Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Kouzla zátiší
Josef Sudek, Bez názvu, 1950–1956. Repro sbírka skupiny PPF

Praha, Ateliér Josefa Sudka, 25. 6. – 30. 8. 2014; kurátorka Lucie Mlynářová

 

Zlatým věkem zátiší rozumíme 16. a 17. století, zejména v Nizozemí. Nicméně mimořádnou pozornost mu věnovala též moderna minulého století. Snad to dokonce mohlo vypadat, že ohniskem evropského výtvarného umění se stává nevšední uchopení všedních věcí. To bylo velkou výzvou také oboru fotografie.

            Rafinovaně komponované skladby předmětů, případně detaily motivů vymezené souřadnicemi dobového vkusu, dokládají náročnost vidění či autorské představivosti a virtuózní ovládnutí média. Fotograf Josef Sudek velmi prakticky a cíleně srovnával své možnosti vyjádření s prostředky malířů, hlavně Emila Filly. Usiloval o zátiší nepopiratelně osobitá, čili fotogenická. „Nedíval jsem se na věci malířsky, ale fotograficky,“ uzavřel jednoduše. Občas ale přiznával, že k cíli vedla dlouhá cesta.

            V malířských i fotografických zátiších lze sledovat modelaci vztahů zvolených objektů jak k sobě navzájem, tak k vymezenému prostoru, lomy světel a přechody tonalit – zkrátka prožitek krásy. Problematika zátiší ovšem není pouze estetická. Přinejmenším zhodnocuje princip „část za celek“. Ve výseku světa je pak spatřována ozvěna uchopení plnosti vezdejšího života, tedy znázornění vnímání světa vůbec. Jenže s dědictvím barokní obsahovosti se soudobá fotografie potkává jen ve vzácných dílech tradicionalistů, jejichž patronem zůstává právě Josef Sudek, nepřímý hostitel současné výstavy.

            Sudkovo zmrzačení první světovou válkou podtrhuje podvojnost materiálnosti a spirituality. Zbavují-li snímky předměty hmatatelných rozměrů, míří již z principu za fyzickou stránku svých námětů? Teoreticky ano. Vždyť ani věcné záběry neukazují věci jako takové, neboli věci samy o sobě. Nabízejí jejich průměty – stíny a odlesky. Stačí to však? Jestliže ano, potom k čemu? Může nás pozemský ráz smyslového poznání ještě dovést k zahlédnutí věcí nadpozemských? Za jakých okolností uvěříme v metafyzický rozvrh universa? A s jakou mírou intenzity?

            Ve světě explozívních rozporů odmítli harmonizující iluze již apoštolové dadaismu a meziválečných avantgard. Raný Tristan Tzara vycházel z protiuměleckých pozic a o podvratná gesta šlo také v podání Marcela Duchampa, průkopníka instalací ready-mades. Za surrealisty požehnal pozvedání užitných předmětů a nalezených objektů na roveň umění André Breton. Vytyčil tím zvláštní fotografický směr s houževnatou odezvou české scény, jakkoli vyčerpáním poetické transformace původními nadrealisty trend dlouhodobě upadá. Přesnost záznamu vylučuje dekorativní funkci a divácky příliš nerezonuje. Registrace nahodilostí těžko zastoupí smysluplně budované vztahy předmětů v klasických zátiších, symbolizujících hudbu sfér. Avšak nejenom minulost, nýbrž i současnost je připravena docenit souběhy obsahů osobních a nadosobních, časových a věčných, hmotných a duchovních...

         Exponáty z patrně největší soukromé sbírky české fotografie se liší jak svým záměrem, tak pojetím. V důsledku toho je nelze seřadit v jednolitý proud. Není to na škodu věci. Právě naopak: ukázky z kolekce skupiny PPF zaujmou rozmanitostí přístupů ke stejnému žánru: Ladislav Emil Berka, Jaroslav Rössler, Jaromír Funke, Adolf Novák, Václav Chochola, Emila Medková, Jan Lauschmann, Jan Svoboda, Ivan Pinkava, Alena Kotzmannová, Radeq Brousil, Jiří Thýn, Johana Pošová, Michal Ureš a Josef Sudek.

Josef Moucha

Ateliér 16–17/2014




| Autor: Josef Moucha | Vydáno dne 01. 09. 2014 | 816 přečtení |
| Počet komentářů: 33 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |