Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

J. F. Joly: Portréty chudých
A máme tady opět podzim a s ním úvodní výstavu pomyslné sezóny 2003/4 v ostravské galerii Fiducia. Krátce po vstupu do galerie se mi vybavila slova Ježíše Krista z Bible: „chudé tu budete mít pořád, ale já odejdu“ a dále „vše co jste učinili nejmenším z mých bratří mě jste učinili“.

J. F. Joly – Ztroskotanci – fotografické portréty nejchudších z pěti velkoměst  světa

Výtvarný směr portrét, tedy zachycení podoby tváře tvora, jež si dal hrdý název Homo sapiens převzala fotografie z malířství. Portrét byl od věků účelovým zobrazením. Nejprve byla tato pocta portrétu prokazována alegoriím Boha, světcům, sakrálním námětům, císařům a králům pak filosofům, řečníkům, hrdinům, významným umělcům, aby se jejich podoba a jméno stalo nesmrtelné. Již z doby starého Egypta (okolo1370 př.n.l.) se nám dochoval portrét královny Nefertiti výrazově velmi přesvědčivý a zachovávající psychický stav člověkav okamžiku portrétování. Téměř po celý středověk se ustoupilo od zpodobování konkrétního člověka a v drtivé většině sakrálních námětů se tváře objevují pouze jako typy bez psychologické konkretizace. Mezi první umělce, kteří zhruba od 13.stol. přinášejí portréty konkrétních živých lidí a jejich výrazu hnutí mysli patří Giotto di Bondone (1266-1337), a např. flámská malířská škola v čele s Janem van Eyckem (15.stol). Ve 14.- 16. stol – období vlašské renesance - vystupují např. Raffael Santi, Tizzian a nejvýraznější Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti. Zatímco Rafael a Tizzian patří ještě renesanci Michelangelo pokračuje svými tvůrčími postupy již do nové slohové epochy. Nejznámější portrét da Vinciho Mona Liza vzniká ve Florencii roku 1503.
Německý portrét proslavil v 16. století Albert Durer technikou malby a rytin a dále mistrovským vyjádřením výrazu a hnutí v lidské tváři. Šlo mu o duchovní, ideální vyjádření osobnosti a psychického stavu a  dosahoval osobitého a jedinečného stylu. K vynikajícímu mistrovství barokního portrétu dospěl v nizozemském malířství Petr Paul Rubens. Pro jiného Holanďana světové proslulosti Rembrandta van Rijna je charakteristická práce s dynamikou světla (šerosvit).
Zásadní změnu v pojetí malířského portrétu přináší až konec19.stol. a počátek 20.stol. kdy vystupují tzv. „impresionisté“ kteří umocňují dojem a výrazovou sílu svých obrazů rozkladem barev a světla(Eduard Manet, Paul Cezanne, Edgar Degas, Auguste Renoir). Vrchol tohoto pojetí a přechod až k expresi představuje Vincent van Gogh. Zcela moderním pojetím vzrušil veřejnost na začátku 20.stol Pablo Picasso a Paul Klee, kteří analyzovali skutečnost na základní znaky a vytvořili vícepohledové obrazové konstrukce(kubismus).
V pol. 19.stol. přibyl do rodiny technik zpodobování člověka nový postup, který byl schopen zapsat věrně a do všech podrobností tvar i osvětlení. V té době to ještě nebyl okamžik ale jakási syntéza pózy a gesta. Byla to fotografie.
Tradici fot. portrétu otevírají Angličané David Octavianus Hill(který byl hlavně malířem) a Robert Adamson (zabezpečující technickou složku fotografie) v r.1843 portrétují 450 účastníků sjezdu Nové skotské církve. Jejich práce vynikají přirozeností, psychologickou hloubkou a výtvarnou působivostí (šlo samozřejmě o kalotypie).
Francii tohoto období reprezentuje Gaspard  Tournachon zvaný Nadar. Je mistrem rozptýleného světla. Osvětlení má obdivuhodnou jednotu. Je plastické, bohatě prokresluje detaily a přitom je střídmé. Dělí zpravidla tvář na světlejší a tmavší polovinu. Jako zkušený  malíř si dovede poradit s postavou a zejména rukou modelu.
Konec 19. stol. přináší nejen novou techniku, ale současně i zápas o nový fotografický výraz. Na vývoji fotografie v tomto období se markantně podíleli malíři a na způsob imprese je zaváděna móda měkkých objektivů a tvárných procesů (gumotisky, olejotisky, bromoleje,uhlotisky, pigmentové tisky, apod. Zrodil se první čistě fotografický umělecký směr „piktorializmus“, jehož krédo by se dalo shrnout do věty: „vidíme všichni stejně, ale ne všichni jsme stejně zruční“. Šlo o to, aby se fot.obraz co nejvíce přiblížil malbě.Tento směr znamená odklon od autentičnosti, hlavní charakteristické vlastnosti fotografie. Ve světě se tomuto pojetí ve své době věnují např.Francouzi Robert Demachy a Constant Puyo, Angličané James Craig Annan, Alfred Hinton. Později se vedle anglické a francouzské školy portrétu začíná formovat škola americká a německá. Německá a rakouská škola nejvíce ovlivnila české fotografy té doby (V.J.Bufka) – např. Nicola Perscheid, Rudolf Duhrkoop. Americkou školu představuje Edward Steichen člen skupiny Fotosecese, kterou založil významný fotograf a organizátor fot. dění Alfred Stieglitz, který sám již tento směr(pikt.) opouští.
Na přelomu 19. – 20. stol. dochází k prvnímu dělení fotografie na uměleckou (piktoriální) a „živou – life“ - autentickou s důrazem na přesnost a ostrost zobrazení. Technický pokrok dále umožnil vznik nového fotografického žánru – reportážní a dokumentární fotografie z kterého se vydělila „sociální fotografie“ jako samostatný směr.
Prvními představiteli se stávají Američané Jacob Riis, který v letech1888 – 98 fotografoval otřesné životní podmínky newyorské chudiny, a Lewis Wickes Hine, který počátkem 20.stol.dokumentoval život přistěhovalců do USA  na Ellis Islandu v N.Y. a zneužívání dětské práce. Další Američané Edward Sheriff Curtis a Adam Clark Vroman zachycovali  zanikající indiánskou kulturu(hlavně portréty kmenových náčelníků).
Ostře sociálně kritické dílo vytvořil v Rusku Maxim Petrovič Dmitrijev. Šlo o dokumentování hladovějících v r. 1891 – 92 v Povolží.
K sociální fot. lze volně přiřadit také např. ohromnou studii německé spol.10.-30.let 20. stol., kterou vytvořil August Sander. V tisících rafinovaně jednoduchých  fot. Zachycoval typické reprezentanty jednotlivých vrstev obyvatelstva a různých povolání (zedníky, pekaře, dělníky, až po bankéře a umělce). Zachycoval je ve strnulých pózách v sugestivně přímých pohledech do objektivu.Vždy se objevují náznaky odpovídajícího prostředí Podobně vyznívá i svěží a kompozičně vyvážené dílo Francouze Eugena Atgeta Objevené ve 20.letech 20.století. Šlo opět o portréty typických představitelů pařížské ulice. Snímky vznikaly jako předlohy pro malíře. V 30.letech na jeho dílo volně navázal Brassai Původem maďar, který dokumentoval život pařížské ulice a nevěstince (Madam Bižu).
V r.1933 po krachu na N.Y. burze dolehla na USA hospodářská krize. Americký prezident inicioval vznik skupiny fotografů „ FSA“(Doroty Langeová, Walker Evans, Russell Lee, Jack Delano) kteří dokumentovali nejkřiklavější obrazy bídy amerických farmářů  - např. snímek D.Langeové – Matka – tulačka.
Volně do proudu sociální fotografie můžeme přiřadit také dominantní fotoexpozici „Lidská rodina“ kterou v r.1955 sestavil Američan E.Steichen a která obletěla celý svět coby humanistický apel.
Současnou sociální fotografii představuje např.Diana Arbus(1923 – 1971 sebevražda). Jedna z nejvýraznějších osobností portrétní i dokumentární fot. 60.let. Původně módní fotografka pod vlivem studia u Lisetty Modelové začala vytvářet naturalistické portréty průměrných Američanů a duševně i tělesně postižených lidí. Její statické snímky ukazují s brutální otevřeností a zároveň s hlubokým soucitem samotu a bezvýchodnost lidí neschopných nalézt smysluplnou životní orientaci, lásku nebo přátelství ve lhostejné společnosti odosobněného konzumního světa. Za nevídanou sugestivitu svých obrazů vděčí kontrastu mezi často sebevědomými pózami portrétovaných a ošklivostí či bizarností jejich výrazu psychické rozháranosti, prázdnoty tváří. Používala dokonalou velkoformátovou kameru a často elektronický blesk.
Volně na tuto linii navazuje i vystavující autor Jean – Francois Joly svým souborem Ztroskotanci. Narozen roku1961 v Chateauroux ve Francii žije v Paříži. Je fotografický samouk. Začínal v oblasti módní fotografie, od roku1990 se věnuje reportáži. Pracuje jako samostatný fotograf. Impulzem pro jeho nasměrování k tomuto (Ztroskotanci) náročnému tématu se stalo setkání  s psychologem Dr.Xavierem Emanuellim a psychoanalytikem Patrickem Declerkem v r. 1993. „Chtěl jsem sestavit fot. soubor představující místa největší společenské tísně, vybral jsem si místa představující odlišné typy lidí vyloučených ze společnosti“ (Paříž, Moskva Currich, Johanesburg, Káhiru).
Snad nejblíže vystavenému souboru v historii žánru se jeví monumentální portrétní dílo Němce A.Sandera, jemuž šlo o zachycení dobových typů – průřez společností- s potlačením výtvarných prvků. Joly se specializuje na skupinu nejchudších a využívá všech dostupných výtvarných prostředků(protisvětlo, rekvizity, oděv, kompozice) k vyzdvižení až adoraci(oslavě) objektu. Autor také evokuje práci Francouze E.Atgeta na přelomu století, jež se zabývá opět celým spektrem populace. Z českých a slovenských fotografů zabývajících se touto tematikou můžeme jmenovat Karla Plicku zabývajícího se ve 40.a 50. letech etnografickými studiemi, Martina Martinčeka zachycujícího starý Liptov (Slovensko), ze současných českých autorů je nutné zmínit Jana Šibíka - reportéra, přinášejícího v rámci reportáží z různých koutů světa také vynikající a lidsky citlivé portréty trpících lidí(Afrika – Sierra Leone – podvyživené děti s uťatými pažemi).
Kompoziční plán většiny snímků souboru Ztroskotanci – čelní pohled do objektivu, detail či polocelek, zřídka celá figura s náznakem odpovídajícího prostředí(jednoduchý prostý oděv, rekvizity – plechové hrnky, pytle s odpadem, jasně ukazují na životní podmínky v nichž se tito lidé dlouhodobě nacházejí) pracuje s přirozeným světlem bez doblýskávání, výrazy lidí před kamerou svědčí o hluboce lidském přístupu autora k modelům. Přesto ,že mimika zpodobovaných osob je většinou neutrální,z rysů tváře lze číst historii jednotlivých postav – plnou přímého boje o přežití. U většiny spatřujeme velice silnou integritu ega.Výborná klasická řešení kompozičních celků. Některá pozadí připomínají malovaná pozadí piktorialistů. Většina záběrů odráží hlavní autorovo krédo: „vrátit těmto ztroskotancům alespoň na okamžik před kamerou jejich lidskou důstojnost“. Sympatické je že pracuje polaroidovou kamerou a snímek ihned předá fotografovanému. Snímky žen si sugestivností nezadají např. s klasickým snímkem D. Langeové – Kočující matka – tulačka. Autor se ovšem nebrání ani čistě výtvarným záběrům, kdy objekt slouží pouze jako figura v kompozici –  bez tváře – hraje pouze tetování na paži ležícího muže na posteli. Snímky vznikly v letech 1995 – 1999 v pěti rozdílných geografických prostředích, nicméně výrazy ve tvářích zpodobovaných osob tedy odraz jejich životního stavu je téměř totožný.
Autor pracuje polaroidovou technikou na formát 12.5 x 16 cm. Vystavuje rámované kopie (tónované na hnědo) z polaroidových negativů. Soubor obsahuje 24 obrazů. Klasicky solidní adjustace výstavy (rámy světlé dřevo) podporující vážnost tématu. Uvidíme, jak dlouho autorovi nastoupený trend vydrží… Nabízí se srovnání pohledů na chudobu jako společenský jev z hledisek různých paradigmat – křesťanství, buddhizmus, hinduizmus, islám. Nutno říci, jakýkoli zájem o tyto naše nejchudší bližní je přínosem jako společenský apel.

Galerie: Fiducia Ostrava
Autor: Jean Francois Joly
Název výstavy: Ztroskotanci – Naufrages
Vernisáž skupina Imre


| Autor: Vladimír Šulc | Vydáno dne 03. 11. 2003 | 2981 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |