Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Antanas Sutkus: Každodenní Litva
Dům umění, Pekařská 12, Opava, 10. 3. – 24. 4. 2005, vernisáž 10. 3. v 17 hodin

Antanas Sutkus je celosvětově uznávaný litevský fotograf, významný představil humanistické dokumentární fotografie. Narodil se roku 1939 v Litvě. V roce 1958 – 63 studoval žurnalistiku na univerzitě ve Vilniusu. Od roku 1969 pracuje jako nezávislý fotograf. Žije a pracuje ve Vilniusu. Byl jedním ze spoluzakladatelů a zároveň prezidentem Svazu litevských uměleckých fotografů, který prosazuje fotografii jako samostatný obor výtvarného umění a stal se během svého mnohaletého působení a se vzrůstajícím oceněním litevských fotografů na domácí i mezinárodní scéně uznávanou neziskovou institucí zaměřenou na médium fotografie. V jeho čele stojí Sutkus i dnes.


Antanas Sutkus, Slepý pionýr,
Kaunas, 1962
   
Antanas Sutkus, Maratón na Univerzitní ulicit, Vilnius, 1959
   
   

Hlavní obsahovou náplní Sutkusových fotografií je člověk, jeho životní příběh, prostředí, v němž žije, jeho stopy, které po sobě na této zemi zanechává, člověk různého náboženského, kulturního a sociálního původu. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří cyklus „Lidé z Litvy“, stále trvající projekt, který dokumentuje kulturní, politické, sociální a společenské poměry a změny v životě lidí v Sutkusově rodné zemi. Jeho cílem, dle autorových vlastních slov, je: „pokusit se o vykreslení portrétu současného člověka…., protože budoucí generace budou hodnotit náš způsob života, naší kulturu a náš vnitřní svět na základě fotografií.“

Výstava v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě představuje soubor černobílých fotografií z období od r. 1959 až do současnosti. Řada těchto snímků nemohla být publikována v Sovětském svazu a svého zveřejnění se dočkala až v 90. letech, mj. i na fotografických festivalech v Moskvě, Kyjevě a Bratislavě a v Pražském domě fotografie. Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské university uvádí tuto výstavu v rámci plodné spolupráce se Svazem litevských uměleckých fotografů. V loňském roce díky ní představil na Dnech fotografie v Kaunasu výstavu diplomových prací svých studentů a expozici Tomáše Pospěcha, na Litevské právnické univerzitě ve Vilniusu a v Muzeu Thomase Manna expozici Tušení souvislostí od Zdeňka Stuchlíka a v galerii Prospektos ve Vilniusu výstavu fotografií Vladimíra Birguse z let 1981-2004. Letos na podzim představí v Ostravě práce dalších dvou klasiků české fotografie Aleksandrase Macijauskase a Romualdase Požerskise.

 

Každodenní život aneb 12 pohledů na dílo Antanase Sutkuse

[1]
Každodenní život je jedna z nejvíce módních frází 20. století. Kulturní historici se této fráze chytili tak pevně, že i na začátku 21. století zní stále přitažlivě. Otcem každodenního života byl Karel Marx a matkou průmyslová revoluce, která nás přivedla na pokraj sebezničení. Pan Marx byl pravděpodobně nejvýznačnější postavou mezi těmi, kteří se obrátili k bezejmenným davům městských dělníků a kteří předvídali konec carské éry. Pro císaře je každý den sváteční, každá minuta zvláštní a každá vteřina posvátná. Obyčejní lidé nemají nic kromě svého každodenního života. Jejich životy plynou bez povšimnutí, nikdo je neportrétuje, nikdo nepíše jejich životopisy. Milióny lidí se narodili, vyrostli, zestárli a zemřeli a my se o nich nikdy nic nedozvíme. Milióny životů se rozzářili a okamžitě zhasli. To je každodenní život. Velké množství bezvýznamných momentů.

[2]
Totalitní státy se každodenního života děsily. Velké totalitní režimy zakládaly svojí existenci na nějaké vizi budoucnosti a využívaly všechnu svojí moc, aby zabránily zjištění, jak jí vyhledaly. Budoucnost zářila v čele jako přelud a její naplnění se stále odkládalo. Každodenní život byl tragický – když byla společnost zapřažená do stavění fantastické vize, zažila porážku za porážkou. Totalita se vrátila zpět k časům, kdy existovala jen carská realita. Ba dokonce zašla i dál. Svět už dávno objevil každodenní život  a lidé v totalitních státech po něm toužili. A tak nezbývalo nic jiného, než každodenní život zakázat a přísně potrestat ty, kteří to zveřejňují.

[3]
Kdykoliv jsme já a Sutkus hovořili o jeho nepublikovaných pracích, on obvykle poznamenal: „Musím poděkovat Sovětům, že zakázali publikování takových fotografií“. Hromady fotografií, které nebyly nikdy zařazené do žádné výstavy či katalogu. Fotografie, které pokojně ležely v kartónových krabicích, protože nemělo smysl je zveřejňovat.

[4]
Oficiální každodenní život se vytvořil celkem jednoduše. Byl napodoben tak, že se vybrala nejvhodnější forma, ale eliminoval se nebezpečný obsah. Oficiální každodenní život sovětského občana se ukazoval ve filmech, novinových reportážích a fotografických časopisech. Na první pohled byly tyto obrázky v pořádku – formou imitovaly každodenní lidský život. Obsah byl filtrovaný nejméně dvakrát. První filtrování provedli umělci – oni věděli, že se obrázky musí shodovat s oficiální koncepcí každodenního života. Druhé filtrování probíhalo, když byly obrázky prezentovány veřejnosti, jelikož obrázky nebyly nezávislé ani v kině ani ve sdělovacích prostředcích. Záběry měly za úkol ilustrovat osnovu filmu a fotografie článek.


[5]
Před deseti lety, když jsem seděl v salónu u manželky jednoho bývalého funkcionáře ze sovětské Litvy, držel jsem fotografii Antanase Sutkuse poprvé v ruce. Listoval jsem v rodinném fotoalbu a na rubu jedné fotografie jsem našel Sutkusův podpis. Fotografie zachycovala pěkně seřazenou rodinu. Ale jméno Sutkus mě donutilo podívat se na fotografii pozorněji. A teď autor sám dokončil historku. Sutkus inicioval založení Společnosti litevské umělecké fotografie. Trvalo ještě spousty let než si fotografie našla své místo v systému sovětského umění. Nejlepší fotografové byli zvyklí dělat fotografie nejvyšších státních představitelů, aby si prorazili cestu. Spousta fotografií, které zachycovaly každodenní život stranických vůdců se posílalo do jejich domovů.

[6]
Dnes, téměř 15 let po pádu sovětského režimu začínají být i tyto fotografie stále více zajímavé. Fotografie, jak Sutkus rád poznamenává, je především paměť. Ale obrázky oficiálního každodenního života musí ještě dozrát.

[7]
Když jsem si prohlížel stovky Sutkusových fotografií, pomalu se mi oživovaly vzpomínky. Je to zvláštní pocit, když si uvědomíte, že jste jeden z mála těch, kteří byli skutečně svědky těchto věcí. Byly ukryté tak dlouho v poškrábaných negativech, že byly zapomenuty i samotným autorem. Pokaždé, když se počet fotografií upravoval na formát pro výstavu či katalog bylo jasné, že Antanas Sutkus nalezne nové, dosud neviděné obrázky pro naše další setkání.

[8]
Procházka fotografiemi Antanase Sutkuse začíná někdy v padesátých letech a pomalu se vytrácí na křižovatkách Perestrojky. Je více způsobů jak postupovat na této procházce. Můžete se držet fotografova hlediska a nebo se blíže podívat na Litvu té doby. Také můžete rozpitvat každý záběr a přidat váš vlastní příběh.

[9]
V Sutkusových fotografiích není nic náhodné. Na první pohled nerozvážné úhly záběru vypovídají hodně o kdysi příjemných zvycích pozorování. Perspektiva se rozpadá, když se pohled jeho kamery odvrací od tváře nějaké blízké osoby směrem k cestě, která mizí na horizontu. Někdy se děj záměrně přeruší a prázdnota se příjemně usadí ve větší části záběru. Energické pohyby jeho přístroje a jeho prstu, který jakoby náhodou stlačil spoušť, způsobují, že fotografie vibrují životem.


[10]
V historce o Sutkusově úhlu pohledu je ještě jeden zvláštní rys. Musíme přiznat, že estetika 50. a 60. let pronikla do soudobé fotografie jako nikdy předtím. Při listování jakýmkoliv módním časopisem najdeme zde obrázky řezané do podobných úhlů téměř na každé straně -  ať už je to fotografie reklamní nebo fotografie osoby popsané v článku.  Proto nepředstavují Sutkusovy fotografie žádný problém v nazírání – úhel je důvěrně známý a obrázky pekelně moderní. Jen jejich dějiště a obsazení se liší – tváře dnešních lidí jsou zřídka tak nevinné.


[11]
Když Sutkus diskutoval o jedné fotografii poznamenal: „fotografie jako je tato budou studovat filmoví režiséři, když budou chtít vyrobit filmy o dávných dnech“. Jeho fotografie hojně a precizně zachycují formy sovětské litevské reality. Je zde ještě jedna zajímavá věc. I když máme radost z toho, že je na těchto záběrech zachycená sovětská etnografie, je zřejmé, že sám fotograf se nikdy necítil být antropologem, který se snaží zachytit zvyky zašlých časů pro budoucí generace. To by byla příliš lehká úloha. Etnografické detaily neobtěžují oko. Všímáme si jich až později, když se na fotografii díváme po druhé či potřetí. Je to zobrazený charakter, který upoutá oko. Sutkus je fotograf charakterů  – každá osoba na jeho záběrech je mnohem víc než jen část kompozice.

[12]
Zaznamenal jsem filmový charakter Sutkusových prací již v době našeho prvního setkání. Tehdy jsem ještě neznal nazpaměť stovky jeho fotografií, které nebyly nikdy prezentovány na výstavách či v katalozích. Ještě jsem hledal klíč k Sutkusovým archivům. Ale velmi brzy jsem vycítil, že mnohé z jeho prací jsou jako fragmenty z filmu. A tenhle film byl dlouhý. Jako epická báseň, která pomalým tempem odměřuje téměř padesát let a nebo seriál popisující pocity, každodenní radosti i neštěstí několika litevských generací. Forma seriálu lépe vyjádří každodenní život. Ano, Sutkusovy fotografie jsou více podobné seriálu, i když je monumentálnější než  ten nejvážnější film.

Jonas Valatkevičius


| Autor: * redakce * | Vydáno dne 08. 03. 2005 | 2984 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |