Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
Institut tvůrčí fotografie
Logo ITF ke stažení
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, Ondřej Durczak, Josef Moucha phpRS.

Arles 2006
Výstava Americká fotografie ve francouzských sbírkách
Výstava Americká fotografie ve francouzských sbírkách
  
  
37. ročník Rencontres d’Arles, nejstaršího fotografického festivalu světa, měl letos v létě méně internacionální charakter než tomu bylo v posledních letech obvyklé. Důvodem byl právě probíhající Rok frankofonie, kvůli němuž nebývale velká část z 50 výstav oficiálního programu pocházela z Francie. Pořadatelé přitom příliš nevyužili skutečnosti, že mezi více než šesti desítkami států, v nichž se mluví francouzsky, jsou i fotograficky tak vyspělé země jako Kanada nebo Švýcarsko. Druhou změnou, odlišující letošní ročník od předchozích, byl zcela jednoznačný důraz na dokumentární fotografii a fotožurnalistiku, vedle nichž se ztrácely nepočetné ukázky inscenovaných snímků, krajinářských fotografií, konceptuální tvorby nebo intermediálních děl. Přitom Francie má samostatný festival reportážní a dokumentární fotografie v Perpignonu. V minulých letech už byla patrná úzká spolupráce arleské přehlídky s agenturami Magnum a Vu, ale ještě nikdy nebyla tak intenzivní jako nyní.




Arles-hlavní kurátor R. Depardon (foto V. Birgus)
Arles-hlavní kurátor R. Depardon (foto V. Birgus)
  
Arles - hodnocení portfolií
Arles - hodnocení portfolií
  
Christophe Clark & Virginie Pougnaud, Anne Charlotte, Arnaud a Stéphane, 2006
Christophe Clark & Virginie Pougnaud, Anne Charlotte, Arnaud a Stéphane, 2006
  
Guy Le Querrec, Američtí jazzmani, 1985
Guy Le Querrec, Američtí jazzmani, 1985
  
Josef Koudelka, Saint Louis du Rhone
Josef Koudelka, Saint Louis du Rhone
  
Marina Gadonneix, z cyklu Televize
Marina Gadonneix, z cyklu Televize
  
Paolo Ventura, Tančírna v Miláně, z cyklu Scény války
Paolo Ventura, Tančírna v Miláně, z cyklu Scény války
  
Philippe Chancel, Konference, Pchjongjang
Philippe Chancel, Konference, Pchjongjang
  
Wang Quingsong, Soutěž
Wang Quingsong, Soutěž
  

Velkou roli v tom sehrála skutečnost, že organizátoři festivalu pod vedením agilního a vždy usměvavého ředitele Françoise Hébela, který dříve sám v Magnu pracoval jako ředitel, letos pozvali jako hlavního kurátora fotoreportéra, filmaře a člena agentury Magnum Raymonda Depardona. Ten pro velkou část výstav vybral klasické černobílé žurnalistické snímky svých souputníků, které pokračují v tradici klasické humanistické fotožurnalistiky, ale mnohdy jsou už značně vzdálené nejsoučasnějším trendům fotografické tvorby. Podařilo se mu sice do Arles přilákat početnější domácí publikum než v předchozích letech, protože většina francouzských zájemců o fotografii má ráda francouzskou živou fotografii, navazující na Henriho Cartiera-Bressona či Roberta Doisneaua, ale příliš nezaujal většinu zahraničních návštěvníků, neboť letošní Arles bylo spíše národním než mezinárodním festivalem. Téměř opomenuta tentokrát zůstala tvorba ze střední a východní Evropy včetně ruské fotografie, která přitom před dvěma lety měla velmi reprezentativní zastoupení (letos byla zastoupena jenom etnografickými snímky Ivana Bojka, česká fotografie měla reprezentanta jedině v Josefu Koudelkovi, který v Arles vystavil své další panoramatické krajiny, tentokrát z oblasti Camargue).

Depardonův výběr expozic vůbec ve srovnání s výstavním programem Martina Parra,  jenž byl pozvaným kurátorem v roce 2004, i s Hébelovou selekcí výstav loni, přinesl méně překvapivých objevů i ukázek nejsoučasnější tvorby. Program festivalu však byl i přesto velmi bohatý a kromě výstav zahrnoval také čtyři projekce (a také koncert Patti Smithové a nevídané pyrotechnické podívané skupiny F) v Antickém divadle, nespočet projekcí v různých zákoutích Arles při Noci roku, tvůrčí dílny, sympozia, soutěže, trh se starými i novými fotografickými knihami a letos poprvé zcela oficiálně organizované hodnocení portfolií (jeho účastníci však museli zaplatit, zatímco dříve se za možnost představit své práce předním kurátorům a kritikům na spontánních setkáních v hotelích nebo na nádvoří Arcibiskupského paláce neplatilo nic). Festival proto asi nikoho nezklamal, protože každý si na něm našel něco zajímavého a někoho zajímavého tam potkal. Arles nepochybně dále patří svou úrovní i přátelskou atmosférou k nejrenomovanějším, ale taky nejatraktivnějším fotografickým přehlídkám.

Raymond Depardon svůj výběr expozic rozdělil do tři části. Nejmenší z nich s názvem Vlivy zasvětil americké fotorafii, která tak získala letos v Arles nejreprezentativnější zastoupení hned po francouzské.  Skutečnou lahůdkou byla dvoudílná přehlídka amerických děl z francouzských sbírek, zahrnující proslulé i méně známé práce Lewise Hinea, Edwarda Westona, Ansela Adamse, Walkera Evanse, Heleny Levittové, Roberta Franka, Williama Kleina, Diany Arbusové,  Lewise Baltze, Charlese Harbutta, Mary Ellen Markové, Johna Sternfelda a jiných světoznámých autorů. Další výstavy představily dodnes svěží snímky, jež během  volební kampaně Johna Fitzgeralda Kennedyho v roce 1960 pořídil Cornell Capa, a starší cyklus Roberta Adamse Náš život a naše děti, notně se lišící od jeho současných krajinářských snímků.

Značné diskuse vyvolávala série výstav, kterou Depardon sestavil z prací svých přátel z řad fotoreportérů, které potkával ve Francii i na zahraničních cestách. Někdy šlo o nápaditě připravené expozice, jako třeba v případě komparativní výstavy Dona McCullina a Gillese Carona, kteří často fotografovali dramatické události ve stejnou dobu na stejných místech od Izraele, Bistry a Severního Irska až po Kambodžu. Jindy to však byly zoufale nudné výstavy, jako třeba expozice barevných popisných portrétů Tuaregů, které pořídil Jean-Marc Durou. A někdy to byly expozice, jež by potřebovaly daleko kritičtější selekci, protože vedle výborných děl zahrnovaly příliš mnoho prvoplánových banalit, jako třeba retrospektiva Depardonova kolegy z Magna Guy Le Querreca. Naopak vůbec nezestárly jemně ironické momentky dívek svlékajících se před návštěvníky venkovských karnevalů, které v polovině 70. let pořídila v Nové Anglii Susan Meiselasová, dnes známá především svými vlečnými reportážemi.

Nejrozsáhlejší a nejobjevnější část Depardononova výběru s názvem Fotografové politiky a společnosti zahrnovala podstatně více kvalitních expozic, protože kurátor v ní poskytl více prostoru současným tvůrčím trendům. Ty reprezentoval třeba mimořádně expresivní soubor snímků, který pořídil švédský fotograf Anders Petersen během dvoutýdenního pobytu ve francouzských městech Saint-Étienne a Gap. Jeho kontrastní, hrubozrnné a mnohdy i rozmazané fotografie fragmentů městského prostředí, věcí, psů a především lidí, zachycených v hospodách, na ulicích i v intimních chvílích v ložnicích, vytváří mimořádně sugestivní, intenzivní a také smutný obraz části současné společnosti, viděný velmi subjektivním pohledem. I když některé motivy Petersen použil už v předchozích cyklech a jeho široké interpretaci otevřené nervní vize mají mnoho společného s pracemi některých dalších členů agentury Vu (i v Arles to bylo možno vidět v dílech Michaela Ackermana, izraelského fotografa žijícího střídavě v New Yorku a v Krakově), jeho tvorba jasně ukazuje cestu, kterou prošla část současné dokumentární fotografie od všeobjímajícího optimismu, jednoznačné interpretovatelnosti a co nejpřehlednější obrazové skladby zlaté éry humanistické fotografie. Jiné svrchovaně současné pojetí dokumentu představily sugestivní barevné snímky Francouze Philippa Chancela, s jemnou ironií a vytříbenou formou ukazující tragikomické aspekty života v komunistické Severní Koreji, zbaveného jakýchkoliv prvků samostatnosti a individuality. Tuto vynikající výstavu bychom měli vidět i v Pražském domě fotografie. Velmi nápadité využití možnosti barevné nemanipulované fotografie bylo možno vidět v tvorbě jeho krajana Gillese Leimdorfera, jenž během svého putování po dálnici Nationale 7 fotografoval s citem pro objevování absurdních momentů všednosti mnohé typické aspekty francouzského životního stylu. Z řady politicky laděných výstav, zaměřených především na africký kontinent, vynikala retrospektiva jihoafrického fotografa Davida Goldblatta, který přes třicet let s velkou vizuální silou dokumentuje nelehkou koexistenci bílých a černých obyvatel své vlasti. V mnoha jiných expozicích z Afriky a Středního východu však vítězila snaha o „politickou korektnost“, tak typickou pro francouzskou oficiální politiku, nad vlastními fotografickými kvalitami.

V programu arleské přehlídky byla i řada výstav nevybraných Raymondem Depardonem, ale připravených různými spolupracujícími institucemi. K vrcholům se řadila výstava přízračně a současně melancholicky působících inscenovaných výjevů z Mussoliniho Itálie během 2. světové války od Paola Ventury, vytvořených z malých figurek a pomalované překližky po vzoru loutkových filmů (před Arles už byla uvedena na Měsíci fotografie v Krakově). Příjemným osvěžením byla přehlídka francouzské reklamní fotografie z období 1930-2006, sledující její vývoj od avantgardních  prací Man Raye a Françoise Kollara přes sexuálně vyzývavé módní snímky Guy Bourdina a Jeanloupa Sieffa z 60. let až po současné šokující výjevy Dimitriho Daniloffa, upravované v počítači. Naopak zcela nudně vyznívala většina souborů neinvenčních deskriptivních záběrů krajin a architektonických památek z oblasti Provence-Alpy-Azurové pobřeží, které nepomohlo ani to, že tamní agentura pro kulturní dědictví k jejich pořízení získala tak proslulé tvůrce jakými jsou John Davies, Bernard Plossu či Massimo Vitali. Skvělá zato byla rozsáhlá expozice fotografií iluzivních maleb a instalací v různých prázdných interiérech od multimediálního umělce Georgese Rousseau. K tentokrát málo početným kvalitním ukázkám současné inscenované fotografie patřily vedle už zmíněných Venturových děl snímky dvojice Christophe Clark & Virginie Pougnaudová, inspirované obrazy Edwarda Hoppera či filmy Jacquese Demyho, a díla laureáta jedné z pěti festivalových cen Wanga Quingsonga, který ve složitých kompozicích s desítkami postav metaforicky ukazuje ohromné změny, jimiž prochází současná Čína. Na to, jak důležité místo v současné fotografii hrají různé aplikace computerových úprav, bylo toho v Arles v tomto směru k vidění velmi málo. Ostatně i celá expozice kandidátů čtyř cen, nominovaných pěti kurátory výhradně z frankofonních zemí, přinesla v porovnání s minulými dvěma ročníky méně experimentálních a více klasických děl. Občas to byly zoufale nudné snímky (třeba zcela amatérsky vyznívající fotografie z rybářské slavnosti od Mamadou Konatého z Mali), ale v mnoha případech (například citlivé barevné snímky dospívajících dětí z jihoamerické farmy od Alessandry Sanguinettiové z Argentiny nebo svěží záběry z čínské provincie od Francouze Maxence Riffleta) nominované soubory přispěly k tomu, že letošní arleský festival nebylo sice možno přiřadit k nejlepším, ale určitě k těm velmi dobrým v jeho dosavadní historii.

Vladimír Birgus
Fotograf 7/2006


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 01. 09. 2006 | 3958 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |