Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

8GEN

 

8GEN
VÝSTAVA FOFOGRAFIÍ
Trafačka / Kurta Konráda 1 / Praha 9
(9.6. - 29.6.2008)

Téma zrození je velmi privátním a obtížně sdělitelným zážitkem. Přesto mě toto téma několik posledních let atakovalo a fascinován jsem se jím ve své tvorbě zabýval. Na začátku letošního roku jsem proto vyzval sedm autorek (renomovaných fotografek či studentek fotografie), které můj pohled inspirovaly a zároveň byly modely mých snímků, k realizaci výstavy o zázraku i prozaičnosti stvoření člověka. Věřil jsem, že jistá forma přátelské konfrontace/komunikace našich prací bude zajímavá. Jsou prožitky a zkušenosti žen a mužů v něčem spojité, nebo jsou zcela odlišné? Na tyto a podobné otázky se pokouší odpovědět naše expozice. Její název poukazuje (s určitou nadsázkou) na nespočet konotací a významů spojených s fenoménem mateřství, porodu, dětí, rodiny a vztahů…

Veronika Bromová (1966) se tématem zrození zabývá od roku 1992, kdy vytvořila triptych portrétů své těhotné sestry s názvem Rod. K výstavě i svým současným „těhotenským“ autoportrétům uvádí: „V průběhu minulých let jsem si rozšířila pojem, význam a smysl slova rodina: začala jsem používat termín alternativní rodina, do které zahrnuji všechny své blízké. Tato alternativní rodina se pro mne stala i tématem, jež volně zaznamenávám ve svých fotografiích a videích. Uvědomuji si, že jsem vlastně vždy tak trochu hledala náhradní rodinu. Zatím nevím, z jakého důvodu nemám svou vlastní, tím myslím vlastní dítě. Rozhodně to ale nevzdávám, a fotografie, které chci v Trafačce vystavit, se týkají tohoto mého snu. Být těhotná, jaký je to asi pocit? Pokouším se do něj vcítit a jde mi to - díky letošní zimě a pohodě a klidu s novým mužem, s nímž jsem ztloustla o pět kilogramů...“



 

Nadia Rovderová (1971), která pracuje především s prvkem náhody a intuice, představuje soubor Za novorozenýma očima: „Dva krát devět digitálních fotografií - očí mého syna Felixe a dcery Ley - vznikalo po dobu tří měsíců od jejich narození. Období nejranějšího dětství, z kterého si později nic nepamatujeme, je pro nás mystériem, velkou neznámou. Očima, ,okny do duše‘, jsem se pokoušela proniknout do světa, kam později ani my sami nemáme přístup. Snímky jsou ,filtrovány‘ neostrostí velkých detailů, pořízených mobilním telefonem. Hrubá pixelizace očí těchto malých, ale ve své podstatě už definovaných lidských bytostí má zvláštní účinek. Odpoutává nás od anatomicko-analytického poznávání a dává více prostoru k uchopení tušených, skrytých dimenzí lidské duše.“

Slovenská výtvarnice a fotografka Dorota Sadovská (1973) tématem tělesnosti ve své tvorbě poukazuje na komplementární dualitu těla a duše. Výstavy se účastní „haptickou“ sérií zaměřenou na autodeformaci svého těla s názvem Skinning a ,,koláží“ Odkazy zrkadlu, o níž píše: ,,Už od puberty je skoro každá žena naučená nahmatať si pred zrkadlom svoju kožu na bruchu a povzdychnúť si: ,ako som pribrala!‘ Skladaním fotografií ženských faldov do girlánd a iných útvarov sa snažím ironizovať túto stále prítomnú a nielen ženskú tému.“

Výstavy se účastní také studentky Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Radka Doležalová-Pavlíková (1979) prezentuje ironicky vybudovaný soubor Autošpehýrka, kde formou kukátkového zobrazení cituje vzkazy všem otcům-manželům slovy sestavenými z dětské stavebnice (Ne fotbal v TV) nebo z vlasů v umyvadle napsanou prosbou (Pohlaď mě). Své práce osobitě glosuje: „Vyfotografované povzdechnutí. Možná to nestojí za rozvod, ale někdo by asi měl tyto obrazy slyšet.“

Markéta Dlouhá-Márová (1978) přistupuje k tématu dvěma rozdílnými způsoby. Ilustrace Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho, kde byl modelem její syn Matouš, doplňuje sociologicky orientovaným souborem, v němž jej, tentokrát dokumentárně, fotografuje ve všech jeho různorodých rodinách: „Po rozvodu a novém sňatku je svět vztahů mého syna Matouše velmi pestrý: má několik vlastních i nevlastních dědů, babiček, otců a sester, a dokonce i mnoho nových pejsků… V jeho tváři a postojích na těchto společných fotografiích se zračí nejen vztah, který k nim chová, ale možná vyjadřuje i to, jací ve skutečnosti jsou...“ 
 
Autoportréty studentky ITF Julie Štybnarové (1976) se odehrávají ve třech časových rovinách: autorka formou triptychů zobrazuje samu sebe v období před těhotenstvím, těhotnou, a nakonec i s narozeným dítětem. „Řecký filozof Herakleitos prohlásil : ,Nikdy nevstoupíš do téže řeky.‘ Autoportréty, které jsem vytvářela v delším časovém odstupu vždy na stejných místech, sledují, do jaké míry může čas proměňovat člověka vnitřně i z vnějšku, ale i prostředí, které jej obklopuje. Současně se pokoušejí ukázat, že uvnitř nás zůstává něco nadčasového, neměnného, tak jako v krajině, domě důvěrně známém, do kterého se vracíme. ,Voda je v řece stále jiná, a přece řeka stále táž‘... Podobným způsobem jsem přistupovala i k výrazně barevným kompozicím svého měnícího se těla.“ 

Poslední ze studentek ITF je Jitka Teubalová (1975), která se věnuje stylizovanému portrétu a autoportrétu. Často používá převleky či kostýmy, jež jsou podle ní součástí masky, kterou si nasazujeme, ať už v reálném nebo fiktivním světě fotografie. Portrétní soubor s názvem Ona, inspirovaný svatými obrázky a lidovými hracími kartami z Argentiny, doprovází meditativním textem: „Je všude mezi námi. Pokaždé jiná, a přesto je to Ona…“

Závěrem ještě úvaha o mé vlastní práci:

„Na přelomu tisíciletí moje rodina zanikla a já jsem pro mne frustrující prázdnotu začal podvědomě vyplňovat fotografiemi. Cyklus Černé corpusy z jara 2001, který zobrazoval (tehdy ještě fungující) rodinu mé těhotné dcery Markéty, byl jakýmsi předznamenáním tohoto zlomového bodu. Od té doby se téma vznikajícího života, provázeného očekáváním a nadějí, pro mě stalo tématem dominantním, i když v něm od samého počátku byly reflektovány i všechny omyly a komplikace, které bývají jeho součástí (i moje dcera se později, po narození Matouše rozvedla). I všechny moje další fotografie, například „vodní“ portrét Veroniky s imaginárním dítětem, malého Felixe či těhotné Julie, jsou o neustálém hledání vnitřní rovnováhy…“

Pavel Mára
(Praha, 8.května 2008)


| Autor: Pavel Mára | Vydáno dne 16. 06. 2008 | 2504 přečtení |
| Počet komentářů: 267 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |