Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Arles 2009
Nan Goldinová, Nan a Brian v posteli, New York, 1983

Větší kontrast si na nejstarším fotografickém festivalu světa Rencontres d‘Arles ani nebylo možno představit. Zatímco loňský hlavní kurátor Christian Lacroix nezapřel svoji profesi módního návrháře a největší prostor poskytl výstavám idealizovaných módních snímků, americká fotografka Nan Goldinová, jež ho letos vystřídala, pozvala především autory, kteří podobně jako ona ukazují syrový pohled na svět plný tvrdých drog, živočišného sexu, násilí, duševních traumat a samoty,
    Sama Goldinová byla v programu festivalu zastoupena několikrát a představila i svou vlastní sbírku fotografií. Její diapozitivní projekce Balada o sexuální závislosti, kterou jsme měli možnost před časem vidět v pražské Galerii Rudolfinum na výstavě Budu tvým zrcadlem, se ve druhé polovině 80. let stala skutečným milníkem ve vývoji fotografie. Do té doby žádný jiný fotograf neukázal s takovou nekompromisní otevřeností a s tak ohromnou vizuální silou nejintimnější chvíle svého života a současně nevytvořil tak hluboký a zobecňující obraz části tehdejší mladé generace, zoufale hledající alternativy k životnímu stylu svých rodičů i za cenu vlastní destrukce. Goldinová se rychle stala vzorem pro celou plejádu dalších fotografů, ale tento svůj obrazový deník, skvěle kombinující pečlivě komponované barevné záběry s neuhlazenými momentkami, už nikdy nepřekonala. Bylo to vidět i v Arles v konfrontaci rozšířené verze Balady s novou projekcí s názvem Sestry, svatí a Sibyly, kombinující na třech plátnech staré amatérské snímky z rodinného archivu s autorčinými fotografiemi a filmy. Autentický příběh o vlastní sestře, rebelující proti autoritativnímu otci i konzumní společnosti a končící její sebevraždou, měl mnohá silná místa, ale zahrnoval i řadu spekulativních fotografií (například početné varianty naturalistických záběrů autorčiny ruky s  ranami od hořící cigarety) a patetických snímků (autoportráty u sestřina hrubu), které vyznívaly jako chtěná exhibice. To podtrhávalo i spektakulární začlenění kýčovité figuríny ženy v posteli do projekčního prostoru v prostředí odsvěceného kostela.
    Třiatřicetiletý Američan Leigh Ledare došel v porušování erotických a etických tabu ještě dále než Goldinová. Ve velmi privátních scénách totiž fotografoval nejenom sebe a  bratra, ale i  svou matku, bývalou úspěšnou balerínu, která si po padesátce pořídila mladého milence. Ačkoliv se Ledarovy některé záběry blíží k pornografii, výstava jako celek vytváří mnohovrstevnatý obraz vztahů mezi matkou a synem, soukromým a veřejným světem, mládím a stářím. Obraz daleko citlivější a hlubší, než povrchně efektní rozostřené snímky kopulujících párů a narkomanů, vpichujících si drogy, z cyklu Agónie od francouzského člena agentury Magnum Antoina d’Agaty. Právě jeho fotografie nejvíce signalizují nebezpečí, že šokující motivy a záměrně exaltovaný antiestetický styl,  ještě nedávno působící nově a objevně, se neustálým opakováním stále více rozmělňují.  Naštěstí v Arles jsou zastoupeni i mnozí další představitelé syrových subjektivních dokumentů, tak vzdálených od uhlazenosti tradiční humanistické fotografie – třeba Švéd Anders Petersen, Portugalec Paulo Nozolino, Dán Jakob Aue Sobol či Izraelec Michael Ackerman. Ve svých expresivních černobílých souborech, kombinujících netradiční portréty, detaily nahých těl, fragmenty prostředí a zdánlivě banální momentky všedních situací, nejenom akcentují osobní pohledy a pocity,  ale vytvářejí zobecňující neidealizované pohledy na mnohé aspekty současného života, v nichž přes všechnu naturalističnost, depresi a smutek zůstává i kus naděje.
    Různé formy dokumentární  fotografie vůbec letos v Arles hrají prim. K nejsilnějším dílům patří projekce novějších barevných snímků slavného britského fotografa, filmaře a kurátora Martina Parra na téma bohatství. Po dlouhých letech, kdy Parr ukazoval především život středních vrstev,  se tentokrát zaměřil na bohaté lidi.  Na dostizích v Ascotu, na Milionářském veletrhu v Moskvě nebo v prodejně firmy Cartier v Dubaji zachytil se svým typickým humorem a jemnou ironií paralely i rozdíly mezi lidmi, kteří v bohatství žijí od narození, a novými zbohatlíky, kteří se jim snaží přizpůsobit. Kontrast k Parrovým snímkům představují třeba  depresivni panoramatické fotografie opilců, žebráků, bezdomovců a trhovců na špinavých ulicích ukrajinského Charkova od Borise Michajlova nebo neuhlazené snímky ze života litevských vesničanů, jejichž autor Rimaldas Viksraitis získal cenu Discovery Award ve výši 25 000 euro. Dnes už poněkud archaicky, ale přitom příjemně nostalgicky působící lyrické pojetí humanistické fotografie poezie všedního je reprezentováno především retrospektivou devětadevadesátiletého Willyho Ronise.
   

 



 

 

Martin Parr, Cartier International, z cyklu Luxus, 2007
Martin Parr, Glyndebourne, 2008, z cyklu Luxus
Olivier Metzger, z cyklu Nightshot, 2009
Paolo Nozolino,z cyklu Samota
Rimaldas Viksratis, Úšklebek, 1998

Mezi 66 výstavami z oficiálního festivalového programu (vedle něho v Arles probíhá i „off festival“) jsou samozřejmě zastoupeny i mnohé jiné další typy fotografie. Velký zájem vzbuzuje retrospektiva Duanea Michalse, na níž jsou vedle jeho proslulých sekvencí na pomezí fotografie, filmu a literatury k vidění i novější vtipné parafráze děl hvězd současného fotografického nebe. Skvělé jsou portréty Angličana Briana Griffina nebo přeludné snímky malých modelů architektonických staveb od Japonce Naoya Hatakeyamy, které vypadají jako autentické záběry z newyorských či tokijských ulic. Třídílnou expozicí, dokumentující celoživotní dílo, se představuje Robert Delpire, grafik, kurátor a legendární vydavatel knih Cartiera-Bressona, Kleina či Koudelky. Tradičně zcela minimální zastoupení má fotografická tvorba ze střední a východní Evropy. Tentokrát zcela chybí i fotografie ruských autorů, Polsko má v Arles jedině netradiční sportovní snímky od Tomasze Gudzowatého. Zatímco práce současných českých autorů  byly v poslední době bohatě prezentovány a slavily úspěchy na jiných francouzských festivalech v Lille a Lyonu (Tereza Vlčková dokonce získala v Lyonu hlavní Cenu BMW), v Arles je česká fotografie zastoupena jenom staršími momentkami Václava Havla a jeho přátel z Hrádečku od Bohdana Holomíčka. Je to škoda, protože na festivalu je i několik vyloženě slabých výstav, které tam být nemusely. Snad nejhorší z nich je další z pravidelných poct jeho zakladateli Lucienu Clergueovi, představující kýčovité kombinace aktů a religiózních motivů.
    Naštěstí tak špatných výstav je letos v Arles velmi málo. Řediteli Francoisovi Hébelovi a jeho spolupracovníkům se i za výrazně sníženého rozpočtu v době ekonomické krize  podařilo důstojně oslavit 40. výročí založení festivalu kvalitním a atraktivním programem, v němž našly místo i večerní pořady v Antickém divadle (ohromný úspěch na nich sklidil vznikající řečník a bavič Duane Michals), symposia, přednášky, Noc roku s projekcemi prací z mnoha agentur a časopisů, hodnocení portfolií a 22 tvůrčích dílen. Je to jeden z nejlepších ročníků ve festivalové historii. Návštěvníci se o tom mohou přesvědčit až do 13. září.

                                Vladimír Birgus

Zdroj: Mladá fronta Dnes 8. 8. 2009


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 14. 08. 2009 | 3136 přečtení |
| Počet komentářů: 714 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |