Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Jiří Toman – Panoramatické fotografie

Jiří Toman – Panoramatické fotografie
ze sbírek Východočeské galerie v Pardubicích


Galerie Opera – Divadlo Jiřího Myrona, Čsl. legií 14, Ostrava.
   
Výstavu fotografií Jiřího Tomana (1924-1972) zahájil ve čtvrtek 14. dubna 2005 v 17 hodin kurátor výstavy Vít Bouček z Východočeské galerie v Pardubicích.

Výstavu, která bude otevřena do 18. května 2005, pořádá Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě ve spolupráci s Východočeskou galerií v Pardubicích a Institutem tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Výstavní projekt je realizován za finanční podpory statutárního města Ostravy.



Výstava k nedožitým osmdesátinám fotografa

Jiří Toman (22. 3. 1923 Pardubice - 10. 4. 1972 Hradec Králové), žák Josefa Sudka, byl fotograf, kreslíř, tvůrce fotografických koláží a ilustrací, scénárista kreslených filmů. Svými drobnými objekty, fotografiemi různých her a akcí se stal průkopníkem konceptuálního umění v Čechách. Představovaná kolekce panoramatických fotografií je vůbec prvním výstupem z rozsáhlého souboru negativů, které byly zakoupeny do sbírek Východočeské galerie v Pardubicích v polovině 90. let. Výstava přináší zcela ojedinělý soubor černobílých snímků, které až na výjimky nebyly dosud nikdy zveřejněny. Soubor představí známé tomanovské motivy odrážející vřelý a chápající vztah k lidem a k jejich činorodosti (dětské hry, bruslení na řece, koupání, nedělní výlety, skrytý tichý život města a jeho obyvatel…), záběry, v nichž autora zaujala proměnlivost tvarů a struktur přírodních jevů a detailů, ale i prvky techniky a civilizace. V druhé polovině 50. let začal Toman fotografovat krajinu, rodné Pardubice, jejich periferii a okolí, aparátem na podlouhlý formát - panoramatickou kamerou. Vystavené fotografie jsou součástí velkolepého celku díla, které dnes již působí ve výrazně nadregionálním kontextu. Výstava v Ostravě je první reprízou expozice, která byla v roce 2004 uvedena ve Východočeské galerii v Pardubicích. Další reprízy se připravují ve Vídni a v Praze.


Vít Bouček: Jiří Toman

Jiřímu Tomanovi patří významné místo v kontextu české poválečné fotografie 50. a 60. let. Zdaleka již také není oním objeveným „outsiderem“, jak jej v roce 1973 charakterizoval Jaromír Zemina v katalogu první Tomanovy posmrtné výstavy v brněnském Domu pánů z Kunštátu. Do té doby byl spíše vnímán jako oceňovaný tvůrce animovaného filmu a imaginativních ilustrací a knižních obálek, sestavených z koláží a fotomontáží. Zásluhou šťastné souhry náhod, ale zejména pohotové iniciativy několika Tomanových přátel a prvních zasvěcených obdivovatelů (Stanislav Kolíbal, Jaromír Zemina, Jaroslav Anděl, Jan Svoboda, Jan Sekera…), byly především vybrané Tomanovy fotografie her, přání a drobné objekty z oblázků, drátů a z provázkem obtáčených větviček…objevně vřazeny do souvislostí s konceptuálními tendencemi českého umění, které Toman tak významně předběhl (Jiří Toman, Hry a Přání, Praha 1984). Z Jiřího Tomana se stal průkopník konceptualismu. Přirozeně vzbudily značnou pozornost i ostatní fotografie. Ve větší celistvosti však bylo Tomanovo fotografické dílo představeno a zhodnoceno až počátkem 90. let (GMU Roudnice n.L., VČG Pardubice). Východočeská galerie v polovině 90. let pak zakoupila podstatnou část Tomanovy fotografické pozůstalosti.
      Prvním výstupem z tohoto  postupně zpracovávaného početného souboru Tomanových negativů je nyní představená kolekce pětašedesáti panoramatických fotografií. Až na několik výjimek nebyly tyto fotografie nikdy zveřejněny, dokonce z většiny negativů nebyly dosud  vůbec zhotoveny. Nejedná se tedy o autorské originály, jako ostatně u všech Tomanových posmrtných výstav, ale o kopie z autorských negativů. S potřebnou zkušeností a citlivostí se nyní ujal tohoto úkolu pardubický fotograf Luděk Vojtěchovský. Vždy bylo nutno zvážit a odhadnout původní autorovy záměry, i v souvislosti s volbou materiálů a technických postupů. Panoramatické negativy 6x18 byly zvětšovány na asi 60 let starém zvětšovacím přístroji Magnitarus. Vyžadovaly četné světelné korekce, bez nichž by byly fotografie z jedné strany světlejší. Mnohdy však ani tato korekce nestačila a musela se provádět ještě korekce chemická, aby se docílilo vyrovnanější zvětšeniny. Závěrem se ještě prováděla obvyklá pozitivní retuš.
     Z uvedených důvodů Tomanovým fotografiím chybějí názvy, datování snímků je většinou pouze orientační. Názvy cyklů, lze-li je vůbec za nějaké cykly považovat, neboť se jedná spíše jen o rozstříhané vyvolané filmové pásy, jsou  až dodatečné. Toman většinou fotografoval na klasický čtvercový formát 6x6. Významná část díla však byla fotografována  panoramatickým aparátem na formát negativu 6x18. Toman tento nezvyklý formát důvěrněji poznal již někdy na počátku 50. let. V rozhovoru pro sudkovské číslo Československé fotografie z roku 1966  Toman uvedl: “S panem Sudkem chodím fotografovat od roku 1945. Absolvoval jsem dobrou čtvrtinu cyklu Praha panoramatická.“ Toman se stal nejen Sudkovým žákem a pomocníkem, ale i přítelem a partnerem na fotografických výpravách. Sudek dokonce Tomana několikrát v Pardubicích navštívil. Ve zmiňovaném rozhovoru Toman o Sudkově vlivu na svou tvorbu uvádí: “Nemyslím si, že vyznávání vzorů je cesta k napodobování. Co bylo pochopeno, přijato, převzato a poznáno, je třeba pak přetvářet po svém.“ Jak, to dokládají i vystavené Tomanovy panoramatické snímky. Lze souhlasit s Annou Fárovou, že: “Přes tuto důvěrnou blízkost je fotografické dílo Jiřího Tomana absolutně svébytné a od učitelova díla oddělené moderní  aktuálností a pokud Sudkova panoramata působí klasicky, Tomanova bourají jeho představu.“(Jiří Toman, Post č. 4, 1991)
     Od  2. poloviny 50. let tedy Toman soustředěně fotografoval krajinu aparátem na podlouhlý formát, který nebyl tak „pohotový“ jako klasický čtverec, ale o to výtvarně náročnější a výběr záběrů mu musel být podřízen. Toman pracoval na projektu fotografické publikace o Pardubicích a jistě bohatě využíval předchozích zkušeností a Sudkových rad. Tomanovo vidění rodného města je velmi subjektivním, až komorně zabarveným dokumentem, ve kterém zcela zřetelně vystupují do popředí rysy fotografického obrazu před principy pouhého dokumentu. Přirozeně fotografoval i vše pro město specifické, tedy i charakteristické sportovní události jako jsou dostihy, cyklistické závody na slavné pardubické klopené betonové dráze, vodáky, atletiku…, ale také závody automobilových  a motocyklových veteránů. Velkým Tomanovým tématem byly dětské hry - klukovský fotbálek na udupaném plácku jakéhosi pětiletkového odlidštěného sídliště, bruslení na Maťáku, pod Prokopovým mostem přes Chrudimku, nebo na zamrzlých zatopených loukách u Labe a na rybnících u Pardubic. Není divu, Toman sám velice rád bruslil i jezdil na kole. Ve zvláštní oblibě měl však Toman draky. Byl dokonce i organizátorem těchto „drakových festivalů“ u Labe. Svědčí o tom i fotografie s datem 1958 na ceduli. Toman ukazuje, co ho na městě především zajímá - jeho nenápadný a pro mnohé možná i nečekaný půvab a tichý život jeho obyčejných obyvatel. Z jeho fotografií vyzařuje vnitřní čistota, která je prosta jakékoliv byť skryté ironie či agresivity, obvyklé u mnohých dokumentárních fotografií. I záběry z „oslav“ 1. máje jsou spíše úsměvně chápajícími pohledy do zákulisí těchto podivných každoročních událostí na hlavním pardubickém náměstí před Grandem, než ironickým hodnocením. Tomanovi zcela určitě nešlo o to, vytvořit nějaké informačně a propagačně efektní obrazy města a jeho okolí. Přesto pořídil mnoho oslovujících a zajímavých prokomponovaných snímků. Dbal na to, aby se vyhnul prvoplánové romantické sentimentalitě a malebnosti. Proto začínal stále s něčím novým, nebo alespoň varioval již zpracované téma a hledal nové ozvláštňující momenty kompoziční, světelné i významové. Spíše výjimečně fotografoval notoricky známé motivy starých Pardubic, Pernštýnského náměstí a zámku. O to větší pozornost věnoval městským parkům, proměnám města, jeho nové výstavbě (např. stavba zimního stadionu) a vůbec projevům a prvkům techniky. Město fotografoval nejen ze Zelené brány, ale i ze střech činžáků, z lešení a schodišť vznikajících obytných bloků, průhledy technickými konstrukcemi apod. Zachycoval běh života - svého i města.
     Největší prostor však Toman věnoval motivům zvláště blízkým, polabské krajině a řece samotné; u řeky byl téměř stále. Kousek za městem měl u Labe chatu s nápisem OBR VOZUTY MEDO, kolektivním to dílem zkolážovaným ze zbytků propagačních panelů. Sem si zval své přátele, i ty pražské (např. Sudka, Kolíbalovy, A.Šimotovou…). Zde se bavil a rozptyloval zvláště zajímavými způsoby.Vytvářel zde i inscenované a aranžované fotografie, např. se sedící figurínou s pohledem na Kunětickou horu přes tok řeky. Ve svých hrách a podobných činnostech byl zvláště pečlivý a až úzkostlivý v detailech. Dle vyprávění přítele dr.Vlastimila Šebka například dával i větvičky napadané ze stromů uspořádaně dohromady, něco to pro něj znamenalo. Lyrické kvality romantických záběrů řeky a v mlhách ponořených rybníků se propojují s motivem zábavy a hry se zdůrazněním děje a plynutí času. Jejich melancholii dokázal ztlumit zvýrazněným detailem či jiným ozvláštňujícím prvkem. Ten  mohl dát fotografii jiný význam nebo ji pozvednout do jiné myšlenkové polohy. Toman měl smysl pro účinek fragmentálního a jen naznačeného líčení i výmluvného mlčení o věcech, lidech i dějích. Pro městskou fotografii si objevil mimořádně účinné prostředky, jak vytvořit opticky přesvědčivé vztahy mezi kontrastními prvky architektury, technických ploch ohrad, plotů, markýz obchodů, tabulí a skel výloh i s jejich odrazy, reflexy, lomy a  lidmi. Velké a často temné plochy snímané v typickém tomanovském protisvětle kontrastují s detaily - odlesky na vodě, jemnou kresbou stromů a vegetace, odrazy ve skle, v zrcadle, skleněné kouli, vánoční ozdobě na zahradě…V jeho fotografiích se často opakovaně objevují předměty v roli symbolů. Oblíbený motiv starého kola, různé plakáty, cedule, poutače, transparenty, nápisy… Do fotografií opakovaně vstupuje čas a mnohdy i jeho přesné určení, umožňující dataci některých záběrů. Promítá se do nich i vlastní stín autora. O zachycení času jako vyjádření změny a dějovosti ostatně přesvědčivě vypovídají ony proslavené novoroční hry a akce s letopočtem psaným do prostoru prskavkami, rolí papíru, letopočtem ve sněhu a mnohé další.
     Prvky objevného originálního fotografického vidění charakterizují i mnohé fotografie z cest do Drážďan, k Baltu, do Polska, Bratislavy… Jsou součástí velkolepého celku díla, které dnes již nepůsobí jen v regionálním kontextu.  Je v něm obsažena nejen značná lidská zkušenost a empatická účast na životním příběhu lidí, zachycených ve zcela běžných situacích, ale i  nevšední básnická obrazotvornost a výtvarnost.


| Autor: * redakce * | Vydáno dne 19. 04. 2005 | 4220 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |