Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

FUNKEHO KOLÍN
Marie Dvořáková
  

7. ročník fotografického festivalu v Kolíně
7.10. - 2.11. 2007
 

Fotografický festival Funkeho Kolín vznikal jako setkání fotografů na počátku 90. let minulého století. Byla to doba pozvánek psaných v několika průklepech na psacím stroji, doba černobílé klasické analogové fotografie a zvětšenin, doba jediného „veřejného“ faxu na hlavním nádraží (kam se chodilo pravidelně pro kontakt „se světem“) doba, kdy mobilní telefony nosili na ramenou v obrovských tlumocích pouze „kapitáni průmyslu“ a kdy první repasované počítače, přivezené z otevřeného Západu budily mrazivý úžas (aniž bychom měli tušení, že se v Adobe rodí první verze Photoshopu).

Jako pamětník toho všeho mohu tvrdit, že setkání Funkeho Kolín v principu vycházelo z Of  festivalů ve Skandinávii nebo Holandsku. Ve stejném období vznikal ostatně dnes v Evropě již kultovní Noorderlich v nizozemském Groningenu. Funkeho Kolín byl však brzy okolnostmi donucen jít jinou cestou zúženého kurátorského výběru.



Dita Pepe  
  

Hlavním problémem kolínského festivalu (s nímž se po úvodním „nultém“ Of ročníku musel vypořádat každý z kurátorů) byl nedostatek výstavních prostor a malá ochota zastupitelů, ale i firem a institucí ve městě nabídnout alternativní možnosti. Nultý ročník měl ještě k dispozici rozsáhlý chátrající prostor zrušeného pivovaru a celé kolínské divadlo včetně zkušeben. Další kurátoři (kupř. Martina Pachmanová a Pavel Baňka) museli koncem 90. let najít řešení v propojení polabského města s Prahou, respektive v propojení několika menších pražských galerií s Kolínem.  Nepochybně ambiciózní a poprvé tématicky zacílený projekt však ztratil festivalovou soudržnost a rozpadl se do množství osobitých jednotlivostí. 

Od roku 2001 je festival pořádán jako bienále a v roce 2004 bylo založeno občanské sdružení Funkeho Kolín, které tak stabilizovalo organizaci příprav.

Funkeho Kolín především ve svých počátcích hledal kontexty klasické fotografie a soudobých tendencí. Již v úvodním ročníku tak spolupracoval s Annou Fárovou, která připravila pro Regionální muzeum soubor málo známých piktorialistických snímků Jaromíra Funka. V letošním ročníku (po letech soustředění hlavně k aktuální tvorbě) na tuto tradici navázal výběrem z  díla Eugena Wiškovského kurátor Vladimír Birgus.

Eugen Wiškovský  
  

Expozice v Regionálním muzeu mimo hlavní tématický proud připomněla tvorbu avantgardního fotografa, který v Kolíně působil od roku 1912 více než třicet let jako středoškolský profesor reálného gymnázia (s tříletou válečnou přestávkou, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě na různých frontách). K jeho žákům patřil rovněž Jaromír Funke, s nímž právě v Kolíně realizoval některé ze svých konstruktivistických snímků, interpretujících funkcionalistickou architekturu elektrárny, postavené podle návrhů Jaroslava Fragnera. Přátelil se rovněž s Josefem Sudkem, jež do Kolína často zajížděl. Birgusův výběr není  soustředěn pouze na toto specifické kolínské období, ale ukazuje také několik známých obrazových ikon české fotografie z Wiškovského tvorby,  jež vznikly jinde nebo nemají bezprostřední vztah k městu. Objevují se printy z pozůstalosti rodinného archivu, ale rovněž nové zvětšeniny z vydaných portfólií. Celkově jde o soubor, který v tomto novém výběru podává ucelený obraz o tvůrci, jehož dílo ve srovnání s Funkem či Sudkem je méně známé a podstatně skromnějšího rozsahu, ale svou myšlenkovou podstatou má v české meziválečné fotografii význam určující.

Tématicky zaměřený celek Rodina kurátorsky zaštítily Helena Musilová, Jolana Havelková a Naďa Kovaříková. Je zajímavé, že Kolín se téměř nikdy nepokusil o riskantní cestu objevů (ale samozřejmě i propadů) jako kupř. již zmíněný festival Noorderlicht, který má na svém kontě osobnosti typu Paola Pellegrina, jež zde poprvé uvedl svůj soubor The Porn Industry nebo Tiny Barney s Theather of Manners. Oba projekty by sem po více než deseti letech mimochodem tématicky dokonale zapadly. Samozřejmě, že v Groningenu mají možnost vše vyvážit klasikou formátu Elliota Erwitta či Duane Michalse. Ale jejich odvaha uvádět ještě zcela neznámá jména se rok od roku zvyšuje. Je však pravdou, že v přece jen vymezenějším českém prostředí  neunikne pozornosti odborné veřejnosti jakýkoliv zajímavější počin. Takže se zde setkáme s více či méně etablovanými autory Milenou Dopitovou, Ditou Pepe, Sylvou Francovou, Gabrielou Kontra, Janou Štěpánovou, Petrou Steinerovou, Zuzanou Blochovou a Ditou Lamačovou, Janem Freibergem, Martinem Voříškem, Filipem Hladkým (a snad se neurazí ti, které jsem nejmenoval). Někteří z těchto tvůrců jsou prezentováni skutečně na jistotu.  

Sylva Francová v Městském divadle svými kondenzovanými portréty žen v počítačové multiplikaci nebo zcela odlišná Petra Steinerová v chladném odstupu  dokumentující proměnu svého otce.

Multimediální projekt Mileny Dopitové vrostlý do muzejních prostor má charakter ochraňovaných „parádních pokojů“ našich babiček, pokojů „expozic“, kde se čas zastavil, ale zároveň rozvíjel ve své vlastní paměti jednotlivostí. (Jako jediná zde skutečně v instalaci pracuje s daným místem.)
 
Jako vždy velmi výrazná Dita Pepe s výjimečnými Autoportréty v Kolíně uvedla i několik pro mne neznámých variant. Právě Dita Pepe, která již před léty získala prestižní cenu oslovené odborné veřejnosti, je pro mne zajímavým příkladem prostupování různými vrstvami diváků. Rozhodně si v posledních letech nemůže stěžovat na malou publicitu, a proto by se mohlo zdát, že její tvorba je u nás již naprosto známou a nepřekvapující soudobou klasikou. A přece - na letošním Prague Bienalle 3 získala s absolutní převahou cenu diváků (hlasovalo okolo 40 000 respondentů SIC). Autorka představuje ojedinělou a neobvyklou syntézu zájmu odborné i laické veřejnosti.

Jen málokdo z nás by občas nezatoužil „převléknout“ svůj obnošený život do zcela odlišné alternativy či perspektivy. Někteří se o to pokouší v praxi výměnou partnera. Ale subtilní chameleonství Dity Pepe je rafinované především v dlouhém sledu různých možností, prezentovaných v dokonalé vizuální i technické formě. Je tedy pravým opakem „rozhněvanosti“ části soudobé české fotografie, jež se svým eventuálním divákům předem zabarikádovala v banalitách stylizované neřemeslnosti:  do snímků, jež jsou v době absolutní technicistní dokonalosti onou deklarovanou „vzpourou proti aparátu“.

V této poloze se v Kolíně pohybuje hned několik autorů, kteří využívají poetiky nedokonalosti rodinných momentek. Je to kupř. osobitý projekt Martina Voříška, reflektujícího tímto způsobem sebevraždu svého mladšího bratra, filmová smyčka Dušana Skaly či projekce Jana Freiberga (rekonstruujícího banální okamžiky normalizace 70. let). Překvapením je v tomto ohledu konceptuání práce Kateřiny Držkové, kterou známe spíš z kontextů „druhého břehu“ technicky fascinujících transformací momentek emigrantů do prostředí jejich barvotiskových snů. V Kolíně ve dvojici s Danielou Matějkovou spojují útržky „kolektivní paměti“ v nalezených skupinových fotografiích. Zuzana Blochová s Ditou Lamačovou dostály své pověsti „zlobivých“  a svůj soubor o transformaci identit podřídily zcela jiným zákonitostem zdejší instalace.

Gabriela Kontra spolu s Janou Štěpánovou se obrací ke klasické funkci fotografického záznamu jako „svědectví“. Snímky vycházejí především z tradice Sanderovské (Kontra) nebo Riisovské (Štěpánová). Ačkoliv záběry Marie Dvořákové mohou na první pohled připomenout ve formě rovněž tradiční skupinové portréty v prostředí, při bližším ohledání si povšimneme znepokojivé přítomnosti někoho dalšího. Mimochodem, když jsem mluvil o kolínských „hrách na jistotu“ přiznávám, že tato drobnější komorní kolekce byla pro mne osobně největším zážitkem (umocněným překvapením).

Tradiční festivalové místo ve francouzském Arles v departementu Bouches-du-Rhône je do počtu obyvatel ještě s Kolínem srovnatelné (asi padesát tisíc s necelými třiceti).  Ve městě nad Labem však nemůžeme očekávat ani v blízké budoucnosti zaplněné řady monumentálního římského amfiteátru, mnohatisícovou návštěvnost na nočních projekcích pod širým nebem, stovky autorů v oficiální i otevřené verzi festivalu, opulentní večeře nad náhrobky Alyscampu s módním růžovým vínem, doprovodný koncert amerického rockera Lou Reeda či  náhodná setkání na ulici s klasikem Elliotem Erwittem atd..  I letos,  kdy došlo v Arles k drastickému zeštíhlení rozpočtu, se totiž stále pohybuje v řádech milionů Eur, což je samozřejmě zde pouhou fikcí.  Ale Kolín nesnese srovnání ani s městem téměř o polovinu menším, nizozemským Naardenem. Právě do tohoto místa by si mohli příští rok zjara udělat “rodinný” výlet nejen všichni členové občanského sdružení Funkeho Kolín, ale především zastupitelé města.  Dozvěděli by se ledacos o schopnosti maximálně využít velmi stísněný městský prostor bývalé vodní pevnosti a o podpoře města podobným projektům.

O základních obrysech historie  a  dalšího směřování festivalu se v jinak velmi precizně připraveném dvojjazyčném česko-anglickém katalogu Funkeho Kolína příliš nedozvíme. Zato se dozvíme, kdy se které z trojice kurátorek narodili synové Matyáš, Jáchym či Robert. Letošní ročník byl ale věnován především privátním obrazovým dokumentacím i interpretacím Rodiny.  Tím tato informace získává svou nadčasovou platnost.

Aleš Kuneš


| Autor: Aleš Kuneš | Vydáno dne 17. 10. 2007 | 3401 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |