Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Fotografie Jiřího Davida
Jiří David, Vladimir Putin,
Z cyklu Bez soucitu
  

Kabinet fotografie Domu umění, Opava, Pekařská 12,
28. 4. – 12. 6. 2005.

Projdeme-li fotografickým dílem Jiřího Davida, objevíme vedle vypíchnutých "jednoduchých" poloh také cykly, které pracují s vizuální narací blízkou "obvyklým" davidovským obrazům a instalacím. Dochází v nich k využití znakové hry v jejich prvotních i ikonograficky zapeklitějších konotacích. Charakteristickým v tomto směru je cyklus Moji rukojmí z roku 1998, tematizující dětské násilí a manipulaci a vystavený v témže roce v Praze a v Galerii Anita Neugebauer v Basileji. Ještě větší mezinárodní úspěch však pro Davida a jeho fotografie znamenala aplikace "jednoduchého" modu tvorby, postaveného na krystalicky průhledném nápadu, který najdeme jak u cyklu Skrytých podob z let 1991 až 1995, tak u série plačících politiků, nazvanou Bez soucitu z roku 2002. U  prvně zmíněného souboru se jedná o dvojici fotografických černobílých portrétů uměleckých, vědeckých, politických i sportovních celebrit, zrcadlově složených z rozpůlených přísně frontálních záběrů a opětovně složených do pravopravých a levolevých podobizen. Zkoumání tváře jako znaku, jako viditelného nositele biologicko-psychických daností, zjevujících výlučnost jedinců, přivítal jeden ze zachycených, francouzský filosof Jacques Derrida, jako možnost odhalit "jiné já sám, dvakrát já, já, které se poznává, aniž by se poznalo".




Jiří David, z cyklu Moji rukojmí
  

David nechává tvář jako fragment osobnosti využít přirozených asymetrických vlastností, aby metodou "artificiální" symetrie rekonstruoval skryté, ale určující vazby. Pět let vznikající soubor přinesl víc jak stovku "podobizen", tváře se však nerozplynou v množině obrazů, ale každá pravopravá a levolevá dvojice si nárokuje svoji vizuální i mentální působivost. Podobně se děje s politicky korektními a diplomaticky reprezentativními (až ikonicky symbolickými) portréty světově činných politiků či státníků z kladného (dalajláma, papež, Havel), problematického (Putin, Bush) či záporného spektra (Castro, Arafat, Bin Ládin). Cyklus Bez soucitu jednoduše manipuloval s readymadem fotky, dostupné v každé tiskové agentuře, do které David vgeneroval jednoduchý citový znak, totiž vlastní slzy, a to bez rozdílu všem vybraným politickým figurám. Smyslem však nebylo pouze upozornit na nepatřičný atribut pláče, ale překvapivým obratem znejistit viděnou (ne)skutečnost a zkušenost. Oba dva cykly prošly řadou jednotlivých i kolektivních expozic - Skryté podoby se objevily v roce 1995 v pražském Rudolfinu, v Galerii Jack Tilton v New-Yorku, na benátském bienále, roku 1996 byly vystaveny v Zamku Ujazdowském ve Varšavě, v dalších letech v Chicagu (1998), v Musée de ĺ Elysee v Lausanne (1999), série slzících státníků Bez soucitu se po premiérové expozici roku 2002 v Galerii Václava Špály v Praze objevila ve Vídni v galerii Projektraum, portfolio otiskl magazín European Photography ve svém 71. čísle, v roce 2003 následovalo uvedení na výstavě Mar_s v Neue Galerii v Grazu, na Měsíci fotografie v kanadském Montrealu (Mois de la photo), v Moskvě, či na expozici Face v Lisabonu, připravenou Musée de ĺ Elysee z Lausanne.

Vedle konceptuálních fotografických řad stále intenzivněji pracuje David, zhruba od poloviny 90. let, i s "vlastním" fotoaparátem, kdy v zdánlivě nekonečné smyčce generuje několik sérií. Výsledkem byla fotografická monografie David-David, vydaná na konci roku 2002 pražským nakladatelstvím Kant. Barevné snímky, balancující na hraně mezi lehce aranžovaným konceptem a momentkovou dokumentárností, s "malířskou" kompozicí barev a světla, umožnily Davidovi zviditelnit svůj intimní vztah k bezprostřední realitě a rozehrát jemné narativně-vizuální hry s řadou možných významových podtextů. Mimořádnou sugestivností vyniká zejména série Daniel (vznikající od roku 1995), zachycující v postupu času Davidova dorůstajícího a dospívajícího syna. Uhrančivá fotogeničnost a tvárnost rodinného modelu, "nekonečný" čas, který umožňuje práci ve vhodném světle, náladě a prostředí, a "malířská" zkušenost s barvami, prostorem a také rekvizitami, přinesla výsledek, kdy jednotlivé fotografie, ale i celý cyklus, mohou nabývat povahy symbolické reprezentace, aniž by to bylo jejich záměrem. V Danielovi se rozpustila Davidova zkušenost s fragmentární narací a z práce se znaky i symbolickými významy v přitažlivé a srozumitelné formě, která zřetelně funguje svou přímostí, a přesto si zachovává vrstevnatou potenci vnímání.

Davida ovšem dráždí, asi jako dynamická protiváha, i komplikovanost fotografického obrazu s jeho počítačově virtuální existencí, jak dokazují explicitně Stříbrní lidé. Zde si dopřává symbolických rekvizit (beránek) či určujících detailů (ženské a mužské pohlaví v Adamovi a Evě) v provokativní míře, která osvěžuje tento přístup od únavy, které by se mohl leckdo právem obávat. Davidův postup, v němž je cítit suverenita zkušenosti, jak naložit s nebezpečným nákladem významových konotací jednotlivých znaků a symbolů, je vedena oprávněným předpokladem o jejich věčnosti i věcnosti, pokud je použije překvapivě, jinak a mnohdy v tom čase umění, kdy pro ostatní představují jen odložený balast. Davida tento stav vzrušuje. Také rád zapojuje do svých prací (nejen fotografických) masku - vedle již zmíněného inscenovaného konceptu Moji rukojmí má své místo v civilním cyklu Jeden den (z roku 2001), kde se mimochodem pod kuklou skrývá syn Daniel. Maska však spíš než znak, nesoucí určitý význam, prezentuje u Davida zpochybnění identity, případně esteticky dráždivou hru s relativizováním vjemů.

Působivost přesně akcentované nepatřičnosti, za níž ovšem cítíme jak biologickou tak symbolickou danost, rozpouštěnou v kompaktních obrazech a fotografiích, očekávejme u Jiřího Davida i nadále. Puzzle jeho obrazotvornosti se skládá z jednoduchých i složitých struktur vizuality, které v sobě skrývají naši touhu zahlédnout ve šťastném souznění emoce i rozum v nebezpečných závanech stále jiné, davidovské estetiky.

Martin Dostál


| Autor: * redakce * | Vydáno dne 28. 04. 2005 | 5332 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |