Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

14 studentů ITF
koncept úvodního slova Pavla Máry výstavy v Atmospheře

Záměr uspořádat společnou výstavu „14 studentů ITF“, Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, nebyl určitě náhodný. Kurátorka výstavy Nadia Rovderová naši školu dobře zná a na realizaci projektu měla velký zájem i velký podíl. Projevilo se to navíc i velmi citlivou instalací, kterou výrazně přispěla, alespoň dle mého názoru, ke kvalitnímu a navíc určitým způsobem i „hřejivému“ charakteru výstavy. Dnes máte i Vy možnost posoudit výsledek.






  

Výstava 14 studentů z ITF je dobrou příležitostí představit vystavující, většinou začínající umělce, a i přes určitou náhodnost jejich sestavy, nebo snad právě proto, lze vysledovat na prezentovaných souborech i některé společné rysy, které jsou příznačné právě pro nejmladší generaci tvůrců. Jsou to zejména tématické okruhy týkající se pozitivního vztahu k přírodě, ale i humanistické vyznění jejich práce, tím vším jsem mínil i onu „hřejivost“, alespoň na některých současných výstavách na mne padá spíše chlad.

Krajina je tématem práce  Zbyňka Pryse  a  Branislava Neupauera. Zbyněk Prys  nazval svůj cyklus „Pocity reálného klidu“ a název i přesně vystihuje obsah jeho snových opticky změkčených a do tmy zahalených snímků parků, zahrad i městských detailů. Jakoby hledání vnitřního klidu je příznačné i pro intenzivní Neupauerovy subjektivní pohledy na monochromní rozostřené hladiny řek se stromy a vyvrácenými kořeny. Snímky obou autorů jsou blízké meditaci či přeneseně – útěku do prostoru přírody.

Tématem meditace se zabývá ve svých nekonečně zmnožených energetických autoportrétech i Radka Pavlíková. Autorka ke svým fotografiím, které nazvala „Fáze rozpouštění“ uvádí: Určitý typ budhistické meditace obsahuje tzv. fázi rozpouštění, jde o chvíli, kdy si meditující představuje, že mizí hranice mezi všemi jevy i bytostmi a na chvíli je všechno jen nekonečný prostor bez středu a hranic, nic není od ničeho oddělené. Tato meditační technika mě dovedla k pokusu představit si tuto fázi meditace a fotografovat se při tom. Z takto pořízených snímků jsem následně vytvářela fotomontáž, jejíž princip prolínání je v určitém slova smyslu paralelní k principu meditace, vždy můžeme vidět ten obraz, na který se zaměříme, a na chvíli zmizí ten druhý, který se může vzápětí zase vynořit.
 
Jiným pohledem na autoportrét je série s názvem „Mexická loterie“ Jitky Teubalové. Mexická loterie je jedním z významných kulturních fenoménů Mexika, je to lidová hra založena na principu náhody, štěstí, losování a výhry. Místo čísel se však losují hrací karty s obrazovými, univerzálními symboly, jako je např. Klaun, Smrtka, Siréna, Ďábel, Ryba či Měsíc.
Pestrá barevnost hracích karet je typická pro tuto latinskoamerickou kulturu, zabývající se nevyhnutelností osudu, magií, vírou v reálný, ale také nadpřirozený svět, která nás Evropany stále více přitahuje svou exotičností. Fotografie – karty jsou inscenovanými autoportréty, kde si autorka vzala na sebe podobu několika z těchto symbolů a vyzkoušela si tak zblízka pestrost této barevné „hry“ na osud, a zároveň ve svých kolážích vytvořila sugestivní osudové portréty, ale samozřejmě se svou typickou hravostí, sebeironií i šarmem.

Příkladem mystického pohledu či pokusem o vstoupení do vnitřního světa člověka je i cyklus „Záhady levitace“ Markéty Bendové a portrétní cyklus „Ve svých světech“ Jana Langera. Souborem inscenovaných portrétů se zaměřuje Langer na možnost, že portrét člověka nemusí být vždy nutně zachycením jeho fyziognomie, těla apod., ale zahrnuje také prostředí, ve kterém žije. Silným rozostřením portrétovaného v kombinaci s ostrým a tak zdůrazněným pozadím dochází k symbolickému prolnutí vnitřního světa s vnějším. Vzniklá série je určitě jedním ze silných příspěvků výstavy. Podobně Bendová sonduje své podvědomí formou zneostřených zátiších, afokalizovaných průhledů předměty s jemnou barevností a impresivně tak zaznamenává odrazy svých pocitů i citů. Tuto svou cestu nazývá autorka příznačně fotografickou psychoanalýzou.

Téma identity je i rozsáhlým a proměnným tématem souborů fotografií Aleny Krásné, Marie Brousilové, Jana Branče, Markéty Hritzové, Martina Cenkla i Báry Prášilové. Poslední jmenovaná Bára Prášilová vystavuje několik módních fotografií, které provází osobitou charakteristikou: „Módní fotky, které se nijak nejmenují, byly vytvořeny jako zakázka pro módní návrhářku, ale cílem nebylo ani tak prezentovat její modely, ale spíš vyjádřit atmosféru její značky – udělat něco krásného, holčičího, lehce patetického, lehce kýčovitého a nestydět se za to“. Autorčiny fotografie integrující umělohmotné figurky do romantických přírodních scenériích můžou být symbolem i naší nesplnitelné touhy po spočinutí  v ideálním světě, resp. ráji.

Opačnou agresivní polohou světa plastových hraček je virtuální soubor Martina Cenkla s názvem „Hračky ožívají“. Cituji: „Svět hraček je příjemný a panenkovský, tak i konfliktní a bojový, kde vyvřelá dětská agresivita zanechává na „bojišti“ nemálo zlomených ručiček a nožiček. Vše je jen jako. Vše se skrývá za symboly. Vše je hravé, dětinské, a infantilní. Ve tvářích umělých tvorů je však možné mnohdy rozpoznat opravdové lidské vlastnosti a vnitřní psychologii. Plastové tváře jakoby na nás promlouvaly svými gesty a mimikou. Každá bytost, byť hračkovská, má svou duši, která za použití mého fotoaparátu ožívá…“
 
Jan Branč připravil sérii fotografií rozostřených fragmentů výrazně barevně laděných modelů, dominujících na přeběleném  pozadí kompozice. Styl svých fotografií pojmenoval „ art deco fashion“. Cyklus přesahuje módní fotografii a stává se sám o sobě výtvarně laděným výrazným solitérem.

Marie Brousilová pracuje s nánosy barev na lidském těle a struktury zvýrazňuje intenzivní často komplementární expresivní barevností, kterou se blíží snad až k punkovému výrazu, stejně tak jako Markéta Hritzová ve svých dramaticky projektovaných  obrazech lidského těla, kdy na nahé tělo promítá různorodé přírodní struktury.
Pocitovou interpretací architektonické tvorby s portrétem architekta, snímku realizovaného detailu interiéru se začleněním výchozí tužkové skici modelu, ve svých fotografických triptyších prezentuje Alena Krásná. Stylová sjednocenost tak odlišných témat, jejich duchovní i výtvarná propojenost řadí tento soubor mezi nejpůsobivější práce.

Určitou výjimkou v jinak spíše výtvarně orientovaných souborech většiny vystavujících je dokument Michala Popeilucha, který ve více obsahových i časových rovinách snímá své putování vlakem. Fotografie pracující s  pohybovou neostrostí jsou subjektivní reflexí z cesty, která je střídána klasickým dokumentárním výrazem.

Na závěr jsem zařadil autora Miloše Vorla, který svou prací zasahuje do více tématických oblastí. Z několika jím zde prezentovaných cyklů jsem si vybral soubor snímků interiérů devastovaných ohněm s názvem „Stopy“. Fotografie přes hrůzný námět paradoxně působí sice mrazivě, ale zároveň krásně. Sám autor, profesí hasič-fotograf, uvádí: „Soubor je  inspirovaný otázkou, jak daleko se má krása k hrůze a naopak. Jedná se o mnoho let fotografované prostory lidí a věcí, které prošly nějakým devastujícím požárem, a fascinace prožitým zjištěním, že mezi krásou a hrůzou je jen tenká, neznatelná linka. Jde vlastně o trvale nezodpovězenou otázku, co že to ta krása je a jak funguje?

Tato výstava by mohla být snad také brána jako malý příspěvek k 15letému výročí ITF, protože za několik dnů od 22. června proběhne velká přehledová výstava v Opavě.

Pavel Mára
(koncept úvodního slova vernisáže 14 fotografů ITF)

8. června 2006


| Autor: Pavel Mára | Vydáno dne 12. 06. 2006 | 3102 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |