské zvětšeniny. Důvody neutuchající svěžesti diváckých dojmů vystihla Hammidova múza Maya Deren: „Díky fantastickému smyslu pro formu se ubránil sentimentalitě a díky jakoby dětské lásce a něze formalismu.“

                    Filmové imaginaci dal Hammid průchod hlavně v kalifornských Odpoledních osidlech (Meshes of the Afternoon, 1943), surreálně rozvíjejících pražský debut. Dvojice snímků – hrdých na to, že se nedají převyprávět – obsahuje umělcův nejvlastnější příspěvek světové kultuře. Inovoval však i účelovou kinematografii. Zprvu v Baťově Zlíně a posléze v zámoří si razil nekonečnou cestu od zakázky k zakázce.

                    Do pozdního věku se Alexander Hammid znalecky vydával za kulturní nabídkou Manhattanu a zvědavé návštěvy vodil po svých oblíbených místech v zákoutích muzeí a ve vyšších podlažích ukrytých galerií... Citlivá bytost s bohatým vnitřním životem.

Josef Moucha

Ateliér 16–17/2014



| Autor: Josef Moucha | Vydáno dne 01. 09. 2014 |

Rudolf Bruner-Dvořák: Frantisek Josef I. a Ferdinand d'Este, nedatováno. Repro: Sbírka Scheufler

Jindřichův Hradec, Muzeum fotografie a moderních obrazových médií, 13. 4. – 31. 12. 2014; kurátor Pavel Scheufler

 

Plný název podívané zní Císařské manévry / Fotografie do roku 1914 / Výstava ke 100. výročí začátku 1. světové války a 175. výročí vynálezu fotografie. Jedná se o svým způsobem zajímavý podnik. Stvrzuje, že i významy snímků nanejvýš popisného realismu si pozorovatelé vykládají v duchu aktuálních obsahů vlastního vědomí. Třebaže autorem valné většiny exponátů je průkopník reportážní fotografie Rudolf Bruner-Dvořák (1864 – 1921), proslulý coby momentní fotograf Ferdinanda d’Este, monotematická instalace nových pozitivů dnešním adresátům příliš dynamická připadat nebude. Záběry z cvičení rakousko-uherské armády v různých místech monarchie ukazují mužstvo Františka Josefa I. a jeho následníka, případně další honoraci. Kurátor výstavy, historik Pavel Scheufler, pokládá (dle webových stránek pořádající instituce) za typický rys metody autora (a jeho dědice, bratra Jaroslava Brunera-Dvořáka), že se kromě oficialit věnoval „zachycování běžného všedního ruchu, včetně zázemí akce, a to často s jemnou nadsázkou a citem pro kontrasty.“ Fotografové měli využívat „i jemných technických fines, včetně efektu pohybového rozostření.“ Zkrátka je zřejmé, jak chce kurátor své hrdiny vidět. S kolegou Janem Hozákem vydal rovněž monografii Krásné časy / Rudolf Bruner-Dvořák / Momentní fotograf (1995), kde mistr figuruje jakožto osobnost modelovaná souřadnicemi „velké středoevropské říše a jejích hodnot.“

       Většina exponátů má původ v unikátních negativech Sbírky Scheufler, čítající na 30 000 postupně digitalizovaných snímků. Pod hlavičkou www.scheufler.cz se lze dočíst, že c. k. manévry mívaly přesný scénář: „jejich významnou součástí byly zkoušky různých technických novinek, od například jízdních kol v roce 1894, přes kulomety v roce 1905, automobily v roce 1909 a letadla v roce 1913.“ Manévry měly být pro okolí oblastí, kde se konaly, vítané, „neboť bývaly spojeny s modernizací například silnic“ a tudíž poskytovaly práci. „Byly i příležitostí k zakázkám pro mnohé místní fotografy. Sérii snímků z manévrů v roce 1909 vytvořil mimo jiných František Pavlík, krátce společník Brunera-Dvořáka a František Guld, fotograf z Josefova. Manévry v roce 1913 fotografoval rovněž táborský fotograf Josef Šechtl a další.“

       Na rozdíl od jmenovaných tvůrců a jimi zvěčněných osob víme, jak krátkozraké hry na vojáky v muzejních sálech sledujeme a k jakým katastrofám vedly. S jejich důsledky se potýkáme podnes. Hnědé a rudé diktatury i nadnárodní totalitní systémy 20. století by se přece neuchytily bez rozvratu Evropy do nebe volající omezeností generálních štábů velmocí chystajících válku.

Josef Moucha

Ateliér 13/2014

Rudolf Bruner-Dvořák: František Josef I. a Ferdinand d’Este, nedatováno



| Autor: Josef Moucha | Vydáno dne 01. 09. 2014 |
Josef Sudek, Bez názvu, 1950–1956. Repro sbírka skupiny PPF

Praha, Ateliér Josefa Sudka, 25. 6. – 30. 8. 2014; kurátorka Lucie Mlynářová

 

Zlatým věkem zátiší rozumíme 16. a 17. století, zejména v Nizozemí. Nicméně mimořádnou pozornost mu věnovala též moderna minulého století. Snad to dokonce mohlo vypadat, že ohniskem evropského výtvarného umění se stává nevšední uchopení všedních věcí. To bylo velkou výzvou také oboru fotografie.

            Rafinovaně komponované skladby předmětů, případně detaily motivů vymezené souřadnicemi dobového vkusu, dokládají náročnost vidění či autorské představivosti a virtuózní ovládnutí média. Fotograf Josef Sudek velmi prakticky a cíleně srovnával své možnosti vyjádření s prostředky malířů, hlavně Emila Filly. Usiloval o zátiší nepopiratelně osobitá, čili fotogenická. „Nedíval jsem se na věci malířsky, ale fotograficky,“ uzavřel jednoduše. Občas ale přiznával, že k cíli vedla dlouhá cesta.

            V malířských i fotografických zátiších lze sledovat modelaci vztahů zvolených objektů jak k sobě navzájem, tak k vymezenému prostoru, lomy světel a přechody tonalit – zkrátka prožitek krásy. Problematika zátiší ovšem není pouze estetická. Přinejmenším zhodnocuje princip „část za celek“. Ve výseku světa je pak spatřována ozvěna uchopení plnosti vezdejšího života, tedy znázornění vnímání světa vůbec. Jenže s dědictvím barokní obsahovosti se soudobá fotografie potkává jen ve vzácných dílech tradicionalistů, jejichž patronem zůstává právě Josef Sudek, nepřímý hostitel současné výstavy.

            Sudkovo zmrzačení první světovou válkou podtrhuje podvojnost materiálnosti a spirituality. Zbavují-li snímky předměty hmatatelných rozměrů, míří již z principu za fyzickou stránku svých námětů? Teoreticky ano. Vždyť ani věcné záběry neukazují věci jako takové, neboli věci samy o sobě. Nabízejí jejich průměty – stíny a odlesky. Stačí to však? Jestliže ano, potom k čemu? Může nás pozemský ráz smyslového poznání ještě dovést k zahlédnutí věcí nadpozemských? Za jakých okolností uvěříme v metafyzický rozvrh universa? A s jakou mírou intenzity?

            Ve světě explozívních rozporů odmítli harmonizující iluze již apoštolové dadaismu a meziválečných avantgard. Raný Tristan Tzara vycházel z protiuměleckých pozic a o podvratná gesta šlo také v podání Marcela Duchampa, průkopníka instalací ready-mades. Za surrealisty požehnal pozvedání užitných předmětů a nalezených objektů na roveň umění André Breton. Vytyčil tím zvláštní fotografický směr s houževnatou odezvou české scény, jakkoli vyčerpáním poetické transformace původními nadrealisty trend dlouhodobě upadá. Přesnost záznamu vylučuje dekorativní funkci a divácky příliš nerezonuje. Registrace nahodilostí těžko zastoupí smysluplně budované vztahy předmětů v klasických zátiších, symbolizujících hudbu sfér. Avšak nejenom minulost, nýbrž i současnost je připravena docenit souběhy obsahů osobních a nadosobních, časových a věčných, hmotných a duchovních...

         Exponáty z patrně největší soukromé sbírky české fotografie se liší jak svým záměrem, tak pojetím. V důsledku toho je nelze seřadit v jednolitý proud. Není to na škodu věci. Právě naopak: ukázky z kolekce skupiny PPF zaujmou rozmanitostí přístupů ke stejnému žánru: Ladislav Emil Berka, Jaroslav Rössler, Jaromír Funke, Adolf Novák, Václav Chochola, Emila Medková, Jan Lauschmann, Jan Svoboda, Ivan Pinkava, Alena Kotzmannová, Radeq Brousil, Jiří Thýn, Johana Pošová, Michal Ureš a Josef Sudek.

Josef Moucha

Ateliér 16–17/2014



| Autor: Josef Moucha | Vydáno dne 01. 09. 2014 |

 

Recenzia výstavy

Institut tvůrčí fotografie poskytuje svojim študentom popri fotografickom vzdelaní i množstvo doplnkových aktivít. Zabezpečuje bohatý výstavný program (v oblasti fotografie zrejme najrozsiahlejší z českých univerzít), workshopy i spoločné návštevy fotografických festivalov, umožňuje publikovať vo vlastnom odbornom webovom periodiku. K úplnosti chýbala už len možnosť vyskúšať si kurátorskú prax, ale aj to je od uplynulého leta minulosťou. Škole sa podarilo získať v novootvorenom Dome umenia v Opave priestory pre pravidelné prehliadky vlastnej tvorby. Prvou z nich je výstava autoportrétov zahŕňajúca výhradne diela súčasných či bývalých študentov. кредит на строительство

Na príprave sa po kurátorskej i organizačnej stránke podieľala štvorica študentov inštitútu v zložení Lena Jakubčáková, Anna Gutová, Ester Erdélyiová a Vladimír Novotný. Ako zástupca pedagogického zboru a zároveň umelecký garant ich zastrešila Dita Pepe. кредит на покупку гаража сбербанк



| Autor: administrator | Vydáno dne 11. 10. 2012 |

 

Výstava fotografií Daniely Ambrožové v zámecké sýpce v Rochlově

28. 5. – 31.12.2012

 

Daniela Ambrožová je mou spolužačkou v opavské škole fotografie. Její tvorba je mi blízká nejen intimitou ženského projevu, ale také intenzitou vizuálního zpracování. S přihlédnutím k této blízkosti jsem byl fyzicky přítomen zmáčknutí spouště prvních záběrů tenkrát ještě neexistujícího souboru (oheň, smějicí se prase, zvířátka v zahradě, dítko v pláštěnce vlečené krajinou (ne)známo kam...). Není pro mne překvapením, že téma Danielu zaujalo natolik, že se rozhodla intenzivně vyobrazit českou krajinu podle určitého plánu, cituji: "Soubor Back Czech Country aneb Česko na divoko" vznikal zpočátku náhodně a spontánně, aby se posléze přetransformoval do systematického mapování lidově-uměleckých a estetických specifik českého a moravského venkova. Jde o dlouhodobý projekt, který bude mít své pokračování." S ohledem na tato slova uvedu, že některé motivy fotografií Daniela vyhledává pomocí internetu, na jiné přichází náhodně během cest po celé republice, na další ji upozorňují její přátelé.

 

Autorka se narodila v roce 1978 v Praze, v současnosti žije v Odolena Vodě a pracuje jako fotoeditorka v České tiskové kanceláři (ČTK). Vystudovala výtvarnou výchovu a angličtinu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, od roku 2010 studuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Fotografii si vybrala jako téma své praktické diplomové práce už na první vysoké škole. Ovšem nepřehlédnutelný vliv na ni v tomto ohledu měla i práce v regionálním deníku na pozici redaktorky zpravodajství nebo její současné působení v "Četce". Navíc v případě Daniely fotografování volně navazuje na další výtvarné techniky – poznal jsem kresbu, malbu, výšivku, modelování či výrobu šperků..



| Autor: administrator | Vydáno dne 05. 06. 2012 |

 

 

Výrazně barevné podle některých názorů až kýčovité fotografie amerického fotografa Davida LaChapella představuje na retrospektivní výstavě od 7. prosince 2011 do 26. února 2012 Galerie Rudolfimum.

David LaChapelle se narodil 11. března 1963 v městečku Farmington ve státě Connecticut na východním pobřeží Spojených států. Jeho matka, která se narodila v pobaltské Litvě, byla emigrantka a výrazně ovlivnila jeho raný pohled na svět vlastnostmi jako šetrnost, slušnost, odpovědnost nebo úcta, které se mísily s okamžiky, které zná každý emigrant: s nejistotou, jazykovou bariérou, ztrátou zázemí, rodiny a přátel. LaChapelle chtěl být od raného dětství umělcem a jak sám k tomu říká: „Rozhodně jsem se nehodlal stát nějakým obchodníkem. Tím jsem si také ospravedlnil, že jsem nedokončil školu, že jsem nemusel dávat pozor při hodinách, hlavně v matice.“

 

V zásadě banální prostředí amerického maloměsta ho inspirovalo k únikům do jen několik hodin cesty vzdáleného New Yorku – dynamického a neustále se měnícího kulturního centra, kde na přelomu 70. a 80. let nastupovala nová generace umělců. V galeriích například poprvé vystavují umělci jako Robert Mapplethorpe, Andres Serrano, Joel-Peter Witkin nebo Cindy Sherman, která patří k jeho oblíbeným umělcům stejně jako třeba Diana Arbus, Nan Goldin nebo Andy Warhol. V této době navštěvuje newyorské kluby, kde se v průběhu svých návštěv mohl setkat nejen s pop hvězdami, mezi nimiž nechyběli zpěvačka Cher a Michael Jackson, stejně tak jako s tanečníky Michailem Baryšnikovem a Marthou Graham či s malířem Salvatorem Dalím a rovněž se začínajícími umělci jako zpěvačkou Madonnou a skupinou nové vlny Duran Duran a mnohými dalšími. LaChapelle tu poznal nejen blyštivý svět nočního života, ale i jeho drsnější stránky, svět nejen plný rozkoší a přepychu, ale také lidských tragédií a zklamání. Vše zde bylo koncentrovanější než v běžném životě, hudba jasnější, propady hlubší. Možná to bylo první prostředí, v němž se David cítil, že opravdu žije, že vnímá svět, jemuž jaksi podvědomě a intuitivně rozumí. A toto prostředí se později promítlo do jeho fotografií jak výraznou, křiklavou a mnohdy přehnanou barevností tak i výběrem témat. Zásadním pro LaChapella bylo setkání s Andy Warholem. „Andyho Warhola jsem potkával v newyorských klubech. Byl velmi přátelský. Člověk na Andyho narazil, když obrážel kluby nebo mejdany. Oslovil jsem ho s tím, že jsem fotograf, a jestli bych mu nemohl ukázat svoje fotky, a on řekl – jasně. Dal mi první větší flek, kde jsem pracoval jako fotograf – v časopise Interview. To byla moje škola.“ říká k tomu. 

V polovině 80. let, po tom co se LaChapelle přestěhoval natrvalo do New Yorku, se jeho tvorba začala objevovat v malých newyorských galeriích. První  výstava připravená roku 1984 pro nově vzniklou 303 Gallery nesla název Dobrá zpráva pro moderního člověka (Good News for Modern Man). Na podzim téhož roku se ve stejné galerii prezentoval ještě jednou se souborem Andělé, svatí a mučedníci (Angels, Saints and Martyrs). Tyto série černobílých fotografií nalezneme v první místnosti Galerie Rudolfinum. Již tehdy v nich hrálo hlavní roli tělo, jak ženské, tak mužské. Oplývají řadou gest a vycházejí z náboženství, i když není zcela jasné z jakého – jestli jde o náboženství křesťanské či pohanské rituály. Soubory mají zvláštní, specifickou atmosféru, jakousi nečasovost. Je v nich jemnost, zajímavá práce se světlem a stínem. Nacházíme v nich zajímavou atmosféru a určitou výtvarnost, která se ale v jeho následujících souborech již neobjevuje. Tyto fotografie by mohly být klidně vytvořeny na přelomu 19. a 20. století, a lze je přirovnat k fotografiím Edwarda Steichena nebo Františka Drtikola. Pokud by u nich nebylo napsáno jméno autora, tak bychom je pravděpodobně k tvorbě Davida LaChapella nepřiřadili. V době kdy vznikaly, již plně zasáhla celou newyorskou uměleckou scénu nemoc AIDS. Jejím nebezpečím byl fotograf přímo konfrontován, protože na nemoc zemřel jeho přítel. Černobílé vidění světa z odstupu vnímal právě v tomto kontextu: „Všechno bylo černobílé, protože barvy pro mne tehdy neexistovaly, všechno jsem tehdy prožíval velmi těžce. I mé rané fotografie z té doby jsou černobílé, jsou náladové a temné v tomto duchu jsem pracoval šest let.“ Z rané tvorby na výstavě najdeme ještě další fotografie z konce 80. let, které jsou spíše experimenty. LaChapelle zde již používá kontrastní a často ostré barvy, do některých fotografií vkládá zajímavé detaily, jinde transformuje barevnost do větších jednolitých ploch a o těch dalších bychom již neřekli, že to jsou fotografie. Na obrazech spojuje fotografii, koláž a grafiku. Fotografie rozstříhává a posléze nalepuje či je vyškrabává a barevně manipuluje – zkouší co vydrží. Hraje si. Je v nich vidět hledání rukopisu a seberealizace autora. Jen, bohužel v jeho pozdější tvorbě nevidíme žádnou návaznost. Další místnost nazvaná Příběhy a tváře prezentuje LaChapellovu tvorbu převážně 90. let. Kdy se během poměrně krátké doby vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších představitelů reklamní a komerční fotografie mezi stálice reklamního nebe jako Maria Testina, Annie Leibovitz, ale i velikány Richarda Avedona a Helmuta Newtona, kteří záhy rozpoznali jeho talent a originální přínos. LaChapellovi klienty se postupně staly nejvlivnější značky (např. Maybach, L’Oréal nebo Nokia), nejprestižnější módní časopisy (Vogue, Rolling Stone, The Face nebo Vanity Fair) se předháněly, který má od něj více obálek a fotoeditorialů. Módní svět nejenom fotografoval, ale postupně jej začal i ovlivňovat. Své modely dokázal stylizovat do neviděných kompozic, materializoval jejich i své sny a skryté představy. Mít fotografii od Davida LaChapella se stalo módním hitem, a proto se mu v následujících letech před objektivem vystřídaly celé zástupy slavných a obdivovaných, kteří chtěli podstoupit dobrodružství, které pro ně připravil.



| Autor: administrator | Vydáno dne 05. 06. 2012 |

Ian Bradshaw  The Twickenham Streaker

Galerie Rudolfinum

Kurátoři: Daniel Girardin, Christian Pirker,

Musée de l´Elysée, Lausanne

Spolupráce: Petr Nedoma

 

Výstava měla svou premiéru ve švýcarském Lausanne v dubnu 2008  a komu se nepoštěstilo vidět ji v Paříži, Bruselu, Florencii či Lucembursku, kde se všude setkala s mimořádným zájmem diváků, má nyní příležitost v Praze. Není snad nutné připomínat, že Musée de l´Elysée v Lausanne patří mezi významné evropské instituce, zabývající se výzkumem média fotografie.  Sbírka Fondation de l'Elysée obsahuje něco přes 43 000 položek a nechybí zde jména jako je Robert Capa, Raymond Depardon, Sebastiao Salgado, Richard Avedon, Ralph Gibson, Martin Parr a mnohé další. A hlavně mělo vždy i vlídné pochopení pro českou scénu.

          Osobně jsem výstavu viděl v Paříži na jaře roku 2009 a navštívit ji, znamenalo vystát několik hodin frontu před Bibliothèque Nationale.  Za tři měsíce zde přilákala více než 65 000 návštěvníků. Kolekce byla během svého turné velmi důsledně reflektována kritikou a přinesla i některé diskuse nebo otevírala prostor pro působivé eseje. Zde v Praze tedy nezbývá, než ji v domácím prostředí znovu navštívit. 



| Autor: Kuneš | Vydáno dne 02. 04. 2012 |
Indie, 2005

Již po jednadvacáté Středoevropský dům fotografie Bratislava (www.sedf.sk) připravil fotofestival Měsíc fotografie 2011. Jeho návštěvníci měli možnost zhlédnout průřez starší, ale také i aktuální fotografickou tvorbou. Mezi nimi byl i skvělý portrétní projekt WATCHING TV francouzského fotografa z fotografické skupiny slavící letos 20 let své existence TENDANCE FLOUE (www.tendancefloue.net), Oliviera Culmanna. Jednu část této výstavy pořadatelé umístili do Francouzského institutu v Kutscherfeldově paláci na ulici Sedlárské č. 7 a druhou část v Galérii města Bratislavy v Pálffyho paláci v ulici Panské č. 19, kde se také ve středu 2. listopadu 2011 konala za účasti autora vernisáž. Výstava byla otevřena do ledna 2012.

Fotografie Oliviera Culmanna zkoumají existenci vždy na hraně směšnosti a absurdity. V této výstavě portrétující televizní diváky ze všech koutů světa, nám fotograf předkládá studii stavu těla a duše při pohledu na obrazovku. Watching TV tvoří jednu etapu v jeho práci "pozorování pozorujících".



| Autor: administrator | Vydáno dne 01. 02. 2012 |

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výstava fotografií kolektivu Tendance Floue
Galerie 35
Od 20. ledna do 28. února

Galerie 28 ve Francouzském institutu v Praze nás ve dnech od 20. ledna do 28. února zve na výstavu „Jsme?“ skupiny nezávislých fotografů „Tendance Floue“. Výstava by nás měla zajímat už jen z toho titulu, že doprovodná kniha „JSME?“ obdržela v roce 2007 prestižní cenu „Afinity Award“ Centra pro fotografii v New Yorku (ICP). Co tedy výstava nabízí?

 

 

 



| Autor: * redakce * | Vydáno dne 18. 04. 2011 |
Alessandra Singuinetti,Bez nazvu,1998-2002

 Jedenáctý ročník Paris Phota nepatřil k nejšťastnějším. V den jeho otevření 14. listopadu začala ve Francii stávka. Doprava na železnici i v pařížském metru byla radikálně omezena, na taxíky se stály hodinové fronty. Mnozí evropští sběratelé zrušili svou plánovanou návštěvu Paříže kvůli problémům v dopravě a řada jejich amerických kolegů nepřijela kvůli nevýhodnému kurzu dolaru k euru. Oproti více než 40 tisícům návštěvníků v roce 2006 jich tentokrát bylo o plných deset tisíc méně.



| Autor: * redakce * | Vydáno dne 04. 02. 2008 |
 

 

 
Jaroslav Kocián, Sisters, 2007
  
 

Bratislava Month of Photography 2007

As usual, the program of the 17th Month of Photography in Bratislava included several exhibitions by world famous artists. This time around these included the photojournalists of Magnum, which celebrates its anniversary, and the French multimedia artist Georges Rousse; still, the largest part of the 35 exhibitions presented as is traditional works from Central and Eastern Europe. Following on from last year, when the festival’s main themes included Asian photography, this year the event presented photography from Latin America.
 Among the best exhibitions of the entire festival was Open Maps, put together by the Spanish curator Alejandro Castellote. This was a truly representative selection of artists drawn from a number of South and Central American countries, including works by both internationally renowned photographers and visual artists working in photography, such as Miguel Rio Branco, Vic Muniz, Mario Cravo Neto, Luis Gonzáles Palma or Marco López, as well as works by artists as yet little known in Europe. In spite of all the global vogues, Latin American photography preserves many specific traits of its own, such as the co-existence of Catholic and indigenous religious motifs, its responsiveness to current political and social issues, and the popularity of Surrealism as well as the frequent eccentricity of staged scenes. This was exemplified also in a solo exhibition of Paula Luttringer, who metaphorically rendered the walls of the cell where thirty years ago the women who resisted the Argentine military dictatorship were secretly held and tortured.



| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 16. 01. 2008 |
 
Tomas Pospech Look at the Future, Hranice, 2005
  
 
Look at the Future
Firemní kultura nadnárodních společností v České republice
V roce 2001 postavila firma LG.Philips Displays v Hranicích továrnu na katodové televizní obrazovky. Byla to do té doby největší investiční stavba na zelené louce v České republice od převratu v roce 1989. Její příběh je proto vhodným příkladem působení nadnárodních společností v českém prostředí i vztahem státu, médií i komunální politiky k tomuto fenoménu. Následující text nebyl zamýšlen jako odborná studie, ale spíše jako osobně pojatá výpověď o vlastním fotografování v továrně firmy LG.Philips Displays. Nejdříve jsem zde vytvořil v letech 2000 a 2001 černobílé fotografie o výstavbě a v následujícím rozmezí let 2001 až 2005  barevný soubor o životě a práci v tomto závodě nazvaný podle všudypřítomného firemního hesla Look ath the Future. Soubor je součástí projektu, ve kterém se zaměřuji na nadnárodní korporace, průmyslové zóny, nové továrny a velkosklady. Sleduji firemní kulturu, životní a vizuální styl, které do českého prostředí tyto fenomény přináší po roce 1989.


| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 14. 01. 2008 |
 
Rene-Burri-LeCorbussier-Vila Savoy-stav1959
  
 
FOTOGRAF
Fotografii a architekturu pojí zvláštní, úzké přátelství. Zdá se, jakoby vedle zachycení lidské tváře byla fotografie zrozena právě pro záznam architektury. V žánru portrétu a místopisu najdeme od počátku vynálezu tohoto média nejvíce snímků. Také současnost je charakteristická nebývalým množstvím fotografických publikací o architektuře a designu. Především „vysoká“ architektura je nám zprostředkovávána a rovněž hodnocena především prostřednictvím fotografií. Z vlastní autopsie známe jen několik málo staveb. Nabízí se tedy úvaha, zda a do jaké míry současní architekti nenavrhují své stavby pro fotoaparát. Je dobře známa iluzívnost fotografie a její schopnost nabízet zcela jiné dojmy, měnit měřítko a perspektivu, vztahy budovy k prostoru. I my jsme byli jistě nejednou zaskočeni nebo přímo zklamáni při spatření známé realizace.Ale v novém čísle Fotografa věnovaném tématu „Architektura“ chceme ze značného množství denodenně vznikajících fotografií architektury všimnout jen poměrně malého, zato však významného segmentu, kdy tvůrce nemíří objektiv fotoaparátu na budovu s cílem víceméně pokorně sloužit prezentaci architektury, ale se záměrem využít stavbu pro vyjádření politických, sociálních, estetických a dalších aspektů. Domy se tak jeví jako objekty, které jsou příhodnými nositeli úvah o mocenských vztazích, životním stylu, dobovém vkusu, nastolují úvahy o plynutí času, entropii nebo i chaosu.


| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 14. 01. 2008 |
 
Petr Willert
  
 

Petr Willert – Life-style
Hon na babičku, Hon na kočku
Fotografie Petra Willerta (1981) vznikají teprve několik posledních let, ale i tak je můžeme označit za osobitý fenomén. Jestliže Jindřich Štreit na malé ploše Bruntálska do jisté míry naplňuje výrok „vesnice je svět“ a také Viktor Kolář již páté desetiletí podává výpověď o lidské existenci v prostoru Ostravy, o generaci mladšímu a v sousedství žijícímu Petru Willertovi se stalo tímto mnohovrstevnatým mikrosvětem babiččino bytovkové 2+1. V průběhu celého studia v Ateliéru reklamní fotografie Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně až umanutě fotografuje portréty babičky nebo jejích kamarádek, detaily interiérů nebo babičkou vytvářený Hand Made – rukavice, šály a bačkory z různobarevných bavlnek z rozpáraných svetrů. Na „babičce“ si plní povinná školní cvičení, volná témata i rozvíjí „mimoškolní“ tvorbu.Babičin byt v Uničově, městečku na severu Moravy, se nevyznačuje žádnou vnějškovou fotogeničností, právě tak, jako interiér bytu, tak životní styl babičky se nikterak nevymyká „běžným“ babičkám, kterak je důvěrně zná generace dnešních dvacetiletých nebo třicátníků. Na druhé straně ale Petr Willert netěží ani z estetiky banality, která proběhla i českou kotlinou v devadesátých letech. Využívá spíše zkušenosti své generace, nostalgického a politickým kontextem nezatíženého pohledu na životní styl, který je dnes tak vyhroceně „demodé“. V jeho pohledu je patrný vliv atmosféry reklamní školy a zkušenost fotografa módy.



| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 14. 01. 2008 |