Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Magie stínoher – Trendy fotografie 20. století
Josef Sudek, Vzpomínka na pana kouzelníka, 1959, UPM
  

"Jednotlivý obraz, nevyniká-li zvláštností svého předmětu, frapantním pojmutím neb ideou, kterou má vyjádřiti, sotva dovede na delší dobu nás zaujati. – A také sbírku podobných obrazů odložíme bez zájmu, nevypráví-li nám něco, nespojuje-li všechny snímky červená nit nějaké myšlenky."
[Karel Dvořák: Vážná práce. Fotografický obzor VIII, 1900, č. 2, s. 17-18.]

Uplynulo drahně času od okamžiku, kdy vyšla citovaná slova poprvé. Co se v té době s horizonty technických obrazů dělo, reprezentativně sleduje výstava Česká fotografie 20. století. Připravili ji kurátoři Vladimír Birgus (1954) a Jan Mlčoch (1953) pro Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Galerii hlavního města Prahy. Více než 1200 exponátů od 423 autorů zůstane asi na dlouho nejucelenější přehlídkou tuzemského fotografování 20. století.



Jindřich Štreit, Vdova u hrobu svého manžela o Dušičkách, Sovinec
  
Marie Stachová, ze souboru
Surrealistický snář, 1935



  

Výstava umístěná do několika podlaží v trojici budov splétá různé možnosti tvůrčího uchopení média. Nejde pouze po nejvýraznějších osobnostech, jejichž hojnější zastoupení se ovšem nedá přehlédnout. Namátkou: Drtikol, Rössler, Funke, Lukas, Kolářová, Luskačová, Kolář, Koudelka, Štreit... Sledem medailonů špičkových autorů, od Sudka přes Saudka k Pěchoučkovi by sotva vznikl přehled o tendencích fotografování. Kurátorský výběr střídá estetické kreace s fotografií faktu, aby mezi oba trendy záhy vstoupil soudobými konceptuálními tendencemi. Václav Zykmund je rozvíjel již od poloviny 30. let, o desetiletí mladší Toman od poloviny 50. let.

Nejzajímavější artefakty vynikají kombinací neobyčejnosti námětu a jeho pojetí s nadčasovostí myšlenky. Jedná se však o retrospektivu encyklopedického rázu, takže ukázky prací spjatých s dočasnými módami dostaly nejen místo, nýbrž i metodickou opodstatněnost: ti, kterým se nelíbí socialistický realismus, vyumělkovanost všeho druhu, anebo naopak žánr fotoreportáže, nacházejí příležitost potvrdit si své averze v stoletých souvislostech.

Bezprecedentním příspěvkem kurátorů k utváření mínění o dějinách české fotografie je, že nabízejí celý průřez naráz:?s výjimkou Uměleckoprůmyslového musea (do 25. 9.) jsou instalace přístupné do začátku října (9. 10.). Zájemci mohou revidovat závažnost a nosnost veškerých směrů a jejich stylových proměn, připomenout si známé ikony, popřípadě také postřehnout, že ani daná koncepce výchovně vzdělávacího projektu není všeobjímající, byť na světlo vynáší řadu zapomenutých děl.

Rozumné je, že kniha na základě přehlídky vyjde příští rok, kdy i sami kurátoři postřehy z tříleté rešeršní práce hlouběji zažijí. S odstupem budou snáze hierarchizovat akcenty a zveřejní i reprodukce děl ze zahraničních zdrojů, na jejichž přepravu a pojištění se nedostalo financí. Mimochodem: zapůjčitelů je na sto padesát včetně obou organizátorů. Birgus i Mlčoch se symbolicky připomněli jedinou prací. Je to především nepokrytecké gesto. Ukazuje však více než to, co sami kurátoři hodlají zanechat jako osobní poselství v poli volné tvorby. Naznačuje také, že o dějepis fotografie se v naší zemi postarají umělci. V Akademii věd totiž o příslušné pracovníky ani nestojí!

Souvislosti

Aplikuji-li na mimořádnou podívanou úvodní poučku, není třeba převyprávět brožuru Česká fotografie 20. 
století – sličného průvodce výstavou o sedmatřiceti kapitolách. Osou pozornosti budiž zlom v chápání umění, k němuž by bylo sotva možné hledat v předchozích staletích obdoby. Názorně jej ostatně ilustrují i reprodukce exponátů.

Do 20. století vstoupili fotografové v postavení řemeslníků. Mnozí si však pěstovali tvůrčího ducha. Je notoricky známé, že strážci četných sbírkových institucí dlouho přezírali vytčené ideály i úspěchy v podobě oněch frapantních sejmutí motivů. Ve fotografiích viděli hlavně předmětnost, čili zajímavost námětu. Proto musela Národní galerie do aktuální expozice minulého století zasadit výpůjčky, ale nezřídka jen fialové (!) reprodukce fotografických děl, o něž v minulosti její představitelé neměli zájem. Rozumí se, že kurátoři České fotografie 20. století mohli bohatě čerpat z jiných institucí, zejména z pořadatelského Uměleckoprůmyslového musea, ale také z Moravské galerie v Brně a dalších státních fondů. Generální ředitel Národní galerie Milan Knížák mi při zpřístupnění první části stálé instalace umění 20. století řekl: "Není pravda, že Národní galerie fotografie nesbírá. Sbírá fotografie, které jsou jako obraz." Co podle vrcholové sbírky není "jako obraz", specifikovali její představitelé po konferenci k výstavě Josefa Koudelky Fotograf. V kolektivním prohlášení se od uvedené retrospektivy distancovali slovy: "Národní galerie v Praze nemá ve svém programu výstavy reportážní a žánrové fotografie, poněvadž tento typ fotografií nesbírá a nezkoumá."

Nuže: koncem 19. století se proti uvedenému postoji vyhranila kasta, vehementně hlásající opačný nárok. Knížákům své doby se rozhodla dát částečně zapravdu a vymezit se proti fotožurnalistům. Umělci mezi fotografy tedy již před více než sto lety předkládali snímky jako obrazy. Výstava Česká fotografe 20. století jejich odkazem začíná v kapitole Impresionistický a secesní piktorialismus. Nejobjevnější je jistě uvedení po tvůrčí linii zapomenutého hraběte Karla Chotka. Škála harmonických obrazů ovšem sahá od Františka Drtikola po Drahomíra J. Růžičku. Nicméně souběžně je nasazen oddíl Dokumentární a reportážní fotografie do roku 1918. Mimochodem je pak zřejmé, že jinak, než "jako obraz" nelze vnímat žádné snímky. Ani nevídanou sekvenci armádní popravy, exponovanou neznámým vojákem za světové války, ani momentky Jaroslava Brunera-Dvořáka, pořízené kolem sarajevského atentátu koncem června 1914. Tyto záběry paradoxně vymezují novou sbírkotvornou perspektivu: pocházejí z Uměleckoprůmyslového musea, nikoli z muzea obecné historie. A dotyčná instituce již počítá se založením samostatného pracoviště zasvěceného fotografii – pro bezmála sto tisíc dosud shromážděných položek.

Dělení

Z období meziválečné avantgardy a moderní amatérské fotografie vyčnívá kapitola Němečtí fotografové v českých zemích. Přísně vzato se nejedná o českou tvorbu, ať už byli autory domorodí Němci anebo azylanti jako John Heartfield či Raoul Hausmann. I když tu zároveň dochází k vybočení z převážně stylové dělby exponátů, jedná se o zajímavé práce, zpestřující celkový dojem. Přesto mi připadá ironie surrealismu z poloviny 30. let, jedna z veselých koláží Marie Stachové, překvapivější a dokonce divácky vděčnější. Snad se tedy nemusela stát pro část výstavy poutačem na Domě U Kamenného zvonu přísná ukázka nové věcnosti z dovozu.

I období druhé poloviny 20. století je sledováno v paralelách předznamenaných roku 1900 sentencí Karla Dvořáka, opsanou do záhlaví mé letmé imprese. Sílilo promýšlení koncepčních východisek tvůrčí práce, zvětšovaly se formáty exponátů a přibývalo autorů, kteří namísto zvláštností námětů vzývají coby múzu přímo médium fotografie, popřípadě intermedialitu.

Od konce minulého století je odstup tak malý, že se nejspíš nabízela úvaha, zda si nepomoci nějakou alibistickou zkratkou: řekněme, že uzavřít zkoumané období se dalo třeba i letopočtem 1989. Ale pak bychom přišli o efektní pointu. Přece jen je znát, od kdy se na umění podepsala svoboda a zrušení cenzury. Kreativita totiž od 90. let mnohem méně reaguje na domácí politické poměry.

Další informace: www.ceskafotografie.com

Josef Moucha


| Autor: Josef Moucha | Vydáno dne 05. 09. 2005 | 4117 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |