Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Současné subkultury jako možné alternativy při hledání strategií k utváření personální identity

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

 

 

Od devadesátých let dvacátého století dochází ve středoevropském prostoru k radikálním sociálním, ekonomickým, kulturním a politickým změnám. Kultura v průběhu času musí absorbovat stále dynamičtější důsledky těchto změn. Kulturu nelze redukovat, jak se to často děje, výhradně na sféru umění, musí zahrnovat vědu[1], techniku, právo, morálku, mezilidské vztahy, práci atd. Takto široké obsahové spektrum se snaží postihnout integrální definice, která interpretuje kulturu jako soubor duchovních, materiálních a intelektuálních hodnot příslušné společnosti a sociální skupin..  Uvedené pojetí zahrnuje také životní styl a způsob vytváření materiálních a symbolických statků, systémů hodnot, názorů a víry. Při jakémkoliv uvažování o kultuře nesmíme zapomínat na to, že nezahrnuje pouze tzv. vysokou kulturu, ale že pokrývá lidové, národnostní, regionální složky a celou oblast pop-kultury.[2]  Veškeré kulturní dění má svou vnitřní strukturu a dynamiku, která reaguje na „společenský pokrok“, ale zároveň absorbuje negativní důsledky vývoje společnosti.  Rodí se jiná kulturní stratifikace, ve které se mísí obsah kulturního dědictví s novými kulturními vzory. Na jedné straně se rozšiřuje pole změněných kulturních konfigurací a vzápětí společnost hledá adekvátní strategie pro jejich přijetí nebo odmítnutí.



[1] „Fakta jsou závislá na vědeckých teoriích. A ty konce konců „vycházejí“ z kulturních zdrojů, jimiž disponuje v dané době vědecká obec.PROVAZNÍK, S.: Sociální funkce vědy. In: Teorie vědy. V (XVIII), 1-2 FÚ AV ČR, 1996, s. 59-154.

[2] V dnešní době se stále více hovoří o tzv. karnevalizaci kultury (sportovní události nesou pečeť divadla, řada akcí a slavností se odehrává ve veřejném prostoru, site specific atd.).   



Pokud vnímáme změnu jako základní charakteristiku kultury, vzniká ve společnosti axiologický problém s hierarchizací hodnot a enkulturací. Člověk přejímal formy kulturně tradičního myšlení doposud převážně prostřednictvím intencionální a funkcionální výchovy.  Vyvstává otázka, zda k dosažení kultivace člověka je nutné, aby si osvojil tradiční kulturní hodnoty, jejichž pozitivní vliv byl prověřen časem, anebo zda máme ponechat kultivaci člověka volnější prostor.[1] Problém utilitárního přístupu v současných vzdělávacích koncepcích vede k tomu, že se cíle vzdělávání omezují pouze na přípravu lidí k plnění různých rolí a funkcí, ale nepostihují zmíněný oboustranný pohyb a proměnu hodnot mezi společností a jedincem.  

Společnost a její členové, kteří byli vzděláváni v konceptu moderny, jsou dnes však nuceni během krátké doby projít dalším procesem akulturace i socializace a průběžně ověřovat a korigovat získané hodnotové postoje při utváření vlastního životního stylu. Relativismus pronikl do všech sfér lidské činnosti a života. Z lidského života se nám pomalu vytrácí jakýkoliv smysl a řád. Přestaly platit univerzální etické normy, hodnotová minima a konsensus v základních otázkách lidského bytí.“[2]  Pro mladou generaci je situace ještě mnohem složitější. Postmoderní společnost postavila jedince do nestrukturovaného kulturního, sociálního a mentálního prostředí, ve kterém se člověk intelektuálně a emocionálně velmi obtížně orientuje. Existencialistický filozof Karl Jaspers v textu již z 60. let předjímá: „Jedním z rysů naší současné duchovní situace je, že už neexistuje žádná platná koncepce světa. [3] Zanikla jednotná interpretace světa a dochází ke změnám v oblasti ontologie a epistemologie. Polský sociolog Zygmunt Bauman nastoluje otázku, co to vlastně pro současného člověka znamená „být někým ve skutečnosti, doopravdy?“[4]      

Koncept postmoderny nabízí na druhé straně únik před nutkavými existenciálními otázkami prostřednictvím lákavých alternativ sebezapomnění. Člověk se stává objektem informačního balastu, nenaslouchá vnitřnímu hlasu, nabádajícího k přirozenému životu.  V rámci konceptu konzumního hédonismu navíc může jednosměrně zaměřený člověk na výkon a kariéru využívat ve volném čase širokou nabídku adrenalinových zážitků na jedno použití.

A právě v  tomto existenciálním vakuu mohou podle logoterapeuta V. E. Frankla nastat dvě extrémní protichůdné situace – rezignace na utváření smysluplného života a na druhé straně se může u jedince probudit vůle ke smyslu - nihilismus proti pozitivismu. V.E.Frankl nehledá příčiny ztráty smyslu života jednotlivce pouze v něm samém, ale konstatuje, že tento problém tkví zároveň v současné společnosti: „A co tu značí sociogenní? Žijeme v industriální a konzumní společnosti, která usiluje o to, uspokojit všechny lidské potřeby, popřípadě tu nebo jinou potřebu teprve vytvářet. S jednou výjimkou: nejlidštější mezi všemi lidskými potřebami, potřeba smyslu, je za současných společenských podmínek pouze frustrována.“[5]

Téměř s jistotou můžeme konstatovat, že transfer kultury, jako způsob zajištění  mezigenerační kontinuity prostřednictvím tradičních institucí např. rodina, škola, média, církev atd.,  je dnes značně erodován. Nejedná se „pouze“ o proměnu tradičního rituálu vymezování se mladých lidí vůči generaci rodičů, vůči oficiální kultuře, tradovaným, preferovaným a sdíleným hodnotám, ale příčiny vymezování se vůči oficiální kultuře jsou mnohem hlubší a rozmanitější.  V porovnání s ještě nedávnou minulostí, kdy socializace člověka se jevila jako jednosměrný a málo komplikovaný proces, dnešní mnohodimenzionální společnost klade mnohem větší nároky na identifikaci nebo vymezování se vůči společenským normám. Dosavadní modely životních strategií jsou zpochybněny, relativizovány, případně prohlášeny za zastaralé a neodpovídající současným očekáváním. Hledání alternativních životních stylů, budování vlastní identity v prostoru stále narůstajícího spektra subkultur je důsledkem aktuálního stavu společnosti. Na jedné straně sledujeme narůstající nespokojenost, odpor a nesouhlas jednotlivců s dominantním konzumním životním stylem, na druhé straně nasloucháme globální ideologií stimulovanému lákadlu, které nás zve k zapojení se do koloběhu kariér, společenského úspěchu, materiálního zabezpečení atd. Přístup k těmto hedonistickým zdrojům je však mnohým zájemcům komplikován důsledky narůstající politické, ekonomické a sociální krize v podobě sociální a ekonomické marginalizace. To je jeden z důvodů, proč si část mladé generace nachází vzory v subkulturních, případně kontrakulturních komunitách.

 

Hodnotová orientace

Hodnotová orientace člověka poskytuje iniciační, motivační a obsahovou základnu pro volbu životního stylu. Proměny hodnotových preferencí zároveň předurčují možnost změny životního stylu v celé škále a průběhu její razance od pozvolných kroků, až k radikálnímu popření a odmítnutí dosavadního způsobu života. „Hodnoty ovlivňují zaměřenost subjektu k volbě cílů a prostředků jejich dosahování, fungují jako regulativní činnosti, a v tomto smyslu jsou základem pro tvorbu individuálního životního stylu. Hodnotový žebříček si člověk dlouhodobě vytváří v průběhu socializace na základě vlastní zkušenosti a prožitků, na základě životních podmínek, na základě celého psychologického profilu. Zároveň vytváření hodnotové orientace jedince podléhá silnému vlivu hodnot a hodnotových orientací nejbližšího okolí, hodnot a hodnotových orientací vlivových osob (populárních osobností, vlivem masmédií, vlivem systému hodnot uznávaných a preferovaných v celé společnosti, s nimiž se můžeme ztotožňovat, nebo se vůči nim vymezovat.“[6] U každého člověka se projevuje neodbytná potřeba zakotvení v konkrétní kultuře a společnosti. Podmínkou stabilizace je vypořádat se s izolovanými informacemi a prožitky z kulturního, sociálního a přírodního světa, vytvářet smysluplné kontexty a propojovat je do významuplných celků.[7] Je popsáno několik strategií, podmíněných osobnostními charakteristikami, k přístupu k realitě.   Při tvůrčím přístupu se aktér nevyhýbá změnám, vědomě a aktivně se zapojuje do procesu změn a kreativně jej zpracovává. Při realizaci přizpůsobivého přístupu jedinec splňuje očekávané nové nároky a bere skutečnost jako danost. Nepřizpůsobivý přístup volí jednotlivci, kteří z důvodu psychického, fyzického, sociálního selhání nejsou schopni přijmout změny a na okraji společnosti se ocitají lidé, kteří vědomě, nebo v důsledku stigmatu marginalizace nereflektují kulturní a sociální změny.[8]

Člověk vždy stál na nepřehledné a složité křižovatce socializace a individuace. Nová situace spočívá v tom, že energii a zdroje na cestu k znovunabytí celistvosti k duchovnímu růstu musí dnes čerpat ze zatím neověřených zdrojů.

 

Identita

Hledání individuální i národní identity se stalo ve 21. století kolektivní mantrou. Příčiny nezakotvenosti spočívají v mnoha nezáměrných důsledcích současného stavu světa. Nezadržitelně postupující globalizace vyvolává potřebu lokalizace domova, blízkosti, bezpečí a hledání individuálního rozměru identity souvisí se ztrátou možnosti intimního prožívání duše. Někteří filozofové  např.:Platón, M.Heideger, J.Patočka a další si už dávno uvědomovali a upozorňovali na jednosměrnost vývoje společnosti, která nebere v úvahu péči o duši. Potřeba sociální a psychofyzické zakotvenosti, zvláště v rozkolísané době, je jednou z priorit pro utváření konzistentního, smysluplného života. Hledání personální a společenské identity tvoří nedílnou součást antropologické konstanty každého jednotlivce a tu neleze obelstít žádnou zástupnou strategií. Především pro mladou generaci a jejich „světatvorbu“ (vědomé utváření životního stylu), působí kontraproduktivně neomezená možnost výběru z bohatého spektra nabídky stále nových a inovovaných módních kulturních prvků. „Nekonečno se zredukovalo na řadu „tady a teď“, nesmrtelnost na nikdy nekončící recyklování zrodů a úmrtí. Nechci tím naznačit, že dnes procházíme „kulturní krizí“. Krize, neustálé překračování a opuštění forem, které již byly vytvořeny, experimentování s formami novými, dosud nevyzkoušenými, je přirozený stav lidské kultury. Chci říci, že jsme dnes, při tomto trvalém překračování mezí dorazili na území, které žádní lidé nikdy neobývali; na území, které lidská civilizace v minulosti považovala za neobyvatelné. V dlouhém příběhu o transcendenci jsme nakonec dospěli do situace, ve které se po věčnosti ani netouží, ani nepůsobí jako nezbytnost, aby se život dal žít. Smrtelní lidé se poprvé dokáží bez nesmrtelnosti obejít a nezdá se, že by jim to nějak vadilo. Znovu opakuji: na tomto místě jsme nikdy dřív nestáli. Teprve uvidíme, jak se na něm žije a jaké trvalé důsledky (omlouvám se za ty staromódní pojmy) takový pobyt přináší.“[9] Vazby mezi společností, institucemi a jedincem se rozvolnily, člověk se stal svobodným, ale zároveň bezprizorním.

Autorka Hana Kubátová ve fundované publikaci Životní svět a sociální světy rozlišuje identitu osobní, což je subjektivní identita, a typ neosobní identity jako výraz sociální identity.  Téma sociální identity obsahuje široké spektrum úhlů pohledu a dotýká se například genderových, rasových či třídních otázek. Během životní dráhy[10] se sociální identita může měnit mezi generacemi, intragenerační – přesun v rámci jedné generace. Identity nelze dosáhnout okamžitým rozhodnutím, ale složitým, dlouhodobým procesem, jehož výsledek je závislý na řadě faktorů. „Ze sociologického hlediska je identita jev, který je výslednicí dialektiky vztahu jedince a společnosti.“[11] Jedinec je pak  individuální, originální syntézou vlastností, která se formuje na průsečíku vnitřních dispozic a vnějších vlivů. K vnějším determinantám můžeme přiřadit např. široké spektrum akulturačních mechanismů (formální i neformální vzdělávání, média, populární kultura, vrstevnická skupina atd.). Mezi současné modely pojetí psychofyzické identity osobnosti patří téma „životního příběhu“, životní cesty.[12]

 

Odmítnutí konzumního pojetí života může iniciovat hledání vlastní identity, případně přijetí alternativního životního stylu (dobrovolná skromnost, nová spiritualita, východní filozofie atd.). A jestliže společnost nevytváří prostor a čas pro usebrání člověka, jestliže nepovažuje spiritualitu za hodnotu, pak je zřejmé, že podporuje vznik patologické prostředí, jehož důsledky pak musí následně složitě odstraňovat. Individualizmus, který se často zaměňuje s individuací, totiž není cesta k personálnímu zrání osobnosti. „Identita je způsob bytí. Identita tvoří jedinečnost a jedinost (koherentní celek). Identita je seberozhodování, je to bytí v možnostech. Identita je současně svobodou i nutností rozhodovat se, volit. A jako taková je identita lidským úkolem, doslova lidskou starostí.“[13]  Individualizaci můžeme považovat za proces budování vlastní identity, který se děje právě v kontextu socializace (nabývání a kultivování sociálních kvalit) a enkulturace (získávání schopností žít v kultuře).

 

Sociální identita vypovídá o tom, jakým způsobem se člověk včleňuje do sociálního světa, jaké pozice zaujímá a jaké role hraje v různých sociálních strukturách[14], které svým jednáním spoluvytváří. Zároveň ovlivňuje utváření personálních vlastností a vzorců chování každého jedince. Hana Babyrádová  konstatuje, „….že člověk stojí před problémem nalezení optimální relace mezi vlastní identitou spolu s autenticitou („autentická identita“ se projevuje ve specificky lidské schopnosti samostatně se orientovat v neustále obnovovaném procesu symbolizace lidské zkušenosti se světem), jež mu umožňuje prožívat vlastní jedinečnost, a socializaci, která mu napomáhá orientovat se ve společenských rolích.“[15] Analytický přístup ke zkoumání světa a života zrelativizoval původní jednotící koncepci. Život člověka pozbyl svou holistickou podstatu, která se opírala o vše prostupující kontext.  Postmoderní svět tak nabízí téměř vše, po čem člověk touží, kromě adekvátního návodu k životu. Hledání smyslu pak probíhá vně života člověka a narůstá závislost na vnějších podnětech společnosti i na prostředí. Neustálou recyklací zážitků ubývá silných podnětů a v člověku vzniká pocit nespokojenosti s kvalitou vlastního života. Nuda se stává průvodním jevem každodennosti. Fragmentarizace a následná banalizace zbavily lidské bytí jeho celistvosti a vytvořila velké téma moderní doby – hledání identity. Sociologové a psychologové hovoří o narůstající infantilizaci[16] současné společnosti a jejich členů. Můžeme to být jeden z důsledků vysokých nároků kladených na člověka, například za odpovědnost v oblasti naplňování kvality vlastního života. Tato tíha v mnoha případech oslabuje vůli jedince jednat samostatně a odpovědně a následkem toho je neschopnost a neochota podílet se na tvorbě vlastní identity.

 

Alternativní životní styl v kontextu hodnot

 

Otázka svobodné volby alternativních životních modelů nabývá aktuálnosti až v určitých podmínkách daného politického systému. Totalitní režimy vždy vyžadovaly ideologickou, názorovou a společenskou konformitu.  Například v Československu se objevovaly již od padesátých let subkultury (potápky, trafouši, skauti, chuligáni atd.), ale jen silní jedinci se zapojovali do marginalizovaných skupin, které byly oficiálně označovány jako projevy sociální deviace a politické nezralosti. V tomto období byla volba jiného životního stylu se všemi jeho atributy (odívání, hudba, účes, mluva atd.) rizikem, které mohlo nevratně poznamenat nejen konkrétního jednotlivce, ale i jeho rodinu. Přitom se paradoxně v řadě případů nejednalo o protest proti vládnoucí garnituře. Teprve změnou politického paradigmatu po roce 1989 se rozšířilo spektrum subkulturních hnutí a jejich přijetí přestalo být sankcionováno. Otázkou ovšem zůstává, v rámci čeho je styl volitelný, z čeho je možné si vybírat, v jakém rozsahu a podobně. Je to individuální volba svobody a zároveň odpovědnosti takto zvolenou svobodu unést se všemi důsledky. „Východiskem alternativního životního stylu je dobrovolné rozhodnutí - vůle subjektu životního způsobu, subjektivní volba nositele životního stylu. V rámci svých životních podmínek si jedinec volí, zda bude žít životním stylem většiny, nebo zda se rozhodne pro odlišný životní styl. Při sledování toho, co vede konkrétního člověka k volbě a utváření konkrétního životního stylu a především konkrétního alternativního životního stylu, velmi brzy dojdeme k problematice hodnot a hodnotových orientací.“[17]

V rámci specializace sociologie životního způsobu není uspokojivě vysvětleno, co je vůbec možné a smysluplné označit za alternativní životní styl. Alternativní životní styl byl často stavěn do protikladu k „oficiálnímu“, státem podporovanému a očekávánému životnímu stylu.  „Alternativními životními styly jsou pak především životní styly těch subkultur, které výrazně projevují nesouhlas se základními hodnotami uznávanými a dodržovanými většinou společnosti životní styly undergroundu, obecně tzv. nekonvenční či nonkonformní životní styly.“[18] Uvedený nesouhlas však neznamená automaticky volbu kontrakulturního přístupu, který má tendenci bojovat proti většinovému životnímu způsobu. Při rozšířeném chápání kultury, totiž předpokládáme, že subkultura je organickou součástí kultury a že vzájemně na sebe reagují. Paralelu můžeme spatřovat například v současném umění. Zastánci takzvané vyšší kulturnosti tvrdí, že subkultury jsou odrazem pokleslých estetických, etických a duchovních hodnot. Subkultura přímo odráží specifické hodnoty, psychosociální procesy odehrávající se uvnitř skupin a také komunikaci těchto skupin navenek.

Fenomén subkulturních hnutí

Sociologie životního způsobu, která v sobě mimo jiné zahrnuje také problematiku subkultur, zatím není schopna uspokojivě definovat tento pojem. Například sociolog Josef Smolík se ve své práci „Subkultury mládeže“ navrhuje velmi zobecňující definici: „Subkultura mládeže je typ subkultury vázaný na specifické způsoby chování mládeže, na její sklon k určitým hodnotovým preferencím, akceptování či zavrhování určitých norem, životní styl odrážející podmínky života.“[19] Hlubší analýza obsahu tohoto pojmu však vyžaduje důsledný interdisciplinární přístup a také metodologii, která bude zahrnovat nejen vnější pozorování, popis a klasifikaci subkulturních projevů, ale bude čerpat důležité informace zevnitř jednotlivých proudů a stylů od samotných aktérů. Také je zapotřebí si uvědomit, že subkulturní aktivity se už netýkají výhradně mladé generace, ale stále více zahrnují širší generační a genderové spektrum.

V českém kontextu realizoval kolektiv autorů zajímavý projekt, který pod názvem „Kmeny: Současné městské subkultury“ [20]zmapoval současné subkultury na území České republiky z pohledu jejich členů a vyznavačů. V úvodní stati jeden z autorů Karel Veselý charakterizuje postoj všech zúčastněných: „Města jsou jako vězení a jejich ulice labyrinty, ze kterých se snažíme vymotat. Na cestě za svobodou potkáváme spiklence, se kterými malujeme paralelní mapy našeho světa a sepisujeme nové mytologie, jež nám mají pomoci přežít. Oblékáme se přitom do vlastních uniforem a mluvíme jazykem, kterému rozumíme jen my sami. Schováváme se ve stínech znaků a v místech, kam nemůže kapitál. Pro ostatní jsme buď neviditelní, nebo výtržníci, kteří se odmítají chovat „normálně“. A přitom nechceme nic jiného než si žít svým vlastním způsobem. Jsme kmeny, které nově obydlují město.“[21]

Na existenci subkultur reagovala vždy velmi rychle média, široká veřejnost a od 20. let minulého století se tímto fenoménem systematicky zabývala také první generace chicagské sociologické školy (W.Thomas, F.Znanicki). Později se tato studia rozšiřovala také v rámci oboru sociologie města. S růstem subkulturních aktivit silně rezonoval zájem veřejnosti, protože média je prezentovala převážně jako negativní jev (podhoubí kriminality, sociálních nepokojů, ohrožení morálky, společenského řádu atd.). „Objev nové subkultury vždy doprovází vlna hysterie v tisku a společnosti. Tato hysterie je typicky dvojznačná, pohybuje se mezi hrůzou a okouzlením, hnusem a pobavením.“[22]  V době pomíjivosti však tyto kolektivní emocionální výlevy nemají dlouhého trvání. Co bylo včera provokací, se dnes stává kulturním a spotřební zbožím. Relevantní znaky subkultury se téměř okamžitě přeměňují na masově vyráběné a konzumované zboží. Subkultury se v totalitních režimech likvidovaly zákazem, v kapitalizmu se likvidují jejich komercionalizací. „Každá subkultura se realizuje především ve volném čase. Každá nová subkultura zakládá nové trendy, vytváří nový vzhled a zvuky, které zpětně napájejí příslušná průmyslová odvětví. Rozpouštění subkulturních stylů v trhu s módou není jednoduše „kulturním procesem“, ale stojí na prahu zrodu sítí nebo infrastruktur obchodních a ekonomických institucí nového typu.“[23] A sociolog subkultur Hebdige  pokračuje : „….subkulturní stylové asambláže -  nápadné kombinace oblečení, tance, argotu, hudby atd. - mají ke konvenčnějším vzorcům (normálním oblekům a kravatám, oblečením pro všední příležitosti) přibližně stejný vztah, jako má reklamní obraz k méně vědomě konstruované zpravodajské fotografii.“[24]

Současné subkultury se mění a stále více vstupují (proti své vůli) do života společnosti. Stávají se „výživnou potravou“ pro média, která usilují o podchycení zájmu mladé generace jako cílové marketingové skupiny. Subkultury jsou prezentovány „lovci pohody“ jako krátkodobý výlet do destinací neformálních cool atrakcí. „V novém tisíciletí se romantizující představa subkultur jako společenské rezistence vesměs opouští, a mluví se proto o postsubkulturálních studiích. Ty operují s velkorysým termínem městských či nových kmenů (neotribalism), pod nějž se mohou skrýt také profesní nebo sportovní komunity. V nich se identita vytváří a nepředává se a je tekutá, místo aby byla pevná. Studuje se vliv médií na formování kmenů i to, jak internet vymazal prostorové či společenské rozdíly při aktivitách subkultur.“[25]

Zatímco setrvávání jedinců v subkulturních komunitách[26] bylo do nedávna záležitostí převážně volnočasových aktivit a z hlediska trvání bylo omezeno pouze na určitou etapu biodoromálního vývoje jedince, dnes můžeme zaznamenat konzistenci hodnotových postojů jejich vyznavačů, což signalizuje významnou změnu kulturní transmise a koherence v současné společnosti. Proto je zapotřebí nenahlížet na subkultury  jako na exotické kmeny, ale seriózně reflektovat jejich vliv na utváření soudobého kulturního paradigmatu.

 



[1] Blíže viz. LIESSMAN, K.: Odškolnění společnosti. Praha: Academia, 2008.

[2] RYBÁŘ, R.: Duchovno v umění. http://www.ped.muni.cz/wphil/clenove/rybar/TEXTY/duchovno.htm

[3] JASPERS, K.: Obnova univerzity. In: Prostor č.13/1990, s. 96

[4] BAUMAN, Z.: Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta, 2005, s. 27

[5] FRANKL, V.,E.: Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 1994, s. 23

[6] DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J.: Sociologie životního stylu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s.124

[7] Blíže viz. HUDLIČKA, J.:  O prožívání. Praha: Triton, 2003, s. 27

[8] Blíže viz. OBUCHOWSKI,K.: Czlowiek intencjonalny, czyli o tym, jak byc soba. Poznań 2000,  s. 44 – 45

[9] BAUMAN, Z.: Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta, 2005, s. 8).

[10] Životní dráha je obsahově bohatý, formálně i věkově pestrý sled životních fází lidí v konkrétních společenskohistorických podmínkách (profesních, politických, rodičovských či jiných)

[11] SMOLÍK, J.: Subkultury mládeže. Praha: Grada, 2010, s. 39

[12] Na počátku biodromálního vývoje má významné postavení nukleární rodina. Přestože společnost hovoří o nezastupitelnosti rodiny, pojetí tradiční rodiny se dlouhodobě rozpadá. Dnes vidíme na jedné straně marketingově nabízené vizuální produkty různých pojišťovacích a finančních institucí prostřednictvím modelu šťastné rodiny (všichni jsou prezentováni jako zdraví, pozitivní, krásní a šťastní lidé). Realita je drasticky jiná; každé druhé manželství je rozvedeno, dochází k radikálnímu poklesu sňatků, klesá porodnost, sílí domácí násilí, šikana, roste fenomén singels a alternativních forem soužití. Pro řadu jedinců se stává rodina modelem, se kterým se neidentifikují, naopak tento model nechtějí reprodukovat.

[13] KUBÁTOVÁ, H.: Životní svět a sociální světy. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 40

[14] Sociální deviace – odchylka od pravidel vytvořených společností, osvojených při procesu socializace; sociální struktura – určitá síť vztahů jedinců, pozic, rolí a uspořádání vztahů ve společnosti, zkrátka to, co drží společnost pohromadě; sociální role – soubor očekávaného chování člověka, odráží postavení ve společnosti; sociální pozice (status) – hodnota postavení, které člověk zaujímá v nějaké instituci, mění se dle situace; sociální kontrola – konfrontace reálného chování člověka s kolektivně sdílenými hodnotami společnosti, vytváření systému sankcí, ať už negativních, nebo pozitivních; sociální stratifikace – sociální rozvrstvení, základem je nerovnost, např. na základě věku, pohlaví, vzdělání, národnosti apod. Existuje stratifikace: vertikální – na základě např. kapitálu; horizontální – podle místa, bydliště; dále sociální mobilita – přesun mezi vrstvami; ta se dělí na vertikální – do vyšší nebo nižší vrstvy, horizontální – přemísťování v prostoru, intergenerační atd.

[15] BABYRÁDOVÁ, H.: Rituál, umění a výchova. Brno: PFMU, 2002, s. 170-171

[16]   „Snad právě z toho plyne určitá neochota dospívat a podílí se na dnešním stoupání počátečního věkového limitu psychosociální dospělosti příslušníků moderní civilizace.“ POLÁKOVÁ, J.: Myšlenkové tvoření. Praha: Portál, 1993, s. 28.

[17] DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J.: Sociologie životního stylu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 122

[18] DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J.: Sociologie životního stylu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s.132

[19] SMOLÍK, J.: Subkultury mládeže. Praha: Grada, 2010, s. 35

[20] VLADIMÍR 518, VESELÝ, K.: Kmeny: Současné městské subkultury. Praha: BU2R, 2011

[21] VLADIMÍR 518, VESELÝ, K.: Kmeny: Současné městské subkultury. Praha: BU2R, 2011, s. 8

[22] HEBDIGE, D.: Subkultura a styl. Praha: Dauphin, 2012, s. 142

[23] Tamtéž, s.145

[24] HEBDIGE, D.: Subkultura a styl. Praha: Dauphin, 2012, s. 155

[25] VLADIMÍR 518, VESELÝ, K.: Kmeny: Současné městské subkultury. Praha: BU2R, 2011, s. 9

[26]Uvažoval jsem, co se s nimi stalo po tom, co jejich doba minula. Hádám, že odložili své kabáty a skútry, usadili se a žijí spořádaným, tichým životem, vychovávají své děti a zoufale si přejí, aby se nepletly do žádných z těch strašných punkových nepřístojností.“ HEBDIGE, D.: Subkultura a styl. Praha: Dauphin, 2012, s. 150


| Autor: administrator | Vydáno dne 02. 02. 2015 | 784 přečtení |
| Počet komentářů: 70 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |