Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie v Brně, Praze a Oxfordu

 

Dušan Kochol, z cyklu An Eye of Providence, 2009
 

Brno, Divadlo Reduta – Národní divadlo Brno, 1. 4. – 2. 5.; Praha, Galerie GAMU, 4. 5. – 11. 6.; Oxford, University of Oxford, Linacre College, 19. 5. - 20. 6. 2010.

Jaká byla česká fotografie před 20 lety? V Československu naplňovala krátce po listopadu 1989 hlavně hlad po domácích reportérských aktualitách a po světě se mohla (vlivem probuzeného zájmu o stav věcí za železnou oponou) „vyhřívat“ s nejrůznějšími nápady. Převládala inscenovaná fotografie, která však měla svůj zenit již za sebou. V prvním plánu úvah se médium té doby jeví – technicky vzato – celkem odlišné od stavu dnešního. Většina printů mohla být tehdy černobílá, některé s náročnými rukodílnými a řemeslně složitými zásahy do pozitivu či negativu. Všechny vzniklé analogovou cestou (první verze Adobe Photoshopu (1.0) vyšla rovněž před 20 lety pro Mac OS, ale praktické využití ve volné tvorbě se u nás projeví s mnohaletým skluzem). Jiné byly také skromné realizace, adjustace a instalace. Jediná možnost vysokoškolského studia fotografie byla ukotvena na pražské FAMU, od roku 1975 samostatně.
 Vznik Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě (zkráceně ITF) znamenal – bez přehánění – důležitý impulz pro uchazeče, kteří v předchozí politické periodě neměli nejmenší šanci se vtěsnat do uzoučkého výběru několika posluchačů katedry fotografie FAMU. ITF se otevřel do regionů, stala se místem setkávání a komunikace fotografů z celé republiky. Postupem času přerostl (také díky své strategické poloze na hranicích mezi Českou republikou, Polskem a Slovenskem) do významné části středoevropského prostoru. V současnosti zde studuje kolem 200 posluchačů bakalářského, magisterského i doktorandského programu (je největším z českých vysokoškolských pracovišť se samostatnou výukou fotografie). Přes tento, pro české umělecké školy rozhodně neobvyklý status může být do bakalářského programu po dvoukolových přijímacích zkouškách přijat zhruba každý devátý zájemce.



 

 

 

Vernisáž výstavy Dvacátý rok ITF v Galerii AMU v Praze, foto Imrich Veber
Prof. Jindřich Štreit, rektor AMU doc. Ivo Mathé, vedoucí ITF prof. Vladimír Birgus,rektor SU doc. Rudolf Žáček a vedoucí galerie AMU MgA. Michael Čtveráček
Martin Wágner, Z cyklu Na východ od ráje, Ganina Jama, Ural
Část výstavy, foto Imrich Veber

Bára Prášilová, Bez názvu, 2009

 
 Pavel Maria Smejkal, Z cyklu Fatespaces, Berlín, květen 1945
Část výstavy v Brně, foto Václav Podestát
Projekce na výstavě v Brně
Pedagogové ITF Mgr. Václav Podestát, doc.Pavel Mára, BcA. Karel Poneš a doc. Aleš Kuneš na vernisáži. Foto Imrich Veber

Samotný název výstavy Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě pouze konstatuje skutečnost. Expozice se neobrací k výrazným absolventům – to ostatně přinesla rozsáhlá výstava Absolventi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě 1991 – 2006 v Domě umění v Opavě (2006, viz At. č. 9/06). Kurátor Vladimír Birgus nyní záměrně nevolil pro nově postavený celek historickou reminiscenci, v rozsáhlém výběru převládají aktuální práce z letošního nebo loňského roku. Expozice nevymezuje a ani nepreferuje určitou část hlavního proudu, ale snaží se o otevřenost k souběžným (a momentálně třeba i okrajovým) impulzům. Samozřejmě se nevyhýbá známým jménům, které v posledních letech získaly prestižní české i evropské ceny. Po zlomu milénia (zdá se) vyrostla nová generace, s jistotou se pohybující po evropských centrech, tvořící nebo studující souběžně v zahraničí, jež snese srovnání s mezinárodní mladou scénou hlavně díky nové schopnosti se bezpečně orientovat a uplatnit.
 Bára Prášilová, Dušan Kochol, Andrej Balco, Tereza Vlčková, Barbora a Radim Žůrkovi, Jaroslav Kocián... Už v tomto výčtu, odborné veřejnosti většinou známém, sledujeme různé přístupy fotografů od tradičních žánrů přes inspirace v módní fotografii až k inscenované a konceptuální tvorbě. Postupně vrstvenou práci těchto autorů můžeme sledovat ve veřejném prostoru už řadu let. Subjektivně si nyní nejvíce cením vtipných (a úplně nových) transmutací světa módy Báry Prášilové, nikoliv proto, že letos získala cenu Czech Grand Design, ale jako diváka mne vskutku baví její inteligentní schopnost vymýšlet neobvykle svěží a vždy znovu jiné světy. Její „designovou“ spolupráci na retro stylu souboru Yes, It Happened z prostředí fanoušků automobilových veteránů přiznává i další z vystavujících, Matěj Třešnák. Druhým překvapením byly pro mne nové práce Jaroslava Kociána v tradičním žánru fotografického portrétu. Stejně jako u Prášilové lze sledovat jeho autorský posun od syrových podobenek nevyzpytatelných „spratků“ z odlidštěných sídlišť, upomínajících na věcnost legend Stuttgarter Schule ke zvláštní poetice inscenovaných scén, jež nemají nic společného s antikvariátem českého inscenovaného portrétu minulých dekád. Výstavní prostor brněnské Reduty má tři členěná patra, ale přesto bylo nutné množství vybraných prací přesunout do 20minutové projekce. Ačkoliv je v rozsahu textu nemožné zmínit více vystavujících, pro mne (jako diváka, čtenáře i kritika) existuje na konci věty jedna zapovězená formulka a tou je: „(...)A DALŠÍ“ . Zvyšuje samozřejmě nezpochybnitelnost „důležitého“, ale nedává nám nahlédnout do neznámého prostoru „dalších“. Proto se v textu dále soustředím do oblasti, kterou zběžná denní kritika posunula k mlhavosti.
 Výraznou autorkou je v tomto ohledu Anna Gutová. Ztracená místa v drasticky vymezené černobílé škále, reálné, ale těžko pochopitelné situace z mihotavých záblesků snů či horečnaté poznámky Edwarda Westona z Nového Mexika – to vše (a mnohé další) koncentrované v čirém a vyváženém prostoru instalace. Fotografka má za sebou rovněž ocenění v rámci soutěže Frame. Cyklus Syntetic (2009) Jana Mahra je pro mne charakterizující ukázkou promyšlené strategie minimalistických zátiší, jež překračují formalistickou bezobsažnost. Před dvěma roky v pražské Galerii Velryba zaujal svým předchozím souborem Soft – odlišným od jakýchkoliv soudobých fotografických trendů (pěstovaných někdy i v rámci této „podkavárenské“ galerie). K zátiší se obracejí i loňské práce Evy Linhartové. Jako protiklad analyticky postavené Mahrovy tvorby lze položit intuitivní reflexe rodiny a blízkého světa (soustředěné v samostatné intimitě místnosti 2. patra). Máma (2009) Zuzany Zbořilové, časosběrný Autoportrét 2005-10 Julie Štybnarové, Spotlight (2009) Ester Erdélyové, jež se soustředila na detailní průzkum mikroklimatu života svobodných matek a jejich dětí. Malé noční návštěvy (2009) Evy Malúšové jsou originální koncentrovanou esejí drobných traumat okamžiku. Autorčiny aktivity se nevymezují pouze vlastní tvorbou, ale fotografce se daří i v samostatné roli kurátora. Spolupracovala kupříkladu s Jonášem Richterem, jehož někdy celkem kuriózní tvorba opět vystupuje mimo rámec soudobého „uměleckého provozu“, nebo s japonskou fotografkou Yoshi Yokoyama. Markéta Dlouhá v nadnárodním univerzu hotelových pokojů v Puerto Piramides, Buenos Aires, Pekingu nebo Karlových Varech hledá základní linku možnosti komunikace. Její starší práce máme v povědomí z aktivit okolo výstavního prostoru Trafačka. Ačkoliv fotografie Martina Cába z cyklu Love is Art / Life is Porn (2009) reflektují soudobou sexualitu jako jeden z dalších „produktů“, sklápějí se opět k možnosti (či nemožnosti) vzájemného porozumění. Rozdíl mezi ním a Dlouhou je spíše ve způsobu práce na scéně. Fotografie Dlouhé jsou záměrně do důsledků inscenované, u Cába se dostáváme do inscenované oblasti pseudodokumentu. Vladimír Novotný (Kiva) v souboru Orgasmus (2010) ukazuje znejisťující záznam technicky transformovaného „sexu z obrazovky“.
 V širokém kontextu výstavy mohou samozřejmě některé „méně hlučné“ a ztišené práce v rychlém průhledu zaniknout. Martin Wágner byl a je velmi tradiční dokumentarista. Jakmile dostal vlastní pas, vypravil se s několika dolary v kapse na cestu stopem (nebo regionálními spoji) napříč Ruskem. Jeho syrové snímky jsou silné v bezprostředním prožitku a ve schopnosti vnímat jiné hodnoty než iluze, jimiž jsme často modelováni. Tradiční dokument je samostatná disciplína, která bude i nadále patřit k čitelné kolektivní paměti. Rukopis Jiřího Žižky v souboru Psychiatrická léčebna v Opavě (2009) se od Wágnerova výrazně odlišuje. Východiska jsou však stejná a přiřadil bych k nim ještě Imricha Vebera. Dům č. 13/5 (2009) Ondřeje Žižky (podobně jako u Natálie Benešové) je zvláštním prolínáním konkrétního prostoru a v něm žijících lidí. Autor je známý více svou náročnou organizátorskou prací v soutěži Frame. Moderní pojetí barevného dokumentu, inspirujícího se tvůrci, jakým je kupříkladu Martin Parr nebo Slovák Martin Kollár, představuje Absurdistán Luboše Fojtíka či svět soutěží „krásek“ skotu Svatopluka Klesnila. Reálné snímky Tomáše Hlivy z brněnských ulic jsou v jistých opusech jakoby záznamem z nějaké zvláštní, boudníkovské akce. Stejně odlišné jsou i konceptuálně vnímané práce Šimona Pikouse, sledující odvrácenou tvář světového šampionátu v lyžování v jeho regionu. Fotografiemi Marka Pavaly v souboru Daniel (2009) o romském příteli, jež zcela opouštějí stereotypy většinových představ o tomto etniku, se dostáváme k jinak postavenému koncepčnímu a inscenovanému dokumentu. Podobně třeba Krzysztof Goluch nebo v černobílých snímcích také Roman Franc.

Aleš Kuneš


| Autor: Aleš Kuneš | Vydáno dne 03. 06. 2010 | 2765 přečtení |
| Počet komentářů: 1604 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |