Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Adam Tuchliński
Demonstrace nacionalistů, Kyjev, 2006


Adam Tuchliński v ostravské galerii Opera

Adam Tuchliński: Fotografie. Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs.legií 14, Ostrava, 24. 4. – 3. 6. 2008. Otevřeno vždy jednu hodinu před představením. Pořádá Národní divadlo moravskoslezské, Institut tvůrčí fotografie SU v Opavě a Generální konzulát Polské republiky v Ostravě.

 V ostravské galerii Opera vystavuje až do 4. června osmadvacetiletý varšavský fotograf Adam Tuchliński. Po loňských expozicích Rafała Milacha, Mariusze Foreckého, Weroniky Lodzińské a Andrzeje Kramarze se tam představuje další významný představitel mladší generace současné polské fotografie, která v posledních letech výrazně přispěla ke změně fotografické scény u našich severních sousedů.



 

 

 

 

 
 
 
Marianna Rokita, držitelka světového  rekorduv počtu sexuálních styků, 2003
Demonstrace nacionalistů, Kyjev, 2006
Sovětské Bělorusko 1, 2005
Sovětské Bělorusko 2, 2005
Sovětské Bělorusko 3, 2005
Sovětské Bělorusko 4, 2005

Ačkoliv už několik let žije v polské metropoli, kde sídlí hlavní polské deníky, časopisy i tiskové a reklamní agentury, pochází z Bialystoku, města na hranicích s Litvou a Běloruskem, jež prošlo ve 20. století mnoha dramatickými událostmi a bylo téměř úplně zničeno za 2. světové války.  Tam začala jeho profesionální kariéra práce fotoreportéra místní Gazety Wspólczesne, odkud přešel ke spolupráci s tiskovou agenturou PAP a s varšavskými časopisy a deníky Wprost, Newsweek Polska, Reporter, Przekrój, Forbes a Dziennik Polska Europa Świat.
Většina jeho prací sice vzniká na konkrétní zakázku, ale na mnohých Tuchliński pracuje daleko déle a intenzivněji, než by bylo běžně třeba. Postupně tak vzniklo několik rozsáhlých cyklů s výrazným autorským rukopisem, které mnohostranně ukazují a interpretují jedno téma. V nejstarších z nich, věnovaných třeba hudebníkům z varšavského symfonického orchestru a zákulisí jejich zkoušek nebo chasidským židům, každoročně navštěvujícím kultovní místa v jižním Polsku, odkud pocházeli prarodiče mnohých z nich, výborně využil stylizačních možností černobílé fotografie. V dalších souborech s tak rozlišnými tématy, jako byl erotický šampionát ve Varšavě, spontánní smutek Poláků po smrti papeže Jana Pavla II, poutě na posvátnou horu Garbarka či život na polsko-ukrajinské hranici, už v naprosté většině invenčně pracuje s výraznými barevnými kontrasty.
K nejvyzrálejším Tuchlińského dílům patří soubory z Běloruska a Ukrajiny. Do doby, než ho v Bělorusku v srpnu 2005 zatkli a po dlouhém výslechu mu na pět let zakázali vstup do země, navštívil tuto poslední evropskou diktaturu mnohokrát. Skvěle se mu podařilo vystihnout mnohé signifikantní detaily: oficiální oslavy Dne vítězství s rudými vlajkami a přehlídkami tanků, umakartové interiéry, kyselé obličeje úředníků, sazenice papriky, které si za okny svého bytu pěstuje bývalý předseda běloruské Nejvyšší rady Stanislav Šuškevič, pobírající penzi ve výši šedesáti dolarů měsíčně, rozpadající se žigulíky, všudypřítomné Lukašenkovy portréty, krávu, pasoucí se uprostřed panelového sídliště, hrob, na který příbuzní a přátelé přinesli láhev vodky a chlebíčky, pestrobarevný Mc Donald’s, jenž je pro mnoho obyvatel Běloruska symbolem západního luxusu. Jeho cyklus Sovětské Bělorusko, který Tuchliński obhájil jako svou bakalářskou diplomovou práci na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, je souborem vizuálně maximálně působivých pohledů na většinou zdánlivě banální motivy, jež však ve svém souhrnu vytvářejí sugestivní obraz komunistického skanzenu a vyvolávají u starších diváků mizející vzpomínky ne tak zcela vzdálenou dobu.
Zatímco fotografie z Běloruska jsou výrazně subjektivním dokumentem každodennosti, Tuchlińského fotografie z Oranžové revoluce v Kyjevě a zejména z demonstrací ukrajinských nacionalistů patří k reportážím o dramatických historických událostech. I v nich autor výborně prokazuje svou snahu o estetizaci zobrazené reality,  svůj smysl pro výstižné detaily, neobvyklé kompozice, barevné kontrapunkty a obrazové metafory.
Tyto kvality najdeme také v portrétech ze souboru Lidé, které jsem potkal,  nedávno představeného ve varšavské galerii Obok.   Většina těchto fotografií vznikla na objednávku časopisů, pro které Tuchliński pracuje. Do výstavního souboru se tak dostaly portréty posledního komunistického prezidenta Polska Wojciecha Jaruzelského, bývalého premiéra Józefa Oleksyho, ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka, švédského zakladatele nábytkářské firmy IKEA a jednoho z nejbohatších lidí světa Ingvara Kamrada, řady spisovatelů, malířů nebo novinářů, ale také prostitutky, která vystupuje pod jménem Peggy Brown, i ženy, která před televizními a fotografickými kamerami vytvořila na jednom varšavském jevišti bizarní světový rekord v počtu souloží. Přestože některé portréty mají reportážní charakter a vznikly bez aktivní spolupráce s lidmi před kamerou a v jiných je zřejmé pečlivé aranžmá a výběr působivého prostředí, ve svém celku působí kompaktně.
 Osobité místo má Tuchlińského cyklus statických čtvercových portrétů sousedek a sousedů z domu, v němž žije se svojí rodinou. V nich se autor nesnaží o atraktivní vizuální nápad, okamžitě poutající pozornost, o nevšední obrazovou skladbu nebo výraznou barevnou stylizaci. Zde mu jde hlavně o sociologický a psychologický dokument, který zachycuje tváře, gesta a mimiku lidí před kamerou, jejich oblečení, náznaky vzájemných vztahů, prostředí, v němž žijí, věci, jimiž se obklopují a v neposlední řadě i vztah fotografa a portrétovaných. Samozřejmě si při jejich prohlížení nemůžeme nevzpomenout na německého portrétistu Augusta Sandera, vytvářejícího monumentální obraz německé společnosti prvních desetiletí 20. století, nebo na polskou fotografku Zofii Rydetovou, která ve svém rozsáhlém souboru Sociologický zápis fotografovala prosté lidi z podhůří Tater uprostřed jejich obývacích pokojů. Tuchliński se však ve svém cyklu Sousedé záměrně omezuje jenom na mikrokosmos jediného varšavského domu. I v něm dokazuje, že je již autorem, který má v současné polské fotografii své nepostradatelné místo.       
       Vladimír Birgus

 

 


 

 


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 06. 05. 2008 | 9866 přečtení |
| Počet komentářů: 878 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |