Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Česká fotografie se dostává z temnoty

 

Shiseido Gallery na Ginze v Tokiu, foto Ivan Pinkava

Darkness for Light – Czech Photography Today, Tokio, Shiseido Gallery, 19. 6. – 8. 8. 2010. Vystavující: Vladimír Birgus, Michal Macků, Václav Jirásek, Antonín Kratochvíl, Dita Pepe, Ivan Pinkava, Rudo Prekop, Tono Stano, Jindřich Štreit, Tereza Vlčková. Japonsko – anglický katalog,  úvod Helena Koenigsmarková,  texty Vladimír Birgus a Kotaro Iizawa. 104 stran.
Výstava Darkness for Light – Czech Photography Today pro mne byla skutečným překvapením, nebojím se to přiznat. Překvapila mne natolik, že ačkoli jsem měl v úmyslu napsat o ní minulý týden hned po její návštěvě, nakonec jsem se přeci jen rozhodl, dopřát svým myšlenkám trochu času, aby se mi v hlavě poněkud srovnaly, než se pokusím o její objektivní zhodnocení. S vědomím rizika, že budu nařčen z toho, že jsem se nechal unášet city, musím konstatovat, že je to pravděpodobně nejlepší skupinová výstava fotografií, kterou jsem letos shlédl, a pakliže nevíte o české fotografii zhola nic (což je právě můj případ), má přehlídka v Shiseido Gallery přímo v centru hlavní tokijské třídy Ginza šanci vás osvítit.
 



 

 Fotografie Terezy Vlčkové, Ivana Pinkavy a Dity Pepe
 Jindřich Štreit, Bruntál, 2005
 Fotografie Jindřicha Štreita, Terezy Vlčkové, Dity Pepe a Vladimíra Birguse v Shiseido Gallery v Tokiu

 Ačkoli vlastně existuje jeden český fotograf, jehož práce jsem znal již před návštěvou výstavy Darkness — samotář a umělecký outsider Miroslav Tichý, jehož podomácku vyrobené fotoaparáty a voyeuristické snímky z ulic pro mne nebyly tím nejlepším začátkem pro seznámení. Tichý s celým svým podivínstvím zde však zastoupen není. Divákovi je místo toho nabídnuta široká škála děl, od dokumentů po fotografie s erotickým nádechem, prací s významnou dávkou avantgardních prvků, díky nimž si uvědomuji, že bych měl svůj seznam oblíbených umělců rozšířit o nová jména. Je zde zastoupeno deset fotografů, tedy podstatně více, než o kolika bych se chtěl zmínit v tomto jediném článku. Budu se zde tak věnovat pouze těm, kteří mne ohromili:
 Ve své sérii „Two“ Tereza Vlčková vedle portrétů skutečných dvojčat „naklonovala“ fotografie dětí, kdy bylo vždy totéž dítě fotografováno na dvou sousedních místech proti stejnému pozadí — tedy stojící v podstatě vedle sebe samotného — a obrázky byly poskládány z několika snímků, takže se před námi objevují na jediném záběru zcela totožná jednovaječná dvojčata, přičemž není jasné, která jsou skutečná a která vytvořená v počítači. Pohled na dvojčata je sice vždy svým způsobem něčím neobvyklým, ale zde se nevyhnete pocitu něčeho nepřirozeného. Snímky jsou pořizovány v plenéru, práce působí pohádkovým dojmem a člověk má pocit, že dva okamžiky v životě jedné a též osoby mohou ve skutečnosti patřit dvěma naprosto odlišným lidem. A k bizarnosti této situace přispívá panenkoidní dokonalost děvčátek, která si Vlčková vybrala jako objekty svých obrazů.
 Michal Macků vytvořil řadu fotografií za použití techniky, která mu dovoluje v průběhu vyvolávání manipulovat s negativem, čímž dosahuje efektu, že jeho postavy vypadají, jakoby se trhaly na kusy, nebo dovolí témuž obrazu, aby se objevoval znovu a znovu v lehce pozměněné podobě. Tyto snímky mají v sobě víc než pouhou rafinovanost; jsou silné a nabité pohybem.
 Rovněž velmi silným dojmem působí ateliérové práce s modely, jejichž autorem je Tono Stano. Mou jedinou malou výhradou vůči Stanovým pracím je, že jde zkrátka více méně o díla do knihy tuctových erotických fotografií. Přesto přese všechno zde v žádném případě nejde o běžné erotické fotografie. Stanovi se daří tvořit obrazy, v nichž využívá postojů těl a stínů tak, že nepřipomínají nic z toho, co jste kdy viděli. Jde o skutečně nádherné obrazy. Navíc ty, které jsou vystavovány zde, jsou poměrně cudné.
 Protikladem Stanova výsostně maskulinního přístupu je dílo Dity Pepe. V jejím cyklu „Autoportréty s muži“ pózuje sama autorka s různými muži na inscenovaných fotografiích, na nichž ona sama vstupuje do jejich životů a jejich prostředí, oblečená a pózující tak, jakoby zobrazovaný život byl jejím vlastním. Divák si tak pomalu uvědomuje, že nejen že fotografka používá muže a jejich životy jako rekvizity, nýbrž že i my nevědomky začínáme hodnotit její „vztah“ k těmto náhodným mužům, bez ohledu na to, že ve skutečnosti mezi nimi žádný vztah není. Co to znamená pózovat „s“ mužem? A kdo ten snímek vlastně pořídil, když se tu fotograf vydává za někoho jiného? Fotografce Cindy Sherman už v Pepe vyrostla silná konkurence.
 Vystavované práce Ivana Pinkavy, bez ohledu na to, že pro mne byly určitým zklamáním, jsou báječné. Většina jeho snímků představených na této výstavě jsou zátiší a studie, které, ačkoli bohaté a krásné díky sporým detailům, nepatří ke zvlášť reprezentativním zástupcům Pinkavovy tvorby. Jedinou jeho typičtější fotografii návštěvník spatří, teprve když v galerii sestupuje dolů se schodů. Pinkava je znám především díky své práci s lidským tělem a zakomponování do svých děl určitých klasických póz, obrazů a postav. Ovšem jeho modely jsou často androgynní, nesnadno čitelné nebo vyobrazené s jistou nadsázkou. Na výstavě, která svým způsobem představuje cosi jako „největší hity“ české fotografie, je absence jeho odlišných prací, zaměřených na lidské objekty, poněkud překvapující.
 Rudo Prekop se věnuje práci v ateliéru, kde komponuje lidské postavy a nalezené objekty osvětlené silným zadním světlem, díky čemu vznikají výrazné siluety a stínohra. Jeho práce obsahují jistou atmosféru surreálna a úmyslnou nedokonalost. Přeje si, abychom celou iluzi prohlédli, ale hlavně, abychom si zapamatovali to světlo.
 A nakonec je tu Vladimír Birgus, jehož práce se mi zpočátku nelíbily. Nesnášel jsem jeho bombastické, nepřirozené barvy. Ale čím déle jsem setrvával na výstavě, tím více jsem měl nutkání, abych se k nim vracel. Birgusovy snímky z nejrůznějších banálních veřejných prostranství v mnoha zcela odlišných městech mne nepřestávaly uchvacovat, až jsem si konečně uvědomil proč: podařilo se mu skvěle zachytit prostor, aniž se zaměřil na přítomné lidi. Na každém snímku je několik kolemjdoucích, ovšem žádný z nich nevypadá jako ústřední bod. Každý z nich působí v kontextu daného obrazu naprosto nedůležitě, bez jakékoli souvislosti, zcela nahodile. A zářivé barvy dávají vyniknout chodníku, schodům, městským náměstím. Jsou to fotografie míst, nemající obdoby, pozoruhodně jedinečné. A možná je tomu tak díky ironii nebo ozvláštnění, protože Birgusova dřívější tvorba se zabývala právě pocity odcizení ve městě. Tyto práce jsou takřka meditativní.
 Navíc je třeba zdůraznit skvělé uspořádání výstavy, s typičtějšími pracemi v dokumentaristickém duchu od Jindřicha Štreita a Antonína Kratochvíla hned u vstupu do galerie, pak se přechází ke konceptuálnějším dílům v zadních prostorách galerie, a dále k větším a spíše ateliérovým pracím napravo v prostoru za zdí. Člověk tu má takřka pocit, jakoby se pohyboval logicky skrz různé povahy tvůrců a jejich přístupy, aniž by nutně potřeboval vědět, kde je začátek a kde konec. Krouží tak místo toho zpátky na začátek, o to bohatší o zážitky.
   Owen Schaefer
   (převzato z Tokyo Weekender č. 27/2010, přeložila Marzia Paton)
.


| Autor: * redakce * | Vydáno dne 31. 08. 2010 | 1585 přečtení |
| Počet komentářů: 553 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |