Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

A nyní v akci: Vídeň, léta 60.

Günter Brus, Action “Anna“ with Anna Brus, 1964, apartment Muehl, Vídeň/Vienna,

© Photo: Siegfried Klein - Khasaq

Na Rakousko se většina Čechů dívá jako na zemičku ne nepodobnou té naší. Zdánlivě nás dělí jen nepodstatné rozdíly. Máme společnou minulost – až na to, že Rakušané jsou na ní hrdí a my tvrdíme, že jsme celých 300 let trpěli. Oni mají vyšší hory a širší řeky, my zas nesrovnatelně větší důvěru v jádro jako zdroj elektřiny. Korupce bují na obou straných hranice v podobné míře, z talíře jídáme podobné pokrmy, zapíjíme je vlastně identickými nápoji.

 

„Umění, které neboří hranice, není umění v pravém slova smyslu, ale pouhá dekorace,“ tvrdí rakouský galerista Julius Hummel. Samoúčelnou dekorativností trpí větší část současné tvorby, která se příliš neobrací k divákovi, ale je formou introvertního vyjádření osobních pocitů autora bez potřeby vyvolávat reakce publika. Jak z toho ven?

 

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

amor-psyche

Hermann Nitsch, 5. Action, 1964, Muehlův pokoj/Apartment Muehl, Vídeň/Vienna

© Photo: Siegfried Klein - Khasaq

actionphoto

Zdá se, že Česko i Rakousko žijí svou provinční středoevropskou nudou a máloco je dokáže vytrhnout z atmosféry klidu a nohou v teple. Během divokých 60. let se však v podalpské republice zrodil tvůrčí směr, který vzbuzuje kontroverze ještě po padesáti letech. Byl tzv. vídeňský akcionismus snahou o povýšení úchylnosti na úroveň umění, jednalo se o primitivní pokus provokovat nebo je za orgiemi plnými krve, násili a sexuality něco víc?

 

Nedávná výstava v pražském DOXu, která českému publiku připomněla vídeňské akcionisty, vyvolala rozporuplné reakce jak mezi návštěvníky, tak v médiích. Směs úleku a pobouření se vznášela nad výstavním sálem a jak červená nit se táhne mezi snímky zachycujícími drsné sadomasochistické orgie, lemtání krve, křižování a hrátky s kusy zvířecího masa.

 

Vídeňští akcionisté nebyly nějakou organizovanou skupinou či hnutím. Jednalo se o souborné označení umělců, kteří se shlédli ve svérázné formě násilného akčního “řádění”, prazvláštních událostí připomínajících pohanské náboženské rituály. Protože se touto činností tvůrci jako Otto Muehl, Hermann Nitsch, Rudolf Schwarzkogler a Günter Brus dotýkali hranic obecného vkusu, přijatelnosti veřejné prezentace různých jevů a činů, dostávali se do sporu jak s většinovou společností, tak občas i se zákonem. Soudobý tisk v případě akcionistů hovořil o úchylné pornografické zvrácenosti. Umělci používali lidská těla jako plátna, která sadomasochisticky pokrývali zvířecí krví či vnitřnostmi. Soustředili se na perverzní libida, body art či sebepoškozování.

 

Je otázka, jestli se v dnešní době (de)formované photoshopem, PR a online propagandou dokážeme do tohoto způsobu tvorby vcítit bez toho, abychom v záznamech z akcí automaticky nehledali “vrtění psem” zaměřené na vyvolání prvoplánového mediálního šoku. Jmenovaní akcionisté se bouřili proti stojatým vodám, uhlazené a přitom pokrytecké společnosti, revoltovali proti tradičnímu modelu vnímání rodiny či náboženství, který však fungoval jen na oko. Jejich cílem nebyla provokace jako taková, nebyla to snaha o pouhé sebezviditelnění, o chutnou návnadu pro bulvár, který s lačností hltá každý nový skandál.

 

Akcionistům šlo o samotmou akci, která měla tlačit tzv. spořádaného občana k potřebě pokládat si otázky k potlačovaným tělesným tužbám, chtíči, pravěkým zákoutím našich myslí, společenským tabu a šamanskému vytržení ze zajetých kolejí. Tato témata bylo zvykem jen šeptat a případně si jimi listovat v osahaných sešitcích schovaných kdesi v dvojitém dnu šuplete pracovního stolu. Nyní byly vykřičeny tak nahlas, jak to jen bylo možné. Umění v tuto chvíli působilo jako léčba šokem, teplá a studená sprcha pro ty, kteří se ještě před chvilkou považovali za normální. Umění bylo účinným katalizátorem společenské sebereflexe a změny, kdy snad každý divák po konfrontaci se záznamy z akcí musel k tomuto jevu hledat postoj. Ti jednodušší použili některou z naučených šablon, přemýšlivější dovolili svému já najít osobní vztah k těmto událostem.

 

Je nepochybné, že společnost se od 60. let minulého století významně proměnila. Ta česká i ta rakouská. Změnil se pohled na roli umění ve společnosti i na otázku různých tabu. A překvapivě – přestože je dnes krev, násilí, sex či smrt obsahem každé televizní zpravodajské relace, pohled na řádění vídeňských akcionistů je stále těžko přijatelný.

 

Česká společnost je podivná. Mluví o sobě v tom smyslu, že je maximálně svobodná a přitom se ona svoboda projevuje převážně jen tam, kde to našemu člověku usnadňuje život. Toleruje mimomanželské pletky u souseda i u předsedy vlády, mužskou nevěru dokonce vnímá jako projev chlapské síly, neřeší dramatickou rozvodovost, a přitom jedním dechem mluví o rodině jako o hlavní životní hodnotě. Užívá si vlastního osvobození od náboženství, ale když přijdou vánoce, sejdou se všichni zapřísáhlí ateisté u jesliček a při zpěvu koled ukápne nejedna slza dojetí. Jsme obaleni slupkou společenských konvencí, ale uvnitř nás se děje bůh ví co.

 

Dost možná že všichni potřebujeme ty tři umělecké facky, která nám – slovy klasika – chybí do řádné výchovy. Najde se v českém prostředí umělec, který by chtěl svou tvorbou probudit místní společnost z myšlenkového spánku? A jak by to vlastně měl udělat? Akcionistické rituály již ve světě patří ke klasice vystavované ve stálých expozicích prestižních galerií, krvavá akce už je v podstatě každovečerním programem většiny televizí v prémiovém vysílacím čase. Jakým šokem probudit v měšťácké střední třídě potřebu odpovědí na otázky, na které by se tito lidé bez umělců nikdy neodvážili pomyslet? Nevím, ale budu s napětím čekat, jestli na to někdo přijde.

Autor: Petr Vilgus

Zdroj:  časopis FOTO - http://www.casopis-foto.cz , http://www.facebook.com/casopisfoto"


| Autor: Vilgus | Vydáno dne 02. 04. 2013 | 1127 přečtení |
| Počet komentářů: 1549 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |