Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Pawel Grześ – Mieleszki – Absolutní dokument
     

Projekt Mieleszki – Polský dokumentarista Pawel Grześ vykonal něco přirozeného, v dějinách světové fotografie mnohokráte vyzkoušeného, snad bychom tedy mohli dodat, že i banálního nebo neaktuálního: portrétoval obyvatele vesnice Mieleszki při polsko-běloruských hranicích. Lidé sami nebo ve skupinách stojí před svými domy, poklidně a soustředněně se dívají do objektivu, tak jak jsme tomu uvyklí z rodinných alb, ze starých fotografií nebo z prací mnoha světových autorů minulosti. Podmanivá závažnost této práce se skrývá až v nuancích, které vyniknou při bližším pohledu, a především v důslednosti, s jakou byl projekt autorem realizován. Pawel Grześ vyobrazil Bělorusy z osobité polské vesnice před jejich staveními. Zachytil nejen všechny obyvatele obce a to důsledně, včetně náhle zemřelé, která je tedy vyportrétována v rakvi, ale přitom zachytil také všechny domy, ve kterých tito lidé bydlí. Takto pořízené černobílé fotografie následně vyzvětšoval na metrový formát a s vydatnou pomocí místních obyvatel je umístil na ploty před jejich obydlí.

Přímý pohled do objektivu – Dokument, donedávna v polské fotografii zcela výjimečný, si zde získává v posledních letech stále významnějšího postavení. Také princip statické dokumentární fotografie, kdy snímaná osoba stojí čelně k divákovi, vědoma si toho, že je fotografována, který je již delší dobu znovu aktuální v německé nebo americké fotografii, si v posledních letech opět hledá výraz i ve fotografii střední Evropy. Jako inspirační zdroje slouží řada prací významných světových fotografů minulosti a také Pawel Grześ může úzce navazovat na vynikající polskou tradici prací Adama Bułhaka nebo Zofie Rydet.



Tendence směřování ke statické „dokumentační“ fotografii, která neinterpretuje skutečnost, ale usiluje o její věrný záznam a ze čtení jeho obsahů pak těží, se kupodivu prezentuje jako široký a různorodý proud. Časté jsou vycizelované obrazy uplatňující velkoformátový verismus. Akcentována je autenticita, konkrétnost, popisnost fotografie. Deskriptivně zobrazující fotografie ponechávají velkou šíři pro postupné divákovo ohledávání. Takové snímky nejsou vciťovány, ale „čteny“, někdy vedou až k jinak společensky neúnosnému detailnímu „vhlížení“. Abdikují na dějovost a dramatičnost, aby však o to více těžily ze silného kontaktu mezi fotografovaným a divákem. Je to vyprávění bez příběhu, víceméně deskriptivní popis, výběr toho, na co bude zaostřeno, co bude zachyceno a co nikoliv. Mnohdy je dokonce patrna snaha o maximální ukrytí autora za svým dílem. Zdrženlivý tvůrce si zde klade za cíl neovlivňovat, nemanipulovat, pouze se dívat, třídit a interpretovat. Takový fotograf obvykle usiluje o formální i technickou jednoduchost obrazu, který má v maximální míře zrcadlit realitu.

Přímý pohled do objektivu, který v bohaté míře známe už od samotných počátků fotografie, je tím nejupřímnějším přístupem fotografa, ať už se za tímto zobrazením ukrývá jakákoliv umělecká strategie. Přímý pohled do objektivu totiž nejen předpokládá přiznání činnosti fotografa, ale také vyslovené nebo alespoň mlčky stvrzené přijímání rolí mezi fotografem a fotografovaným. Je to vzájemně přijatá hra, které oba aktéři dobře rozumí. Portrétovaný si je až magicky vědom důležitosti chvíle svého zvěčnění. Fotograf může do této hry zasahovat, ale může také ponechat fotografovanému maximální prostor k vlastní prezentaci; zvolil postoj, gesta a výraz, případně i oděv a další atributy, s ohledem na to, jak si přeje být zachycen. Vyniknout tak může jak jeho individualita, tak také úsilí o sebeprezentaci: poplatnost nejrůznějším ikonám, módním klišé a mediálním strategiím.

Tváře z Mieleszki – Během desetiletí se u portrétního dokumentu vyvinulo několik výrazných strategií zobrazování. Grześovi předchůdci kladli důraz tu na typovost, jindy na zobrazení jedinečných lidských individualit nebo i bizardnost. Důležitou součástí takové práce byl obvykle výběr správného modelu. Pawel Grześ se vzdává i této možnosti. Důsledně zobrazuje všechny osoby z jedné vybrané obce. Koncepce projektu nepředpokládá výběr. Důraz tak klade na objektivitu, až vědeckost přístupu a důsledné naplnění původního konceptu.
Pokud nejsme obyvateli obce, nevidíme tváře sousedů, příbuzných, přátel, naše pozornost se přesouvá k hledání obecných znaků. Na každém ze snímků je navozen úzký vztah mezi portrétovanými a prostředím, domem, ve kterém bydlí, a který je nejvíce charakterizuje, opečovávanou zahrádkou kolem, domácími zvířaty. Výraz doby je patrný nejen ve vztahu portrétovaných a kontextu pozadí, na kterém jsou zobrazeni – jejich domu, zahrady, plotu, ale také v oblečení, atributech předmětů, které drží rukou, zvířatech, se kterými jsou portrétováni, ale také v gestu, nachýlenosti postavy, vlastním sebevědomí, které tímto prozrazují tváří tvář fotoaparátu. Při prohlížení portrétovaných nevidíme jen jejich vlastní pózu, ale i její omezení, dané vztahem k partnerovi, rodině, se kterou jsou zobrazováni. Ne náhodou charakterizuje příslušníky jedné rodiny shodné gesto rukou nebo výraz v obličeji. Aniž se v okamžiku fotografování vidí, mimoděk přebírají pózu a náladění toho druhého.

S ohledem k tomu, zda se na Grześovy fotografie díváme očima člověka z Mieleszki, obyvatele venkova, fotografa, sociologa, demografa, biologa, vždy před námi stojí závažné dílo, které k nám intenzívně promlouvá svou přirozenou lidskostí. Pawel Grześ ve svém projektu zobrazil obyvatele vesnice, odkud pochází, své blízké, Bělorusy s polským občanstvím, jednu sociální jednotku, genotypově blízké společenství, středoevropské rolníky na počátku 21. století, současnými změnami ohroženou lidskou pospolitost. Pokud má nějaké místo to štěstí, že bylo povšimnuto, zdůrazněno nad ostatní a důkladně zpracováno, získává neocenitelný dar do budoucna: Není zapomenuto. Stává se vzorem pro všechny další podobné regiony, modelovým příkladem konkrétního života usazeného v určitém čase a místě. Mieleszka se zde stává příkladem všech pohraničních vesnic, a to nejen v Polsku, ale vlastně v celé Střední Evropě. Tradičních sídel, která dnes vymírají, nové generace z nich odcházejí za prací a lepším životem do měst, zůstávají jen staří.

Galerie Mieleszki – Instalací fotografií na ploty a stěny domů proměnil Pawel Grześ zanikající pohraniční ves v jednu velkou galerií pod širým nebem a všechni občané této pospolitosti se stali modely, spoluautory, performery i diváky. Výstava je vedle fotografických portrétů druhou, ale stejně významnou součástí projektu. Završuje jej a zpětně mu dává nový smysl. Celá obec, tvořená lidmi, urbánní strukturou, historií i sociálními vztahy se stala celistvým výtvarným dílem. Důležitým rozměrem tohoto projektu je vcítění se do vnímání snímků z pohledu místních. Oni byli fotografováni a zase oni se stali prvními diváky. Jen těžko můžeme dohlédnout, jak důležitý moment pro vesnici je taková akce; s největší pravděpodobností první umělecká výstava v její historii. Osobitost této chvíle je magicky umocněna tím, že na vystavených dílech jsou vyobrazeni sami její obyvatelé. Každý obyvatel vesnice se zde dává divákovi i svým sousedům všanc, odkrývá rodinné vztahy, nabízí pohled na sebe sama. Průjezd obcí s portréty obyvatel po stranách cesty nabízí zážitek uhrančivého nahlédnutí do struktury této pospolitosti. Pawel Grześ poskytl tomuto mizejícímu rolnickému společenství příležitost spatřit sebe sama.

Tomáš Pospěch, úvodní text do knihy
2. září 2006


| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 02. 09. 2006 | 2783 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |