Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

35. fotografické setkání v Arles
Arles
Už 35 let uplynulo od roku 1969, kdy fotograf Lucien Clergue se svými přáteli Jeanem Mauricem Roquettem a Michelem Tournierem založili v malém provensálském městě Arles první fotografický festival na světě,  inspirovaný divadelním festivalem v nedalekém Avignonu. Zatímco divadelních, hudebních či filmových festivalů bylo koncem 60. let pořádáno mnoho, pravidelnou přehlídkou fotografické tvorby s řadou expozic byla jedině kulturní část veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem.




Arles
    Festival v Arles měl od počátku úspěch a postupně po jeho vzoru vznikly další fotografické festivaly v Paříži, Barceloně, Houstonu, Madridu, Bratislavě, Moskvě a mnoha dalších městech. Jenom v samotné Francii dnes probíhá na dvacet festivalů, věnovaných různým spektrům fotografické tvorby – od univerzálního Měsíce fotografie v Paříži až třeba po specializovaný festival dokumentární a reportážní fotografie v Perpignonu. Mezinárodní setkání fotografie v Arles, které se dnes jmenuje Rencontres d’Arles, má mezi nimi stále významné místo. K jeho popularitě významně přispívá příjemná a neformální atmosféra sluncem zalitého provensálského města s řadou římských a románských památek, v jehož útulných hospůdkách se každý rok počátkem července setkávají k nekonečným diskusím fotografové, kurátoři, nakladatelé i přátelé fotografie.  Dnes je bohatě dotované francouzským ministerstvem kultury, městem i řadou regionálních institucí a v poslední době stále více i soukromými sponzory, má kanceláře v Arles i v Paříži, disponuje řadou atraktivních výstavních prostor včetně arcibiskupského paláce a několika odsvěcených románských a gotických kostelů a kaplí a zaměstnává mnoho pracovníků v čele s agilním ředitelem Francoisem Hébelem, který dříve vedl pařížské zastoupení agentury Magnum. Právě on v posledních třech letech výrazně přispěl k obnovení renomé festivalu, jenž v devadesátých letech zažil i několik neúspěchů, kdy temperamentní diváci neváhali prokázat svou nespokojenost s příliš výlučnými či nezajímavými výstavními programy a večerními projekcemi v Antickém divadle házením rajčat a vajíček na ředitele nebo hlavního kurátora.  Hébel znovu vrátil do centra pozornosti klasickou dokumentární a výtvarnou fotografii a otevřel velký prostor pro mladé či zapomínané tvůrce. Letos svěřil výběr většiny z více než čtyřiceti výstav slavnému britskému fotografovi Martinu Parrovi.
    Na rozdíl od loňského roku, kdy byl arleský festival postižen stávkou pracovníků v kultuře a vlnou veder, letos vše proběhlo bez problémů a k plné spokojenosti tisíců návštěvníků z celého světa. Ti z nich, kteří neovládají francouzštinu, oceňovali, že všechny texty na výstavách tentokrát byly nejenom ve francouzštině, ale i v angličtině a že v těchto jazycích vyšly i dvě verze katalogu o více než 300 stranách. To je velký rozdíl například od Měsíce fotografie v Paříži, jehož organizátoři stále zcela ignorují skutečnost, že velká část diváků nemluví francouzsky a přispívají tak k tomu, že tento festival stále více ztrácí své dřívější výsostné postavení. Martin Parr poskytl v Arles nejvíce místa současným tvůrcům mladé a střední generace, ale uvedl i díla některých starších autorů, na která se podle jeho názoru neprávem zapomíná nebo která stále čekají na své objevení. A právě některé z těchto výstav patřily k vrcholům celého festivalu. Platí to třeba o dosud málo známých snímcích polského fotografa Henryka Rosse, jenž byl za 2. světové  války internován v lodžském ghettu, kde měl za úkol vytvářet idealizované obrázky ze zdánlivě obyčejného života židovských rodin a současně přitom tajně pořizoval otřesné záběry poprav, nahých mrtvol či dětí, umírajících hladem na ulici. Z 3000 negativů, které Ross při likvidaci ghetta zakopal a po válce zachránil, Martin Parr a Timothy Prus vybrali z fondů Archivu moderních konfliktů v Londýně několik desítek mimořádně silných snímků, jež v účinných konfrontacích vytvářejí unikátní obrazové svědectví o hrůzách holocaustu. Ke skutečným objevům patřily rovněž barevné dokumentární záběry Paříže a Pařížanů, které v polovině 50. let vytvořil Japonec Kimura Ihei (i když zdaleka ne všechny přerůstaly rámec popisných turistických snímků), expresivní snímky z New Yorku 60. let od Maďara Györgyho Lörinczyho, nebo výstava Moderní pohled, jejíž sestavitelé vybrali z archivu agentury Keystone meziválečné práce většinou anonymních fotografů ve stylu konstruktivismu a nové věcnosti, které si v ničem nezadaly s obdobnými díly slavných tvůrců Moholy-Nagyho, Rengera-Patzsche, Rodčenka či Funkeho. Pro mnohé návštěvníky byly objevem i mnohé záběry z retrospektiv dvou známých britských dokumentaristů – Tonyho Raye-Jonese, jenž svými průkopnickými snímky tradičního životního stylu v Anglii ve stylu subjektivního dokumentu už v 60. a 70. letech ovlivnil celou řadu následovníků, a Chrise Killipa, jenž svými vizuálně mimořádně působivými snímky ze severní Anglie už téměř 40 let rozvíjí tradici humanistické fotožurnalistiky. 
    V části věnované současné tvorbě měly velký prostor velkoformátové fotografie zdánlivě neestetických staveb z předměstí velkoměst, které nezapřou vliv děl Andrease Gurského, Thomase Strutha a dalších představitelů dnes tak úspěšné „düsseldorfské školy fotografie“. K takovým patřila třeba skupinová francouzská expozice o Marseille , barevné záběry stereotypních velkoskladů a kontejnerů od Franka Breuera či pohledy na chaotickou změť sloupů a drátů elektrického vedení v ulicích japonských měst od Kemura Osamy. Příjemné osvěžení představovaly dvě výstavy barevných snímků Hanse van der Meera, jenž s jemným humorem zachytil amatérské fotbalisty v Holandsku a v Provence. Kolísavou úroveň měla skupinová expozice Přístavy Afriky, která vedle řady banálních snímků zahrnovala i skvělá barevná panoramata Pascala Boise nebo expresivní dokumenty Bruna Boudjelala z Gabunu. Pařížská agentura VU představila tvorbu několika svých fotografů. Nejvíce zaujaly mimořádně dramatické a expresivní fotoreportáže z Čečenska od Stanleyho Greena, řadící se k vrcholům současné válečné fotografie, a naturalistické dokumenty od Anderse Petersena. Součástí této výstavy byly i barevné dokumentární snímky Slováka Martina Kollára, z nichž ovšem zaujaly spíše starší práce, s jemnou ironií objevující různé absurdní situace každodenního života na Slovensku a v Česku, než novější snímky z projektu o trávení volného času v deseti nových státech Evropské unie, jež někdy zůstávaly na úrovni prvoplánových anekdot bez invenčnějšího využití barev. 
    Výtečně byla reprezentována portrétní fotografie - třeba fascinujícími skupinovými portréty členů různých městských rad v USA od Paula Schambrooma či sociologickými portréty bohatých indických rodin od Dayanity Singhové, ukazujícími prolínání tradiční a západní kultury. Sociologické pojetí zastupoval například Angličan Stephen Gill sanderovskými portréty lidí s nákupními taškami na kolečkách a záběry lidí z vlaku, nebo Francouz Mathieu Pernot, jenž zachytil ženy před zdmi věznice, snažící se hlasitě domluvit se svými uvězněnými manžely a druhy v zamřížovaných oknech. Značný ohlas vyvolala ruská fotografie, představená Moskevským domem fotografie, jehož ředitelka Olga Sviblovová vybrala několik technicky precizních velkoformátových cyklů skupiny AES+F, nápaditě využívajících možností počítačových úprav fotografií, šokující snímky horníků z Donbasu v kostýmech baletek nebo apokalyptická aranžmá s mrtvolami od Arsena Savadova a ukázky z několika fotografických cyklů známého performera a konceptuálního umělce Olega Kulika. Řada mistrovských děl od předních světových fotografů byla k vidění na ukázkách ze sbírek obchodních domů Fnac, který v desítkách svých poboček v mnoha zemích provozuje fotografické galerie a od roku 1978 rovněž sbírá fotografie.
    Vášnivým sběratelem fotografií je i Martin Parr, který se ovšem vedle děl klasiků zajímá i o lidovou fotografii, kýč a využití fotografie na předmětech denní spotřeby. V rozsáhlých halách bývalých železničních dílen, kde letos probíhalo mnoho expozic, představil svou sbírku hodinek s portréty Saddama Husajna a různých kýčovitých podnosů a táců s fotografiemi idylických krajinek, krásných dívek nebo anglické královny. Pařížský galerista a sběratel Serge Plantureux vystavil výsledky své nedávné dílny, jejíž účastníci z řad studentů Národní školy fotografie v Arles v místních archivech, rodinách či na bleších trzích objevili řadu historicky i esteticky pozoruhodných snímků. Nejzajímavější z této oblasti ovšem bylo fascinující rodinné album fotoamatéra Lea Polhuise, který v letech 1959-1981 pořídil s ohromným spontánním talentem stovky diapozitivů svých rodičů, manželky a dětí, obrazově dokumentujících život typické holandské rodiny té doby.  
    Důležitou součástí festivalu v Arles jsou večerní projekce diapozitivních programů s hudbou a mluveným slovem v podmanivém prostředí Antického divadla. Letos byla jejich úroveň podstatně méně vyrovnaná než úroveň samotných výstav. Na jedné straně stála skvělá retrospektiva jednoho z předních představitelů barevného fotografického dokumentu Harryho Gruyaerta, představení děl vynikajících absolventů Yale School of Art či pořad Martina Parra o důležitých fotografických publikací, který zahrnoval i knihu Letem českým světem, na druhé straně popisné záběry povodně v Arles nebo oslavný pořad o světovém rozšíření Kordova portrétu kubánského komunistického revolucionáře Che Guevary. Na závěrečném večeru, následujícím po opulentní večeři pro 600 hostů v antické Aréně, bylo uděleno pět cen po 10 000 eurech v různých kategoriích.  Největší rozpaky vyvolala Cena bez limitu, kterou nezískal, jak většina účastníků očekávala, světoznámý Japonec Daidoh Moriyama, jehož převratné dílo vyšlo v mnoha publikacích a bylo před nedávnem s velkým úspěchem představeno i v newyorském Muzeu moderního umění, ale britský módní fotograf Jonathan de Villiers, který teprve letos představí své tematicky i kvalitativně velmi různorodé práce na první větší samostatné výstavě. Rovněž mnohé jiné nominace od pěti předních fotografů a především vítězné práce (s výjimkou skvělých velkoformátových fotografií lidských zásahů do krajiny od Edwarda Burtynského) působily nahodile a rozhodně nepředstavovaly to nejlepší, co nabízí současná fotografická tvorba ani co bylo možno vidět přímo v Arles. Typické také bylo, že mezi devíti porotci nebyl ani jeden bez střední a východní Evropy.
    Festival v Arles ovšem netvoří jenom výstavy, projekce a udělování cen, ale i tvůrčí dílny, hodnocení portfolií, sympozia či výstava fotografických publikací. A především neformální přátelská setkání, která jsou asi hlavním důvodem, proč každoročně putuje na jih Francie tolik fotografů a přátel fotografie z celého světa. Letos naprostá většina z nich rozhodně nebyla zklamána.

Vladimír Birgus


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 31. 08. 2004 | 3046 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |