Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Photographer´s Gallery – Photographer´s Pictures

Plakát k filmu Blow Up,
foto Arthur Evans
  

Londýnská Photographer´s Gallery uspořádala ve svých neokázale skromných prostorách mezi červnem a zářím 2006 výstavu, která již svou prostou  existencí  vtáhla návštěvníka do snad nejslavnější éry tohoto města v minulém století. Swingin´ London přesně před čtyřiceti lety byl nejen z hlediska teenagerské kultury energetickým centrem světa. Jeho atmosféru vyjádřil snad nejlépe – jako obvykle – cizinec, Michelangelo Antonioni. Blow Up, čili Zvětšenina, se stala kultovním filmem i u nás na konci 60. let. Teprve při nynější retrospektivě fotografií k filmu  se prokazuje síla tohoto díla nejen v nosné a inspirativní story Julia Cortázara a hereckých výkonech, ale také v nakomprimovaných výtvarných počinech, které se na rozdíl od českého „dortu pejska a kočičky“ nepotírají, ale vzájemně umocňují. Zatímco u českých filmů „nové vlny“ jsou pokusy o Gesamstkunstwerk, čili spojení filmu, fotografie, malby, sochařství často zátěží, táhnoucí dílo do hlubin minulosti, Antonionimu se podařilo k sobě amalgámovat dvě odlišné hudební popkultury a existenciální malířský minimal.

Výběr hudby nese prozíravost, překračující dobu. Autorem soundtracku byl tehdy jen specialistům známý Herbie Hancock, který davisovský jazzový  mainstream vlivem psychedelie postupně elektrifikoval a  formoval jeho budoucí jazzrockovou podobu.  V případě scény na koncertě Yardbirds se Antonioni mistrně „strefil“ do osmnáctiměsíční periody, v níž po odchodu Erica Claptona soupeřili dva agresívní kytaristé  – budoucí metalický kouzelník Jimmy Page a  bluesrockový destruktér Jeff Beck. Několikaminutové spojení energií nabité  kapely, publika stojícího jako solné sloupy, a mezi nimi se proplétajícího Fotografa, s následující pranicí o rozbitou kytaru, patří k nuggetům rockové kinematografie vůbec.


Nadčasovou sílu Zvětšenina pochopitelně bere i z kontrastu individuálního existenciálního dramatu – nelze věřit ničemu, co vidím – a pulsujícího, popového, beatově swingujícího Londýna. Hemmingsův herecký výkon, zpočátku ohlašovaný malými písmeny proti slavné Redgravesové, je dvojnásobně přesvědčivý i díky tomu, že herec nadosmrti asi nepochopil, „o čem to je“. Přesvědčil však i ve své filmové  profesi fotografa – oblíbeného hrdiny tehdejší literatury i filmů. Až současná výstava naplno zveřejnila odborníkům známý fakt, že „Hemmingsovy“ fotografie jsou dílem dvou autorů. „Výstavou ve výstavě“, jejím jádrem, pochopitelně byla kolekce dvanácti snímků, v nichž se postupně, ve stále větší zrnitosti a nižší rozlišitelnosti, z milostné scény mladé ženy a starého muže v parku stala tragédie. Autor těchto snímků,  Don McCullin (1935) je známý fotograf městských a především válečných scén, z nichž proslulé jsou především ty z Vietnamu a Severního Irska. Prezentace cyklu v Photographer´s prokazuje, že dynamika scény „objevování“ ve filmu je rytmizována a udávána silou Cullinových snímků a Hemmingsovým živelným herectvím, zatímco Antonioni jako kdyby své režijní mistrovství v těchto okamžicích zneviditelňoval.

S McCullinovými fotografiemi se doplňovaly  malířské kompozice Iana Stephensona ( 1934-2000). Stephenson  od 60. let pojímal své minimalistické obrazy  svébytným pointilistickým způsobem, který Fotografovi připomněl mrtvé zmizelé tělo na fotografické zvětšenině. Antonioni byl Stephensonovým přítelem, podobný vztah přisoudil režisér Fotografovi a Malíři. Samotný Stephenson je pozoruhodný malíř, jehož vývoj od neokubismu přes informel k vlastní podobě minimalismu je překvapivě paralelní naší malířské generaci 60. let.

Arthur Evans vytvořil jakožto fotograf firmy MGM jednak pracovní dokumentaci k Antonioniho filmu, jednak „Fotografovy fotografie“ pro módní časopisy. Jeho rukopis zdá se přesně naplnil Anotnioniho představy o práci fotografa, nicméně sugestivní scéna s přibližováním se k modelu a jeho orgiastického zmocňování se médiem fotografie je také fotografickým cyklem. Evansův snímek Fotografa, zaklíněného do modelky, se stal logem filmu a tématem většiny plakátů. Česká afišistická škola 60. let vytvořila alternativu v poněkud příliš amerikanizovaném plakátě Milana Grygara. Fotografie Arthura Evanse byly na výstavě soustředěny do tématických cyklů, na nichž si mohl i neznalý divák vytvořit představu o filmu. Tu dotvářela i projekce klíčových okamžiků vyvolávání – objevování – a následujícího prozření v parku, z něhož vyfotografovaný mrtvý beze stopy zmizel.  Prohlídka poměrně početných webových odkazů na Antonioniho i na samotný film Blow Up přináší ještě jednu story. Tou je puristické zmenšování výřezů a rozmlžování záběrů ženských těl. Ztrácí se tak jasnost, ostrost, přesnost vize na úkor estetizující rozmlženosti, která je v přímém protikladu s Antonioniho záměrem. Podobně destruktivní jsou podučitelsky moralizující výklady Antonioniho filmů na českých webech. Naštěství polovzdělanci kloužou jen po povrchu a mnohovrstevnatá konstrukce Zvětšeniny ve svých složkách výborně jako celek i jako  klíče k hudbě, malířství i fotografii 60. let.  Antonioniho Fotograf je pro nás živoucí postavou své doby, stejně jako vojáci Dona McCullina, Jeff Beck a Jimmy Page. Své obrazy Fotograf nesbírá, žije v nich, a proto pochyby o nich jsou pochybami o celém jeho – a našem – životě.

Pavel Ondračka
srpen – září 2006

    

Plakát k filmu Blow Up, foto Arthur Evans
Arthur Evans, David Hemmings jako Fotograf v ateliéru
Scéna z filmu, Fotograf pozoruje milence v parku
Scéna z filmu, David Hemmings v roli fotografa prohlíží „svůj snímek“, na němž objevuje mrtvé tělo. Snímek Dona McCullinna, celkové foto Arthur Evans.
Don Mc Cullinn – Americký voják při ofenzívě o svátcích Tet, 1968
Ian Stephenson – Large Threefold, 1968. Podobný obraz „hrál“ ve filmu Blow Up.
Scéna z filmu, Jimmy Page při koncertní scéně Yardbirds, vzápětí Jeff Beck rozbíjí kytaru.
To v Photographer´s nebylo. Plakát Zdeňka Zieglera z konce 60. let.


| Autor: Pavel Ondračka | Vydáno dne 18. 09. 2006 | 4294 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |