Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Bratislavský Měsíc fotografie 2005

Andrzej Kramarz a Weronika Lodzińska
na zahájení své výstavy
   
Největší událost patnáctého ročníku Měsíce fotografie v Bratislavě se odehrála hned v jeho úvodu na začátku listopadu. Bylo jí slavnostní otevření Středoevropského domu fotografie v historickém domě v Prepoštské ulici, kde už řadu let sídlila fotografická galerie Profil a Společnost FOTOFO, hlavní pořadatel Měsíce fotografie. Bratislavský magistrát pronajal Společnosti FOTOFO celý dům v centru Starého Města za symbolickou jednu korunu ročně a spolu s Ministerstvem kultury Slovenské republiky a Bratislavským krajem tak přispěl ke zřízení fotografické instituce, která zahrnuje výstavní prostory ve třech podlažích, kanceláře a fotografickou knihovnu, pojmenovanou po fotografickém teoretikovi a pedagogovi Vladimíru Vorobjovovi. Slovensko tak má vedle Domu fotografie, jenž se nedávno  přestěhoval z Popradu do Liptovského Mikuláše,  další významné fotografické centrum, které plánuje i zřízení Muzea slovenské fotografie.



Lucia Nimcová na zahájení výstavy Slovensko 2001-2005
   
Silvia Saparová,
Ženy v situacích, 2005
  
Aleksandras Macijauskas,
Veterinární klinika, 1970
  
Václav Macek zahajuje výstavu
Jamese Nachtweye
  

První ředitel Středoevropského domu fotografie Václav Macek zůstal i ředitelem Měsíce fotografie, festivalu už tradičně zaměřeného na fotografickou tvorbu ze střední a východní Evropy, ale také uvádějícího i výstavy světově významných tvůrců z dalších částí světa. Výjimku netvořil ani jubilejní 15. ročník, v jehož programu byly téměř čtyři desítky výstav, výborně zorganizované hodnocení portfolií, přednášky, křty nových fotografických publikací, nepříliš úspěšná aukce fotografií v aukčním domě Soga, kde se kromě děl klasiků Kertésze či Sudka prodalo jenom minimum prací současných slovenských fotografů,  či koncert, na němž přední slovenští hudebníci premiérově představili své skladby inspirované fotografiemi. Na Měsíci fotografie v Bratislavě se tentokrát sešlo mnoho expozic klasické černobílé reportážní a dokumentární fotografie, které se tak staly hlavními dominantami festivalu, i když v současné tvorbě už tak výjimečné postavení dávno nemají.

Starší příklady těchto typů fotografie reprezentovala skvěle vybraná komorní výstava rakouského fotoreportéra Ericha Lessinga, na níž zaujaly především jeho svěží záběry Eisenhowera, Chruščova, Adenauera a dalších politiků i různých hereckých a pěveckých celebrit z 50. a 60. let stejně jako drastické snímky z lynčování a z bojů během protikomunistického povstání v Budapešti v roce 1956. Rakouská fotografie té doby byla v Bratislavě představena ještě jednou na výstavě Fotografické příběhy mezi domovem a emigrací, do níž ředitelka Rakouské fotogalerie v salcburském Rupertinu Margit Zuckriegl vybrala pět desítek snímků od Ernsta Haase, Franze Hubmanna, Inge Morath,  Ericha Lessinga a Harryho Webera z období po 2. světové válce. O něco mladší práce představila   rozsáhlá retrospektiva klasika litevské fotografie Aleksandrase Macijauskase. Ten už v první polovině 60. let vytvářel snímky, jež se výrazně odlišovaly od oficiálních sovětských fotografií nejen výraznou výtvarnou stylizací prostřednictvím širokoúhlých objektivům hrubého zrna a redukované tonální škály, ale i daleko pravdivějšími pohledy na každodenní život. Macijauskas s jemnou ironií zachycoval scény z komunistických prvomájových průvodů, fotografoval svatby a pohřby, veterinární kliniky, obtloustlé lidi na plážích. Jeho expresivní forma se uplatnila především v rozsáhlém cyklu z venkovských trhů. Macijauskasovy syrové dokumenty, akcentující absurditu a grotesknost a současně zobecňujícím´způsobem ukazující  mezilidské vztahy a různé charaktery bodrých venkovanů, měly přímo průkopnické postavení. Škoda, že reprezentativní Macijauskasova výstava byla v bratislavském Domě umění instalována pramálo reprezentativně – jednotlivé cykly byly promíchány, mnohé fotografie visely nakřivo a u většiny z nich chyběly názvy i datace.  Podobných zbytečných organizačních chyb však bylo na festivalu více, například výstava Středoevropská sebereflexe vůbec neproběhla, protože výstavní prostory byly v době plánovaného otevření nepřipravené.

I dvě hlavní festivalové atrakce, výstavy Američana Jamese Nachtweye a Brazilce Serbastiaa Salgada, patřily do dominantního dokumentárního a reportážního proudu l5. Měsíce fotografie. Nejslavnější válečný – či spíše protiválečný – fotograf současnosti Nachtwey více než samotné boje v Afghánistánu, Kosovu nebo Čečensku či teroristické útoky na New York ukazuje utrpení jejich obětí. A dělá to s takovou vizuální silou, s takovým smyslem pro hledání nejvýmluvnějších detailů či nejabsurdnějších konfrontací různých motivů nebo s tak vytříbenou obrazovou skladbou, že jeho černobílé i barevné fotografie se stávají přímo obrazovými symboly, nepřehlédnutelnými v záplavě jiných snímků ze stejného prostředí. Klasičtější pojetí humanistické fotografie představila  Salgadova výstava Dělníci, kterou do Bratislavy přivezla ve třech upravených železničních vagónech po mnoha zastávkách na českých a slovenských nádražích pražská galerie LGP (dříve Leica Gallery Prague).

Dokument byl bohatě zastoupen i v pracích slovenských a českých fotografů. Tibor Huszár se namísto původně ohlášených tří cyklů Cikáni, Portréty a New York-město tolerance rozhodl vystavit pouze snímky z americké metropole, kterému by však prospěl přísnější výběr, protože vedle výborých snímků s širokým prostorem pro individuální interpretaci zahrnoval i řadu popisnějších záběrů. Huszár je nepochybně mnohem lepší fotograf než ukázala tato výstava.  Ještě subjektivnější pojetí dokumentu s výraznými obrazovými metaforami a kontrasty různých motivů výborně předvedl Andrej Bán ve svém cyklu (a právě vydané knize) Jiné Slovensko i všichni čtyři držitelé grantů Institutu pro veřejné otázky v Bratislavě Martin Kollár, Jozef Ondzik, Lucia Nimcová a Tomki Němec, jejichž společná expozice v prostorách Bratislavského hradu příjemně překvapila řadou méně známých snímků. Českou fotografii zastupovaly jak tradiční černobílé snímky ze souboru Misie od Aleny Dvořákové a Viktora Fischera, tak Křenkovy expresivní cykly Hypermarkety, Městečka a Mobily s tematikou globalizace a konzumentarismu, invečně využívající možností barevné stylizace. 

Nejrůznější typy výtvarné, konceptuální, intermediální a inscenované fotografie tentokrát zůstaly v Bratislavě (podobně jako na festivalech v Arles a v Berlíně) ve stínu dokumentárních snímků. Neznamená to, že by dnes v kontextu světové tvorby už neměly významné místo, spíše festivalová dramaturgie v těchto oblastech letos nebyla nejsilnější. Divácky vděčná byla dobře sestavená retrospektiva dosavadní tvorby Mira Švolíka. Ta přes přítomnost řady vtipných pozdějších snímků ukazuje, že tento autor zatím nikdy nepřekonal své nejstarší hravé záběry živých obrazů fotografovaných z výšky, které vytvořil ještě během svých studií na FAMU. Ani jeho nejnovější „odvážné“ detaily vagín, sestavené do kaleidoskopické formy různých květů, na tom nic nezměnily. Příjemně působily klasické fotografie zpustlých zámeckých parků od Josefa Ptáčka, jejichž melancholické vyznění bylo instalačně podtrženo uschlým listím a zahradními lavičkami přímo v prostorách galerie Bibiana. K nejlepším a nejaktuálnějším expozicím celého festivalu patřila výstava Fenomén ženského od mladé slovenské fotografky Silvie Saparové, zabývající se ve čtyřech cyklech moderních aranžmá problematikou ženského těla, tělesnosti a současného společenského postavení ženy. Na pomezí dokumentární a\konceptuální fotografie stály dva vynikající sociologicky výmluvné cykly velkoformátových barevných snímků od Weroniky Lodzińské a Andreje Kramarze, ukazující rozličnou výzdobu postelí a jejich okolí v krakovském útulku pro bezdomovce a interiéry tzv. bílých pokojů v Podhalí, které nejsou určeny k bydlení, ale jsou součástí náboženských tradic. Tato výstava, nepochybně jedna z nejsilnějších z celého festivalu, však byla originálním způsobem představena na necelou hodinu jenom během vernisáže, kdy snímky drželo v rukách 36 dobrovolníků. Vlhký bunkr, který byl pro ni určen, se ukázal jako nepoužitelný k vystavování. Škoda, že pořadatelé jí neposkytli lepší prostor, například v Domě umění místo zeměpisné výstavy z Antarktidy od Rosemarie a Pata Keoughových, která jistě potěšila milovníky tučňáků a mrožů, ale ne mezinárodním fotografickém festivalu neměla co dělat.

Vladimír Birgus
Zdroj: Fotograf 6/2005


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 08. 01. 2006 | 4155 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |