Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Jacob Holdt: USA 1970 – 1975

Výstava fotografií autora, jenž o sobě tvrdí, že není fotografem, probíhala v Galerii Langhans ve Vodičkově ulici v Praze od 21. listopadu 2007 do letošního 20. ledna. Jednašedesát barevných fotografií nasnímaných během první poloviny sedmdesátých let levným kinofilmovým fotoaparátem Canon Dial ukazuje odvrácenou tvář Ameriky tak, jak ji neznáme. Není to nablýskaná tvář s vyběleným úsměvem amerického snu, ale spíš americká noční můra, o které se nemluví, o které se dokonce neví. Drogová scéna plná násilí, „ulítlé“ osobnosti,  menšiny všeho druhu a newyorská ghetta nás již pravděpodobně nepřekvapí. Víme o nich nejen z mainstreamových médií, ale například z fotografií Larryho Clarka, Diany Arbusové,  Bruce Davidsona nebo Nan Goldinové. Ale dětská práce a hladovění? To snad nafotil Lewis Wickes Hine na začátku 20. století. A matka bez domova na fotografii Dorothey Langeové, to je přece již historie stará více než sedmdesát let - nebo ne? Ne tak docela.



 

 

 

Když v rodině duchovního v Kodani v roce 1947 poprvé spatřilo světlo světa dánské miminko mužského pohlaví jménem Jacob Holdt, bylo to v době, kdy jeden z hlavních inspirátorů americké beat generation Jack Kerouac čekal na svůj první stop na americké silnici, on the road. Strávil na ní celých pět let. A zemřel rok předtím, než se další dharmový tulák, tehdy třiadvacetiletý Jacob, vydal v roce 1970 na svou cestu z Kanady do Chile, kde se chtěl zapojit do Allendeho revoluce. Tam však nedojel, lapen Amerikou, kterou si zamiloval nejen skrze její lidskou bídu. V kapse měl tehdy 40 dolarů, v ruce ceduli s nápisem Touring America from Denmark, v hlavě romantické ideály a za sebou studentskou minulost lemovanou průšvihy svobodomyslného mladého muže. To ještě netušil, že během dvou následujících let ho v Americe čtyřikrát přepadnou a okradou muži vyzbrojení puškami, zatkne ho CIA i FBI, jednou ho málem zastřelí policisté, a mnohokrát na něj někdo zaútočí s nožem. Když psal rodičům o svých zážitcích, poslali mu k narozeninám fotoaparát, protože zážitkům líčeným v dopisech se jim prostě nechtělo uvěřit. Jacob Hold nazývá toto období vagabundskými léty. Bydlel u lidí, kteří ho pozvali a jejich pohostinnost splácel třeba pomocí se sběrem bavlny na plantáži. Proklouzl tak do míst, kam se oficiálním médiím nikdy nepodařilo proniknout, do míst, která se od dob otroctví změnila pramálo. Potomci tehdejších otroků přivlečených z afrického kontinentu stále bydlí v rozpadajících se chatrčích, pracují za směšnou mzdu a protože u plantážníků, jimž jejich obydlí patří, jsou stále zadluženi, nemají šanci uniknout. Neuniknou jejich strážím, neuniknou vydírání, strachu, hladu i nenávisti – z nichž nejhorší je nenávist k sobě samému, vyvolaná neustálým ponižováním od dětských let, která nakonec ústí v naprostou beznaději a apatii nebo propuká v hněvu a násilí. Jacob Holdt cestuje po Spojených státech, žije s lidmi, kteří pracují na bavlníkových a tabákových plantážích, na polích s kokou a cukrovou třtinou. Aby měl peníze na film, jezdí stopem do větších měst na odběry krevní plazmy. To mu vystačí na dva filmy týdně. Vypráví, jak vznikaly jeho fotografie: „Musel jsem šetřit s filmem. Často jsem s lidmi, u kterých jsem bydlel, proseděl celé dny, aniž bych kameru použil. A pak jsem uviděl tu „skutečnou tvář“ a cítil jsem, že teď je to stejné jako před mým příjezdem – příjezdem cizince. A v té chvíli jsem udělal jen jeden nebo dva snímky.“ 
 Hold je po Jacobu Riisovi druhým Dánem, který odkrývá odvrácenou stranu Ameriky. Již v roce 1890 vydává dánský imigrant v USA, novinář Jacob August Riis knihu s názvem Jak žije druhá polovina, knihu fotografií z prostředí newyorských slumů. I on chtěl nejprve informovat a psát a kameru vzal do ruky až později, kdy, stejně jako Holdt, pochopil sílu vizuálního svědectví, jež přináší přímý důkaz a působí na divákovy city. Styl svého fotografování nazývá Holdt „nenásilným přístupem k fotografii“ a své fotografie nepovažuje za umění, ale za nástroj výchovy a výuky. Jeho cestování je protkáno řadou milostných románků. V roce 1974 se oženil s černoškou Annie Rush, která již jako jeho exmaželka umírá v Dánsku v roce 2001. Hned následující rok, v roce 1975, se podle svých slov „tak trochu zamiloval do Mary“, chudé černošské ženy z Alabamy. Bydlel s ní i jejím dvanáctiletým synem a pomáhal jí pracovat na plantáži. Když odjel, aby se seznámil s lidmi z Ku-klux-klanu, bigotní běloši vhodili do jejího domku zápalné lahve a vypálili ho. Během pěti let, která Holdt strávil v Americe, zahynulo násilnou smrtí dvanáct z jeho přátel a po roce 1986 už to přestal počítat. Holdt fotografuje, píše, nahrává, cestuje, účastní se jako aktivista demonstrací a politicky angažovaných akcí. Po návratu do Dánska v roce 1975 je chudší o iluze o Americe, ale bohatší o patnáct tisíc snímků a další nasbíraný materiál. Na popud svého otce, pastora, pořádá nejprve přednášky a slideshow pro místní komunity, později pro školy a veřejnost. V roce 1976 na výzvu nakladatele ve spěchu sbírá materiál pro svou knihu – American Pictures. Kniha vychází těsně před frankfurtským knižním veletrhem a má obrovský úspěch.  Je to šest let po knize Bruce Davidsona Východní stá ulice, která je kronikou východního Harlemu, pět let po Tulse Larryho Clarka, pět let po sebevraždě a retrospektivní výstavě Diany Arbusové a deset let před Baladou sexuální závislosti Nan Goldinové.
 Zatímco Larry Clark a Nan Goldinová své osudy naplno žijí uvnitř komunit drogově závislých, gayů a nemocných AIDS, zatímco Bruce Davidson v roli fotografa dochází na stále stejné místo černošského ghetta se svou velkoformátovou kamerou, Holdt se pohybuje na hraně. Je i není součástí života fotografovaných. Cítí se být členem jejich rodiny, ale stále zůstává cizincem, vnějším i když zároveň účastným pozorovatelem a přítelem. Za svými přáteli se stále vrací, sleduje jejich osudy v průběhu více než třiceti let, dopisuje si s nimi, nejsou mu lhostejní. Nelze tu nevzpomenout na Markétu Luskačovou a její cesty na slovenskou Šumiac, nebo na nomádství Josefa Koudelky.
 Holdt si nejprve vede osobní fotografický deník, aby si zapamatoval lidi, s nimiž se setkal. Tento osobní deník však přerůstá v humanistické svědectví platné kdekoli a kdykoli. „Ani utlačovatel, ani utlačovaný – žádný z nich není svobodný“, říká Jacob Holdt. Ve svých slide shows, které od roku 1986 pořádá i na amerických universitách, chce studentům otvírat oči a snímat z nich zátěže rasových předsudků. Nejvíc se vždy bojíme neznámého. Holdt nikým neopovrhuje. Snaží se porozumět motivům jednání členů Ku-klux-klanu, mladých nacistů, ba dokonce sériových vrahů, kteří loví černochy jen tak pro zábavu v oblasti řeky Mississippi. „Nepotkal jsem špatného Američana,“ tvrdí.
 Výstava v galerii Langhans je formou prezentace, kterou sám autor nemá příliš rád. Přál by si, aby jeho fotografie byly vnímány jako filmový pás, doprovázeny komentářem. Ve svých prezentacích jednotlivé snímky propojuje s mluveným slovem, terénními nahrávkami, písněmi i psaným textem. Fotografie příliš nevybírá, ale zavaluje nás jejich množstvím, často je uspořádává do kontrastních dvojic (černošské děvčátko na posteli v chatrči si čte ve světle kerosenové lampy – na jiné fotografii bílá holčička obývající několik pokojů rezidence je opečovávána kubánskou chůvou). Holdt k oběma přistupuje bez předsudků a s láskou, v obou vidí plnoprávné lidské bytosti, které si zaslouží svobodný život. Technická kvalita fotografií je často dosti bídná – vše je podřízeno jedinému účelu – podat svědectví, pomoci změnit svět a osvobodit lidské bytosti z vnitřního strachu, kvůli němuž hledají vnější nepřátele. Přes technickou nedokonalost mají některé Holdtovy fotografie zvláštní kouzlo – nádherné světlo, působivou kompozici a onu vnitřní pravdivost, kterou nelze dosáhnout ani sebedokonaleji zvládnutou špičkovou technikou. Je to „něco navíc“, „něco“ co dělá Holdta Holdtem, jedinečného a nezaměnitelného, člověka, který se odvažuje být sám sebou. Výstava, která z nepřeberného množství Holdtových fotografií uvádí pouhý zlomek, je tak značnou měrou výsledkem práce kurátorů Jérome Sothera a Paula Cottina. Většina vybraných fotografií představuje silná obrazová svědectví a mohou tak být prezentovány samy o sobě. Některé fotografie však jsou tak „nečitelné“, že jsem se nad jejich zařazením na výstavu pozastavovala a jejich skutečný obsah a dosah pochopila až po shlédnutí internetové verze Holdtovy knihy American Pictures na www.american-pictures.com. Divákovi, který Holdta nezná a přichází předem nepřipraven, tak může snadno uniknout proč vlastně některé snímky na zdech visí a jaký mají význam. Návštěvníkům výstavy alespoň trochu pomohou archy s popiskami jednotlivých fotografií, které si mohou vzít do ruky a expozici s nimi procházet. Zde nabízím několik příkladů:


• Anna Kingová zametající svou chatrč. V úmorném vedru jsem ji poprosil o vodu a nakonec s ní strávil spoustu času. Zemřela v domově důchodců v Atlantě.


• Leslie Manselles. Leslie byla mou přítelkyní v Hartfordu v Connecticutu a je jí dodnes – už 35 let.


• Transsexuál, u nějž jsem bydlel v San Franciscu, si šlehnul a koupe se.


• Moje exmanželka Annie roku 1975 v našem bytě v ghettu, San Francisco. Zemřela v Dánsku v roce 2001.

• Portorikánci demolují auto.
Během svého tuláckého života jsem se vždy bál vstoupit do „zóny volné palby“ za Ave B v Lower East Side, jihovýchodní části Manhattanu. Dnes toto místo považuji za jedno z nejklidnějších v Americe. Ghetta se totiž neustále přemisťují.

• Lep Whitley zemřel 13. března 2005. Kdykoli jsem za ním přišel domů, byl opilý. Ale ani jednolu za svůj život nechyběl v práci – živil se jako stavební dělník v Raleighu v NC. Přestal pít v 72 letech.

• Baltimore. Šestadvacetiletá žena zastřelená svým manželem.

• Ze všech prostitutek na mě největší dojem udělala Geegurtha. Když jsem se s ní seznámil, právě se vrátila z vězení. Její dcera se narodila jako závislá na drogách, ale krevní transfúze ji zachránily. Díky velkému úsilí se Geegurthě podařilo uniknout z bahna kriminality: vystudovala psychologii a začala pracovat jako manažerka léčebny.

• Bohatý playboy s milenkou. Vzal mě svým karavanem a velmi ho ovlivnila moje tulácká filozofie, že nemít peníze a být na silnici je základem bezpečnosti. To mi umožnilo dostat trvalý klíč k jeho luxusnímu stromovému domu v Greenville v Severní Karolíně. Jednou v noci vpadli nazí s milenkou do mé ložnice a vznikla tato fotografie. Chtěl se „stát tulákem“ jako já a později prodal podnk, zavezl svého Jaguára na dálnici 95 a stopoval pryč. Skončil v Africe, kde se poprvé spřátelil s černochem. Město, kde bydlí, je z poloviny černé. Strávil sedm letna silnici, ale dnes je opět milionářem.

• Rockefeller s drinkem – tehdy jsem bydlel u guvernéra Západní Virginie.

• Na drogové scéně nemají problém scházet se černoch a běloch jako rovný s rovným.

• Drogoví dealeři, s nimiž jsem v Kalifornii trávil hodně času. Nechávali mě fotografovat vše. Poldové mě jednou málem zastřelili, když zaměnili můj blesk za výstřel.


• Bar na Floridě. Kamarádka závislá na heroinu mi hledala nocleh a přitom okradla, možná zabila taxikáře. S tímto párem jsme pili pivo.

 

Jacob Holdt, dánský syn křesťanského pastora, duchovní spřízněnec hippies, neúnavný aktivista stojící za „svou“ věcí, pracující celý život na jednom jediném projektu, je svou lidskostí, soucitem a nenásilným přístupem více podoben humanistickým fotografům typu Sebastiaa Salgada či Jindřicha Štreita, ačkoli vizualita jeho fotografií na první pohled připomíná spíše snímky Larryho Clarka nebo Nan Goldinové.
 Přestože výstava v pražské Galerii Langhans pro svůj rozsah ani nemohla být reprezentativním výběrem z Holdtova díla, mohla být tím spouštějícím elementem, pomyslným reklamním spotem, který vzbudí náš zájem a nasměruje ho ne pouze k fotografii, ale k faktům, která se skrývají za ní, k lidským životům, o které právě jde, a mezi něž patří i ten náš.
        Jana Bauerová

Seminární práce ze Semináře kritiky fotografie na ITF
 


| Autor: * redakce * | Vydáno dne 04. 03. 2008 | 3815 přečtení |
| Počet komentářů: 1360 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |