Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Fotografická a sociologická interpretace krajiny
Foto: Roman Panáček

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

 

Anotace: Cílem textu je přiblížit čtenářům koncepci a formy výuky krajinářské fotografie v kontextu přednášek o vizuální sociologii na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jde o těsné propojení kreativních procesů umělecké tvorby a hlubšího uvažování o významu, proměnách krajiny a její lidské i společenské reflexe. Výuka krajinářské fotografie a vizuální sociologie probíhá formou zážitkové pedagogiky prostřednictvím fotograficko-sociologických projektů. Je nutné zdůraznit, že nejdůležitějším aspektem výuky je autentická prožitková zkušenost v průběhu fotografické interpretace krajiny, ale zároveň motivace k hlubokému kontaktu člověka s přírodou, kdy v procesu vnímání se vnější krajiny přetavují v krajiny vnitřní. Protože se jedná o závažné a poměrně rozsáhlé téma, soustředím pozornost  v tomto textu na  přírodní krajinu a městskou krajinu pojednám při jiné příležitosti.



 

Úvod

 

Krajinářská fotografie patří k nejstarším fotografickým žánrům, který od svého počátku koexistoval v těsné symbióze s výtvarným uměním. Fotografie často intuitivě ale i vědomě přejímala motivy z výtvarného umění včetně způsobů jejího zobrazování (např. fotografický piktorialismus). K radikální emancipaci formálních tvůrčích postupů v krajinářské fotografii došlo až s nástupem uměleckých avantgard. V historii fotografie existuje několik momentů velkého zájmu o krajinářskou fotografii a na druhé straně se v některých etapách krajina jako žánr z fotografie téměř vytratila. Krajina mnohdy splynula se sociálním dokumentem, aktem, portrétem, zátiším, architekturou atd. Fotografie nabyla postupem času také významných mezioborových přesahů (např. filozofické uvažování o smyslu a kvalitě života, o hodnotách, o proměnách životního stylu ve vztahu k životnímu prostředí).

 

 Krajina zachycena fotoaparátem poskytovala stále větší prostor nejen pro autonomní estetické výboje, ale stala se zároveň objektem zájmu společenských věd (kulturní antropologie, sociologie, později ekologie aj.). Fotografie se stávají zdrojem informací o předmětné i společenské realitě při konstruování nových hypotéz, ale zároveň badatelé získávají materiál pro sekundární analýzu. Zmiňuje se o tom například i kurátor významných výstav, teoretik Jiří Zemánek v katalogu ke stejnojmenné výstavě Divočina – příroda, duše, jazyk: „V této souvislosti můžeme mluvit o nových formách poznání, spočívajících na jemných spojeních, tzn. na vzájemné komunikaci člověka s přírodou a vesmírem, rozvíjených prostřednictvím intuice našeho vlastního tělesně-psychického vnímání, spojeného s vnitřním nasloucháním.  Dnes je zkoumá fenomenologie vnímání, jungovská analytická psychologie, transpersonální psychologie, hlubinná ekologie, geomantie. S jejich praxí se setkáváme v šamanismu, přírodních terapiích i v józe. Jde o nekognitivní formy poznání, které doplňují a vyvažují náš racionální diskurz, jenž nás uzavřel do vězení tzv. objektivity a zbavil tak naše vnímání vícedimenzionality – tj. živé procesuálnosti, hloubky, posvátnosti.“[1] Náhled na krajinu byl však dlouho ovlivňován ekonomickým kritériem (průmysl, obchod, doprava, turismus), které hodnotí krajinu především z pohledu komerčního využívání jako potenciálního zdroje zisku. A i když si neseme fylogenetickou informaci o potřebě přirozeného kontaktu s  přírodou, bývá tato informace redukována pouze na  fyzické tělo a jeho potřeby. Devastace přirozenosti je především devastací života, jak ve smyslu ekologickém, tak ve smyslu životního směřování.

 

Ať už si to uvědomujeme, či nikoliv, mikrokosmos bydlení, architektury, urbanismu, městského a přírodního prostředí, které souhrnně označujeme jako domov, vytváří důležitou existenciální oporu pro náš život. Například filozof Martin Heidegger zkoumal, co znamená básnicky pobývat na tomto světě ve vztahu k místu, které člověka formuje a stává se tak jednou ze základních determinant osobnosti. V současné době registrujeme především preferenci ekologického hlediska, ale souběžně můžeme zaznamenat koncentraci zájmu v celém spektru humanitních, společenských, přírodních věd a také umění. Jakoby celá euroamerická civilizace cítila nutnost navrátit rovnováhu rozkolísanému bytí postmoderní společnosti, která výrazně postrádá významné atributy života např.: existenciální zakotvení, střed, cykličnost, smysl, spirituální rozměr života.

 

Proměny přírodní krajiny

 

I když mezi termíny příroda a krajina existují terminologické nejasnosti, intuitivně vnímáme krajinu jako společností proměněnou přírodu. Termín krajina nemá sám o sobě hodnotící rozměr, a proto se také ve fotografické tvorbě setkáváme s celým spektrem různých interpretací krajiny; na jedné straně s pozitivními obrazy poetické, barokní, vznešené, romantické krajiny atd. na druhé straně s krajinou globalizovanou, industriální, devastovanou, vyprázdněnou atd. Tento ustálený názor se pokouší znejistit Jiří Sádlo, když konstatuje: „Krajina se nezhoršuje, ale prostě se jen mění způsobem, na nějž dosud nejsme připraveni. Možná tedy není důvod ke znepokojení a rozčarování ze současné tváře naší krajiny; jde jen o nezvyk. Co selhalo, není krajina a my jakožto její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé…Rodící se krajině nerozumíme a nechceme porozumět, nechceme v ní uvidět něco pěkného…Není tak nezvykle nová, aby nebyla důvěrným prostředím domova; není tak zrůdná, aby vyloučila okouzlení. Mějme ji tedy rádi – to je asi nejlepší, jak se k ní zachovat. A vlastně jak se zachovat k sobě samým.“[2]  Fotografie krajiny nám často pomáhají objevit místa, která v důsledku permanentní neurotičnosti a hektičnosti, při neustálém uspokojování nomádského komplexu, nestihneme zaregistrovat. Někdy si však uvědomíme, že jsme zasaženi krásou konkrétního místa, jejímž předobrazem byla nějaká fotografie. „Fotografie jsou na sklonku 20. století tím, co formuje u širokých vrstev estetické posuzování krajiny. Například Krkonoše již nevnímáme očima malířů 19. století, ale spíš očima fotografa Jiřího Havla.“[3] Fotografie nám vrací prožitky příběhů, které se začnou odvíjet při jejich prohlížení, včetně evokací vůní, nálad, myšlenek. Statický obraz fotografie má schopnost zklidňovat a zároveň nám poskytuje čas k percepci i pro reflexi.

 

Zatímco procesy v krajině vzhledem k délce lidského života probíhají marginálně, proměny městské krajiny se dynamizovaly do té míry, že jedinec během života může zaznamenat několik radikálních proměn nejen v důvěrném urbánním prostoru a architektuře, ale také ve změnách mentálních map a ve změně životního stylu dané komunity. Ještě na přelomu 19. a 20. století se při zásazích do krajiny uvažovalo v kontextech (estetických, funkcionálních, ekonomických atd.), od poloviny 20. století však bylo preferováno hlavě ekonomické hledisko a krajina začala být drancována průmyslem, extenzivním zemědělstvím, agresivní dopravou.

 

Christian Norberg-Schulz v publikaci Genius loci uvádí zajímavou typologií krajin (romantickou, kosmickou, klasickou, komplexní aj.)[4], která je podmíněna krajinným rázem a také kulturou dané společnosti. Na konkrétním případě „české barokní krajiny“[5] můžeme zaznamenat několik nevratných procesů, které byly zároveň zachyceny objektivem řady fotografů. Z míst, která zdůvěrňovala českou krajinu a dodávala ji duchovní dimenzi, byla v rámci komunistické ideologie odstraněny stavby lidových kapliček, smírčích křížů, božích muk, v lepším případě byly ponechány na pospas destruktivnímu působení času. Zásluhou fotografa Jana Reicha, který dokumentoval českou kulturní krajinu, umožnil kontinuitu historické paměti. Soubory Reichových fotografií poskytují zásadní informace k pochopení české krajiny jako celku. Typicky česká krajina vlastní lidskou dimenzi (všude se dá dojít pěšky, nikam není daleko, cesta krajinou není nudná) a je komponována vyváženým poměrem přírodních prvků a drobných sakrálních a profánních památek. „Vjemová zkušenost životního prostředí se vyznačuje systematickou kvalitou, reprezentující řád a pravidelnost. Různé komponenty prostředí se vztahují navzájem tak, že charakterizují určité prostředí, jak je vnímáno, a takové, jaké jest.“[6] Každá krajina, osídlená lidmi je charakteristická svými nezaměnitelnými atributy, které v souhrnu vytvářejí diverzitu kulturní krajiny.  

 

 Do české krajiny se během krátké doby zařízla nekontrolovatelná spleť dálnic a silnic, které nejen rozparcelovaly krajinu, ale zároveň změnily trasu původních komunikací. Některá významná sídla se tak najednou ocitla na periferii zájmu podnikatelů, obchodníků, turistů. Automobilová doprava zároveň omezila nejdůležitější a nejpřirozenější pohyb v krajině – putování polními cestami, stezkami. Snaha o bezpečnost řidičů vedla k likvidaci typických krajinotvorných prvků, jakými jsou například aleje stromů, terénní rozmanitost atd. Dalším negativním projevem lidského zásahu do krajiny je mizení nárazníkové zóny mezi krajinou a obcí. Ta byla tvořena periferií (kolonií zahrádek, lesoparky, pozvolným přechodem do krajiny a do města). Tato změna je důsledkem explozivní výstavby obchodních řetězců a satelitních městeček - suburbií na okrajích měst i ve volné krajině. Přitom periferie tvořila zázemí pro jedinečnou poezii a osobitý životní styl jejich obyvatel, který byl odolný vůči nárazům změn, na rozdíl od center měst a obcí často podléhajícím diktátu módních trendů. Filozof Karel Kosík již v šedesátých letech předjímal neradostnou situaci, když konstatoval, že ještě nedávno nás při návratu domů vítaly kostelní věže a čas komunity určoval kostelní zvon. Dnes na nás útočí silážní věže, komíny továren a čas určuje znělka televizních novin. Návraty domů lemují aleje velkoplošných reklam. Původní přírodní i městské dominanty zanikají v džungli reklamy.

  

Touha po autentickém návratu do krajiny

 

Již několikrát byl v dějinách evropské civilizace proklamován návrat do přírody. Ať již byly motivy jeho ideologů jakékoliv, vždy reagovaly na extrémní odcizení a vytržení společnosti z přirozeného prostředí, které plní mnoho nenahraditelných společenských, individuálně-psychologických funkcí (např. prostor k setkávání, ke sdílení, inspirativní prostor pro meditaci, harmonizaci, zklidnění, estetizaci, prostor ke kladení existenciálních otázek a ověřování hodnot). „Sociální funkci přírodních fenoménů můžeme sledovat například v umění (fotografii). Pomáhají pochopit, jakým způsobem člověk svůj kontakt s krajinou hledá, především, z jakého místa krajinu pozoruje. Místo jako součást krajiny má specifické kulturní významy.“ [7]  Dnes k nám proudí stále více informací o iniciativách, které chtějí situaci hluboce zakotvenou v modernistických představách změnit.  Sílí společenský tlak na revizi civilizačního směřování a vyznávaných hodnot. Registrujeme aktivity jednotlivců, ale také celých regionů a států v Evropě, které cítí naléhavou potřebu změny. Například v preambuli  Evropské úmluvy o krajině se píše: „Vědomi si toho, že krajina přispívá k utváření lokální kultury a že je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví, přispívající k lidskému blahobytu a konsolidaci evropské identity.“ Potřeba holistického chápání světa v širokých souvislostech vytváří předpoklad pro novou kulturu  a společnost.   

 

Změny v myšlení společnosti však nelze uskutečnit masově a organizovaně, je to především otázka celostní změny člověka (jeho uvažování, postojů a znovunabytí úcty k všemu živému i neživému na této zemi). Tato změna může být výsledkem teprve dlouhodobého systematického kultivačního procesu. V individualizované podobě nelze uskutečnit proces navázání hlubokého kontaktu s přírodou bez jakési „vnitřní očisty a duchovní přípravy“. Možnost probuzení nové senzitivity je podmíněna změnou řady vnějších i vnitřních faktorů (změnu duchovního naladění, uvolnění, vnímání). Pobývat v přírodě znamená zřeknout se například jízdy na kolotoči turistických atrakcí. Bohužel, zatím jsme ve volnočasových aktivitách naprogramováni převážně konzumně - adrenalinovým směrem. Při výběru volnočasových destinací se řídíme obrázky a doporučením katalogů cestovních kanceláří. Bojíme se objevovat nová místa, protože nám nikdo neukázal jejich krásu. Proto stále jezdíme kolektivně na „povinná“ místa, i když tušíme, že energie a magie těchto frekventovaných míst je náporem turistů dávno vyčerpána.  Ve své knize Úvod do geopsychologie[8] uvádí Jiří Šípek zajímavou typologii turistů: Psychocentrici preferují známá místa se známými lidmi, vykazují nižší aktivitu, preferují opalování, možnost odpočinku, zábavu, cestují autem a objednávají si organizované programy se zajištěnými službami. A poslední době, především z řad mladší generace, narůstá skupina allocentriků, kteří volí málo frekventovaná místa, objevují nové destinace, poznávají nové lidi a kultury, vykazují vyšší stupeň aktivity, cestují letadlem a požadují jen nezbytné organizační zajištění. Také sociolog Zygmunt Bauman[9] vede zásadní hraniční čáru mezi poutníkem, turistou, zevlounem.

 

Česká společnost od 90. let dvacátého století na jedné straně kopíruje zahraniční volnočasové trendy, ale zároveň se část společnosti vrací po počáteční euforii svobody cestování k osvědčeným modelům tradiční rekreace. Chataři se vrátili do svých oblíbených kempů, stanových městeček, chat, chalup, zahradních domků. (I když je nutno konstatovat, že pověstné české chalupaření také doznalo změn. Někteří majitelé chalup a chat si uvědomili časovou zátěž vlastní nemovitosti, a proto se rozhodli pronajímat svůj „druhý domov“ klientům aby se sami proměnili v novodobé nomády.) Další významná skupina české populace zjistila, že vlastně nemusí vůbec nikam cestovat, protože vše, co potřebují k naplnění volnočasových společenských rituálů (gril, bazén, altánky, lehátka, hřiště atd.), mají před domem na vlastní zahradě. I tento letmý výčet volnočasových a rekreačních aktivit v české společnosti naznačuje zánik jediného možného modelu využívání volného času. Také   fotografové, dokumentují společenské změny nám podávají o jejich průběhu vizuální informace. Například fotograf Evžen Sobek v autorském projektu „Modrý svět“ zmapoval jednu z typických variant českého chatařství. Autorská fotografická kolekce ilustruje zajímavý sociální fenomén – mapuje volnočasové aktivity lidí, kteří se rozhodli ve svépomocně zhotovených příbytcích vytvořit svůj druhý domov v nehostinné přírodě.  

 

Putování jako symbolická cesta návratu k sobě

 

Putování bylo vždy zdrojem silných emocionálních zážitků na hranici meditace a extáze (K.H.Mácha.,H.Hesse, J.Ruskin, G. Snyder, H.D.Thoreau, romantikové, malíři, básníci, filozofové). Je známo, že k animaci filozofického myšlení v kontaktu s  přírodou je nejvhodnější způsob fyzického i psychického pohybu putování. Martin Heidegger v povídce „Polní cesta“ vystihl filozofickou i básnickou podobu putování. „…cesta od božích muk zatáčí k lesu. Při jeho okraji zdraví vysoký dub, pod nímž stojí hrubě tesaná lavice. Na lavici býval položen ten či onen spis velkých myslitelů, o jehož rozluštění usilovala mladistvá neobratnost. Když se však hádanky kupily a nikdy neukazovaly východisko, pomohla polní cesta…Ale útěcha polní cesty promlouvá jen tak dlouho, dokud žijí lidé, kteří, zrozeni v jejím ovzduší, ji mohou slyšet, kteří jsou poslušni svého původu. Člověk se marně snaží uvést zeměkouli do pořádku svým plánováním, nepodřídí-li se sám útěše polní cesty. Hrozí nebezpečí, že lidé dneška budou nedoslýchaví vůči její řeči.  Zní jim v uších jenom hluk aparátů, které pokládají téměř za hlas boží. Tak člověk ztrácí střed i cestu. …Posledním úderem zvonů se ticho stává ještě tišším. Jednoduché se ještě více zjednodušilo. Stále totéž nás uvádí v úžas a uvolňuje. Útěcha polní cesty je nyní zcela zřetelná. Mluví to duše? Mluví to svět? Mluví to Bůh?[10]

 

 Ale tyto stavy mysli a duše lze získat pouze harmonizováním času a vnitřním naladěním s geniem loci prostoru. Pro poutníky neexistuje pouze velkolepost lesních porostů, skalních útvarů, vizuálních atrakcí, ale významu nabývá každý detail  (kámen, stéblo, tůňka, stezka). Z makrokosmu přírody se stává mikrokosmos krajinných zátiší spojených harmonickou jednotou. Kulturní krajina s pozůstatky lidské činnosti (profánní i sakrální artefakty, včetně jejich ruin) nás učí rozumět jednotlivým prvkům a zároveň vnímat celek, který evokuje sounáležitost s minulostí a navozuje pocit nostalgie. Tomáš Hájek o tom zasvěceně píše v textu Drobné památky jako ornamenty opuštěné zóny. “Nostalgie přitahuje lidi všech sociálních tříd včetně mladé generace, která si de facto nemá co pamatovat, a co teprve dnes, kdy je v neustále proměnlivém světě tak obtížné uchovávat stopy minulosti, které by posilovaly vědomí trvání naší existence jako předpokladů smysluplnosti našeho bytí. Každý obyčejný detail i té sebeobyčejnější krajiny může člověka ovlivnit svým existenciální patosem.“[11]    

 

Putování zahrnuje celoživotní perspektivu[12] a lze jej rozložit do kratších, častějších intervalů. Tím není závislé na plánovaných, povinných dovolených a dá se uskutečnit i  během všedních dní.  Každý den, bez ohledu na počasí, roční období, můžeme absolvovat drobné výlety do nejbližšího okolí s minimální finanční a časovou dotací, se zanedbatelnou organizační náročností. Setkání s přírodou není nikdy stejné, pokaždé nabízí nové emocionální podněty k prožívání a následně k přemýšlení. Jednotlivé, zdánlivé drobné střípky zážitků, vytvářejí mozaiku smysluplného celku. Inspirativní atmosféru nenavozuje jen počasí a krajina, ale spoluvytváří ji také naše naladěnost. Řada umělců a filosofů se touto formou pobytu na světě intenzivně zabývala.[13] Významný německý spisovatel Hermann Hesse ve svých povídkách vyzýval k pozitivnímu prožívání každodennosti. „Každý den zažít co možno nejevíce drobných radostí a ty velké náročné požitky si šetrně rozdělit na dny sváteční, to je, co bych poradil každému, kdo trpí nedostatkem času a rozmrzelostí. Abychom si ode všeho odechli, abychom denně došli vykoupení a úlevy, k tomu nám byly dány malé, nikoli velké radosti.“[14]    

           

Málokdy nás tak intenzívně napadají otázky po smyslu jako při pohledu na dokonalost nebe a země. Pomalou chůzí nejen více vidíme, ale také zklidňujeme mysl a kolotoč nutkavých povinností ztrácí na své naléhavosti.  Turbulence myšlenek se zastaví a rodí se prostor pro kontemplaci. Kontemplace je stav, kdy můžeme zažít „to ono“ -  zvláštní stav usebrání, samoty, ticha, duchovní askeze. Máme opět příležitost prožít neprostředkovanou zkušenost se sebou samým. Tento stav ale nemusí být pro všechny stejně příjemný. Prožitek vlastního ticha se může stát důležitým testem naší celistvosti. Mohou se objevit trhliny nebo prázdno v nahotě naší duše. Proto je pro některé lidi přijatelnější světelný a akustický smog, který brání před nutkavými otázkami. „Nové typy vztahování se k přírodě pak přinášejí i nové umělecké formy obracející se k minoritnímu intelektuálnímu vnímateli – akční umění, různé performance, a především opět od sedmdesátých let se rozvíjející land art (Smithson, Heizer, Morris aj.).“ [15] Touhu po opětovném navázání bytostného kontaktu s přírodou projevili také fotografové. Od konce šedesátých let dvacátého století dokumentovali fotografové nejen land artové aktivity kolegů, a zároveň přinášeli bohaté spektrum vlastních interpretací krajiny. U řady umělců se projevil během realizací v přírodě zajímavý efekt, samotný kreativní proces v kontaktu s přírodou pomalu ustupoval do pozadí a na jeho místo nastoupila bytostná potřeba prožitku, kontemplace. Prožitý rituál se stal tvůrčím aktem, který již nebylo nutno publikovat, vystavovat ani zařadit do uměleckého provozu. Příroda se tak stala pro některé umělce katedrálou spirituálního bytí. Mircea Eliade tuto změnu popisuje: „I ta nejprimitivnější z „posvátných míst“, která známe, tvořil mikrokosmos: krajinu z kamenů, vody a stromů. Taková místa nejsou místy, která si člověk vybírá, jen je odhaluje, jinými slovy, posvátné místo se člověku zjevuje.“[16]

 

            Opětovné napojení člověka na přírodní procesy má přímou vazbu k vědomému bytí a k péči o duši. V přírodě může člověk zažívat vlastní přítomnost. Je to dáno charakterem prostředí, které neruší, nenudí a které nabízí možnost splynutí s okolím. Tím jsou splněny podmínky pro navázání dialogu s vnější i vnitřní krajinou. Může začít proces setkávání všedního a svátečního času, ve kterém jde nejen o prožívání času, ale zároveň o jeho utváření. Prožitek tvoří nejmenší jednotku v toku vedení života. „Pravé bytí, které existuje samo o sobě a nevyžaduje žádné další kritérium opravdovosti. Je to středobod duševního života člověka, primární zkušenost, která vzniká při kontaktu s vnějším světem. Je tak zdrojem celostního, hlubšího poznání. V prožitku neexistuje žádný rozdíl mezi vnitřním a vnějším vnímáním; vnější předměty jsou právě tak součástí prožitku a jako takové náležejí životu“.[17] Zatímco německý sociolog Max Weber hovoří ještě ve dvacátých letech 20. stol. o deziluzi světa, již o padesát let později volá filozof Thomas Moore po opětovném návratu k okouzlení. Je povzbudivé, že na toto volání dnes již řada lidí (nejen umělců) slyší.

 

Závěr

 

Tento text vznikl jako výsledek promýšlení otázek možnosti  kultivace lidské osobnosti prostřednictvím filozofie, fotografického umění a přírody. K procesu kultivace nám může sloužit nejen nekonečný potenciál lidské zkušenosti, ale především vlastní individuální prožitky. A právě vzájemné střetávání, prolínání obou koncepcí v kreativním dialogu dává vzniknout inspirativnímu prostoru pro tvorbu koherentního a harmonického personálního světa.

 

.

 

 

 

 



[1] Zemánek, J.: Divočina – příroda, duše, jazyk. Kant, Praha 2003, s. 11.

[2]  Sádlo, J.: Krajina a revoluce. Malá skála, Praha 2005, s. 220.

[3] Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Dokořán, Praha 2005, s. 136.

[4] Norbert- Schulz, Ch.: Genius loci – k fenomenologii architektury. Odeon, Praha 94. s. 42-49.

[5] Vznik kulturní krajiny měl na našem území podle J.Sádla dlouhý vývoj, kdy pravěká kulturní krajiny vznikla již v neolitu a v průběhu století byla přetvářena v kontextu kulturních změn, zemědělských aktivit atd. Podle autra zažíváme v současnosti další krajinnou revoluci, stejně významnou jako byla ta neolitická. Vzniká postagrární krajina s utlumeným zemědělstvím  a  s výrazným nástupem šedých „zón nikoho“ a „hnědých polí“. In: Sádlo, J.: Krajina a revoluce. Malá skála, Praha 2005, s. 221.

[6] Černoušek, M.: Psychologie životního prostředí. Karolinum, Praha 1992, s. 67.

[7] Svobodová, H.: Krajina jako domov. Impreso, Žďár nad Sázavou 1996, s.71.

[8]Viz:  Šípek, J.: Úvod do geopsychologie. ISV, Praha 2001, s.118.

[9] Viz: Bauman, Z.: Úvahy o postmoderní době. Slon, Praha 1993.

[10] Hesse, H.: Putování. Volvox Globator, Praha 1998.

[11] Hájek, T.: Příběh drobných památek. Krajina domova, České Budějovice,  2001, s. 77.

[12] Viz: Hesse, H.: Putování. Volvox Globator, Praha 1998.

[13] Např.: Josef Čapek,  J.A.Komenský, K.H.Mácha, Gary Snyder, Henry D.Thoreau, Hermann Hesse, Zdeněk  Kožmín, Adalbert Stifter, Ernst Jünger a další.

[14] Hesse, H.: Drobné radosti. Melantrich, Praha l993, s. 8. 

[15] Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Dokořán, Praha 2005, s. 137.

[16] Eliade, M.:Patterns in Comparative Religion. Cleveland, 1963, s. 239.

10 Olšovský, J.: Slovník filozofických pojmů současnosti. Erika, Praha 1999, s. 128.


| Autor: administrator | Vydáno dne 02. 02. 2015 | 631 přečtení |
| Počet komentářů: 46 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |