Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Dagmar Hochová – Akrobat na glóbu života
Dagmar Hochová Matějská pouť, 1960

Dům umění v Opavě, 15. března – 29. dubna 2012

 

Recenze na výstavu


V pražské Leica Gallery byla před koncem roku uvedena výstava významné české představitelky humanisticky laděné fotografie Dagmar Hochové Akrobat na glóbu života, která je nyní k vidění do 29. dubna v Domě umění v Opavě. Expozice nabízí divákovi ke shlédnutí retrospektivní výběr 42 fotografií, který sestavil Tomáš Pospěch. Jeho zájmem bylo mimo jiné ukázat veřejnosti dosud málo známou část tvorby Dagmar Hochové, fotografie ovlivněné poetikou surrealismu. Uvedená linie tvorby Hochové není veřejnosti tak známá jako jsou například její humanisticky laděné fotografie dětí či reportážní snímky ze všedního života v Československu. Výstava se ovšem kurátorskou ambicí odhalit u Hochové její surrealistické tendence nenechává plně ovládnout, protože jsou v ní zahrnuty i ostatní linie tvorby, které ji zajistily v dějinách české fotografie zaslouženou proslulost.

            Ačkoliv expozice není členěna do viditelně označených úseků, pozornějšímu diváku nemůže uniknout fakt, že celá výstava je kurátorem velice pečlivě roztříděna do několika navazujících linií. Začátek výstavy je věnován tradičnímu tématu tvorby Hochové, kterým bylo fotografování dětí a jejich her. Hochová má mimořádný talent na vcítění se do emocí dětí a jejich svět ji jednoduše okouzluje. Díky tomuto daru mají její fotografie svébytnou duši a energii. Zdá se, že se stává při fotografování dětí sama dítětem a proto může zachytit na snímcích těžko popsatelnou poetiku dětského mládí a jeho čisté mysli. Fotoaparát Dagmar Hochové zvěčnil momenty jak prostého veselí dětí při jejich hraní, tak i více smyslnou atmosféru dětských „grafity“ na zdech. Na výstavě nechybí ani slavná fotografie dvou rozbíhajících se chlapců proti zdi (Proti zdi, 1989). Daná fotografie přesahuje tématickou jednoduchost jiných fotografií zachycující dětské hraní. Její obsahové vyznění nabízí několik forem interpretace a mnozí kritikové fotografie uvedenou fotografii považují za fascinující příklad surrealistického přístupu k fotografii.

 

 

 

 

 

 



 

Dagmar Hochová Proti zdi, Praha-1959

Dojem mysteriózního surrealismu vyvěrá i z dalších fotografií, na kterých jsou vyobrazené děti. Fotografie malého chlapce s jeho maminkou jdoucí vedle dvou mužských figurín (Praha, 1959) připomíná ducha výloh surrealisty Jindřicha  Štyrského (např. série Žabí muž, 1934) či Eugena Atgeta (Avenue de Gobelins, Paříž 1925). Jiný snímek rozveseleného děvčátka (Praha, 1976) pro změnu připomíná výkvět humanisticky orientovaného fotožurnalismu od Henriho Cartier-Bressona (vzpomeňme si na jeho famózní fotografii šťastného chlapce, nesoucího na ulici s pýchou ve tváři láhev vína... Rue Mouffetard, Paris 1954).

            Kontext surrealismu blízkých fotografií doplňují portréty přátel Hochové, kteří se angažovali v umění a v kulturním životě tehdejšího Československa (například Emila a Mikoláš Medkovi, Anna a Libor Fárovi nebo Zbyněk Havlíček). Jedná se o překvapivě autenticky vyhlížející portréty (vezme-li v úvahu, že portrétní činnost nehrála v tvorbě Hochové úplně primární roli), jejichž vypovídající sílu umocňuje dlouholeté přátelství, které k těmto osobnostem Hochová chovala. Nechci se opakovat, ale při pohledu na jmenované portréty opět vidím určité reminiscence na reportážní pojetí portrétů u již zmiňovaného Cartier-Bressona (například fotografie Fárové z roku 1959 zaujme netypickým odstupem od portrétované osoby, který lze zahlédnout právě na Cartier-Bressonových snímcích).

            Sérii fotografií Dagmar Hochové z protředí Matějské pouti (tehdy se ještě tato pouť konala na Vítězném náměstí v Dejvicích) z 60. let považuji za zlatý hřeb celé výstavy. Jsou to snímky, které nejsou obecně moc známé. Odtud také pochází podle mého názoru asi nejtajemnější fotografie celé výstavy: Globus smrti. Není divu, že se stala také plakátovým symbolem celé expozice. Je na ni zachycena silueta lidské postavy stojící na vrcholu železné koule, v níž za normálního provozu provádí artisté své riskantní vystoupení na motorkách. (Hochová tento objekt fotografovala několikrát). Tato fotografie ve mně vyvolává existencionální podobenství mezi životem a smrtí člověka ve světě, ve kterém žije (podobně jako známý výjev z Shakespearova Hamleta, kdy hlavní postava pronáší s lebkou v ruce památný výrok „Být či nebýt...). Hororovost Štyrského fotografií připomíná pro změnu snímek Hochové, na kterém je zachycen detail draka na pouťové atrakci. Zkrátka, když Hochová fotografuje opuštěná místa, její fotografie přináší další náboj a filosofickou dimenzi, která vybízí k intenzivnímu zamyšlení. Kromě nalezených zátiší fotografuje na pouti rovněž své oblíbené děti a skrumáže obecenstva před různými atrakcemi. Na těchto fotografiích dokáže vedle sebe umně propojovat pouťové malby a vedle nich se objevující děti. Výsledkem je opět snově surrealistická nálada. (Podobnou symbiózu používal ve své tvorbě také francouzský fotograf Robert Doisneau; srovnej jeho fotografii „Hell“ z roku 1952 se snímkem Hochové zachycující stojící děti před vchodem do cirkusového šapitó).

            Tajuplnou atmosféru nabízí  i další fotografie, které Hochová pořídila ve Vietnamu. Kombinaci žánru městské krajiny a nalezeného zátiší můžeme obdivovat na snímcích z ulic pražského velkoměsta (např. skličujícím způsobem působící fotografie „Dům připravený k demolici“ s rytmicky se opakující řadou vyskládaných oken před domem; snímek telefonní budky s opuštěnými šaty anebo přízračně vypadající fotografie figuríny ve svatebním úboru před jakýmsi obchodem). Co je na těchto fotografiích tak jedinečného? Především na nich nejsou zachyceni lidé a dochází zde ke kulminaci surrealistické imprese.

            Dostávám se k poslední části výstavy a tou je uskupení fotografií reflektující další dvě linie v tvorbě Dagmar Hochové. Jednak jsou to dokumentární momentky z všedního života komunistické společnosti a série několika humanisticky laděných portrétů pouličních prodavačů, které na ulici Hochovou zaujali. Hochové „street“ fotografie z období normalizace nezapřou alegorický protirežimní náboj. Jedná se ovšem trochu jinak podaný způsob protirežimní dvojsmyslnosti, než jaký kupříkladu známe z tvorby Jindřicha Štreita, který byl kvůli své fotografické činnosti dokonce uvězněn. U takto orientovaných fotografií Hochové spatřuji větší důraz na humornější složku sdělení. Pohleďme například na fotografii muže v trenýrkách (Otužilec, Praha 1973, který v chladném období rázným krokem předbíhá frontu vydatně oblečených milicionářů; pestromalebné uskupení lidí sledující na ulici spartakiádní průvod, ve kterém se žena opírá dlaní o hlavu plešatého muže (Lidé sledující spartakiádní průvod, Praha). Nicméně o poznání vážnější tón Hochová nasadí například v tísnivě působící kompozici lidí čekající na tramvajové zastávce (Pasivní čekání na tramvaj, Praha, 70. léta); fotografii jakoby „uvězněné“ sochy Karolíny Světlé na Karlově náměstí v Praze z 80. let či záběru zkoprněle postávajících seniorů před symboly opěvující marxismus-leninismus.

            Výstavu Dagmar Hochové uzavírá šest fotografií, na kterých jsou zachyceni lidé z ulice. Lidskou přívětivostí překypuje dvojportrét starých manželů (Moji trafikanti, 60. léta) nebo čiperných pouličních prodavačů starožitností v Římě z roku 1968. Na dalších snímcích jsou ovšem prodavači na ulici snímáni odlišným způsobem – je zde patrný větší odstup a důraz na vykreslení melancholičtější atmosféry (např. dvojice fotografií z let 1956-1965 zachycující prodavače holinek či ženu jak rozvěšuje před obchodem jakýsi obleček).

            Výstavu Dagmar Hochové Akrobat na glóbu života hodnotím jako velice zdařilý počin. Lví zásluhu na tom má perfektní kurátorské vedení Tomáše Pospěcha, díky kterému má divák k dispozici velmi sofistikovaný průřez tvorbou této legendární fotografky. Pozitivně hodnotím rovněž fakt, že na výstavě dostaly významný prostor některé dosud méně známé fotografie Dagmar Hochové, které byly ovlivněné surrealismem. Návštěvu jmenované výstavy proto vřele doporučuji. Nicméně si neodpustím jednu drobnou výtku. Na výstavě se nevyskytují určité fotografie, které se přitom objevily v mediích při propagaci uvedené expozice (například fotografie z okupace v roce 1968, snímek vodního kola ve Vietnamu či fotografie trojice dívek foukající bubliny). Divák by měl být proto upozorněn, že tyto snímky je možné si prohlédnout pouze v slideshow běžící na monitoru, který se nachází u vstupu do galerijních prostor.

            Na závěr je záhodno říci, že fotografie Dagmar Hochové zkrátka nelze nemilovat. K divákovi promlouvají svou ryzí estetičností, vznešenou ušlechtilostí, intenzivní poetikou a pokorným lidstvím, se kterým Dagmar Hochová již několik dekád zachycuje svět okolo sebe. Výstava dokazuje, že je ji třeba považovat za jednu z nejvýznamnějších fotografek druhé poloviny dvacátého století.

 

 

Seminář kritiky fotografie 2011                                                                                                                 Daniel Poláček, 2. ročník, ITF

 


| Autor: administrator | Vydáno dne 02. 04. 2012 | 1667 přečtení |
| Počet komentářů: 327 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |