Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Miloslav Stibor: Fotografie 1960-1970
Miloslav Stibor, Nude 35, 1966
Miloslav Stibor, Akt 35
  

Kabinet fotografie Domu umění v Opavě, Pekařská 12, 2.5. – 11. 6. 2006. Kurátor: Vladimír Birgus. K výstavě vydal Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě stejnojmenný katalog s českými a anglickými texty. Vernisáž 2. 5. 2006 v 17 hodin.

V Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě je od 2. května do 11. června 2006 otevřena výstava fotografií Miloslava Stibora z 60. let. Ačkoliv tento klasik české fotografie má na svém kontě přes 160 autorských expozic a bylo mu věnováno několik monografií, výstava představuje řadu dosud nepublikovaných děl, která korigují dosavadní pohled na počátky jeho tvorby.
 
Šedesátá léta 20. století patřila k šťastnějším obdobím českého umění. Po nejtvrdší stalinistické totalitě z let 1948-53, kdy jediným oficiálně podporovaným směrem byl dogmaticky pojímaný socialistický realismus, začala v druhé polovině 50. let nesměle vznikat literární, výtvarná, filmová a fotografická díla v duchu poezie všedního dne. Tvůrci se opět snažili navazovat na přerušenou tradici avantgardního umění, stále více hledali inspiraci i v aktuálních uměleckých tendencích a ti odvážnější dokonce projevovali kritické postoje k vládnoucímu režimu. V dočasně liberálnější atmosféře šesté dekády, násilně ukončené okupací Československa v srpnu 1968, vznikla řada skvělých uměleckých děl.



Miloslav Stibor, Z cyklu 15 fotografií pro H. Millera, 1968
Miloslav Stibor, Z cyklu 15 fotografií pro H. Millera, 1968
  
Miloslav Stibor, Strážnice, 1960
Miloslav Stibor, Strážnice, 1960
  

V této době tání také začal svá první vyzrálejší díla vytvářet Miloslav Stibor (nar. 11. 7. 1927).  Také jeho rodná Olomouc prožívala v šedesátých letech umělecké vzepětí, ostře kontrastující s obzvlášť tvrdě uplatňovanými ideologickými zásahy v kulturní oblasti předchozí dekády. Od roku 1958 tam působila významná fotografická skupina DOFO, jejíž členové Antonín Gribovský, Jaromír Kohoutek, Jaroslav Vávra, Jan Hajn, Rupert Kytka, Ivo Přeček a další (od roku 1962 byl jejím členem i brněnský fotograf Vilém Reichmann) zpočátku chtěli především nevšedně interpretovat všední skutečnost a později někteří z nich začali experimentovat s různými speciálními technikami, fotomontážemi, projekcemi rastrů či omezenou tonální škálou ve snaze o výraznou výtvarnou stylizaci děl na pomezí grafiky a fotografie.

Miloslav Stibor nikdy nepatřil mezi členy skupiny DOFO, ale s mnohými jejími členy se přátelil a v jeho rané tvorbě najdeme řadu paralel s jejich díly. O fotografii se zajímal od svých studií na katedře výtvarné výchovy Univerzity Palackého. Stiborovy nejstarší fotografické pokusy zahrnují lyrizující záběry každodenního života, imaginativní pohledy na obyčejné předměty, první akty, portréty, nevšední snímky vlastních dětí  i experimenty využívající Sabatierova efektu a dalších speciálních technik. Dnes je Stibor znám především svými vytříbeně komponovanými a technicky precizně provedenými výtvarnými fotografiemi, ale v jeho tvorbě z přelomu padesátých a šedesátých let najdeme i řadu dodnes svěžích dokumentárních záběrů. Patří k nim třeba snímky vesnických dětí z Dobšiné, diváků olomoucké spartakiády, hledajících nejlepší výhled na vysokých kůlech, nebo chlapců na jezírku s odlesky slunce. Zatímco tyto záběry patří do optimisticky laděné žánrové fotografie, dnes prakticky neznámá dvojice snímků společensky unavených návštěvníků folklórních slavností ve Strážnici překvapí svou syrovostí, jaká se v tehdejší české fotografii příliš nenosila. Stibor v nich v působivých diagonálních kompozicích  konfrontoval v popředí ležící opilé muže, vydělené z okolního světa, s rodinami v pozadí a vytvářel tak účinné obsahové i výtvarné kontrasty. Platí to zejména o fotografii, kde rodinu v pozadí tvoří další opilý muž s hlavou na stole, zachmuřená starší žena a děvčátko s velkou mašlí. Kolik různých interpretačních možností tento záběr poskytuje!

I když Stibor v živé fotografii dosáhl výrazných výsledků, postupně byl – až na malé výjimky, jakou byl cyklus Za děvčaty do Paříže – stále více orientovaný na výtvarnou tvorbu. Určitou přechodnou oblast reprezentují třeba fotografie Uhelná a Aka z roku 1963, v nichž jsou autentické záběry hrajících si dětí ozvláštněny výraznými stíny, vytvářejícími přízračné obrazce mezi realitou a surreálnem. Obzvlášť to platí  o snímku jeho ležícího syna s koloběžkou, snímaném z ptačí perspektivy, kde černé stíny pověšeného prádla kopírují tvary skutečných bílých objektů . Jakoby zde došlo k prolnutí  konstruktivismu s  neorealismem, jako by si zde podávala ruku meziválečná avantgarda s poválečnou tvorbou v duchu poezie všedního dne.

Miloslav Stibor v té době často ve svých fotografiích redukoval tonální škálu na ostré kontrasty černé a bílé. Tuto výtvarnou stylizaci, výrazně měnící barevnou skutečnost v základní černobílé linie a tvary černobílé fotografie,  použil například v rozsáhlém cyklu Kámen, v monumentálně působících detailech zachycujícím tajemné prehistorické dolmeny a menhiry i fragmenty antických chrámů, ale i v kaligraficky pojatých siluetách průmyslových staveb nebo slovenských dřevěnic, v hravém cyklu obrysů sítí, míčů, košťat a dalších objektů Marieanne z Greifu, v uhrančivě sošných  a chladných portrétech krásných a vznešených žen, fotografovaných z enfasu nebo v přímých pohledech do objektivu a zdůrazňujících symetričnost a geometričnost jejich tváří, i v cyklu Zimní motiv, ukazujícím podivné tvary stínů, vrhaných  ploty  na křivé zasněžené plochy a na první pohled působícím spíše jako grafika než jako fotografie. Nelépe  ji však využil ve svých aktech, jimž se intenzivně věnoval od poloviny šedesátých let a kterými se nejvýrazněji zapsal do historie české fotografie.

Fotografický akt prožíval po vynucené přestávce v první polovině padesátých let, kdy byl považován za perverzní buržoazní přežitek a nebylo ho možno v tehdejším Československu veřejně vystavovat, v šedesátých letech velkou konjunkturu. V módě byly zejména téměř oderotizované akty, kdy byly snímky ženských těl spojovány se záběry různých struktur nebo s rastry ve stylu op-artu.  Stibor vytvářel jiné fotografie aktů, kdy stylizoval především prostřednictvím výrazných výřezů a promyšleného bodového osvětlení. Své technické mistrovství, schopnost dosáhnout  prostřednictvím jednoduchých fotoaparátů a primitivních reflektorů řemeslně mimořádně kvalitních výsledků, zde dovedl do maxima. Stiborovy starší akty působí obdobně staticky a poněkud chladně jako jeho portréty z té doby. Dominují v nich křivky krásných ženských těl, redukované osvětlením a výřezy do elementárních tvarů černých siluet nebo naopak bílých fragmentů postav na černém pozadí, nezřídka ještě zvýrazňovaném bodovým světlem baterky při zvětšování.

Nesporným vrcholem Stiborovy tvorby z šedesátých let i celého jeho díla je cyklus 15 fotografií pro Henryho Millera z let 1968-1969. Snímky  fragmentů ženských těl, vystupujících v dramatickém osvětlení ze tmy, se vyznačují smyslností i určitou neuhlazeností, projevující se třeba až v naturalistickém zobrazení ochlupení a zdrsnělé pokožky, jaké se do té  doby v české fotografii neobjevilo. Výrazně se odlišovaly od tehdy převládající neerotické linie českého aktu, pokračující v lyricky obdivném pohledu na ženské tělo, v jeho redukci na geometrické tvary nebo v začleňování fotografického zobrazení těla do různých formálních experimentů. Stiborovy fotografie už neukazovaly ideální tvary ideální ženy, ale skutečnou ženu z masa a kostí, ženu plnou vyzývavosti i touhy Dobře to vystihla Alena Nádvorníková ve stati o Miloslavu Stiborovi,  publikované v olomouckém sborníku Středisko v roce 1976: „Akty ztratily hladkost mramoru a harmonický klid, fotograf nově objevil strukturu lidské pokožky a vnitřní dynamiku lidského těla“. Ale i když cyklus 15 fotografií pro Henryho Millera byl po prvních vášnivých diskusích přijat jako jedno z nejvýznamnějších děl českého fotografického aktu a stal se Stiborovou nejpublikovanější prací, jeho autor se záhy od tohoto radikálního pojetí vzdálil a věnoval se hlavně lyricky pojatým aktům volně inspirovaných antickou mytologií.  

Dnes je Miloslav Stibor legendou. Už za života se mu dostalo pocty, že jeho jméno nese Základní umělecká škola v Olomouci. Ale i na prahu svých blížících se osmdesátin nadále externě vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, rozšiřuje své fotografické a literární dílo, cestuje po světě, nezkazí žádnou zábavu, je plný neutuchajícího entuziasmu a má energii na rozdávání.

Vladimír Birgus


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 26. 04. 2006 | 7456 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |