Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Jaroš, Třeštík a Žentel v Galerii Opera
Milan Jaroš, 2004

Tři z FAMU: Milan Jaroš, Tomáš Třeštík a Lukáš Žentel. Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava, 19. 5. – 8. 6. 2005.

Milana Jaroše, Tomáše Třeštíka a Lukáše Žentela nespojuje jenom přátelství a poměrně dlouhá léta společně strávená na katedře fotografie FAMU, ale i leccos v jejich vlastních fotografiích. Všichni tři se věnují rozličným podobám dokumentární fotografie, ale každý z nich zkouší i něco dalšího – a to nejenom ve volné tvorbě, ale i v zakázkách: Žentel a Třeštík se věnují různým oblastem užité fotografie,  Jaroš čas od času fotografuje reportáže pro týdeník Reflex, Třeštík  režíroval dokumentární pořad pro Českou televizi My z klubu a podařilo se mu připravit a vydat knihu Osobnosti současné české reklamní a módní fotografie. Všichni začínali s černobílou fotografií, ale dnes dávají přednost barvě a rozličnými způsoby se snaží o její invenční využití. Všichni tři jsou odhodláni ve svých fotografiích nejenom ukazovat svět kolem sobe, ale i prozradit leccos ze svého vnitřního světa.



Tomáš Třeštík, z cyklu Betty
Lukáš Žentel, z cyklu Čína

Přes všechny spojnice má každý z nich už dnes svůj osobitý rukopis i svůj vlastní tvůrčí vývoj. Ačkoliv Milan Jaroš přišel z grafické školy na FAMU s vycizelovanými výtvarnými fotografiemi, záhy ho zlákal klasický dokument. Dva roky jezdil do cikánských vesnic na Slovensko a fotografoval tam hlavně nespoutanou svobodu, dávné tradice i nefalšované vztahy jejích obyvatel. I když v tomto romantizujícím pohledu nezapřel vliv Koudelkova vzoru, podařilo se mu vytvořit řadu výborných fotografií s nevšední obrazovou skladbou i s výmluvnými konfrontacemi několika motivů. Možností barevné fotografie poprvé výrazně využil v cyklu Motýlci, smutném pohledu na život prostitutů na pražském hlavním nádraží. Romantika z těchto autentických a přitom vizuálně silných snímků zmizela, ale neobjevil se ani náznak senzacechtivosti, které jsme už v jiných fotografiích se stejnou tematikou vïděli dost. Jaroš ukazuje hlavně odevzdanost, prázdnotu, smutek a samotu rychle stárnoucích mladých mužů, vydělávajících si na živobytí i na drogy prodáváním vlastního těla. Jeho fotografie nesoudí ani neodsuzují, ale spíše soucítí.

O svých schopnostech nápaditě pracovat s barvou Milan Jaroš přesvědčil nejenom v několika reportážích pro Reflex a v souboru jemně ironických snímků o současných Češích, objevujících poněkud přízračné a někdy až absurdní motivy v každodenním životě, ale i ve výrazně subjektivních fotografiích, v nichž zaznamenává především své vlastní vizuální zážitky a pocity  (ty nyní prezentuje na své ostravské výstavě) a kde často používá i expresivně působící pohybovou neostrost a protisvětlo.

Pro Tomáše Třeštíka byly silnou inspirací bezprostřední momentky Bohdana Holomíčka, objevující v banálních výjevech esence elementárních životních hodnot. Jejich vliv bychom našli v mnohých záběrech z rozsáhlých souborů o Třeštíkových blízkých, především o jeho přítelkyni, kterou fotografuje už mnoho let. Postupně tak vznikl velmi otevřený obraz složitých peripetií jejich vzájemného vztahu, velké lásky i rozchodů, intimních chvil i divokých momentek z různých mejdanů. V tradičnějším pojetí sociologického dokumentu vzniká dosud neukončený cyklus o narkomance Katce. Tomáš Třeštík začal tuto mladou dívku fotografovat v době, kdy absolvovala protidrogovou léčbu a kdy jeho matka, přední filmová dokumentaristka Helena Třeštíková, o ní natočila první část svého časosběrného filmu. Od té doby Třeštík v různých intervalech a v různých peripetiích optimističtějších chvil s obdobími propadu fotograficky zaznamenává, jak nemilosrdně dokáže silná droga zavinit postupný rozpad lidské osobnosti. 

V dalších souborech – v cyklu Kluby, ukazujícím specifickou atmosféru dance party, a v cyklu sociologických portrétů sebevědomých i nejistých pubertálních návštěvnic diskoték Šťávičky –Tomáše Třeštíka zajímá hedonistický životní styl značné části současné mládeže. Důležitou roli v nich mají výrazné barvy. Autor někdy používá kontrastů teplých a studených barev, jindy však pracuje s téměř monochromatickou škálou odstínů stejné, nejčastěji červené, barvy.

Na ostravské výstavě se Třeštík představuje ukázkami ze svého fotografického deníku, jímž se po spirále vrací ke svým dřívějším černobílým albům o své přítelkyni a přátelích. Zpočátku chtěl každý den vytvořit jeden snímek, nakonec však od této podmínky ustoupil a fotografuje jen tehdy, kdy k tomu cítí důvod. Z jeho fotografií se dozvíme mnoho o něm samotném i o jeho blízkých. Autor nechce nic skrývat, je odhodlán zveřejnit i velmi intimní chvíle, nechce se stylizovat do podoby někoho jiného, než ve skutečnosti je, prostřednictvím fotografií možná chce i lépe porozumět sám sobě.  Díky vizuálním kvalitám, v nichž opět má důležité místo promyšlená práce s barvou, kompozicí a neostrostí, však mnohé jeho fotografie mají obecnější význam a působivost.

Lukáš Žentel už během svého studia žurnalistiky a politologie na FSV UK fotografoval ve stylu tradičního černobílého dokumentu například jeho cyklus o Českých drahách. Během studia na FAMU však začal klást důraz na svůj osobní pohled a místo zpracovávání jasně definovaných témat vytvářel široké interpretaci otevřené snímky, jejichž obsah bývá obtížné převést do slov. V části své tvorby se také zabývá vizuálními deníky (ostatně jim věnuje i svou magisterskou teoretickou práci). V jeho pojetí však nejde o zachycování každodenních drobných událostí, ale spíše o zaznamenávání dojmů viděných prizmatem osobní zkušenosti. V jeho fotografiích z Izraele výrazná stylizace s ostrými barvami a horečnatě působícím rozostřením potlačuje konkrétnost zobrazených míst a pomáhá překračovat pomyslné hranice mezi dokumentární a výtvarnou fotografií. Určitý protiklad těchto prací tvoří zatím poslední cyklus, který Žentel nedávno vytvořil během své cesty do Číny. Zobrazil v něm uniformní a odosobnělou moderní architekturu současného Pekingu, jejíž internacionální stereotypnost stojí v prudkém kontrastu k tradiční čínské kultuře. Záměrně strohá deskriptivnost těchto fotografií připomíná díla představitelů proslulé „düsseldorfské školy“ Thomase Strutha a Andrease Gurského, aniž by ovšem Lukáš Žentel kladl obdobný akcent na oslňující technickou dokonalost velkoformátových zvětšenin. Zda jde jenom o dočasné vybočení z Žentelova introspektivního směru nebo o počátek nové cesty ukáže až budoucnost.

Vladimír Birgus


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 21. 05. 2005 | 5415 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |