Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

První večeře Páně 1929

Léta nosím v hlavě myšlenku s docela ostrým a jasným obrysem. Myšlenku  dvou nejsamozřejmějších věcí. Narození a smrti, a vším mezi tím. Celý ten čas trávím docela poctivou, hektickou přípravou. Sháním potřebné informace, rekvizity, zkouším jednu formu sdělení za druhou.
A najednou krabice zaprášených skleněných desek kdesi z půdy, desek fotografa amatéra, zdejšího prvorepublikového lékaře patologa, lékaře fotoamatéra. Neumělý technický projev, obrázky poškrábané, potrhané, částečně vymazané, často zcela nečitelné. Rodina a přátelé, kolegové i pacienti, pitevna, krajina, svátky i pátky, radost z narození dítěte, jedinečné pózy před stiskem velkoformátového přístroje, patologické studie, chladný profesionální režim u pitevního stolu ... Všednost a banalita, groteska i drama, sentiment, absurdita, však nesmírná poesie. Hluboký živočišný projev. Krása. Vše, co mi přinášejí mé představy. Neuvěřitelné. Jako by se všechna moje skrytá přání otiskla do toho skla / více jak dvou stovek skel / někde na půdě, kde mi je osud uchoval a přesně ve správné chvíli věnoval.



Velmi prostý opak dosud nečekaně nalézaných a zveřejňovaných souborů, např. profi ateliéru Langhans, Šechtl a Voseček, snad i Miroslava Tichého apod. Také tento soubor má svou ojedinělost, výjimečnost a nezařaditelnost. Snad pro svoji skromnost,  pravdivost a pokoru.     
Tento dar zpodobňuji k obrazu svému. Asi tak, jako když muzikant objeví noty  neznámého, divadelní režisér nacvičí Šejkspíra, Jakubisko natočí Čachtickou paní.  Podstatnou část ponechávám v prvotní formě, část pak dovyprávím, převyprávím, parafrázuji, použiji fotografie z vlastního archívu, část nafotím nově-staře, však se silnou pokorou k zanechané prvotní formě. Vše zarámuji do stejně starých dřevěných, zašlých, oprýskaných a také často nalezených rámů.  Opatrně tak překračuji velmi jemnou, až neznatelnou hranici mezi fikcí a skutečností. 
Neznám jména tehdejších aktérů, jejich osudy, ba ani jejich hroby. Jen skrze plot dům s tušenou, dnes již přestavěnou, půdou a rozpadlou zaprášenou krabici. A fotografii s nápisem „První večeře Páně 1929“.  Postupně odkrývám historii, avšak zlehka, bez invaze. Mohu tak uchopit a vyprávět příběh bez předsudků. Příběh, ve kterém komunikuji toliko s obrazy vyvstávajícími ze skleněných desek. A s lidmi, kteří ožívají a stávají se mými blízkými spolupracovníky, snad přáteli a především kritiky, co mi nic nedarují.
Banální „momentky“ krajiny, automobilu, andulky, holubníku a opice, stavenišť a  kluziště, náměstí, zahrad a kůlny, vánoc a telefonní ústředny, avšak díky technické nedokonalosti záznamu a díky uplynulému času jenž se otisknul ve skleněných špatně uložených deskách, působí  poeticky a křehce. Veselím až groteskností jsou napadeny portréty výletníků, vousatých šprýmařů, v jednořad nastoupených sportsmenů. Není zde smutného výrazu. Fotografie služebné, čtenáře, rodičů a prarodičů s dítětem, zaměstnanců a všelijakých lidiček jsou prostoupeny atmosférou přátelství a empatie, nadšení a hravosti, úsměvů a pokory, ale také nepovyšované profesionality. Tváře vyzařují klid, obětavost, důvěru ve své okolí a v sebe sama. Klidně, věcně a všedně působí doteky smrti u patologických studií, u detailů lidských anomálií a orgánů, záběrů z pitevny a laboratoří.
Přítomnost smrti v životě většiny z nás je něčím co není, čeho se bojíme, co si nepřipouštíme. Na takové mohou tyto fotky působit překvapivě, nepatřičně, odtažitě, snad odpudivě. Pokrytecké? Fotografie nezobrazují nic víc a nic míň nežli zrození, život a smrt. Tedy bytí a nebytí člověka.  A tím jsme přece my všichni!
Celý soubor jsem zpracoval sotva z poloviny. Je stále mnoho ukrytého v zaprášeném, zdevastovaném skle. A je mnoho otázek, které musím zodpovědět. Chci najít tehdejší aktéry, už také jejich jména, jejich osudy a jejich hroby.  A nafotografovat a zkonfrontovat současnou skutečnost s fantazií, kterou nyní předkládám. Blíží se důchod, snad to stihnu!        
Jsem přesvědčen, že v dnešní rychle plynoucí době se lidé rádi zastaví nad zastaveným časem. Fotografie přináší mnoho nového, hekticky a dynamicky rychle vznikajícího a někdy rychle zanikajícího. Hranice fotografických žánrů jsou postupně stírány a samotná fotografie silně expanduje do ostatních médií. Ale zažívá i silnou invazi zvenčí. Asi to tak má či musí být. A je to dobře. Jsem však přesvědčen, že samotná fotografie není mrtva a má stále co nabídnout. Formální i obsahové vyznění budiž tak srozumitelné jak pro klasické, tak pro dnešní, snad moderní / probůh, nikoli trendové-hrozný termín / vnímání fotografie a zajisté i budoucí. Myslím, že nikoho neurazím, jen doufám, že někoho trochu potrápím, zvednu ze židle. Celý soubor tvoří kompaktní, srozumitelný tvar s poselstvím z minulosti a posláním a zprávou do budoucnosti. A tak bych rád, aby nezapadl.
Zde jest toliko pravdivý příběh o jednom životě se snesitelnou dávkou magického podtextu a fantazie, které však k životu bezprostředně také patří. Nebo snad ne?

Celý soubor můžete v pedefku  shlédnout na www.jaroslavmalik.cz
Snad i video z vernisáže.
  

                                                                    
                                                                                       Jaroslav Malík
                                                                                       fotograf, učitel, cyklista, kaktusář apod.
 


| Autor: * redakce * | Vydáno dne 11. 05. 2009 | 2061 přečtení |
| Počet komentářů: 247 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |