Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Carl De Keyzer v Domě umění města Brna
Herci vánočních živých obrazů oblečeni jako andělé, Florida, 1990
  

Carl De Keyzer: God, Inc. a Zóna. Brno, Dům umění města Brna 12. 12. 2006 – 14. 1. 2007

Výstava belgického fotografa Carla De Keyzera v Domě umění města Brna vyvolala na přelomu loňského a letošního roku podstatně menší mediální zájem, než by si zasloužila. Vždyť na ní představil své dva vynikající cykly jeden z nejlepších světových dokumentaristů současnosti a jeden z nejznámějších současných členů agentury Magnum.

Opět se ukázalo, že naše pragocentrická mediální scéna není připravena na to, že i mimo metropoli mohou být premiérově uváděny zcela zásadní výstavy mezinárodní úrovně. Přitom to zdaleka nebylo poprvé, co se brněnskému Domu umění něco takového podařilo – z oblasti fotografie si připomeňme třeba velkou expozici proslulého holandského portrétisty celebrit Antona Corbijna nebo zatím dosud největší retrospektivu Antonína Kratochvíla. Výstava osmačtyřicetiletého Carla De Keyzera k nim patřila také. I když v jejím případě je třeba uvést, že původně měla být uvedena jako druhá výstava v nových prostorách Pražského domu fotografie v Revoluční ulici a jenom opětovný posun jejich otevření ji náhradně dostal do Brna.



Během setkání 300.000 motocyklistů,
Daytona Beach, 1990

  
Oběd v táboře pro mladé delikventy
ve věku do 18 let, Čurnojar, 2002

  
Vězni spí venku během malování ubytoven,
Krasnojarsk, 2001
  
Bezpečnostní kontrola,
Sosnovobosk, 2001

  

Carl De Kezyer vystudoval fotografii a film na Královské akademii výtvarných umění v Gentu a už v roce 1983, dva roky po skončení studia, se na stejnou školu vrátil jako pedagog fotografie. V té době už měl nejenom úspěchy ve filmu, například za jeden experimentální snímek získal první cenu na festivalu mladých belgických filmařů v Bruselu, ale byl také spoluzakladatelem gentské fotografické galerie XYZ-Photography a spolupracovníkem různých časopisů. Mezinárodní pozornost získal svou knihou o Indii z roku 1987,  které už  svědčila o jeho výrazném autorském rukopisu. V pečlivě a přitom neotřele komponovaných záběrech, objevujících přízračné momenty obyčejného života, prokázal, že není typickým fotoreportérem, který zachycuje dramatické události a vypráví jasně čitelné obrazové příběhy, ale že podobně jako Josef Koudelka ve své knize Exily vyhledává neobyčejné konfigurace různých motivů, které vytvářejí mnohoznačné vizuální symboly. Kniha o Indii, která vznikla během ročního pobytu v této zemi plné kontrastů, měla velký úspěch a Carl De Keyzer za ni získal Velkou cenu na Trienále města Fribourgu.

Ještě větší ohlas však zaznamenala jeho další publikace Homo Sovieticus, vydaná roku 1989. Ta o rok později získala hlavní cenu v soutěži fotografických publikací na festivalu v Arles a přispěla rozhodujícím způsobem k tomu, že její autor obdržel prestižní Cenu W. Eugena Smithe a byl nominován za člena agentury Magnum. Carl De Kezyer během dvanácti návštěv Sovětského svazu, uskutečněných v letech 1988 a 1989, procestoval nejenom evropskou část Ruska, ale fotografoval i v Baku, Jerevanu, Tbilisi, Taškentu, Vladivostoku, Soči a dalších místech, kam západní fotografové moc nejezdili a kde mnohdy ještě příznaky uvolňující se ideologie nebyly příliš viditelné. Vytvořil v nich řadu vynikajících snímků, v nichž ukázal prolínání přežívající komunistické totality s nadějnější a svobodnější dobou Gorbačovovy perestrojky. V mnoha záběrech  opět výborně uplatnil kombinaci denního a bleskového světla, která podobně jako v případě fotografií Martina Parra z jeho anglických cyklů ještě umocňovala přízračnou atmosféru. S Parrem spojuje Carla De Keyzera kromě používání fotoaparátů na střední formát negativů i smysl pro jemný humor.  A také to, že oba svým ironickým stylem iritovali nejednoho zastánce tradiční humanistické fotožurnalistiky.  Významnou součástí knihy byly i panoramatické snímky z negativů formátu 6 x 17 cm, v nichž mimořádně vynikl autorův výtvarný talent, jeho schopnost promýšlet obrazovou skladbu do nejmenšího detailu a zachycovat téměř divadelní či filmové scény, které působí jako by byly naaranžovány. Carl De Keyzer však na rozdíl od mnoha jiných dokumentaristů nic neinscenuje ani neprovokuje lidi před aparátem k zaujímání určitých póz.

Peněz, získaných za Smithovou cenu, De Keyzer využil pro realizaci projektu o náboženství ve Spojených státech. Napsal přes 600 dopisů různým religiózním organizacím a institucím a od dvou třetin z nich získal souhlas s fotografováním. Společně se svou ženou a tříletým synem pak procestoval autem s přívěsem celou Ameriku a fotografoval katolíky, baptisty, mormony, židy a příslušníky různých sekt, zachycoval muže kráčející s velkými dřevěnými kříži po floridské pláži i po Páté avenue v New Yorku, procesí v New Orleans, staré dámy, vystupující v pašijových hrách jako andělé, masovou mši pro 35 tisíc lidí na baseballovém stadionu v Los Angeles i mši pro řidiče a jejich rodiny v zaparkovaných autech. Zajímaly ho vztahy mezi náboženstvím, nacionalismem, fanatismem, pop kulturou a obchodem, chtěl ukázat, jak důležité je náboženství v současné Americe, jak mnoho hledá víru uprostřed konzumu – ale také, jaký je to často skvělý byznys. Ne všude mohl fotografovat, například mezi členy neonacistické církve v Idahu si to nedovolil, ale všechny své zážitky popsal v osobním deníku, jímž doprovodil svou knihu Akciovka Bůh (God, Inc), vydanou v roce 1992. Sám o své zkušenosti napsal: „Byl jsem šokován, že náboženství hraje tak důležitou roli v americké společnosti, že je tak rozšířené. Po celý rok jsem se divil, proč jsou Američané tak intenzivní a emotivní ve svých náboženských zážitcích. Nenašel jsem odpovědi na tyto otázky. Ale proč bych vlastně měl? Nejsem filozof. Jenom jsem na tyto skutečnosti svým vlastním způsobem poukázal“. A poukázal na to výborně dílem, které v sobě spojuje sociologickou informaci s výjimečnou obrazovou kvalitou a  přes veškerý humor, grotesknost a ironickou distanci klade zásadní otázky .Velké zvětšeniny těchto fotografií tvořily první část brněnské výstavy. Nezvykle velké rozměry technicky dokonalých černobílých snímků z negativů 6 x 7 cm a 6 x 17 cm jsou velmi důležité, protože De Kezyer byl jedním z prvních dokumentaristů, který opustil tradiční nevelké rozměry výstavních fotografií a přiblížil svá díla obrazům. 

Po ukončení cyklu Akciovka Bůh se Carl De Kezyer v roce 1995 pustil do fotografování života v Polsku, Maďarsku, České republice a Maďarsku v době radikálních změn po kolapsu tamních komunistických režimů. Ukazoval, že to není jednoduchý život, že i po pěti letech na cestě k demokracii je tam vedle nablýskaných fasád a plných obchodů stále ještě mnoho z devastace prostředí i lidí. Výsledky své práce shrnul v knize a výstavě Na východ od ráje (East of Eden). Na otázku, pro je v knize tak málo snímků od nás a tolik z Polska, mi odpověděl, že Česká republika mu připadala už příliš podobná západní Evropě.

V roce 1997 následoval soubor Historické obrazy (Tableax d’Historie), v němž už Carl De Keyzer výrazně uplatnil barvy v neobvykle snímaných záběrech z inaugurace prezidenta Clintona, volební kampaně v Moskvě či papežova kázání v římském Koloseu. Opět mu však nešlo o běžné reportáže z důležitých událostí, protože často místo hlavních protagonistů a scén fotografoval jejich diváky. V knize Evropa (2003), složené z mnohdy až surreálných záběrů z různých evropských zemí (a bohužel velmi necitlivě graficky upravené), se vrátil k černobílé fotografii, ale hned pro další výstavní a knižní projekt Zóna – vězeňské tábory na Sibiři (Zona – Siberian Prison Camps) opět zvolil barvu. Vše začalo výstavou fotografií z Magna v sibiřském Krasnojarsku v roce 2000, kdy byl pozván, aby tam vedl tvůrčí dílnu pro místní fotografy. Jeden z nich navrhl, aby fotografovali ve vězeňském táboře, bývalém gulagu. Kupodivu vedení tábora s tím souhlasilo pod podmínkou, že fotografové se nebudou snažit ukázat tábor ve špatném světle. De Keyzer si původně myslel, že vězeňské téma zpracuje černobíle, ale samotný tábor s kýčovitou výzdobou mu připomínal Disneyland, proto zvolil barvu. A udělal dobře, jeho invenční práce s barvou je přímo skvělá. Téma ho natolik zaujalo, že se do sibiřských vězeňských táborů, jak přímo v Krasnojarsku, tak i v odlehlých venkovských oblastech,  vrátil ještě v následujícím létě i v tuhé sibiřské zimě. I když byl při fotografování omezován dohlížejícími dozorci a mohl ukazovat jenom „pozitivní obraz“, podařilo se mu vytvořit mimořádně silné snímky, které zachycují širokou škálu aspektů života vězňů v krutých sibiřských podmínkách od tvrdé práce a zoufalé nudy přes neustálou uzurpaci až po okamžiky radosti při návštěvách nejbližších. A opět to dělají s nevšední obrazovou silou, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v druhé části brněnské výstavy Carla De Keyzera. Věřme, že se s touto výstavou brzy setkáme i v Pražském domě fotografie.

Vladimír Birgus

Zdroj: Fotografie Magazín 3/2007.


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 04. 03. 2007 | 2527 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |