Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Pavel Mára: Prostor
Ostravská galerie Fiducia představila ve svých prostorách v Nádražní ulici č. 30 výstavu z projektu Pavla Máry, pojmenovaného Prostor – Space. V dosavadní Márově tvorbě je dalším kvalitativním posunem - nejde již  o hledání úsporného, až minimalistického vyjádření tématu, typického pro jeho tvorbu v osmdesátých  i devadesátých letech minulého století. Pavla Máru  často lákal experiment s obrazem, s jeho barevností, ale i s použitým nosným materiálem. Nejednou také pracoval se symbolem. Užití fotografického plátna uplatnil již v roce 1989 v souboru Roušky. Ovšem plocha „Prostoru“ je jiná, zdánlivě čitelnější a přísněji vymezená rámem obrazu. Iluze malířského přístupu je zprostředkována velkoformátovým barevným tiskem. Jde hlavně o provokativně červenou, zelenou a modrou, společně s temnou černou.

Soubor dvanácti fotografií realizovaných v Terezíně v létě 2002 je v některých případech členěn na diptychy, triptychy, ale i na jednotlivé fotografie. I v tomto případě využil Mára své zkušenosti s použitím barevných světel za pomoci výkonných blesků (Mechanické korpusy, 1997) - modely však vyvedl z ateliérově těsné anonymity do prostor hal a nádvoří. Terezín ale nelze nahlížet jen z úhlu stísněné atmosféry města s pozdně barokní vojenskou pevností, později z místa vězení a nejsmutněji z období koncentračního tábora během druhé světové války, kterou zde tušíme na každém kroku. To, že si autor vybral Terezín, není nahodilé. Právě zde při svých studiích na FAMU natáčel společně s režisérem Viktorem Polesným dokument o mladém židovském malíři. Po třiceti letech, ovšem v roli pedagoga fotografické dílny, přichází do stejných míst. Sám autor k tomu říká: „Provizorní ubytování v bizarní a vyprázdněné pevnosti, sloužící ještě donedávna jako sklad munice, jen posílilo mé rozrušující zážitky v místě plném duchů. Přes přátelskou a milou atmosféru probíhající dílny nešlo toto silové pole obejít. Musel jsem začít fotografovat, zřejmě z terapeutických důvodů. Byla to zároveň obrana i ochrana před tímto tlakem a nevyřčenou hrozbou. Mým záměrem nebylo spojit tuto sérii pouze s Terezínem, který ji inspiroval, ale šlo mi o určitý přesah úvah o životě. Možná je příznačné, že den po skončení workshopu nastala v Terezíně potopa.“ Práce s digitální technikou vznikla jaksi samovolně, tímto způsobem pracovala celá řada účastníků tvůrčí dílny. Byla k dispozici, znamenala okamžitou kontrolu nad vznikajícími pracemi a svými technickými parametry, a tedy i jistou nedokonalostí, přispěla nakonec bez jakékoliv kalkulace k tomu, že výsledné velkoformátové tisky na plátně sugerují na první pohled více dojem malby než klasické fotografie a sledují obecnější vyjádření podvědomých nálad a pocitů. Osud muže s odvrácenou tváří, v měnící se barevnosti, jednou zelené, podruhé červené, je protipólem figurální zkratce naznačených dějů v dalších obrazech. Kontrast anonymity vyprázdněných hal střídá prostředí nádvoří s neurčitou konstrukcí i s domnělými toky světel z oken tušených domů. Jestliže pozorujeme na jednom plátně vztyčenou, ale přesto osamělou postavu muže, pohlceného červeným proudem světla, v rozvíjejícím se příběhu můžeme zaznamenat dvojici. Muž a žena v objetí, v krátkém spočinutí. Možná, že jen na docela nepatrný okamžik. Naproti tomu výraz polosedící dívky v „zeleném“ z dalšího plátna upomíná na nepatrný úsměv i soustředěný pohled. Je neurčitý, a můžeme se jen dohadovat něco o jeho významu. Lucia Lendelová, autorka předmluvy v katalogu, poznamenává: „Príbehy sa zvyčajně odohrávajú v istom časovom úseku – začínajú, vrcholia, uzatvárajú sa. Na týchto fotografiách sa však odohráva príbeh akoby mimo čas. Epizody terezínského súboru sú príliš krátke na to, aby sa v čase rozvinuly, a to napriek tomu, že presný chronologický údaj je, paradoxne, to jediné, čo snímky označuje a zaraďuje.“ Prázdnota a nicotnost, podobně jako příběh bez jasného konce, totiž může znamenat v prvotním plánu pouhý zmar. Pavel Mára pod vlivem cizích i vlastních reflexů osudu vytvořil cyklus, který pro jednoho může být předem prohraným bojem s prázdnotou, pro jiného se může jevit jako očekávaná naděje, že i temnotou jednou prostoupí záblesk naděje.
| Autor: Václav Podestát | Vydáno dne 17. 01. 2004 | 1981 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |