Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Český člověk - identitax

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

 

 

„Jen obtížně postřehnutelný okamžik stačí na to, aby objektiv fotoaparátu zachytil neopakovatelný jev či předmět. Šikovná ruka fotografa může ve vhodný okamžik zdokumentovat i atmosféru děje či věci. To je asi hlavní důvod proč fotografie byla povýšena na umění. Prosté zdokumentování okamžiku často až po čase získává rozměr atmosféry. Kdesi založené fotografie nás vrátí do minulosti. Minulosti příjemné či provokující, minulosti inspirující či usvědčující. Pohled na naši či cizí minulost u vnímavého pozorovatele vždy rozezní i emotivní strunu.“[1]

František Laudát, My 1948 -1989.



[1] Laudát, F.: In: My 1948 -1989.



 

Úvod

Řada odborníků z oblasti společenských věd se shoduje v názoru, že přelom osmdesátých a devadesátých let 20. století a následující dvacetiletí vytvořilo unikátní laboratoř pro zkoumání politických, sociálních, ekonomických, individuálně psychologický procesů, odehrávající se v koncentrovaném čase a prostoru.

Postmoderní svět, jehož prvky provázejí i devadesátá léta, nabízí téměř vše, po čem člověk touží, kromě jednotného ověřeného manuálu k životu. Postupující fragmentarizace a banalizace životního stylu zbavila člověka celistvosti a vytvořila velké téma moderní doby – hledání identity.  Člověk tápe na nepřehledné křižovatce mezi socializací a individualizací.  Tíha odpovědnosti za kvalitu života oslabuje vůli jedince a neochota podílet se na tvorbě vlastní identity je toho dokladem a příznačným rysem. Sociologové a psychologové hovoří o infantilizaci současné společnosti a jejich členů. Společenské klima počátku 90. let nemotivuje člověka k usebrání, přemítání, dobrovolné skromnosti, spíše nabízí únik před nutkavými otázkami po smyslu a kvalitě života v podobě svádivých způsobů sebezapomnění. Hana Babyrádová  konstatuje, „ … že člověk stojí před problémem nalezení optimální relace mezi vlastní identitou spolu s autenticitou („autentická identita“ se projevuje ve specificky lidské schopnosti samostatně se orientovat v neustále obnovovaném procesu symbolizace lidské zkušenosti se světem), jež mu umožňuje prožívat vlastní jedinečnost, a socializací, která mu napomáhá orientovat se ve společenských rolích.“[1]

Radikální změna celého systému (politika, ideologie, kultura, ekonomika, pracovní trh, móda, volný čas atd.) přenesla českou společnost do nového, nestrukturovaného prostředí. Zavedené přístupy pro vnímání, interpretaci a hodnocení reality přestávaly platit a k orientaci v odlišné situaci nebyl k dispozici adekvátní univerzální klíč. Nové existenciální a následně i existenční životní podmínky vyvolaly znejistění, destabilizaci a mnohdy popření dosavadních jistot. Tato skutečnost se stala jedním z faktorů narušení stávající společenské i personální identity.   

 

1. Vizuální společnost

K analýze české společnosti posledních dekád významně přispívá dobový vizuální materiál (fotografie, dokumentární film, časopisy, texty, design, reklama atd.)[2]  Zatímco v 70. a 80. letech byl vkus veřejnosti ovlivňován v oblasti tištěných médií pouze několika tuzemskými časopisy, po roce 1990 vstoupila na mediální trh řada mutací zahraničních časopisů. Filmy, časopisy prezentující aktuální módní trendy pomáhaly formovat i deformovat řadu životních stylů (stravování, zařízení bytu, odívání, využívání volného času atd.).

Vizuální média nejen odrážejí realitu, zároveň se podílejí na jejím utváření, ale často s ní také manipulují.  „Vizualita je stav či kvalita vizuálního bytí. Vizualita charakterizuje naší dobu, protože většině médií a prostoru, v němž žijeme, dominují obrazy. Vizualita se nemusí orientovat jen na vizuální texty, může se zaměřit i na způsoby, jakými pohlížíme na každodenní objekty nebo lidi.“[3] Visual sociology attempts to study visual images produced as part of culture. Art , photographs , film , video , fonts , advertisements , computer icons , landscape , architecture , machines , fashion , makeup , hair style , facial expressions , tattoos , and so on are parts of the complex visual communication system produced by members of societies. Umění, fotografie, film, video, reklamy, počítačové ikony, krajina, architektura, technika, veřejný prostor, móda, graffiti, tetování atd. jsou části komplexu vizuální komunikace. They can be analyzed with techniques developed in diverse fields of literary criticism , art theory and criticism, content analysis , semiotics , deconstructionism , or the more mundane tools of ethnography .Lidé se za pochodu museli učit terciální gramotnosti – rozumět vizuálním obrazům postavených na společensky uznávaných a kulturně podmíněných symbolických kódech. Pro mnohé bylo obtížné rozlišovat mezi společenskou realitou a její mediální prezentací, protože Visual images are constructed and may be deconstructed.vizuální obrazy mohou být vykládány jako texty mnoha různými způsoby.  

Nástup nových technologií od poloviny 90. let posílil také v České republice demokratizaci vizuální komunikace a vyvolal dynamický nárůst obrazových sdělení, mnohdy až na hranici obrazového šumu.

 

2.1 Národní identita

Historický vývoj české společnosti, stejně jako v žádné zemi, neprobíhá kontinuálně jako dobře napsaný scénář. Identita naší společnosti byla od počátku 20. století permanentně narušována politickými hospodářskými, ideologickými, kulturními zvraty (viz roky 1948, 1968, 1989). V intervalu přibližně dvaceti let docházelo k zásadnímu popření a kritice dosavadního vývoje. Nemožnost zakotvení společnosti a jedince v české historii a obtížná identifikace s kulturním kontextem se projevila v utváření některých charakteristických rysů české národní povahy: sarkasmu, neuznávání autorit, relativizování a ironizování.

Při zkoumání zdrojů a procesu utváření české národní identity se vynořuje řada otázek, na které zatím neumíme přesvědčivě odpovědět. S čím se vlastně identifikuje český národ? Projevuje se identita národa během převratných historických událostí, revolučních změn, sociálních nepokojů, globálních hrozeb nebo spočívá její vrcholný projev při oslavách vítězství národního týmu hokejistů na mistrovství světa? 

Na tyto otázky se snažila odpovědět i fotografická výstava a publikace „Fotografie identity“[4]. V úvodním textu katalogu uvádí autorka koncepce výstavy Helena Musilová: „Pokusili jsme se ukázat, jak různé a časově podmíněné může být vnímání národní identity, jak se v dlouhodobém horizontu mění plány, představy i priority skupiny lidí, kterou označujeme jako český národ.“[5] Nesmírně záslužná práce pro vizuální zkoumání české národní identity čtveřice autorů Hany Řehákové, Pavla Augusty, Františka Honzáka a Dušana Veselého byla zúročena v publikaci „Listování stoletím“ s podtitulem „Kronika českých zemí ve fotografii 1901 – 2000“, která bohatě čerpá z archivu České tiskové kanceláře.

 

2.2 Sociální identita

Sociální identita vypovídá o tom, jakým se člověk včleňuje do sociálního světa, jaké pozice zaujímá a jaké role hraje v různých sociálních strukturách[6], které svým jednáním spoluvytváří. Zároveň ovlivňuje utváření personálních vlastností a vzorců chování každého jedince. Autorka Hana Kubátová ve fundované publikaci „Životní svět a sociální světy“ rozlišuje identitu osobní, což je subjektivní identita a typ neosobní identity jako výraz sociální identity. „Identita je způsob bytí. Identita tvoří jedinečnost a jedinost (koherentní celek). Identita je seberozhodování, je to bytí v možnostech. Identita je současně svobodou i nutností rozhodovat se, volit. A jako taková je identita lidským úkolem, doslova lidskou starostí.“[7] Téma sociální identity obsahuje široké spektrum úhlů pohledu a dotýká se například  genderových, rasových, třídních otázek. Během životní dráhy[8] se sociální identita může měnit.

 

2.3 Psychofyzická identita osobnosti

 Potřeba sociální a psychofyzické zakotvenosti, zvláště v rozkolísané době, je jedna z priorit pro utváření konzistentního, smysluplného života. Identity nelze dosáhnout okamžitým rozhodnutím, ale složitým, dlouhodobým procesem, jehož výsledek je závislý na řadě faktorů. V sociologii je jedinec uvažován jako individuální, originální syntéza vlastností, která se formuje na průsečíku vnitřních dispozic a vnějších vlivů. K vnějším determinantám můžeme přiřadit např. široké spektrum akulturačních mechanismů (formální i neformální vzdělávání, média, populární kultura, vrstevnická skupina atd.).

Období socialismu podléhá stále jednostranné interpretaci a mýtizaci, především jako období úpadku, deprese, bezsmyslného, neradostného života společnosti, která je zabydlena mechanicky naprogramovanými a frustrovanými  občany s absencí vlastního prožitkového světa. Ale v  každém politickém systému, v každé době si lidé prožívají svůj personální svět bez ohledu na ekonomické postavení, který se realizuje v každodenních radostech i starostech, v rituálech svátečních i všedních dnů. Tuto pravdu potvrzují výpovědi lidí, kteří v té době prožili větší část aktivního života, potvrzují to také fotografie soukromých alb a paradoxně například fotografie Jindřicha Štreita s portréty vesničanů v zapadlých bruntálských obcích. To, co může být na jedné straně interpretováno jako sociální a kulturní chudoba, může ve skutečnosti znamenat autentický a plnohodnotný individuální i rodinný život na neměnné ose život – láska – smrt. Člověk totiž vždy stojí uprostřed „své“ skutečnosti a  funguje jako otevřený výběrový systém. Bez ohledu na politický systém se může rozhodovat o volbě životních hodnot a identifikaci s nimi. V tom je jeho svoboda a zároveň odpovědnost.

Restituce kapitalismu a změna sociálního klimatu v devadesátých letech v české společnosti znamenala pro každého jedince novou etapu akulturace. Je logické, že politické změny zasáhly nejvíce skupinu lidí v důchodovém věku se sníženou schopností adaptace. Pocit nejistoty a bezbrannosti vůči nastupujícímu dravému prostředí byl pro některé lidi natolik frustrující,  že si přáli návrat k jistotě minulých časů, což se později projevilo v jejich volebních preferencích, názorech a postojích.  

Pracovní trh vyžadoval od jedince nově strukturovat psychofyzické dispozice, s důrazem na dynamiku, kreativitu, a zaměřením na výkon a kariérní růst. Společnost nabízela svým členům místo hledání životního smyslu komplexní hedonismus a adrenalinovu zážitkovost. Důsledkem přijetí povrchního životního stylu se stal narcistický zájem o vlastní osobu, bohužel především o její fyzickou stránku. Zvětšovala se disproporce mezi emocionalitou a racionalitou, mezi povrchem a hloubkou, mezi kontinuitou a fragmentárností.[9]   

Mezi současné modely pojetí psychofyzické identity osobnosti patří téma „životního příběhu“, životní cesty.[10]   Odmítnutí konzumního pojetí života může iniciovat hledání vlastní identity, případně  přijetí alternativního životního stylu (dobrovolná skromnost, nová spiritualita, východní filozofie atd.).

Hledání fyzické, genderové, sexuální identity je v české fotografii velmi silně frekventováno od konce 90. let. Řada autorů používá fotografické médium k hledání sebe sama, obrazově přemýšlí o možnostech proměny vlastní fyziognomie, sexuální identity atd.. (viz práce Dity Pepe, Jolany Havelková, Terezy Vlčková, Dity Lamačové, manželů Žůrkových a dalších autorů).

 

3. Dokumentární fotografie a sociologie[11]

Významný podíl na zachycení stavu a proměn společnosti, její kultury má fotografické médium. Fenomén fotografie je objektem dlouhodobého zájmu sociálních věd (antropologie, sociologie, sociální psychologie, etnologie atd.). „Sociologie není jen teoretická věda o systémech fungujících ve společnosti, ale je to i aplikovaná věda, nutná pro život, pro odhad společnosti, sebehodnocení i pro představu o tom, kam a jak se asi vyvíjíme, kde se nalézáme a kam můžeme dojít. Doplněno dokumentárními fotografiemi, vytvoří nám to představu o sobě samých jako jedincích, jako členech určitých skupin i o této zemi.“[12] Každá poznávací a interpretační aktivita prostřednictvím vizuálních artefaktů se však odehrává na pozadí konkrétní společenské a politické situace. „Chce-li člověk rozumět současné společnosti, znamená to provést diagnózu duševně – duchovního klimatu doby. A jedním z předpokladů věcných úvah na toto téma je umět číst symboly doby, tj. orientovat se v jejich znameních.“[13]

Fotografie jako významná forma neverbální komunikace paradoxně zvyšuje svou prestiž zachycováním všedního i svátečního života. Společné sdílení a prožitkově podmíněné rozumění povyšuje všednost na událost a rozvíjí příběh s emocionálním podtextem.  Potvrzením výše uvedeného konstatování jsou významné retrospektivní výstavy a publikace , které nabízejí pohled na nedávnou minulost naší společnosti. Při absenci dobových vizuálních dokumentů by byla interpretace a porozumění fungování společnosti, významu jejich rituálů a symbolů velmi složitým procesem. Důležitým zdrojem informací o stavu společenské a personální identity té doby slouží všechny relevantní obrazové informace (např. komerční, reklamní, novinářská fotografie, fotografické ilustrace, soukromé rodinné fotografie, fotografie z volnočasových aktivit mladé generace, fotografické archivy institucí – škol, továren atd.).

Ve chvíli, kdy fotograf zmáčkne spoušť, vzniká dokument o minulosti, který postupem času získává na důležitosti. Fotografie často podává zprávu o tom, co jsme sami neprožili. Čím starší fotografie je, tím obtížnější interpretace a porozumění sdělovanému obsahu. K pochopení fungování společnosti a jí sdílené kultury je zapotřebí „přečíst“ (několikrát, pečlivě, v kontextu) co nejvíce fotografií. Nejen fotografické žánry sociální a reportážní fotografie, které se věnují lidských situacím a zachycují životní styl obyvatel, rituály, volnočasové aktivity atd., ale také portrét, krajina, architektura, umění, užité umění, design,    aby se stal obraz společnosti co nejkomplexnější.

 

4. Kategorizace obrazových pramenů ke zkoumání identity:

  1. Autorské fotografické projekty (subjektivní interpretace reality) - dlouhodobé, cílené, systematické dokumentování vybraných společenských jevů, prostředí, symbolů, atributů, Českou společnost poslední desetiletí pojmenovávají z různých úhlů pohledu např. Viktor Kolář, Jindřich Štreit, Jiří Hanke, Iren Stehli, Jaroslav Bárta, Jan Malý, Jiří Poláček, Jiří Lutterer, Dana Kyndrová, Markéta Luskačová, Pavel Dias, Pavel Štecha, Jaromír Čejka, z mladší generace Evžen Sobek, Jiří Křenek, Tomáš Pospěch  a další autoři)
  2. Fotografické projekty realizované ve spolupráci se sociologyLidé Hlučínska devadesátých let 20. století, Zlín a jeho lidé, Opava na prahu nového tisíciletí – projekty ITF Slezské univerzity v Opavě, Češi na prahu nového tisíciletí – Leo Burnett a agentura AISA a další.
  3. Kurátorské projekty – výstavy, katalogy sestavené kurátory z různých zdrojů: solitérní fotografie profesionálních i amatérských fotografů, fotografie za archivů, tiskových kanceláří, soukromých sbírek, rodinné fotografie, kroniky atd., (např. Antonín Dufek: Společnost před objektivem 1918-1989. Fotografie ze sbírky Moravské galerie v Brně. Obecní dům a Moravská galerie v Brně, Praha 2000, Petra Hanáková - Aurel Hrabušický: Stratený čas? Slovensko 1969-1989 v dokumentárnej fotografii. 2007, Věčné časy. Československé totalitní roky. (Ed. Jan Hron), Respekt Publishing, Praha 2009, Birgus, V., Pospěch,T.: Tenkrát na východě – Češi očima fotografů 1948 -1989, GHMP, Praha, 2009.)  
  4. Kurátorské projekty realizované ve spolupráci se sociology: VIA LUCIS 1989-2009 - Česká společnost ve fotografii, Muzeum fotografie Jindřichův Hradec).

 

Pro ilustraci výše uvedených kategorizací uvádím drobné komentáře k některým vybraným projektům.

 

4.1 Fotografický projekt „Český člověk“ z odstupu let

Zvláštní pozornost při zkoumání identity českého člověka 80. – 90. let dvacátého století si zaslouží fotografie, které nejen podávají zprávu o stavu a proměnách tehdejší společnosti a kulturního a životního prostředí, ale zároveň zviditelňují latentní dobové fenomény. Na jedné straně dokumenty fotografických osobností, které přes filtr subjektivního pohledu systematicky, často s ironickým akcentem, mapovaly nepřirozený stav společnosti, na druhé straně amatérští fotografové si obrazově zaznamenávali deník rodinného života a ani neuvědomovali, že fotografováním vlastního mikrosvěta a zdánlivě banální každodennosti vytvářejí závažná svědectví - kroniku o charakteru doby. Teprve časový odstup při interpretaci fotografií odhaluje tyto hlubší vrstvy obrazových sdělení, které se v době vzniku jevily jako nedůležité. „Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (i díky na spolupráci na několika sociologických výzkumech) obrátila tehdy nastupující generace fotografů svou pozornost ke vzájemnému utváření podob člověka a prostředí. Po celá 70. léta s ojedinělou neúprosností a tvrdohlavostí podrobně odkrývala trivialitu bídu a neměnností sociálních vztahů onoho bezčasí.“[14]

Trojice fotografů Jan Malý, Jiří Poláček a Ivan Lutterer od roku 1982 s pojízdným ateliérem mapovali českou společnost.“Je „Český člověk“ odpovědí na otázky kdo jsme? Dnes asi nedohlédneme celého významu tohoto projektu a odpověď přijde v budoucích letech“ konstatuje v předmluvě Anna Fárová. I když časový odstup od vzniku projektu zatím není velký, můžeme potvrdit některé prozíravé myšlenky autorky úvodního textu.

Sociální stratifikace 70. a 80. let byla jasně čitelná a politicky i ideologicky deklarována. Struktura byla neměnná a možnost vybočení znamenala sociální exkomunikaci do disentu a dalších marginálních subkultur.  Portréty v projektu „Český člověk“ zahrnují lidi, kteří mimo svou personalitu reprezentují například profesní zařazení - dělnickou třídu, rolníky, pracující inteligenci, mladou generaci (studenty, učně, vysokoškoláky), ale také sociální status – důchodce, techniky, učitele, lékaře.  Portréty z projektu „Český člověk“ komentuje Kristián Suda: „Neurčitost podoby našeho sociální zařazení a absence jeho sebevědomí je zarážející: architekt, úředník, učitel, železničář, lékař nebo učeň, ti všichni, kteří za dávných časů měli svůj status, svá pravidla, své chování a hrdost, ti všichni trpí dodnes jakousi věčně uspěchanou starostí a neuchopitelnou podvojností svého přírodopisu. (S výjimkou Romů, starců a těžce upracovaných, chtěli jsme my úředníci, my trampové, my s aktovkou, my s novou sukní, my s dětmi, s bratrem, s manželem/manželkou být většinou někým jiným než teď vlastně jsme.)“[15]

Vizuální unifikace jedince, způsobená nedostatkem sortimentu zboží, houfovala společnost v monochromatickou masu. Například porovnáváním oblečení portrétovaných lidí nerozlišíme jejich profesi ani sociální postavení. „Dále se tu vyskytují atributy, předměty, které bychom v zakázkovém ateliéru marně hledali a které hovoří nejen o tom každém člověku, ale také o době. Tašky nářadí, kočárky helmy, hračky svářečské brýle, zvířata, pracovní obleky, oblečení všedního dne atd. To vše obráží každodennost bez přetvářky…Patnáct let změnilo tvářnost Českého člověka, změnil však metody autorů při jeho fotografování. Tím víc vyvstává historická proměna fyziognomií, a to nejen ve vnějších znacích oblečení, ale především v postojích, pohledu a celkovém vzhledu. Ona minulá podrobenost, zkroušenost a nejistota ustupuje většímu sebevědomí a sebedůvěře. Podtrhují to pózy a výraz. Také šeď minulého konformního oblečení vystřídalo osobitější ošacení a celková individualizace.“[16]

Když si tyto portréty bude prohlížet mladá generace, která toto období nezažila, bude mít pravděpodobně pocit, že sleduje antropologický materiál z neznámého území a času, které obývali nepochopitelně vyhlížející lidé s atributy, jejichž smysl divákům mnohdy uniká.

 

4.2 Fotografické eseje o dobových společenských fenoménech

Vedle rozsáhlého fotografického projektu „Český člověk“ vznikaly také menší obrazové eseje, které týkaly dobových fenoménů (fronty v obchodech, bydlení na panelovém sídlišti, povinné oslavy státních svátků atd.).  K nim můžeme zařadit fotografický cyklus   Jana Jindry  „Silvestry v hotelu Jalta“. „V letech 1982 až 1984 zachytil Jan Jindra doslova pod dlažbou Václavského náměstí orgiastické slavnosti, zvláštní směsici svobodomyslnosti, nevkusu, erotiky a alkoholu. V tehdy proklamované rovnostářské společnosti fotografoval bujaré veselí představitelů tehdejší nobility, zasloužilých komunistů, ředitelů a vedoucích, promíchaných s tehdejší subkulturou Václaváku: taxikáři, veksláky a lehkými holkami. Ve zkratce silvestrovské noci jsou zde zachyceny fenomény, které se oficiálně v socialistickém Československu nevyskytovaly.“ Autor úvodního textu katalogu Tomáš Pospěch cituje Petra Balajku, který o souboru píše: „Právě Jindrův dokument z hotelových silvestrovských oslav je přesvědčivým důkazem narušení mezilidských vztahů, k níž u nás došlo; je obrazem samoty člověka a jeho obtížného nacházení přirozenosti a identity.“ Právě při prohlížení těchto snímků si uvědomíme, že mnohé důležité sociologické koncepty jsou zachytitelné pouze fotoaparátem a kamerou  (například odcizení, osamělost).

Řada fotografických projektů podává informace o společenských a rodinných rituálech: fotograf Josef Moucha nám přibližuje prostředí základní vojenské služby, další autoři fotografují oslavy 1. máje, spartakiády, branná cvičení, volby, dožínky atd. Sociálně orientovaný dokumentarista Jaromír Čejka vytvořil projekt o každodenním životě na pražském sídlišti v osmdesátých letech pod názvem „Jižní město“. Sociální ekolog Bohuslav Blažek jej kurátorsky rozdělil do šestnácti celků (Okna, Fauna a flóra, Názvy ulic, Asfalt, Hry dospělých atd.) Fotograf Jiří Hanke pracuje v dlouhodobých cyklech, ve kterých detailně analyzuje prostředí člověka „…mikrosvěta, stávajícího se prostorem pro vyjádření těch nejelementárnějších myšlenek, týkajících se člověka a jeho věcí.“[17]Obdobně jako Iren Stehli fotografoval dvacet let pohled z okna bytu na přilehlý prostor a na jeho proměny v čase. Mezi jeho důležité projekty patří „Otisky generace“, Lidé z Podprůhonu“, Pohledy z okna mého bytu“.  O životě seniorů podává citlivou, ale depresivní zprávu Ján Rečo v obrazové publikaci „Domov důchodců“.

Přestože tyto fotografie poskytují nejčastěji obraz jediného časového bodu, jejich opakování nám nabízí možnost zevšeobecnění. Ale v případě obrazového zkoumání identity nejde pouze o sociální interakce, chování, prožívání jedince, ale také o zkoumání významu osobních věcí s emocionálním kontextem[18] (upomínkové předměty, dárky, obrázky na zdech, šperky), které se mohou stát významným materiálem pro kvalitativní analýzu.   

 

4.3 Česká společnost v bodě nula

Kontinuita transmise dominantního životního stylu české společnosti byla v roce 1989 přerušena ostrým řezem a nastala etapa mapování a hledání nové životní konstelace na ose svoboda – individuální odpovědnost. Na novou společenskou situaci reagovali jednotlivci různě od konformních postojů, pasivní rezistence, až po odmítnutí. To byl jeden z důvodů vzniku i zániku nových profesních skupin, zájmových skupin, subkultur.

Možnost a dokonce nutnost osobní volby v širokém spektru nabízených životních stylů neznamenala automaticky pro všechny občany České republiky radostnou výzvu. Především u velké části starší generace vyvolalo přenesení odpovědnosti za kvalitu vlastního života nejistotu.  Téma svobody nabylo nového významu – už ne osvobodit se od něčeho, ale být svobodný k něčemu.  

Na českou společnost, která již nebyla chráněna železnou oponou ideologie, dopadly také problémy globálního světa. Podle názorů renomovaných filozofů, sociologů, politologů stará společnost definitivně skončila a o nové nejsou žádné informace.[19] Po krátké kolektivní euforii intelektuální elity společnosti sdělily a ekonomové potvrdili, že tzv. „velký mejdan“ skončil.  Byla to bolestná rána pro většinu jedinců, kteří se těšili na účast v hédonistickém karnevalu  nekonečné spotřeby, bezbřehého výběru, neomezených možností. Sebevědomě proklamovaná teze vládnoucí elity, že každá generace se bude mít lépe, než ta předchozí, se zhroutila. Lidé byli konfrontováni s drsnou realitou. Jisté je, že společnost a jedinec budou muset v nejbližší době projít zásadní mentální, duchovní a hodnotovou proměnou.  Připočteme-li k revolučnímu a globálnímu stresoru rostoucí deziluzi o morálním, politickém, ekonomickém směřování české společnosti zbavené tradičních hodnot a spirituálního zázemí, dovedeme si plastičtěji představit těžké podmínky pro utváření skupinové a personální identity. Uvedené faktory se promítly nejen do strukturálních změn společnosti, ale zároveň nově determinovaly utváření osobnosti každého člověka v průběhu životní dráhy a při hledání jeho identity[20], konzistence a kontinuity.

Kolorit „světa včerejška“ utvářely typické, dnes již neexistující „profese“, funkce a členství v organizacích: milicionář, socialistický stranický funkcionář, kádrovák, socialistický voják, pionýr, svazák, vekslák atd. Některé „profese“ a funkce se po roce 1989 transformovaly do moderní podoby.

Rozdílnou reakci (v její intenzitě, četnosti, hloubce) na společenské změny můžeme pozorovat nejen u porovnávání generací, ale také z pohledu profese, sociální a vzdělanostní stratifikace, z pohledu genderu, z charakteru lokace (aglomerace, malé město, vesnice) atd. Vesnice a malá města jen pomalu vstřebávala politické, ekonomické, statusové změny, protože zde ještě fungovala pospolitost, a tím větší společenská kontrola.  

V té době se začaly rodit nové profese (manažerka, podnikatel, člen bezpečnostní služby, lobista, mafián atd.). Také v sociální oblasti se rozevřely pomyslné nůžky a vytvořily další sociální typologie – na jedné straně novodobí zbohatlíci, úspěšní podnikatelé, sportovci a lidé ze showbyznysu, na druhé straně sociálně vyloučení (bezdomovci, matky samoživitelky, drogová scéna, squateři atd.) Změna profesního statusu – novodobí podnikatelé. Jejich hodnotové estetické preference připomínají období vzniku nové střední třídy v polovině 19. století v evropských městech, která se nemohla opírat o tradice, a proto si budovala své symbolické postavení nahrážkami, citacemi, kopírováním jiných vzorů. atd.  

   Na fotografiích Jindřicha Štreita a Viktora Koláře se nový svět jeví v určitém pohledu jako kontinuita s předchozím obdobím. Dělníci, horníci, zemědělci, vesnická pospolitost na Štreitových a Kolářových fotografiích z 90. let je zde téměř identická jako portréty lidí v sociálním albu „Český člověk“ z osmdesátých let. Tato neměnnost nesouvisí s autorskou selekcí, která by deklarovala identitu tvorby, ale je dána dokumentovaným prostředím a specifickou societou, která je z různých důvodů rezistentní vůči celospolečenským změnám. Svou vizuální identitu jen minimálně proměnili také např. senioři, Romové, malé děti.

Společnost Leo Burnett provedla ve spolupráci s agenturou AISA v devadesátých letech rozsáhlý výzkum, který se týkal politických postojů, rodinných hodnot, trávení volného času, ale i životních snů a představ o úspěchu. Na základě shrnutí výsledků a následných analýz, zveřejněných v publikaci „Češi na prahu nového tisíciletí“ (vydané v roce 2000), se autoři pokusili vytvořit typologii lidí české společnosti devadesátých let. Jednotlivým typům, které reprezentují určitou vyhraněnou skupinu, přidělili autoři adekvátní pojmenování. „Každý typ je vytvořen na základě shrnutí charakteristických jevů, které se ve sledované skupině pravidelně u všech členů projevují a opakují.“[21] V uvedené typologii se objevují jednak relikty minulosti, mezi které patří např. „Zastánci starých pořádků“, „Autoritativní hlava rodiny“, „Novákovi z paneláku“, „Staří mladí“, „Inťouši“ atd., a jednak jsou zde prezentovány   profesní a sociální typologie, které se za socialismu nevyskytovaly např.: „Manažer“, „Emancipovaná moderní žena“, „Bezstarostní“, „Frustrovaní“ a další.

 

4.4 Obrazová zpráva o proměnách životního prostředí

Člověk je biosociální bytost, je formován přírodou a společností. Kvalita životního prostředí, ve kterém společnost a jednotlivec realizuje své aktivity, se významnou měrou podílí na utváření jeho identity[22]. Mnoho fotografií počátku 90. let dokumentuje stav i proměny širšího životního prostředí (např. městské, vesnické i přírodní krajiny) a užšího životního prostředí (např. způsoby bydlení). 

V devadesátých letech minulého století prošla většina českých měst a vesnic radikální proměnou, která byla iniciována novou politickou, společenskou a ekonomickou situací. Změna vlastnických vztahů, nové formy podnikání, ovlivnily sociální strukturu měst, charakter a poslání veřejného prostoru, komunikaci a mobilitu občanů atd. Cílem restitucí a privatizací objektů v centrech měst bylo především jejich ekonomické zhodnocení. Z řady měst se vytrácel genius loci, původní autenticita[23]. Přirozený život starousedlíků byl vytlačen komerčními institucemi na periferii a centra se proměnila na turistické atrakce. Tento fenomén karnevalizace života zapříčinil zevšednění svátečnosti.

Jednu ze závažných výpovědí o proměnách společnosti prostřednictvím lokálního životního prostředí učinila fotografka Iren Stehli, která v rozmezí od roku 1978 až do poloviny devadesátých let zaznamenávala proměny pražských výloh. Podala tak svědectví o různých etapách české společnosti. „Její fotografie každodenního života vycházejí z tradice černého humoru, lyrické poezie a absurdní frašky. Fotografka nám ukazuje, jak číst v symbolech každodennosti. Vznikla tak ojedinělá kronika[24]

Výstavba obchodních řetězců na okrajích měst proměnila aktivitu a chování obyvatel. Původní městské nákupní a vycházkové trasy, místa setkávání lidí zanikly. Supermarkety začaly saturovat nejen konzumní potřeby lidí, ale podprahovým marketingem nahradily původní kulturní a sociální potřeby (je signifikantní, že řada marketů má ve svém označení galerie, studio, ateliér, o obchodních řetězcích se hovoří jako o chrámech konzumu). Města po roce 1989 vytvořila také novou předimenzovanou vizuální kulturu. Velkoplošná agresivní reklama, varianty streetartové kultury (graffiti, nástřiky, samolepky) proměnily vizuální krajinu. Veřejný prostor je zahlcen optickými podněty vedoucí k vizuálnímu šumu.

 

4.5 Volný čas objektivem Evžena Sobka

Evžen Sobek nám fotografickým projektem „Modrý svět“ předkládá zajímavý sociální fenomén – pohled na proměny dovolenkových a volnočasových aktivit určité skupiny lidí v průběhu dvaceti let. Jsou to mikropříběhy lidí, kteří se rozhodli vytvořit svůj druhý domov v často bizarních architektonických artefaktech – karavanech ve zvolené přírodní lokalitě a naplnit vrozenou lidskou potřebu po mezilidských, sousedských, neformálních kontaktech.

Kromě stále platných základních hodnot (zdraví, bezpečí, základní sociální jistoty atd.), se dostává po roce 1989 na přední místo hodnotového žebříčku výrazná potřeba autonomie ve všech oblastech individuálního života. Volný čas a jeho náplň se stává výrazně preferovanou hodnotou. Po počáteční euforii zahraničních dovolených z počátku devadesátých let registrujeme návrat českých obyvatel (především starší a střední generace) do oblíbených kempů, stanových městeček, chat, chalup, zahradních domků.   Vše, co potřebují k naplnění vlastního uspokojení i společenských rituálů (gril, bazén, altánky, lehátka, hřiště atd.) mají často na zahradě před vlastním domem. Je to pravděpodobně reakce na náročný nomádský, adrenalinový styl trávení dovolené.

Nezanedbatelná skupina lidí se vrací ke generačně ověřeným volnočasovým aktivitám a rituálům. Na otázku, jaká je jejich motivace k návratu do tzv. „druhého domova“, neexistuje jednoznačná odpověď, ale určitě se sem promítá touha identifikovat se se zdejší komunitou „stejných lidí“, převažuje pocit jistoty ze znalosti prostředí a lidí, důvěrnost, možnost být sám sebou, neměnnost, zkrátka spíše stabilizující prvky podporující skupinovou i psychofyzickou identitu.

 

5. Závěr

Cílem tohoto textu bylo poukázat na skutečnost, že pro zkoumání psychofyzické identity člověka, skupinové a národní identity v české společnosti na přelomu 80. a  90. let až do současnosti, máme kromě jiných zdrojů k dispozici rozsáhlý a zatím málo probádaný depozitář artefaktů vizuální kultury daného období. V publikaci Studia vizuální kultury[25] její autoři konstatují, že euroamerická společnost byla od konce druhé světové války soustavně atakována stále větším množstvím vizuálních podnětů, a proto zároveň rostla potřeba teoreticky reflektovat působení vizuálního sdělení na společnost a na jednotlivce, zkoumat možnosti jeho vlivu na utváření hodnot, názorů a životního stylu.

Na počátku 90. let se v Československu rodí nová kulturní stratifikace, která tvoří mix kulturního dědictví s novými kulturními vzory a to vše s výraznou orientací na vizuální percepci a moderní komunikační technologie.  Smysluplná existence v takovém světě automaticky předpokládá (mimo jiné) dobrou orientaci v džungli vizuální kultury.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

The rise of cultural anthropology occurred within the context of the late 19th century, when questions regarding which cultures were "primitive" and which were "civilized" occupied the minds of not only Marx and Freud , but many others. Colonialism and its processes increasingly brought European thinkers in contact, directly or indirectly with "primitive others." [ 3 ] The relative status of various humans, some of whom had modern advanced cultures that included engines and telegraphs, while others lacked anything but face-to-face communication techniques and still lived a Paleolithic lifestyle, was of interest to the first generation of cultural anthropologists. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



[1] Babyrádová, H.: Rituál, umění, výchova. PF Masarykovy univerzity Brno, Brno 2002, s.170 - 171.

[2] K obdobnému tématu se s různým zacílením a chronologickým vymezením v nedávné minulosti vztahovaly projekty: Společnost před objektivem 1918-1989, My 1948-1989, Stratený čas? Slovensko 1969-1989 v dokumentárnej fotografii, Fotogenie identity, Behind Walls, Východní Evropa před a po roce 1989 (Noorderlicht). Z dalších knih a výstav se tématu dotkly projekty: Věčné časy, Československé totalitní roky, Český svět, kulisy let 1948-1989 a částečně i výstava Třetí strana zdi a projekt Jeden den České republiky[2]. Volně se pak k dobové společenské reflexi vztahovaly projekty Po sametu Galerie hlavního města Prahy a  Monument transformace připravený galerií Tranzitdisplay. Výběr projektů kurátora a teoretika Tomáše Pospěcha.

 

[3] Sturken,M., Cartwight, L.: Studia vizuální kultury. Portál, Praha 2009.s. 452.

[4] Fotografie identity – Paměť české fotografie. PHP, Praha 2006.

[5] Úvodní text Heleny Musilové In: Fotografie identity – Paměť české fotografie. PHP, Praha 2006, s. 22.

| Autor: administrator | Vydáno dne 02. 02. 2015 | 682 přečtení |
| Počet komentářů: 41 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |