Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Bilance fotografického století

Česká fotografie 1840 – 1950. Příběh moderního média. Galerie Rudolfinum, Praha, 15. 1. – 28. 3. 2004.

Je již charakteristické, že je to právě galerie Rudolfinum a ne kupříkladu Národní galerie, kdo v těchto dnech představuje bilanční výstavu mapující prvních sto let užití fotografického média. Cesty české fotografie jsou sledovány od počátků až do roku 1950, i když přirozený mezník pozdní avantgardy i dobové magazínové fotografie tvoří spíše rok 1948. Kurátor výstavy Jaroslav Anděl, v odborné spolupráci s Pavlem Scheuflerem, se s odstupem více než padesáti let, který by vyhovoval i tradičním dějinám umění, rozhlíží po fotografické produkci z doby, kdy fotografie byla obraz, nedosáhla ještě dynamického klipového charakteru a s důrazem na řemeslnou stránku na skrovných několika čtverečních centimetrech očekávala intenzívní divákovu pozornost.




Tématem výstavy je z velké míry stejné období, jako rozsáhlá výstava připravená o fotografickém médiu v roce jeho stých narozenin, v říjnu 1939, kdy rozsáhlá expozice Sto let české fotografie představila v Uměleckoprůmyslovém muzeu více než tisícovku exponátů z historie i současnosti fotografie s ukázkami využití fotografie ve vědě a technice i s přehledem českého fotografického průmyslu a kinematografie. Současná rudolfínská přehlídka neseznamuje s vývojem fotografické techniky a jejího příslušenství, avšak obdobně se její autoři soustředili na nejrůznější polohy užití fotografického média. Akcent výstavy tak není kladen na „uměleckou tvorbu“, ale na sledování dopadu nového média na jiné obory a společenské mechanismy. Ve středu pozornosti proto nestojí technická nebo estetická témata, ale jak píše Jaroslav Anděl, kurátor výstavy v textu katalogu, „současný překotný rozvoj informačních technologií vytváří potřebu podívat se na fotografii z dlouhodobé perspektivy a všímat si bohaté sítě vztahů, spojujících fotografické médium s jinými médii a obory i s každodenním životem.“ (Katalog výstavy, s. 4) Zkoumány jsou tak především hraniční plochy a vztahy – mezi fotografií a její doteky s malířstvím, filmem, divadlem, vědou a technikou, zábavou, ilustrací. Fotografie je zde vnímána jako lidská paměť, vzpomínka, ve službách reklamy a propagandy. Projekt klade především důraz na praktickou zkušenost s fotografií, dopad na obory, ve kterých byla radostně vítána nebo které se díky ní rozvinuly. Mimořádným přínosem výstavy je také to, že velká část z mnoha set daguerrotypií, ambrotypií, fotografií, koláží, knih, časopisů, pohlednic, alb, scénářů i vzácných autentických maket pochází ze zahraničních, především amerických fotografických sbírek a jsou u nás představeny vůbec poprvé. Výstavu provází obdobně koncipovaný doprovodný katalog o 93 stranách a více než 40 reprodukcích, který byl k výstavě vydán v nakladatelství KANT, obsahuje však někdy povšechné texty a mnohé nepřesností ve psaní jmen, které se v expozici výstavy podařilo odstranit.
Výstava není členěna jen chronologicky, ale s ohledem ke zvolené koncepci také na dvacet jedna tématických sekcí, označených čísly. V úvodní části sleduje dominantní žánr portrétu. Právě po podobizně prahly finančně zajištěné vrstvy zákazníků nejvíce a expozice tento trend dokumentuje na vzácných daguerotypiích i pozdějších fotografiích na slaném papíru na příkladě cestujících fotografů i prací z prvních, především pražských, fotoateliérů. Výběr klade důraz na pozoruhodné snímky či zachycené dodnes známé osobnosti kulturního života, než na postižení rychle se vyvíjejících portrétních trendů. Osobité místo zde má jedno z prvních zúročování specifik fotografického média – časté užívání dvojexpozice pro docílení „spiristické fotografie“ se zdáním éterické nehmotnosti postav. Podobně charakterizuje počátky užití fotografického média místopisná fotografie, druhý z žánrů, který fotografie rychle převzala od malířství. I zde našla své lačné publikum, především když přinášela obrazy z exotických zemí. Specifické postavení v této sekci mají snímky dnes již neexistujících domů, čtvrtí, vedut měst. Patrně nejznámější je asanace pražského židovského ghetta v letech 1899-1906 a jeho cílená dokumentace.
Stejně tak se fotografie žádostivě vrhala na věci kolem sebe, v éře dominujícího pozitivismu katalogizovala, snímky se spojovaly do obrazových encyklopedií, zachycovaly průmyslové stavby. S ohledem na vytčenou koncepci sleduje Jaroslav Anděl rozmach vědních oborů užívajících fotografii. V expozici i v katalogu zdůrazňuje dodnes ne zcela doceněný význam fyziologa Jana Evangelisty Purkyně, který jako jeden z prvních vytvářel mikroskopické snímky a známé jsou jeho fyziognomické studie vlastní tváře, ale připomíná i fyzika Ernsta Macha, astronomické fotografie bratří Fričů, Ladislause Weineka, Václava Zengera, nebo Jindřicha Eckerta, který v roce 1896 vytvořil soubor Pokusy při světle katodovém, využívající rentgenové paprsky. Fotografie výrazně podnítila i mnohé nové vědní obory, za mnohé je sledována alespoň antropologie a etnografie (Enrique Stanko Vráz, Alberto Vojtěch Frič) a národopis, představený především snímky architekta Jana Kouly, znalce lidového umění, který fotografoval kroje. Reprezentativně je v expozici postiženo masové rozšíření pohlednice od devadesátých let devatenáctého století a na příkladě podmanivých fotografických alb několika jednotlivců i dobová upomínková fotografie (např. továrníka Josefa Kluga, ze zápisníku Josefa Váchala aj.) nebo časté zkoumání různých podob, rolí a totožností. Snad nejznámějšími příklady této záliby v převlékání, často s humorným podtextem, jsou Karnevalové typy Jindřicha Eckerta a Juliuse Müllern´a z roku 1879, snímky pořízené v rámci shakespearovských oslav v Praze v roce 1864, dokumentace „živých obrazů“, kombinujících principy divadla a malířské alegorie nebo Klempfnerovy parodie na alegorickou malbu Čtyři denní doby od populárního vídeňského malíře Hanse Makarta. Především v ukázkách snímků inscenovaných modelů a záběrů do ateliérů je sledována také fotografie jako pomocný prostředek pro malíře. Takový Alfons Mucha není dnes především malíř a grafik, ale ve stejné míře vnímán i jako osobitý a výrazný fotograf.
Kapitola o „umělecké fotografii“ na počátku století poněkud nelogicky propojuje puristické tendence Drahomíra Josefa Růžičky z dvacátých let s ušlechtilými tisky (tvárnými procesy) ostatních autorů. Dobový nesmiřitelný boj mezi „chloristy“ a „bromisty“ s dnešním odstupem stírá svůj nesmiřitelný charakter, současně však klade rovnítka mezi dříve nespojitelné světy. Samostatná kapitola věnovaná snímkům destrukce první světové války tvoří předěl multimediálním obrazovým básním hnutí Devětsil, které vyhlásilo fotografii a film za obory, které mají nahradit malířství a jiné tradiční druhy umění.
Zatímco česká fotografie devatenáctého století byla v rozsáhlé míře naposledy představena v rámci oslav sto padesáti let vynálezu fotografie konaných v roce 1989 a krátce na to v prostorách zámku Trója (1990, Fotografie v Čechách1839 – 1914), z meziválečné tvorby se především avantgardní výboje dočkaly bohatého zhodnocení v mnoha expozicích u nás i v zahraničí a do určité míry i zařazení do dobového světového kontextu. Byli to především Jaroslav Anděl, Vladimír Birgus, Antonín Dufek, Anna Fárová a Jan Mlčoch, kteří postupně poskytli poměrně podrobný obraz o tomto období a připravili výstavy, mnohdy přímo pro zahraniční instituce nebo v zahraničních městech často reprízované: Česká fotografie (MG Brno, Praha, Essen, Vídeň, Franfurt nad Mohanem, Lodž, 1981 - 1985), Česká moderna (Houston a New York, 1989 - 1990), Umění avantgardy v Československu (Valencie, 1993), Umění pro všechny smysly. Meziválečná avantgarda v Československu (Praha, 1993), Moderní krása – česká fotografická avantgarda 1918 – 1948 (Paříž, Barcelona, Lausanne, Praha, Mnichov (1998 - 1999).
Meziválečná fotografie je na výstavě představena především ve spojení s typografií, filmem, architekturou, reklamou a propagandou, zvláštní a v devatenáctém století příliš nereflektované oddíly tvoří fotografie vytvářená jako samostatné estetické dílo – ať již jako obrazová báseň, koláž, snímek s abstrahujícími tendencemi nebo přihlášení se k některému modelu surrealismu.
Přestože filmová produkce prvních avantgardních filmů u nás vzniká poměrně později, film přináší pro fotografii ještě důraznější využití detailu, multiplikace expozic, neobvyklé úhly pohledu, vytváření fotografických sekvencí a sérií. Bezesporu zajímavými exponáty výstavy jsou scénáře s fotografickými skicami, včetně ve fotografii dosud málo známého Františka Piláta. Jistě by bylo zajímavé představit i nikdy nerealizované scénáře, které si psala řada členů Devětsilů včetně autorů zabývajících se také fotografií (Teige, Štyrský, Rössler aj.). Obdobně úzce provázaný byl vztah mezi fotografií a architekturou. Přístupy jednotlivých avantgardních autorů (zde Jaromír Funke, Jindřich Koch, Josef Sudek a Eugen Wiškovský) sledují kurátoři na příkladu kolínské elektrárny ESSO, překvapí nepříliš známé fotografie Rudolfa de Sandalo, který fotografoval například Fuchsovy Městské lázně v Brně (1931, Muzeum města Brna).
Bohatě jsou také zastoupeny ukázky tehdy se rodící “magazínová fotografie“ s kultem hereček, tanečnic a baletek a sociální fotografie. Desítky odborných i populárních časopisů s avantgardními fotografiemi, montážemi a typografií, naplňujících postuláty tzv. typo-fota László Moholy-Nagye a Karla Teigeho dokládají, že konstruktivistické a funkcionalistické tendence byly skutečně nejbytostnějším projevem kultury mladého Československa. Celosvětové hnutí sociální fotografie, které mělo výrazný ohlas i u nás, a jejich výstavní a časopisecká produkce je Jaroslavem Andělem interpretována poněkud ostře jako „strategie, využívající masových médií…založená na černobílém schématu, který proti sobě stavěl problémy kapitalismu a úspěchy komunismu“ i když současně připouští, že jednotliví autoři „spíše reagovali na některé konkrétní palčivé sociální problémy, jako byla nezaměstnanost a bytová krize.“ (Katalog výstavy, s. 70 – 71).
Promarněnou šancí výstavy, tak jak byla její koncepce postulována, byla příležitost představit meziválečné fotografické dění v jeho celistvosti. Výstava tak spoléhá spíše na osvědčené osobnosti a dál kanonizuje pohledy na meziválečné období, jak je vytvořily už předchozí přehlídky. Expozice, která se nezaměřuje na dobově nejaktuálnější umělecké výboje, ale snaží se přinést „bohaté sítě vztahů“ mohla představit i tvorbu meziválečných tradicionalistů, v části amatérského hnutí, fotoateliérové produkci a v tvorbě převážné části německých amatérů přežívající piktorialistické tendence, prezentovat díla fotografů německé národnosti i v Čechách žijících Slováků. Mimochodem, výstavou ani textem k výstavě není nikde zmíněn úzký vztah Českých zemí ke státům v okolním prostoru v rámci Rakouska-Uherska, ani pozdější provázanost mezi fotografií českou a slovenskou, případně německou. Především v porovnání s národnostně i tématicky rozrůzněnými sekcemi prezentujícími fotografii do roku 1918 tak vynikne úzce zaměřená vrstva dobové produkce fotografických obrazů. Po roce 1918 už také nenajdeme kapitolu věnovanou snímkům z profesionálních portrétních fotoateliérů. Až na dosud nepříliš známé snímky z tvorby Františka Drtikola, fotografické skicy k obrazům od Alfonse Muchy, koláže využívající pornografických časopisů Jindřicha Štyrského nebo s motivy ženského těla Karla Teigeho a Františka Vobeckého zde nenajdeme tradičnější fotografii aktu. Svými akty zde není zastoupen Alois Zych, Jindřich Vaněk, Josef Ehm, Miroslav Hák) ani není připomenuta jistě výrazná a svébytná dobová produkce erotických snímků z devatenáctého a první poloviny dvacátého století.
Oproti nereprezentativnímu a mlhavému představení nové věcnosti je dobře zastoupena imaginativní a surrealistická fotografie, ať již raným a nepříliš publikovaným surrealistickým snímkem Viléma Reichmanna z let 1935 – 1936, tak i autory, kteří se na obdobných přehledových výstavách často neobjevují – například fotografie surrealistické koláže Josefa Podrabského nebo Jaroslava Puchmertla, fotografické asambláže Ladislava Zívra.
Přísně vedenou linii výstavy zakončuje Josef Sudek, pro kterého jsou čtyřicátá léta obdobím obratu, soustředím se na interpretaci média fotografie, dobou hledání vlastního, tak specifického projevu. Vrací se k velkoformátovým přístrojům, ke kontaktům a načas i užívání ušlechtilých tisků, což Jaroslav Anděl interpretuje jako návrat k tradici národopisné fotografie, vyvolané ohrožením národní identity v prvních letech druhé světové války. Podobně symbolickou tečkou za jedním stoletím koexistence fotografického média v naší společnosti plní nepříliš známé koláže spisovatele Zdeňka Urbánka, které měly později vliv i na Jiřího Koláře. V těchto „konfrontážích“ a „raportážích“ z počátku padesátých let vedle sebe kladl dvojici či více nalezených obrázků, hlavně reprodukcí fotografií z časopisů. Urbánkova práce spočívala především ve výběru nalezených reprodukcí. Konceptuální stránkou, kladením důrazu na volbu kontextu uměleckého díla, vytvářením významů pouhým výběrem již existujících obrazů, jakoby anticipoval soudobou praxi historiků umění a muzeálních institucí.
Logicky a přehledně koncipovaná výstava je přehlídkou autorů pěti generací, kteří učili fotografii mluvit. Především v části od první světové války do konce čtyřicátých let, citlivě reaguje na předchozí rozsáhlé výstavní projekty. I když nepřináší žádné zásadní objevy, nová jména a nepřehodnocuje, přesto na příkladě exponátů, které se většinou v publikacích, katalozích a na výstavách dosud neobjevily, kvalitními, ale u nás často neznámými pracemi uchovávanými v zahraničních sbírkách, nahlížením z jiného pohledu jemně vřazuje autory a dominující trendy do nových souvislostí. To, že podobné nahlížení torzovité a paběrkující, je u takto rozsáhle koncipované přehlídky snad nevyhnutelné.

WEB výstavy: http://www.galerierudolfinum.cz/cs/vystavy.php4?v=54


| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 19. 02. 2004 | 4111 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |