Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Amatérova křídla
Na křídlech vůle, 1957
  

Jeho fotografie jste mohli potkat na mamutí výstavě Česká fotografie 20. století. Nedávno vyšla kniha o bombardování Brna, kde jeho snímky tvoří protějšky dobovým dokumentárním záběrům zasažených částí města. Na konci roku vystavoval své fotografie v prestižní pražské Galerii Pecka. Brněnský fotograf Miloš Budík. 

Jestli je fotografický obraz svědectvím doby? Ano je, nepochybně. Jen význam slova svědectví se s plynutím času proměňuje. S plynutím času se fotografie odpoutává od své předlohy a vlastně i od autora a začíná žít vlastním životem. Má-li to štěstí a nezůstane ležet stranou, stane se součástí mnoha kontextů a někdy i legend. Najednou není důležitý autorský záměr, doba se chopí obrazu a začne odlupovat jednotlivé vrstvy a do světa se vydají různé interpretace. V tu chvíli už není důležitá pravda obrazu, ale to, jak působí navenek.

Miloši Budíkovi bylo minulý rok sedmdesát let, věk požehnaný, věk odstupu, moudrosti a shovívavosti k věcem tohoto světa. I jeho fotografie zažívají transformaci. Autor stojí stranou a může jen žasnout, co v jeho snímcích objevuje mladší generace. Musí to být zvláštní pocit existovat vedle vlastního díla, které už vám tak úplně nepatří, protože se stalo obecným vlastnictvím, tak jako se to stává i ostatním kulturním artefaktům. Víte, že všechno bylo vlastně trochu jinak, ale těžko se to vysvětluje, svět se od té doby proměnil. A mění se čím dál rychleji, stejné věci jsou viděny novýma očima, stejné věci si následníci vykládají po svém, tak aby zapadly do jejich světa. Mnoho z těch věcí se zdá najednou neuvěřitelnými a nepravděpodobnými, těžko je rozšifrovat a tak se postupně vytrácejí. Máme obrazy a záznamy a přesto zapomínáme. A nedá se s tím nic dělat. Řeknete, to je život. To je člověk a máte pravdu, obraz na všechno nestačí.



Bez názvu, 1956
  
Tělocvicna, 1956
Mytí, 1958
  
Cesty, 1966
  
V galerii, 1978
  
Moderní obraz, 1958
  
Fotografie Miloše Budíka mají dnes nakročeno směrem k velké, oficiální historii, k tomu uhlazenému příběhu fotografie, který do sebe pojme omezený počet, vyvolených, které obdaří věčností. Zároveň jsou to však  stále fotografie jaksi uvěřitelné, ještě máme šanci spatřit příběhy, které se za nimi skrývají. Doby nadšeného amatérismu, kdy se mladí pravidelně scházeli s uznávanými kapacitami, kdy se nad každou fotografií diskutovalo, hledali se chyby, hodnotilo se, bodovalo se a taky se udělovala ocenění, která něco znamenala. Byla to doba, o níž se dá s mírnou nadsázkou říct, že v ní byl každý našinec částečně i fotograf. Stačilo se na odpoledne zavřít do koupelny a večer byly fotografie. Ano, byly to také doby zakletého kolektivismu, časy, kdy se na určité úrovni psaly pozdravné dopisy ústřednímu výboru a na jiné se zase žilo věcí fotografie. Zajímá to dne ještě někoho? Jsme dnes ještě schopní to vnímat jako paradox?

Miloš Budík ale nebyl v životě jen amatérem, fotografii nakonec vystudoval a profesionálně provozoval, ať už jako fotograf nebo jako obrazový redaktor časopisu Věda a život. Amatérské prostředí, které bylo již od samých počátků živnou půdou fotografie mu však zůstalo stále vlastní. Konec konců díky němu je dnes znám. V něm vyrostl a nakonec se on stal tím, který hodnotí a o jehož názory je zájem. To však už měl za sebou řadu úspěchů na domácích i mezinárodních fotografických salónech a jeho fotografie se objevovaly v knihách i časopisech. Status amatéra, milovníka, dává křídla volnosti, ale na druhou stranu hrozí morem schematismu, který pronásledoval domácí i zahraniční amatérskou scénu a výstavy amatérů, odjakživa. Byl to prubířský kámen, kdo byl prázdný podlehl, kdo ne, vydupal si vlastní cestu. Šlo asi i o společnost, ve které se člověk pohyboval a tady měl Miloš Budík štěstí, na počátku šedesátých let se stal zakládajícím členem brněnské skupiny Vox, která sdružila významné brněnské fotografy. Neměli sice striktní program, více je zajímalo působení jednotlivých fotografií, komponovaných do výrazově zajímavých celků, ve své době však patřili k jedněm z prvních, kteří používali tento přístup. Tvorba Voxu se nesla z velké části na vlně ozvláštňování viděné reality a jeho specifikou bylo zejména dobově aktuální zdůrazňování absurdního humoru. V Budíkově tvorbě se objevují všechny tyto komponenty, ale ve srovnání s většinou ostatních členů skupiny je jeho rozpětí širší, dokázal se totiž občas vyhnout poetice a umění a udělat prostě jen dobrý snímek, což je v době, kdy se začínáme na fotografii koukat rovněž jako na svého druhu ideologii zacyklenou v sobě samé třeba ocenit. V Budíkovi je prostě vždy i pár gramů reportéra, který nutně netvoří, ale je schopen také informovat. Na druhou stranu tu však stojí některé výrazné fotografie, jako například hejno ptáků letících proti zapadajícímu slunci, jezdec na koni mezi křížícími se cestami nebo fotbalista s berlemi, které se staly ikonami se vším všudy.

Fotografii pronásleduje v poslední době spousta chmurných i hystericky optimistických předpovědí. Klasická technologie se srazila s digitální a neví se tak úplně, co bude dál. Vyjdeme-li z historických analogií, dá se předpokládat, že klasická fotografie se přimkne těsněji ke konvenční trojici umění. Prach se usadí a my si zvykneme. Možná ani nepostřehneme, že samozřejmé mistrovství staré dobré fotografie je nenávratně pryč, zbývají ale stále fotografie a ti, co pamatují staré časy.

Jiří Pátek, Amatérova křídla, Host, 2006, č. 1, s. 57.


| Autor: Jiří Pátek | Vydáno dne 06. 04. 2007 | 2339 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |