Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

21. Mezinárodní festival fotožurnalistiky v Perpignanu

 

 Viktor Dracev

 Fotožurnalistika je na tom dnes hodně špatně. Internet odlákal tradičním tištěným periodikům velkou část čtenářů, další pohromou se pro ně staly  noviny a časopisy rozdávané zdarma. Ekonomická krize prudce snížila příjmy z reklamy téměř všem médiím, zanikají noviny s dlouholetou tradicí. Jeden z nejprestižnějších světových deníků New York Times má dluhy kolem dvou miliard dolarů a vychází v užším formátu. Jeho konkurent Los Angeles Times stojí před bankrotem, už dávno radikálně redukoval počty zahraničních zpravodajů i fotoreportérů. Svůj původní rozsah a kvalitu se snaží ubránit jenom několik proslulých listů jako Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Süddeutsche Zeitung.  Pohled na současné deníky na Slovensku, kde už téměř žádné nevycházejí, nebo v Rakousku, kde i většina takzvaně seriózních novin svým rozsahem, grafickou úpravou a stále častěji i obsahem připomíná bulvární  plátky, je tristní.  Velká část novin se v zoufalé snaze zastavit pokles čtenářů vulgarizuje a z důvodu šetření zmenšuje svůj formát a rozsah i  počty  zaměstnanců. Téměř nikdo už nemá zájem o rozsáhlejší fotoeseje o obyčejném životě, které byly chloubou zlatých časů humanistické fotožurnalistiky, ale všichni se perou především o senzace a skandály celebrit.  Stále menší počet periodik je ochotno platit nákladné zahraniční cesty svých vlastních fotografů, protože fotografie je možno daleko levněji získat z tiskových agentur a obrazových bank, které stále častěji nabízejí svým klientům, že po uhrazení předplatného mohou publikovat libovolný počet snímků. A samozřejmě také internet nabízí nepřeberné množství záběrů, jejichž autoři nevyžadují honorář.



 

 

 

 Stanley Greene na své výstavě
 Pascal Maitre, Somálsko
 Expozice v Perpignanu
 Vystava World Press Photo v Perpignanu

Mezinárodní festival fotožurnalistiky Visa Pour l’Image v Perpignanu, vedený Jeanem-Françoisem Leroyem, tak zůstává  jednou z mála bašt, útočišť a nadějí tradiční fotožurnalistiky.  V mnohém se podobá festivalu v Arles - prostředím menšího jihofrancouzského města, které v úvodních festivalových dnech zaplaví tisíce zájemců o fotografii, večerními projekcemi v historickém centru v blízkosti katedrály, výstavami v bývalých klášterech a kostelech. V mnohém se však také liší. Zatímco Arles se snaží prezentovat široké spektrum fotografie, Perpignan zůstává uzavřen v mantinelech klasické fotožurnalistky. Přitahuje hlavně samotné fotoreportéry, pracovníky obrazových agentur a díky tomu, že na festivalové výstavy a projekce  se neplatí vstupné, také početné domácí publikum. Ale galeristé, kurátoři předních muzejních sbírek, sběratelé fotografií a kritici umění se na rozdíl od Arles mezi jeho návštěvníky téměř nevyskytují. Zcela odlišný je i přístup organizátorů k samotné propagaci festivalů – zatímco z Arles rozesílají dávno dopředu desítkám fotografických kritiků ukázky z výstav a podrobné zprávy, ve zcela nevstřícném tiskovém centru v Perpignanu  je téměř nemožné zdarma získat jakýkoliv press print.
21. ročník perpignanského festivalu opět poskytl prostor především fotografiím, ukazujícím boje v Iráku, Afgánistánu nebo Palestině, stále sílící terorismus, bídu a hlad v zemích třetího světa, rasové a náboženské konflikty, život utečenců nebo rozmáhající se vliv narkomafie v Latinské Americe. Zcela na okraji zájmu – kromě současného života v Rusku – zůstala Evropa. Je nesporné, že fotografie z bolavých míst světa jsou potřebné jako nenahraditelné zdroje informací i jako historické dokumenty. Mnozí reportéři při jejich pořizování riskovali své životy, někteří o ně i přišli. V Perpignanu bylo k vidění mnoho výborných fotografií dramatických událostí –  z krvavě potlačených demonstrací na Madagaskaru od Waltera Astrady,  z bratrovražedných bojů v Libanonu od Françoise Demulderové, v Pákistánu od Massima Barrutiho a v Kongu od Dominica Nahra, nebo z epidemie cholery v Zimbabwe od Robina Hammonda.  Ale takových většinou stylově podobných barevných fotografií, navíc jednotně zvětšených do formátu 30 x 40 cm a bez sebemenší invence instalovaných ve stejně velkých hliníkových rámech vedle sebe, bylo tentokrát v Perpignanu až příliš mnoho . Nakonec proto nejsilněji vyznívala díla, která se z tohoto klišé vymykala, především sugestivní černobílé snímky Eugena Richardse, ukazující tragické osudy amerických vojáků, kteří se vrátili domů z Iráku s těžkými zraněními na tělech i duších, sugestivní fotografie Alexandry Avakianové, zobrazující vymývání mozků a propagaci terorismu ve velké části muslimského světa,  cyklus Callie Shellové z Obamovy prezidentské kampaně nebo vizuálně mimořádně silné barevné fotografie Pascala Maitreho o nekonečném násilí a nelidských životních podmínkách v současném Somálsku. Jejich zobecňující záběr i výtvarné kvality se taky nejvíce vymykaly z určité izolace v kontextu současné fotografie, do níž se perpignanský festival dostává pro své zbytečně úzké zaměření a často i politickou tendenčnost (nejhorším příkladem snad byla závěrečná propagandistická projekce snímků izraelského terororu v Gaze od tamních palestinských fotografů bez sebemenší zmínky o teoristických akcích Hamásu). Současná fotožurnalistika přitom nežije v takovém ghettu, jak to bylo vidět v Perpignanu, ale přináší i mnoho děl, která svým akcentem na subjektivitu a originalitu ji posouvají směrem k aktuálním trendům současné tvorby.

                        Vladimír Birgus

Zdroj: Fotograf Č. 14/2009
 


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 10. 03. 2010 | 1671 přečtení |
| Počet komentářů: 210 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |