Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Jindřich Štreit: Blátivé pastorále
     

Rozhovor pro Imago

Dnes již světoznámý fotograf Jindřich Štreit (nar. 1946) se výrazně zapsal do dějin české fotografie v osmdesátých letech dvacátého století. Už tehdy vytvořil ojedinělý soubor o vesnicích Bruntálska, kde žil. Při tom se stal asi jediným českým fotografem, který byl vězněn za svou tvorbu, a to nejen za snímky které vystavil, ale také za negativy, které mu byly zabaveny při domovní prohlídce.

Na malém prostoru několika obcí se mu podařilo zachytit vesnici doby reálného socialismu a ještě k tomu přinést osobitou autorskou výpověď o lidském údělu. Bez nadsázky se dá říct, že tím objevil pro světovou fotografii českou vesnici. Oproti dřívějším idylickým obrazům venkova ukazuje socialistickou vesnici sedmdesátých a osmdesátých let. Zobrazuje bývalé Sudety, kde po druhé světové válce odsunuté německé obyvatelstvo nahradili lidé přistěhovaní z různých částí republiky, se zpřetrhanými vztahy k tradicím a někdy bez hlubšího vztahu k novému domovu. Nejvlastnějším tématem Štreitových snímků jsou mezilidské vztahy a každodenního života, které je ovšem někdy absurdní nebo pitoreskní. Důraz na výrazné lidské typy, rázovité postavy, připomene podmanivý svět spisovatele Bohumila Hrabala, se kterým „Jindřich ze Sovince“ sdílí i společnou poetiku, vliv surrealismu, obdiv k prosté existenci a potřebu hledání krásy člověka i přes drsnou slupku a prošpiněný vaťák.



Není příliš nadnesené napsat, že Jindřich Štreit objevil pro světovou fotografii českou vesnici. Nikdo nefotografoval zdejší venkov tak dlouhodobě a systematicky jako on. Česká výtvarná tradice nám nabízí i několik dalších slavných pojetí vesnice: Především v díle malířů Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Josefa Lady, Václava Rabase a na blízkém Slovensku vzniklé fotografie Karla Plicky, Martina Martinčeka nebo Markéty Luskačové. Ale oproti těmto v různé míře idylickým obrazům venkova ukazuje Štreit kolektivizovanou socialistickou vesnici. Svými snímky se rozchází s etnografickou a folklóristickou fotografií Karla Plicky nebo s dílem Martinčeka, který zobrazoval horaly jako ostrůvky tradičních pospolitostí dosud žijících tradičním stylem života a v neodcizené harmonii s přírodou. U Štreita postrádáme nostalgický, romantický nebo národopisný pohled, chybí sebemenší ambice zaznamenat zvyky a specifické venkovské obřady. Jeho dílo není pastorální. Nevytváří obraz idealizovaného venkovského útočiště, místa úniku před realitou a komplikovaností městského života. Snad proto, že nepřichází z města. Žil tam, kde fotografoval a díky tomu přistupoval k tématu mnohem vrstevnatěji než s obvyklou prvotní vírou v patriarchární etickou čistotu venkovského lidu a jeho života.

Zdálo se, že listopadová revoluce v roce 1989 bude pro Jindřicha Štreita velkou satisfakcí, ale příliš nezmění téma jeho zájmu. Snad se i zdálo, že nebude mít co fotografovat. Přesto opak je pravdou. Za hektičností jeho tvorby posledních let zůstávají bruntálské a olomoucké vesnice významnou, přesto však jen dílčí součástí široce se rozvíjejícího díla. V následujících letech objevuje svou vesnici na Slovensku, ve Francii, Velké Británii, Německu, Rakousku, Maďarsku, Rusku, Japonsku ale pravidelně se vrací i do obcí Bruntálska a Olomoucka. Současně přednáší na Slezské univerzitě v Opavě a pražské FAMU.

K vesnici přidává v devadesátých letech další dva výrazné motivické okruhy: téma těžké manuální práce a sociální témata společností vymezených komunit. Zachytil lidi pracující v dolech, hutích, těžkém průmyslu na snímcích vydaných v publikacích Lidé ledkových dolů (1998), Lidé třineckých železáren (2000) a nejnovějším uzavřeném projektu Horníci z Petrosanu (2005). Také svět fyzické práce je akutně ohrožený aktuálními společenskými změnami. Ne náhodou je toto téma v alegorické rovině dalším velkým ostrovem, který nese poselství Štreitových životních hodnot. Specifický svět gigantických továren, rázovitých postav i sisyfovské dřiny je - jak jinak - další bohatě strukturovanou a současně obnaženou součástí lidské existence, činností, která člověka zásadně formuje a prověřuje.

Ve snímcích starých lidí, mentálně i fyzicky handicapovaných, drogově závislých, emigrantů, vězňů či z různých náboženských pospolitostí v sobě Jindřich Štreit nezapře bytostně humanistického fotografa velkého srdce. Ve svém snad nejvystavovanějším souboru devadesátých let, Cestě ke svobodě (1996 – 1999), podal komplexní výpověď o příjemnostech i peklu závislosti. Droga jako lákavá slast i obohacení, lístek na cestu z každodenna do „druidských výšin“ a alternativa pro příjemně strávené chvíle, se pro některé mění v závislost, která přináší vyčlenění ze společnosti. Poslední třetina snímků sleduje vyrovnávání se s následky: léčba, soud, vězení, protidrogová centra, resocializační a odvykací zařízení, víra.

U příležitosti vydání jeho celoživotní monografie v nakladatelství KANT s Jindřichem Štreitem rozmlouval Tomáš Pospěch, historik umění a fotograf, autor knihy a kurátor Štreitovy výstavy ve Slovenské národní galerii v Bratislavě. Zde publikované fotografie pochází z výběru pro knihu a velká část z nich nebyla dosud publikována.

Tomáš Pospěch



Jindřich Štreit a Tomáš Pospěch
  
Jaká byla tvá první fotografie z Bruntálska? Zajímá mne ten moment, kdy jsi začal přesně vědět, že chceš vytvářet fotografie vesnic svého kraje.
Pro vysvětlení začnu ještě trochu dřív. Zachycoval jsem divadlo, potom dělal soubor Romové bez romantiky. V roce 1977, při fotografování poutě, kterou jsem šel pěšky z Varšavy do Čenstochové, jsem uvolnil kompozici a myslím, že našel svůj přístup k fotografii. V  té době jsem jako ředitel školy převzal psaní obecní kroniky v Sovinci. Začal jsem do ní shánět starší fotografie a postupně i sám fotografovat, ale stále to nebyla systematická práce. Tuším, že na konci 1978 měl profesor Ján Šmok besedu v Olomouc a zde vyslovil myšlenku, že bychom měli fotografovat právě tam, kde žijeme. Přestal jsem obesílat jakékoliv výstavy a začal koncepčně pracovat. Den co den jsem jezdil po vesnicích. Nebyl to jen Sovinec, kde žiji, ale i další místa na Rýmařovsku. S obrovským nasazením, hned jak mi skončilo vyučování, jsem fotografoval.


A je ve tvé monografii nějaká fotografie z této doby?
Ano, je jich tam více. První fotografie byly s motivy televize nebo třeba ta s  pivem.


Jak matka pije a dítě se natahuje po pivu?
Ano, to byla jedna z prvních, která vznikla už s jasným záměrem – bude to téma vesnice. Tyto jednotlivé série začaly rychle narůstat – témata práce, rodiny, televize, politická situace, alkohol, vztahy, zvířata...


Víceméně samovolně nebo jsi od počátku věděl, že tam chceš mít právě tyto motivy?
To bylo dost uvědomělé. Rozhodující je, že jakmile na to přijdeš, tak pak už jenom hledáš. Přišla jistota, taková sveřepost, kterou jsem byl hnán.


A vnímal jsi vazbu k ostatním autorům, kteří se před tebou věnovali venkovu?
Ani ne.  Byl jsem fascinován realitou.


Ani jsi je nehledal?
Těch materiálů bylo tehdy málo. V prvním období na mne silně působily fotografie Dáši Hochové, Markéty Luskačové nebo Josefa Koudelky. Moc se mi líbila jedna fotografie Ivo Gilla, rodinná fotografie s koněm ve stáji. Fascinovala mne myšlenka: Bydlím na vesnici a tu chci ztvárnit.


Řada tvých předchůdců zobrazovala zvyky, obřady, měla výrazně národopisný pohled, ale u tebe právě takové motivy chybí.
Všechny tyto události jsem pozorně sledoval, ale pouze proto, a bych se jejich prostřednictvím mohl dostat blíž k lidem.


Říkal jsem si, že oblast, ve které jsi fotografoval, byly bývalé Sudety. Většina lidí sem přišla po válce, neměli tak pevný vztah k venkovským tradicím a ke zdejším zvykům. Kdybys fotografoval kupříkladu jihomoravskou vesnici, folklór by do snímků prosákl mnohem více. To se mi právě u tebe líbí, že jsi oproti Luskačové nebo Martinčekovi zachycoval soudobou vesnici reálného socialismu.
Sledoval jsem samizdatovou literaturu, situaci kolem Charty, která v té době kulminovala, poslouchal Svobodnou Evropu. O tom jsem samozřejmě věděl, a záleželo mi na tom, abych ve svých fotografiích vyjádřil pocit z dob, kterou jsme žili. To opravdu nebylo nahodilé. Šel jsem po takových událostech koncepčně. Samozřejmě, že jsem jako vesnický fotograf nemohl být na sjezdech. O to víc mne zajímal malý svět – jak politika proniká do nejposlednější venkovské chalupy.
Nikdy jsem nevnímal, že fotografuji Sudety. To slovo nemám rád. Protože jsem tady vyrostl, necítil jsem vykořeněnost lidí, ale spíše jejich zápas. Přijal jsem, že zde žiji a nikdy jsem to nebral tak, že to je kraj, který je pro mne přechodný. A doposud to nevnímám jako něco omezujícího. I rodiče chtěli pro tento kraj udělat maximum. Věnovali se kulturním i společenským aktivitám takže i pro mne se to stalo samozřejmostí.


Když jsi celá léta fotografoval tyto vesnice, neměl jsi pocit, že ti někde jinde něco utíká? Že bys měl vyjet na vesnici někam jinam, třeba na Východní Slovensko?
Nikdy jsem neměl takový pocit. Ale ani možnost srovnávat s jinými místy. Mne vlastně velmi brzy zavřeli, už v roce 1982, kdy jsem měl všechno teprve rozpracované…A od té doby jsem neměl ani cestovní pas.


Mohl jsi třeba vidět Koudelkovy fotografie a říkat si, ten východ Slovenska je tak podmanivý, je tam něco tak silného, motivy, které ještě v rámci vesnice nemáš zpracovány. A nebo že by se ti zachtělo odpočinout si od vesnice, fotografovat něco jiného.
Ne, to nikdy. Mně to naprosto vyhovovalo. Naopak, když přišla revoluce, tak jsem si uvědomil, že tento soubor skončí. A to mi bylo trošku líto. Já jsem se právě v letech osmdesát osm, osmdesát devět, cítil na vrcholu, vnímal, jak se mi vše otevírá. Měl jsem důvěru lidí.


Současně ale změna politické situace přinesla do tvé práce další důležitý rozměr. Najednou může divák ve fotografiích srovnávat dva různé režimy.
Ještě do roku 1991 jsem byl zaměstnán na státním statku. Postupně jsem začal cítit, že se točím v kruhu a chce to změnu, protože já jsem celých třináct let fotografoval ty stejné lidi, ve stejném prostředí. A tehdy jsem dostal první nabídku do Francie. Bylo to pro mne nesmírně zajímavé. Samozřejmě, že tím se ztratila kontinuita.


Ze kterého projektu z devadesátých let máš nejlepší pocit?
Pro mne byl hodně důležitý Saint Quentin ve Francii protože jsem tam byl dlouho, více než čtyři měsíce. Na základě  tohoto projektu jsem byl osloven představiteli olomouckého okresu, abych něco podobného udělal i zde. Projekt Lidé olomouckého okresu trval tři roky. Chtěl jsem, aby na fotografiích bylo poznat, že je nová doba. Třeba v tom, že se lidé cítí svobodnější. Vnější prostředí se v té době měnilo ještě pomalu, vesnice se vlastně začaly proměňovat až v druhé polovině devadesátých let. Cítil jsem proměnu psychickou.


A soubor, se kterým ses v devadesátých letech nejvíc pral?
Velmi náročné pro mne byly zahraniční projekty. Čím je čas na fotografování kratší, tím je to složitější. Třeba bretaňský projekt.


Když jsem tehdy sledoval reakce na tvé fotografie z rakouské farmy nebo japonské vesnice, často ti vytýkali, že jsi nezachytil zemi, jak je obecně známa: Že si z Rakouska vybereš syrové prostředí zablácené farmy, kde se ručně lopotí dva manželé, a ne automatizovanou velkofarmu s bíle natřenými domky, s muškáty za okny, kterých je tam většina, a fotografuješ ji tak, jak fotografuješ Bruntálsko. Zachycuješ stejná témata, která jsi hledal na moravské vesnici už dříve… Ale to mně naopak připadalo velice sympatické.
Hledal jsem specifické prostředí. Takové, které nemělo šanci na přežití. Proto mne to zajímalo.


Ale proč by měl nutně fotograf jezdit po světě, tam si navnímat genius loci místa a toto přenášet do svých fotografií? To se tradičně od fotografů vyžadovalo. Proč by fotografie nemohly být především tvým vyprávěním o světě?
Když vyšel v roce 1992 katalog ze Saint Quentenu, byla tam stejná témata, ale přece jen jiný pohled, jiné prostředí, jiné výrazy, Francouzi a ne Češi. Zdejší diváci, uvyklí na mých fotografiích vidět lidi z Bruntálska, upracované, vrásčité, tvrdili, že fotografie z Francie už nemají takovou sílu, i když můj pohled zůstal. Doba i společnost se změnily a vybírám-li snímky na nějakou výstavu, velmi rád zařazuji fotografie z francouzských projektů. Náhle se staly mnohem bližší současnému vnímání, než surové, realistické fotografie z vesnic kolem Sovince, které mladé generaci připadají, jakoby byly dvě stě let staré.


Když jsem pročítal texty o tobě z osmdesátých let, vesměs všichni oceňují, že nefotografuješ exotická atraktivní témata, výjimečné nebo až dramatické události, které jsou většinou momentními fotografovy vyhledávány, ale sleduješ nejobyčejnější život, vlastně tu největší banalitu, co tě obklopuje a odehrává se ve tvé bezprostřední blízkosti. Jenže doba se tak zvláštně komicky zvrhla, natolik se vnější prostředí změnilo, že v devadesátých letech řada lidí pohlíží na tvé fotografie, jako že sis volil výrazně extrémní, výjimečná prostředí.
To mně vždycky rozčilovalo, ale neuměl jsem na to reagovat a vlastně doposud neumím. Nehledal jsem nic výjimečného, právě naopak. Ale takto to v životě je, protože ta obyčejnost zůstává, a proto se s odstupem času stává nejzávažnější. Kdežto co je módní, zase zaniká. Je výjimečné jenom pro tu chvilku, ale ne pro věčnost.


Také mne zajímá, co jsi dosud nenafotografoval. Třeba, zda si s sebou nosíš ještě nějaký obraz, který jsi fotografoval už mnohokrát, ale cítíš, že to tam stále ještě není….
Když fotografuji, tak o tom hodně přemýšlím. Přiznám se, že vesnice mne pořád ještě vzrušuje. Jestli jsem ve Francii, nebo v nějaké jiné zemi, tak když jedu autem nějakou krajinou a vidím ty lidi na poli, tak někdy myslím, že se zblázním. Tak mne to nastartuje. Ale protože tam jedeš kvůli něčemu jinému, řekneš si ne, nesmíš. Do takových těžkých chvil se dostávám často…Vesnice je pro mne věčné téma. Uvažoval jsem, v jakých jiných by mne ještě lákalo fotografovat, v Řecku, v Portugalsku… Bylo by možno jmenovat mnoho dalších témat. Důležité je však dostat se více pod povrch.

Konec.


| Autor: Tomáš Pospěch | Vydáno dne 28. 05. 2007 | 3516 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |