Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Arles 2007
Li Wei, 29. patro, 2003
  

Rencontres d’Arles, 3. 7. – 16. 9. 2007

Letošní ročník nejstaršího fotografického festivalu na světě, Arleského setkání, jasně dokumentoval, že ohniska aktuálních tendencí současné fotografie už není možno tradičně hledat jenom v Evropě, Spojených státech a Japonsku. Dva nejrozsáhlejší okruhy z jeho padesáti výstav totiž byly věnovány fotografii v Číně a v Indii, tedy v zemích, kde se na jedné straně nebývalým tempem rozvíjí ekonomika, ale na druhé straně tam přetrvávají obrovské sociální rozdíly a v případě Číny i totalitární režim. Čína přitom byla v Arles hostem už po šesté. To samozřejmě svědčí o tom, že se čínské umění těší mimořádné pozornosti prakticky na celém světě, jak ostatně dokazuje i jeho bohaté zastoupení na letošním Benátském bienále a Bienále umění Asie a Oceánie v Brisbane nebo rapidně rostoucí ceny děl čínských výtvarníků a fotografů v galeriích i aukčních síních. Indická fotografie dosud takový zájem nevyvolala, o to je záslužnější, že v Arles byla představena širokou škálou expozic, zahrnující její historii i současnost.



Díla bratří Gaoù na výstavě čínské fotografie, foto V. Birgus
  
Sunil Gupta, Z cyklu Exily
  
Raghu Rai, Večerní modlitba, Dillí, 1982
    
Jeff Chien-Hsing Liao, Z cyklu Habitat, 69. ulice,Queens
  
Huang Yan, Země farmářů, 2005
  
Bratři Gaové, Smysl prostoru, 2000
  
Anay Mann, Nové Dillí, 2007
  
Laura Henno, Bez názvu, 2004
  

Samozřejmě v Arles toho bylo k vidění mnohem více. Letošní festival neměl hostujícího kurátora, jakým loni byl francouzský fotograf a filmař Raymond Depardon, který jeho program zaměřil až příliš tradičně a příliš francouzsky. Za výběr témat i expozic tentokrát výhradně odpovídal sám ředitel festivalu François Hébel, bývalý ředitel agentury Magnum. Je proto logické, že 60. výročí založení této agentury se také slavilo na festivalu nejenom expozicí o její historii a projekcí děl všech jejích členů, ale i řadou přednášek Martina Parra, Carla De Keyzera a dalších a dalších fotografů z Magna. Jinak ovšem bylo letos vidět, že příliv peněz na festival poněkud zeslábnul, i když rozpočet vyšší než sto miliónů korun by pro většinu jiných fotografických festivalů byl lákavým snem. Jenže letos se v Arles nekonaly žádné velké recepce pro stovky hostů v římské Aréně nebo na proslulém hřbitově Alyscamps, při večerních projekcích v Antickém divadle nebyly omračující ohňostroje nebo taneční show jako v minulých letech a místo některých komponovaných programů, vytvořených speciálně pro festival, se letos promítal dosti rozvláčný dokumentární film Jamese Crumpa Černá, bílá a šedá o kurátorovi, sběrateli a partnerovi fotografa Roberta Mapplethorpa Samu Wagstaffovi, v němž neinvenčně převládaly „mluvící hlavy“, a další večer byl vyhrazen koncertu Lou Reeda, uvádějícího skladby z alba Berlín z roku 1973, na který i akreditovaní návštěvníci festivalu museli zaplatit vstupné. A tak byl vedle vyhlašování různých cen tentokrát v Antickém divadle uveden jenom jeden původní komponovaný program s expresivní hudbou a projekcemi fotografií, který zahrnoval mimořádně sugestivní autobiografické černobílé fotografie Španěla Alberta Garcii-Alixe (byla jim věnována i samostatná výstava), které svou otevřeností při zobrazování života plného drog , sexu a samoty připomínaly díla americké fotografky Nan Goldinové, známá i u nás z výstavy v Rudolfinu. Šetření se letos projevilo také v omezení řady fotografických cen, udělovaných  v minulém roce, na jedinou cenu v kategorii Objevy.

Ale přes všechna tato omezení byl letošní festival dobrý. Kromě skvělé projekce agentury Magnum, ukazující postupný odvrat mnoha jejích novějších členů od tradiční humanistické fotožurnalistiky k expresivnějším a subjektivnějším formám moderního dokumentu, se o to zasloužily především už zmíněné soubory čínských a indických výstav.

Prezentace indické fotografie zahrnovala dvě historické expozice, jednak Alkaziho sbírku ručně kolorovaných fotografií a památečních alb z období 1850-1940, jednak snímky Umraa Singha Sher-Gila, který na začátku 20. století fotografoval sebe, maďarskou manželku a dcery a vytvořil tak historicky mimořádně cenný dokument o životě tehdejší střední třídy indické společnosti. Hlavní část indické prezentace ovšem byla zasvěcena současné fotografii, v níž se po desetiletích nadvlády reportáže a dokumentu stále častěji uplatňuje inscenovaná tvorba. Výstava nejznámějšího indického fotografa Raghu Raie zahrnovala jak silný humanistický cyklus o ekologické katastrofě v Bhópálu, kdy nezodpovědností chemické firmy zemřelo nebo bylo zmrzačeno ohromné množství obětí a kdy Raiovy snímky výrazně přispěly k medializaci celého případu a k zahájení soudního procesu, nevšední snímky premiérky Indíry Gándhíové i novější černobílé i barevné subjektivní dokumenty z každodenního života v Indii. Pětašedesátiletý Rai, spolupracovník Magna a autor mnoha knih, v nich prokázal vytříbený cit pro objevování přízračných aspektů v konfrontacích různých motivů.

Objevem byla expozice bezprostředních černobílých snímků ze života v Dillí a v Bombaji, které v 70. letech pořídil mladý fotograf Pablo Bartholomew. Řada indických autorů ukazovala odklon od tisíciletých tradic, zvláště patrný u rychle rostoucí střední třídy v současném období ekonomické transformace. Například bývalý model Anay Mann ukázal ve svých inscenovaných snímcích, vypadajících jako autentický dokument, moderní životní styl své vlastní rodiny, Bharat Sikka ve velkoformátových fotografiích zdůraznil ve stylu Dűsseldorfské školy chlad a odosobnělost obřích betonových staveb, které zaplavují Nové Dillí a další indické metropole, Siya Singh v autoportrétech zaznamenala nejenom své pocity a nálady, ale i změny postavení ženy v současné indické společnosti. O tom, že však Indie se svým kastovnictvím a náboženskými a sexuálními předsudky má stále ještě daleko k západnímu liberalismu, svědčilo několik cyklů Sunila Gusty o utajovaném životě homosexuálů v indických velkoměstech. Ty symbolicky zobrazují konflikty dvou různých kultur, jak je prožívá sám HIV pozitivní autor, jenž se nedávno vrátil do vlasti sedmatřicetiletém pobytu v Kanadě a Velké Británii.

Největší atrakcí letošního Arles byla rozsáhlá expozice čínské fotografie, nazvaná podle pekingského uměleckého centra Dashanzi. Dominovaly jí gigantické zvětšeniny inscenovaných výjevů bratří Gaových, v nichž se často objevují nahé postavy, ať už namačkané vedle sebe v malých knihovničkách, stojící v nedostavěných betonových budovách nebo objímající se v městských exteriérech. Nahota, která byla za Maova režimu v čínském oficiálním umění naprosto nepřípustná, se ve fotografiích bratří Gaových stává určitým symbolem svobody a volnosti i formou protestu proti totalitě. Řada čínských fotografů se ve svých fotografiích zabývá převratnými změnami v životním stylu současných Číňanů a gigantickými přestavbami měst, v nichž je tradiční architektura nahrazována stavbami mezinárodního stylu. I když se z konfrontací demolice tradičních domečků a výstavby gigantických nových mrakodrapů stalo v poslední době stalo klišé díky neustálému opakování ve fotografiích čínských i zahraničních autorů, mnohá díla vystavená v Arles od Wengfena, Li Weie  či Miaoa Xiaochuna dovedly tyto motivy zobrazit zcela jinak než třeba Edward Burtynsky, Andrea Gursky či Thomas Struth, kteří také často fotografují moderní stavby v Hongkongu, Šanghaji nebo Pekingu (podobný přístup bylo vidět i v Arles především na výstavě Ambroise Tézenase, ukazujícího na technicky dokonalých nočních snímcích přeměnu centra Pekingu před olympiádou). Někteří čínští autoři témata radikální přestavby a ztráty tradic zobrazují prostřednictvím různých performancí a aranžovaných výjevů, někdy docházejících až ke křečovitosti a k povrchním efektům, jiní dávají přednost striktní autentičnosti. Příjemným odbočením od tohoto dominantního politicko-společenského tématu byl cyklus intimních černobílých snímků Číňana Rong Ronga a Japonky Inri, ukazujících peripetie jejich vztahů a společného života v pekingské čtvrti Liu Li Tun, určené ke zbourání.

Významnou částí fotografického festivalu v Arles bývá soutěžní výstava Objevy, na níž se svými díly představují autoři, kteří dosud výrazně nepronikli na mezinárodní scénu. Nejinak je tomu i letos, kdy jsou v Arles k vidění práce patnácti fotografů, nominovaných na cenu ve výši 25 tisíc euro.

Pětici nominátorů tentokrát tvořili kurátor Domu umění v Mnichově Thomas Weski, francouzský fotograf, filmař a publicista Alain Fleischer, vedoucí fotografické sbírky houstonského Muzea výtvarných umění Anne W. Tuckerová, kurátor Bild Museet ve švédském městě Umea Johan Sjőstrőm a ve fotografii nepříliš zkušená kurátorka Domu umění v Curychu Bice Curigerová. Skutečnost, že nebyl pozván ani jeden nominátor z postkomunistických zemí, se nepochybně projevila ve skutečnosti, že jedinou zastoupenou autorkou z tohoto regionu je Polka Agnieszka Brzezanska. Její prázdné dekorativní kompozice se světly a stíny, vytvořené pomocí světelného hranolu, by snad mohly zaujmout v počátcích abstraktní fotografie nebo jako školní kompoziční etuda, ale nemohly obstát mezi díly reprezentujícími aktuální tvůrčí trendy současné fotografie. Přitom v Polsku, Rusku, České republice, na Slovensku, v Maďarsku, na Ukrajině nebo v pobaltských zemích by se jistě našly desítky invenčnějších autorů. Ale mimořádně slabé zastoupení tvůrců z této oblasti bývá v Arles v posledních letech běžné. O tom, že je to chyba, přesvědčuje třeba paralelně probíhající přehlídka současného výtvarného umění Benátské bienále, kde je výborně představena například ruská nebo ukrajinská fotografie.

Rozsáhlá expozice Objevy se tentokrát vyznačovala mimořádně velkými kvalitativními rozdíly vystavených děl. Mezi vystavenými pracemi dominovaly portréty, městské krajiny, inscenované snímky, intermediální díla, výtvarné experimenty a subjektivní dokumenty, naopak se neobjevují fotoreportáže nebo tradiční krajiny či akty. K nejlepším patřily melancholické barevné snímky mladých lidí od jednatřicetileté Francouzky Laury Hennové, nominované Alainem Fleischerem. I když většina z nich zachycuje za nápaditého využití existujícího světla tváře teenegerek a teenagerů před tmavým pozadím, nejde o psychologicky vykreslené portréty konkrétních osob, ale spíše o jemně mysteriózní záběry „zmrazených okamžiků“ s mnohoznačným obsahem, jen obtížně vyjádřitelným slovy. Na závěrečném rozdílení festivalových cen v Antickém divadle málokoho překvapilo, že právě tyto práce obdržely nejvíce hlasů od akreditovaných fotografických profesionálů a novinářů a Hennová si odnesla jedinou cenu v kategorii Objevy ve výši zhruba sedmi set tisíc korun. Stylově i pocitově blízko k těmto dílům mají mnohé fotografie Trinidad Carillové, žijící střídavě v Peru a ve Švédsku. I ona vyhledává přízračné okamžiky mezi reálnem a surreálnem, které navíc mnohdy výtvarně ozvláštňuje využitím pohybové neostrosti, i v jejích fotografiích je více jenom naznačeného než jasně vysloveného.

Výborný byl také soubor technicky dokonalých panoramatických fotografií od třicetiletého thajwanského fotografa Jeffa Chiena-Hsinga Liaoa, žijícího v New Yorku. Autor v nich zachytil různá místa kolem newyorské linky metra číslo 7, spojující Times Square na Manhattanu s Queensem, čtvrtí, kde polovina z více než dvou miliónů obyvatel se narodila mimo USA v některém ze stovky různých států. Velkoformátové digitální fotografie, někdy složené až ze 60 různých záběrů, fascinují nejenom vystižením etnické a architektonické různorodosti největšího amerického města, ale i neuvěřitelnou ostrostí sebemenších detailů, předstihující i pověstnou kvalitu fotografií Andrease Gurského či Thomase Strutha. Anne Tuckerová, která Jeffa Chiena-Hsinga Liaoa nominovala, měla štěstí i ve výběru houstonské fotografky Gay Blockové, která v Arles vystavila ukázky svých jednoduše komponovaných, ale velmi sugestivních barevných portrétů, zachycujících ženy, které přežily hrůzy holocaustu, příslušníky různých židovských komunit, lesbičky, důchodce, trávící stáří v prosluněném Miami Beach, návštěvníky tanečních klubů i vlastní matku. Naopak určité kontroverze vyvolávala nominace Josepha Millse, autora místy povrchně efektních pozdně surrealistických koláží. Mnohem více diskusí však vzbuzovaly fotografie a videoprojekce vyumělkovaných portrétů, uplatňující různé destruktivní zásahy do výsledné podoby obrazu, od Francouze Erica Mutela. Proč tyto obsahově zcela sterilní a formálně archaické práce, připomínající kýče z nejhorších fotoamatérských salónů, nominoval Alain Fleischer, mi zůstalo utajeno. Daleko nápaditěji a aktuálněji vyznívají intermediální díla vietnamského absolventa Uměleckoprůmyslové školy v Curychu Cata Tuonga Nguyena, v nichž se nezřídka uplatňují různé malé ohňostroje a další pyrotechnické efekty, nebo fotografie z cyklu Nové krajiny od Finky Nanny Hänninenové, jejichž motivy městských scenérií, fotografované v pohybu při dlouhých expozicích, jsou redukovány na abstraktní barevné křivky. Krajní polohu na výstavě Objevy tvořil soubor Petera Pillera, jenž nevystavil vlastní fotografie, ale snímky neuvedeného fotoreportéra novin jedné textilní továrny z  holandského městečka Hellendorn-Nijverdaal, pořízené v období 1950-1970. Z patnácti tisíc záběrů jich Piller vybral jenom 68, jež podle jeho názoru dobře ukazují tehdejší každodenní maloměstský život. Nešlo o nic závratně nového, různé formy „fotografické archeologie“, využívající starších snímků jiných autorů v novém kontextu, známe dost třeba z polské a ruské fotografie a podobný způsob reinterpretace archivních fotografií z rodného města Humenného, dokumentujících životní styl během Husákova režimu, nedávno použila i Lucia Nimcová v cyklu vystaveném na Praguebiennale 3.

V Arles samozřejmě byly i výstavy stojící mimo hlavní tematické okruhy. Muzeum Réattu uvedlo retrospektivu Dietera Appelta, zahrnující řadu jeho konceptuálních cyklů fotografií a intermediálních instalací. K divácky atraktivním expozicím patřila přehlídka portrétů britské panovnice Alžběty II, pořizovaných předními fotografy i příbuznými od jejího dětství až po nedávné osmdesátiny. Banka HSBC představila práce laureátů ceny své Nadace pro fotografii, kterým vydala jejich první publikace. Výstava zdůraznila, že během deseti let existence této prestižní ceny alespoň v západní Evropě došlo k překonání archaického antagonismu mezi výtvarným uměním a fotografií a že při udělování ceny rozhodovala výhradně kvalita a originalita děl bez ohledu, zda jde o dokumentární, konceptuální či inscenované fotografie. Opět mi to nedá, abych v této souvislosti nezmínil letošní Benátské bienále, kde Zlatého lva obdržel Malick Sidibé za velmi tradiční fotografické portréty z Mali a kde byly naprosto samozřejmě vystaveny klasické dokumentární snímky a v Arzenálu dokonce i reportáže z Arafatova pohřbu a z bojů v Palestině. Pro mnoho českých výtvarných kurátorů a teoretiků, kteří prošli vysokoškolským studiem bez historie fotografie a ze současné domácí fotografické tvorby akceptují nanejvýš Markétu Othovou, Jasanského s Polákem , Michala Kalhouse a obdobně zaměřené autory, je takový otevřený přístup k fotografii stále ještě nepředstavitelný.

I když letošní arleský festival zahrnoval i několik vysloveně špatných výstav, kterým kraloval soubor banálních polaroidových momentek různých jazzových muzikantů od Pannonicy de Koenigswater, pocházející z miliardářské rodiny baronů Rothschildů,  určitě je ho možno řadit k těm povedeným. K tomu přispěla tradiční přátelská atmosféra i řada doprovodných akcí, k jakým patřilo sympozium o fotografickém trhu, dobře zorganizované hodnocení portfolií, tvůrčí dílny vedené předními fotografy a především mimořádně povedená třetí Noc roku. Zatímco při její premiéře před dvěma roky šlo o projekce fotografií na různých místech Arles především pro festivalové hosty, letos to už byla velká lidová slavnost, na níž se až do ranních hodin bavila dobrá polovina z padesáti tisíc obyvatel malebného provensálského města 

Vladimír Birgus

Zdroj: Ateliér + Fotografie Magazín


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 31. 08. 2007 | 2863 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |