Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Vladimír Birgus: „Cosi nevyslovitelného“
Zastavujeme-li se nad fotografiemi Vladimíra Birguse, nelze opomenout všechny Birgusovy aktivity, profesora katedry fotografie FAMU a vedoucího Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kurátora desítek významných výstav nebo autora řady knih o fotografii. Není totiž jednoduché spojit profese fotografa, pedagoga, teoretika a kurátora tak, aby při vlastním fotografování autor nepodléhal vlivům a směrům o nichž píše nebo které potkává ve výstavních sálech či při výuce.

Subjektivně orientované dokumentární fotografii se Vladimír Birgus věnuje od první poloviny 70. let. Silný impuls, který jej stále více směroval do dokumentární oblasti, dostal při studentském pobytu ve Velké Británii roku 1975 (to měl již za sebou zkušenost z aranžované fotografie, portrétů nebo z vytříbeného cyklu aktů “Kontrapunkty“). Podobně jako celá plejáda jiných dokumentaristů, nacházel své motivy v bezprostředních situacích na ulicích měst, při nejrůznějších oslavách (v domácím prostředí tehdejšího Československa patřil k nemnoha fotografům, kteří po mnoho let s neskrývanou ironií a sarkasmem fotografovali povinné oslavy 1. máje a další komunistické svátky, ukazovali rozpory mezi oficiálním optimismem a nabubřelými hesly a devastací lidí i životního prostředí). Svůj hlavní zájem však věnoval metaforicky laděným dokumentárním snímkům zdánlivě všedních okamžiků každodenního života, v nichž prostřednictvím vizuálních symbolů o neobvyklé obrazové kompozici objevoval zvláštní tajemnou atmosféru, jen obtížně převoditelnou do slov. Po téměř tři desetiletí se tak rozrůstá jeho cyklus „Cosi nevyslovitelného“, vznikající bez jakéhokoliv aranžování.
Od 80. let začal ve svém dokumentu preferovat barvu. Barevná škála snímků bývá velmi často redukována do tlumeného podání modré i skoro černobílé, na druhé straně se můžeme často setkat s výraznou, dominantní červenou či žlutou plochou. Podobně jako v moderním malířství, kdy barva často nemá přesně dokládat vžitou skutečnost reálného světa, autor vybírá z barevného spektra jen jeho část. Červená plocha má v sobě sílu i žár, je barvou odhodlání i halasným signálem. Na snímku pořízeném v Paříži v roce 1990 můžeme dešifrovat torzo Eiffelovy věže na pozadí modře oblohy i sousedství dominantní okrové zdi. Zdánlivě plochá kompozice dostává svůj tajemný prostor pomocí vržených stínů (snad za časného úsvitu či na sklonku dne), v němž hrají důležitou roli stínem naznačené kráčející figury, proti nimž z hloubky tmavé plochy vystupuje kontrastní, nevelká červená plocha reálně zachycené postavy. Zdá se, že je postavou nedůležitou, přesto je právě tím důležitým středobodem celého obrazu, která jej naplňuje neklidem a v kompozici obrazu vytváří i tolik potřebnou barevnou protiváhu ostatním monochromatickým plochám.
Podobnou paralelu můžeme vidět i na fotografii pořízené v roce 1995, kdesi na ulicích Manhattanu v New Yorku. Nic neodkazuje ke konkrétnímu místu bohatších či chudších čtvrtí. Setkáváme se zde s výrazně červenou plochou novinového stánku, který přeneseně vypadá jako obrovité technické monstrum, i s kráčejícími postavami vedle mohutné zdi. Ta první, oděná v červený plášť snad vyjadřuje naději, cestu vpřed, prostřední menší černá postava se vzdaluje a je docela možná metaforou smutku. Příklad dvou náhodně popisovaných snímků naznačuje, že autor rád pracuje se symbolickými významy. Samozřejmě, že nezapomíná na pečlivou, byť klasickým kompozičním pravidlům značně vzdálenou kompozici, využívá tonálních a barevných kontrastů, ale divákovi v konečném vyznění ponechává tolik důležitý svobodný prostor pro vlastní výklad naznačeného. Je lhostejné, zda snímky vznikly na tom či onom místě, protože plnohodnotnou informaci o konkrétním místě autor nepřináší. V současném rychlém plynutí světa má každá uplynulá vteřina svoji důležitost i vrchol.
Docela možná, že diváci naleznou v Birgusových fotografií množství dalších vazeb, symbolů a tím i příběhů. Jeho fotografie jsou totiž o pocitech, náladách, skrytých tužbách a prožitcích. Znepokojují nás naznačeným dějem, který každý můžeme vnímat po svém. Neklidná hektická doba tříští přemíru každodenních situací na tisíce střípků i odrazů v nás samých.
V první rovině pohledu jsou Birgusovy fotografie o minipříbězích nacházejících se na nejrůznějších místech naší planety, v dalším plánu jsou především o současné uspěchané globalizované společnosti, o osamělosti uprostřed davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o nedořečeném nebo tušeném. Tedy o našem niterném stavu, který nosíme s různou intenzitou ve svých duších.


Vladimír Birgus

Narozen 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Vystudoval obor literatura-divadlo-film na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1978, doktorát 1980, ',',','); paralelně mimořádně studoval fotografii na FAMU v Praze (1974-78). Od 1978 odborným asistentem katedry fotografie na FAMU, od roku 1994 docentem, od roku 1999 profesorem. V letech 1998-2002 vedl Kabinet dějin a teorie fotografie při katedře fotografie na FAMU, od roku 1990 je vedoucím Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Od roku 2001 je členem Evropské společnosti pro dějiny fotografie se sídlem v Londýně. Je členem Pražského domu fotografie (řadu let byl členem jeho správní rady), Vědecké rady Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a nákupní komise Muzea umění v Olomouci. Hlavní kurátor výstav v Galerii Velryba v Praze, v Galerii Opera v Ostravě a v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě. Je redaktorem časopisu Imago za Českou republiku, vedoucím redaktorem Listů o fotografii a stálým spolupracovníkem Mladé fronty Dnes a časopisů Ateliér, Fotograf, Photonews, European Photography, Kwartalnik Fotografia, Portfolio aj. Manželka Darina (1959), děti Daniel (1991) a Helena (1994).

| Autor: Václav Podestát | Vydáno dne 02. 01. 2003 | 2461 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |