Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Co o sobě běžně neříkáme
Jiří David, z cyklu Zdena, II, 1995-2012

Vnitřní okruh v současné české fotografii, Praha, Galerie hl. m. Prahy – Městská knihovna,

15. 5. – 18. 8. 2013 – Bratislava, Mesiac fotografie, Dom umenia, 5. 11. – 1. 12, 2013 – Olomouc, Muzeum umění Olomouc, 15. 5. – 14. 9. 2014

 

 

        Výstava Vnitřní okruh v současné české fotografii svým časovým vymezením na tvorbu vzniklou po roce 2000 volně navazuje na Birgusovu a Mlčochovu expozici Česká fotografie 20. století, uvedenou před osmi roky v Praze a před čtyřmi roky v Bonnu. Její kurátor Vladimír Birgus se tentokrát zaměřil na prezentaci fotografií českých autorů, které zachycují intimní svět okolo autora, rodinu či autoreflexi.



 

 

 

 

Michaela Čejková, Bez názvu
Vendula Knopová, Z cyklu Tři

Mnozí z nás máme fotoaparát aparát – či spíše fotomobil - při sobě. Zvolna si vytváříme návyk, že místo psaných poznámek si děláme záznamy obrazové. Zakládáme tradici, že každé nic v našem životě zachycujeme a obratem sdílíme. Postupně si zvykáme na tuto invazi záznamové techniky do nejosobnějších zákoutí našich životů, přičemž někteří přirozeně hledají cesty, jak tuto změnu v chápání hranic “intimní” a “veřejné” využít k umělecké tvorbě. A když už padla tato tabu, řada fotografů se rozhodla pracovat s tématem intimity nikoliv jen na drobný čip umístěný za nevelkou čočkou v telefonu, ale přistoupila k němu s profesionální fotografickou i postprodukční technikou.

          Intimní pohled do života autora nepatří v českém prostředí k běžným tvůrčím postupům. Existují samozřejmě výjimky z minulosti – ať už se jedná o Tmejův válečný soubor popisující duševní prázdnotu totálního nasazení ve Vratislavi, Lukasův osobní příběh o jeho emigraci přes Jugoslávii na Západ nebo téměř celoživotní fotodokumentaci všeho a všech okolo Bohdana Holomíčka. Celkově však česká fotografie ještě donedávna ctila v minulosti definované hranice mezi vnitřním a vnějším okruhem každého člověka. Hranice mezi tím, které zážitky jsou čistě jen moje a které se odehrávají pro veřejnost a s veřejností.

          Výstava Vnitřní okruh představuje tuzemskému divákovi pohled na svět, který v zahraniční dávno zdomácněl. Američtí, západoevropští či japonští autoři jako Nan Goldin, Larry Clark, Wolfgang Tillmans, Anders Petersen nebo Nobuyashi Araki už dlouho ve svých fotografiích představují nejintimnější chvíle samotného autora, sebereflexe, nejbližší okolí, rodinu, partnery, přátele a věci. Leckdo toto v minulosti chápal jako projev exhibicionismu nebo jako příliš introvertní téma zahleděné do sebe sama, bez obsahu, který by mohl oslovit někoho jiného než autora a jeho blízké. Mezi částí domácích umělců a návštěvníků galerií je tato tvorba takto vnímána dodnes. Mnozí diváci při pohledu na zde vystavená díla reagují slovy “co je na tom uměleckého, vždyť sám mám takových momentek v archivu gigabajty”.

 

Intimní, ale ne nahodilé

Všichni prezentovaní autoři – přičemž zde najdeme jak respektované a prověřené osobnosti, jako Ivana Pinkavu, Milenu Dopitovou, Jiřího Davida, Mílu Prestovou, Pavla Máru, Jiřího Hankeho, Zdeňka Lhotáka, Václava Podestáta či Lenku Klodovou, tak čerstvé absolventy výtvarných škol – jsou zde představeni jednak fotografiemi či projekcemi složenými z fotografií, jednak vlastními texty, které vystavená díla vysvětlují a komentují. Považuji to za velmi důležitý krok, protože řada snímků potřebuje k pochopení obsahu znát souvislosti. Většina autorů se snaží v textu svou tvorbu vysvětlit, v některých případech však autor využil této možnosti a diváka naopak textem mystifikuje (jako příklad může sloužit Jarmil od Jakuba Jurdiče nebo portréty fiktivního bratra z Kanady od Radka Brousila).

 

          S pokračujícím zpřístupňováním tvorby a sdílení fotografií prakticky pro každého (jak díky dostupnosti techniky, tak zejména kvůli minimální či nulové ceně za snímek) roste význam role arbitra, který z milionů fotek vybere díla splňující definici "výstavní umělecká fotografie". Rozdíl mezi galerií na Facebooku a výstavou Vnitřní okruh stojí zejména na osobě kurátora. Zatímco na sociálních sítích člověk potkává stovky snímků denně bez jakékoliv odborné editace, Vladimír Birgus díky svým zkušenostem a odbornosti dokázal oddělit zbytné od neobyčejného, prázdné od emočně plného.

 

          Na výstavě Vnitřní okruh však nejsou prezentovány jen snímky deníkového charakteru pořízené fotomobilem. Jsou tu, ale nepředstavují ani náhodou většinu. Do klasické šablony deníkového fotografa zapadá tvorba Tomáše Třeštíka z let 2002–2012, který je zde prezentován surově barevnými snímky s automaticky vypáleným datem v rohu každého záběru. Chvíle potěšení zde střídají momenty prázdnoty, deprese či násilí. Přestože se jedná o záběry striktně popisující tady a teď, naše osobní zkušenost dokáže do fotografií promítnout příběh jako jednu z možných dějových linek a po chvilce nám pomohou pochopit i osobnost autora jako takového. V Třeštíkově sousedství jsou prezentovány snímky mimořádně zajímavé osobnosti české fotografie Libuše Jarcovjákové. Ta se rozhodla starat o svou nemocnou matku a přes dva roky mobilem dokumentovala jejich soužití. Zaznamenávala jak povrch – zlepšování a opětné zhoršování stavu starého člověka po mrtvici – tak vývoj jejich vzájemného vztahu. Poslední snímek pořídila v předvečer smrti maminky.

          Tereza Kabůrková fotografuje místa, na kterých chvíli před expozicí prožila intimní styk. Nejedná se však o lascivní hledání bulvární senzace, ale o zkoumavé velkoformátové záběry vlastního těla a prostředí. Jak uvádí v doprovodném textu, snažila se hledat tělesnost a z ostychu ve vztahu k jiným modelům se rozhodla dokumentovat sama sebe. Barbora Kuklíková je na výstavě zastoupena souborem, kterým ilustruje první rok svého mateřství a její nonverbální dialog s vlastním dítětem. Jedná se o tichou komunikaci mezi čtyřmi zdmi bytu, která je však snadno srozumitelná a naštěstí nikoliv kýčovitá.

          Dita Pepe, která už patří ke stálicím české fotografie, zde vystavuje svůj klasický soubor Autoportréty s rodinami. V něm zasazuje sama sebe do různých prostředí od romské osady po zbohatlickou vilu, od víkendové chatičky po panelákový byt. Na každém snímku, který je vždy technicky i obrazově precizní, stylizuje sebe do daného prostředí a k danému partnerovi. Dokazuje tak, že člověk je tvor tvárný a že křižovatky v našich životech nás dokáží poslat na nejrůznější cesty. Stačilo málo a Dita Pepe mohla místo tvůrčí činnosti a výuky na vysoké škole přežívat jako zelená vdova v předměstském domku s mužem, který nikdy nemá na nic čas, mohla být matkou šesti dětí v chudinské kolonii nebo mohla žít standardní život zaměstnance, účetní, pokladní, městské policistky...

          Tématu skutečnost versus fikce se věnují i Barbora a Radim Žůrkovi. Na zde představených trojportrétech z roku 2007 je vždy zachycena ženská část této tvůrčí a manželské dvojice, dále různí muži a uprostřed imaginární dítě vzniklé počítačovým propojením tváří jeho “rodičů”. Opět i zde se divák má možnost zamyslet nad tím, kolik existuje variant budoucnosti a jak snadno lze změnit zdánlivě jasnou životní dráhu.

          Příkladem prací, kde je autor spíše editorem než skutečným fotografem, je soubor Daniela Poláčka WEBsad FACES z roku 2012. Autor se stal virtuálním lovcem tváří na internetu, kde nepozorovaně zachycoval obličeje osamocených lidí hledajících společnost na videochatech. Vytvořil portrétní soubor, který ilustruje na veřejnosti skrytou stranu lidské existence, skutečný vnitřní okruh, který zachytí jen ten, kdo s danými lidmi sdílí aspoň na čas jejich svérázný životní styl u počítače s kamerou.

Výstava Vnitřní okruh je pozoruhodná nejen svým obsahem, ale i formou prezentace. Kurátor ve spolupráci s architektem Emilem Zavadilem a grafikem Vladimírem Vimrem samozřejmě měli možnost představit stovky autorů ve stylu salonu, kde by bez ladu a skladu visely tisíce intimit bez vzájemné vazby. Autoři však odolali lákadlu “google-kurátorství” a poskytli každému fotografovi dostatečně reprezentativní prostor pro prezentaci formou převážně rozměrných zvětšenin. Téměř každý autor má svou stěnu nebo samostatnou místnost, kde se nemusí tísnit a bojovat o světlo na slunci s jinými. Může zde mluvit sám za sebe, nikoliv vést nečekaný dialog s fotografiemi, které náhodně vyšly jako jejich sousedé.

 

Zvětšeniny jsou v souladu s aktuálními světovými trendy převážně rámované jako klasický obraz, část exponátů je ve formě náročnějších prostorových instalací (například cyklus intimních záběrů vlastní manželky od Jiřího Davida, soubor fiktivních rodinných portrétů z husákovské éry od Anny Gutové s Gabrielem Fragnerem či soubor Moji nejbližší od Jiřího Šiguta), výjimečně i jako videoprojekce (například vzájemné portréty autorské i partnerské dvojice Aleksandra Vajd a Hynek Alt) nebo lightboxy (soubor Opravdu? od Lenky Klodové). Některé panely a stěny invenčně využívají barev, což celkové vyznění výstavy dále podtrhuje.

 

        V projektu Vnitřní okruh Vladimír Birgus opustil bezpečí tradičních retrospektiv a historických přehlídek a pokusil se o výstavu založenou na řekněme spekulativním obsahu. Jednak kvůli tomu, že vystavený typ fotografií mnozí diváci ještě za umění nepovažují, jednak z jednoduché příčiny – totiž že autoři z posledních třinácti let (často nedávní absolventi škol) ještě nejsou dostatečně prověřeni časem. To klade na kurátora mimořádné nároky a je zde riziko, že šlápne vedle. Jsem však přesvědčen, že Birgus zde odvedl dobrou a užitečnou práci bez přešlapů.

 

           Bylo by skvělé, kdyby aktuální výstava v Městské knihovně v Praze odstartovala debatu na téma intimita ve fotografii mezi odbornou i laickou veřejností. Bylo by výborné, kdyby výstavu ve velkém počtu navštívili studenti uměleckých škol – ne aby zde prezentovaný styl slepě kopírovali, ale aby obohatili vlastní portfolio známých žánrů a stylů a aby překonali zbytečnou polaritu klasické fotografie a výtvarného umění využívajícího fotografické médium, které u nás tak zbytečně polarizuje uměleckou scénu. A bylo by báječné, pokud by výstava Vnitřní okruh byla impulzem, díky kterému se nemalá část domácích amatérských i profesionálních fotografů přestane utápět v jistotě technik a postupů z minulého století, ale pokusí se přeorientovat na ryze současný pohled na svět okolo nás. Na pohled, který možná není příliš líbivý, který je však hluboce autentický.

            K výstavě vyšel obsáhlý česko-anglický katalog o 192 stranách, jehož součástí jsou fotografie a texty všech vystavených autorů. Vydal jej KANT  ve spolupráci s Galerií hl. m. Prahy.

 

 

                                                         Petr Vilgus

                                                         (zástupce šéfredaktora časopisu FOTO)

 

 

                                                                


| Autor: Vilgus | Vydáno dne 11. 07. 2013 | 985 přečtení |
| Počet komentářů: 982 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |