Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Dialog těla mezi Karlem Novákem a Jockem Sturgesem
Foto: Karel Novák

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

 

 

Moje modely, nahé lidské postavy, nejsou nikdy figurantkami v určitém interiéru. Jsou hlavním tématem mé práce. Závisím úplně na svém modelu, který nejprve pozoruji, jak se volně pohybuje, a potom se rozhodnu určit mu pózu odpovídající nejvíc jeho naturelu. Ponechávám si ty dívky často několik roků, až do vyčerpání zájmu. Jejich formy nejsou vždycky dokonalé, ale jsou vždy výrazné. Ale toho si nevšimne každý. Je to sublimovaná rozkoš, a tu možná ještě nemůže každý postihnout.“

Henri Matisse „Umění rovnováhy“



 

 

Enigmatické působení obnaženého lidského těla na psychofyzickou podstatu člověka a na kulturní nastavení společnosti, patří zároveň neodmyslitelně k nejpřitažlivějším a nejkontroverznějším tématům širokého kontextu umění. Tvůrci vizuálního zobrazení lidské nahoty i autoři následných analytických a kritických textů však vždy museli v různých kulturních formacích počítat i s rizikem vyhraněných diskuzí a zaujatých polemik odborné i široké veřejnosti.    

Co je příčinou znepokojivé skutečnosti, že současná postmoderní společnost, která bez zásadnějších problémů přijala všechny „zázraky“ techniky, která se v rámci proměny kulturního diskurzu otevřela a stala se tolerantnější k různým projevům „jinakosti“, není ani dnes připravena bezkonfliktně přijmout lidskou nahotu jako „holý“ fakt bez doprovodných kontroverzí? S největší pravděpodobností je tento stav podmíněn faktem, že i přes mnohé proklamace o vítězství svobody myšlení člověka nad klauzurou  puritanismu žijeme paradoxně stále v zajetí prvotní animální sexuality, a tím jsme jednou pro vždy primárně determinováni biologickým tělem.  Zmíněná skutečnost bude i v budoucnu významně ovlivňovat pohled člověka a společnosti na sexualitu v jejím širokém kontextu. 

Nevím, zda se dá hovořit o obecně sdíleném pocitu autorů reflexivních textů, které se byť jen letmo dotýkají erotiky, sexuality, ale vnímám, že toto nejednoznačné a obtížně uchopitelné téma se stále pohybuje v tabuizovaném poli uvažování. Jedním z důkazů tohoto tvrzení může být fakt, že v určité, nepředvídatelné fázi promýšlení textu dochází k situaci, kdy náhle zareaguje jakási samovolná brzda, která zablokuje imaginaci, zastaví přísun vlastních pocitů z prožitků a všechny úvahy pro jistotu zahalí do neosobních interpretací s odkazem na bezpečnost přejatých myšlenek a ověřených názorů. Sigmund Freud v této souvislosti trefně konstatuje, že “Nic neruší cítění…tolik jako myšlení.“  Kořeny tohoto nežádaného stavu spočívají pravděpodobně v pozůstatcích akulturace, v naučené obraně před důsledky společenské kontroly, ale především jsou zakotveny v obavě z vlastního odhalení a sebepoznání na soutoku ponorných řek těla a duše. I když snaha o odstranění přehrady zadržující spontaneitu myšlenek a prožitků je neutuchající, setrvačnost rigidních postojů je přece jen silnější. Ve filozofických úvahách Karstena Harise (2010) nalezneme pojednání, které komentuje situaci takto: „To, co v nás vyvolává stud, nazýváme obscénním. Obscénní je s přijatým ideálem neslučitelné. Probouzí v nás pocity, které bychom neměli znát, a připomíná nám to nižší v nás. Protože si uvědomujeme, jak daleko máme k ideálu, cítíme stud.“ Obava z případného vyzrazení zákoutí personálního intimního světa vyvolává silnou autocenzuru, a tak postupem času můžeme nabýt přesvědčení, že otevřené a upřímné výpovědi o proměnách umění na křižovatce estetiky a erotiky, může spontánně a upřímně sdělit jen umělec.

Z historického pohledu se v  umění, uměnovědě i společenských vědách nikdy nepodařilo vymezit přesné hranice mezi uměleckým aktem, erotikou a pornografií. Kultura totiž není trvalý stav, ale proces, který citlivě reaguje na nové kulturní a subkulturní podněty. Také při vnímání vizuálních artefaktů se  promítá vliv mnoha faktorů – od těch stabilnějších jakými jsou sdílená kultura, kvalita vzdělání, psychofyzické determinanty, náboženství, věk, vliv médií, společenská morálka atd., až po ty okamžité - například krátkodobé emocionální naladění. V každém případě autor i divák interpretují skutečnost v kontextu toho, jací ve skutečnosti vlastně opravdu jsou.  

V reflexi na díla prostějovského fotografa a naturisty Karla Nováka a amerického fotografa Jocka Sturgese můžeme vycházet z konceptu  bipolarity, pohledu tvůrce i diváka na zobrazovanou skutečnost. Na jedné straně stojí autor, který vědomě i nevědomě sděluje informace o objektu svého pozorování, o způsobu vidění, o sdílených hodnotách a na druhé straně interpret výsledného artefaktu, který čte vizuální text na základě vlastních psychofyzických dispozic. Celý proces se odehrává ve velmi intimní sféře mezi vnímáním díla a jeho prožíváním.

Fotografické soubory Karla Nováka i a Jocka Sturgese bezesporu disponují silným erotickým nábojem. Přesto zvolená poetika uměleckého vyjádření odkazuje k odlišnému pojetí obnaženého fyzického těla a sekundárně zprostředkovává divákovi vědomý i skrytý výraz vnitřních vizí autora. Pečlivým prohlížením kolekcí snímků obou tak rozdílných fotografů můžeme odhalit zajímavý jednotící prvek (nejen) jejich tvorby. Je to onen zvláštní a nepředvídatelný okamžik, kdy cítíme, jak pozvolna ustupuje intenzita estetického aspektu fotografií a začíná převažovat erotické působení obrazového sdělení. V případě Novákových fotografií hranice zlomu téměř splývá s prvním pohledem a erotický podtext se stává dominantním textem. U Sturgese dochází k totožnému efektu, ale během delšího časového intervalu.  Není to však stálý stav, posléze dochází ke střídání estetické a erotické stimulace. Jako by se na hladině řeky objevovaly a náhle mizely přeludy fantazijních obrazů.

Zdánlivá syrovost Novákových pohledů na lidi, ale i na prostředí setkávání naturistů  není zjemněna žádnou uměleckou stylizací. Jednotlivé snímky, ale i celý soubor má téměř dokumentační rukopis a každá zmínka o zlatém řezu, kompozici, úhlu záběru atd. by působila téměř nepatřičně.  Karel Novák ve svých fotografiích zdůrazňuje jednotu lidské nahoty a obnažené přírody bez jakýchkoliv příkras. Je to jiné vyznání krásy a podstaty lidského těla, než jaké můžeme číst a vidět například u fotografa a vyznavače kultu nahého těla Františka Drtikola.  Askeze, dobrovolná skromnost, pokora před realitou, kdy nabýváme přesvědčení, že autor neprováděl estetickou selekci zobrazovaných jedinců, tvoří důležité atributy Novákových fotografií. Jeho přístup harmonizuje s dalšími mimouměleckými názory. Roman Franc (2010) ve své teoretické bakalářské práci na Institutu tvůrčí fotografie cituje některé Novákovy existenciální postoje: “Na chleba a na čaj sem měl vždycky. Nepotřebuju auto, nepotřebuju internet, byt mám vlastní, nemám žádnej moderní nábytek. Razím teorii co je funkční, to tady má být.“ Naturismus je záležitost celostní filozofie člověka, nelze jej redukovat pouze na preferování nahoty. Je to postoj, který v sobě nese prvky hnutí hippies, přírodní filozofie, hodnot svébytné subkultury, ale především tolerance k jinakosti. Novákovy fotografie budou zcela jistě diametrálně vnímat příznivci naturismu, jako vyznavači alternativního životního stylu a běžný divák, který se koncentruje pouze na obsah fotografií. Nejsilnější Novákovy snímky můžeme hledat v projektu naturistických černobílých snímků, které autor pořizoval v různých kempech, táborech a na příležitostných setkáních. Svou poetikou „nekompromisních“ záběrů se blíží k vizuálnímu názoru fotografa Miroslava Tichého. Tichého fotografie demonstrují pohled na ženy, jak je praktikuje většina mužů, i když to zpravidla nepřizná. Rozdíl mezi zmiňovanými autory spočívá v tom, že Novák při fotografování nemusel zastávat pozici „voajera“, protože se v naturistickém prostředí mezi objekty svého zájmu přirozeně pohyboval. Karel Novák nepůsobil jako cizinec, byl vždy součástí komunity. Proto si mohl dovolit pořídit snímky, které by se staly pro fotografa - vetřelce minovým polem.  

 

  V kontrastu s Novákovými pracemi balancují fotografie Jocka Sturgese na nezřetelných hranicích subtilní krásy, která má v některých případech blízko k tomu, co se označuje jako kýč.  Krásná jsou nejen zobrazovaná nahá těla žen, mladých dívek a dospívajících chlapců, ale také krajina a poklidná, harmonická atmosféra zesiluje emočního prožívání fotografického obrazu. Na Sturgesových snímcích pravděpodobně nenalezneme chybu, kaz, nedostatek, zkrátka nic, co by nás vyrušilo z meditativní polohy.   Jeho fotografie synchronizují vypjatou koncentraci lidské a přírodní dokonalosti a krásy. Ale právě zde nabývají platnosti Matissova slova z úvodního motta, že vždy je jen otázkou času, kdy se nasytíme dokonalosti a dostaneme chuť na něco méně konkrétního. Sociolog Anthony Giddens v knize Proměna intimity (2012) pojednává o sexualitě, lásce a erotice v moderních společnostech a uvádí, že „…erotika je kultivací citů, vyjadřovanou tělesnými pocity, v komunikativním kontextu – je to umění poskytovat a přijímat rozkoš. Je-li osvobozena od odstupňované moci, může ovlivnit estetické kvality.“ K této kultivaci přispívají významnou měrou nejen fotografie Karla Nováka a Jocka Sturgese, ale celá řada vizuálních umělců, kteří nám zprostředkovávají drobná sklíčka z monumentální mozaiky lidské přirozenosti.  A pak už záleží jen na nás, zda a jakou vitráž tohoto zázraku lidské existence sestavíme.

 

 

 

 


| Autor: administrator | Vydáno dne 02. 02. 2015 | 564 přečtení |
| Počet komentářů: 30 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |