Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

JÁ, TY, MY

 

Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě 2011

 

Dům umění, Pekařská 12, Opava, 17. 1. - 4. 3. 2011. Vernisáž 17. 1. 2012 v 18 hodin. Otevřeno denně 10 - 18 hod.

Organizátoři: Opavská kulturní organizace, Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta SU v Opavě, Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě. Kurátoři: Vladimír Birgus a Aleš Kuneš. K výstavě vychází česko-anglický katalog.

www.itf.cz, www.oko-opava.cz, dům.umeni@oko-opava.cz,  tel. 734862481.



            Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity připomněl v roce 2010 dvacáté výročí svého založení rozsáhlou výstavou Opavská škola fotografie, která v rozličných modifikacích představila v Brně, Praze, Oxfordu, Kolíně nad Rýnem, Bratislavě, Ostravě, Liberci, Praze, Varšavě a Vilniusu (a také v bezmála třistastránkovém katalogu) širokou plejádu fotografií rozličných stylů, témat a motivů, jaké jeho studenti a absolventi vytvořili od předchozí obsáhlé bilance v roce 2006. Nyní přichází s daleko užším výběrem z nejnovějších klauzurních, bakalářských a diplomových prací  zaměřených na témata autorské sebereflexe, mezilidských vztahů a rodiny. Tedy prací, jejichž prostřednictvím autoři často umožňují divákům nahlédnout do svého soukromí. Všechna díla, zmiňovaná v tomto

katalogu, vznikla v roce 2011.



 

 

 

 

 

 

 

 Anna Grzelewska, Julia Wannabe
Michaela Spurná, Summertime, 2011
Anna Gutová, Gabriel Fragner, I Love My Family, 2011
Tomáš Trojan, Rodiče, 2011
Kamila Kobierzynska, Nejsem tu, 2011
 Anna Bajorek, Casa Violeta, 2011
Joanna Zajka, 4571 Minutes, 2011
Daniel Poláček, WEBsadFACES, 2011

Zatímco v americké, západoevropské či japonské fotografii autoři jako Larry Clark, Nan Goldin, David Armstrong, Anders Petersen, Richard Billingham, Michael Ackerman, Antoine D'Agata, JH Engström, Daido Moriyama, Nobuyoshi Araki a další už dlouho ve svých syrových snímcích ukazují i ty nejintimnější chvíle svého života a života svých rodin a přátel, v našem středoevropském prostoru se takové otevřené fotografické deníky a autoreflexivní záběry až na malé výjimky donedávna příliš neobjevovaly. Nad tématy "vnitřního okruhu" v české, slovenské nebo polské dokumentární fotografii dominovala témata "vnějšího okruhu", snímky různých sociálních skupin, devastace prostředí i lidí během totality, pokračující globalizace a konzumentarismu v období po pádu komunismu. Málokdo byl ochotný jít s kůží na trh a otevřeně ukázat svůj privátní život, nejistoty, osamocení, krize a deprese, rozpad rodiny, vybočení z obecně uznávaných norem. Ovšem ani kladný, ale přitom autentický obraz soukromých životních jistot, jaké poskytuje harmonická rodina a jaké tak intenzivně a nekonvečně fotografují třeba Tina Barney, Sally Mann či Annelies Štrba, se u nás tak s výjimkou prací Jiřího Davida, Bohdana Holomíčka, Barbory Kuklíkové a několika dalších autorů příliš často nevyskytoval. To se však v posledních letech výrazně změnilo, jak také ukazuje naše expozice.

V souvislostech se soudobou fotografií se už zdá nadbytečným klišé připomínat proměnu samotného média od klasického analogového obrazu směrem k digitálnímu záznamu, zřetelnému u nás po roce 2000. Ačkoliv mnozí tvrdí, že způsob záznamu je málo relevantní pro konečný artefakt, není tomu tak. Digitální snímání otevřelo nové prostory nejen v oblasti postprodukce, ale zbavilo médium onoho zvláštního (a trochu alchymistického) kouzla latentního obrazu. Obraz na displeji je mnohem zaručenějším vodítkem ke konečnému výstupu než rolička filmu či kazeta v kapse. Fotografovat díky levným kompaktním fotoaparátům a stále technicky vyspělejším mobilům dnes může mnohem více lidí než kdykoliv v minulosti.
            Technický rozvoj však nepoznamenal jenom možnosti fotografického média, ale i samotné mezilidské vztahy, v nichž jsou osobní kontakty stále častěji nahrazovány kontakty přes mobily, e-maily a Skype. Daniel Poláček se ve svém projektu WEBsadFACES soustředil na téměř apokalyptické výrazy desítek účastníků webkamerového chatu, kteří dlouhé hodiny pozorují ostatní lidi a sami se někdy s nimi pokoušejí flirtovat, občas se exhibicionisticky předvádějí, ale často  jenom prázdně zírají do kamery. Ze zábavy se stává závislost, z naděje na navázání vztahů ještě větší osamění. V daleko subtilnější rovině se kontakty přes kameru zabývá Joanna Ziajka v souboru  4571 minut, v němž zachycuje svého přítele, žijícího v jiném městě, i sebe během každodenních několikahodinových rozhovorů přes Skype.

Zveřejnění často velmi privátní intimity je osobitým jevem současnosti, k němuž starší generace ve střední Evropě jen obtížně nachází cestu. Je to dáno pravděpodobně také skrývaným privátním životem a maskováním své přirozenosti na veřejnosti v dobách totality. Naproti tomu pro současné autory jakoby neexistovala žádná hranice reflexe vlastního soukromí. Na naší výstavě to platí především o dílech některých studentů z Polska.  Za mnohé další zmíníme syrová a přitom současně poetická zobrazení ukončených partnerských vztahů v práci příznačně nazvané We/They od  Karoliny Karwan a v cyklu Tomka Rattera Potlatch, který je hořkosladkým vizuálním připomenutím konce devět let trvající lásky, plným jemných vizuálních symbolů a jen lehce naznačených příběhů. Ačkoliv tato díla, podobně jako práce Macieje Bujka, jsou neobyčejně bezprostřední a otevřená, rozhodně neobsahují žádná "špinavá" tajemství. Fotografické deníky jsou dnes obzvlášť rozšířené mezi mladými polskými fotografy, z nichž mnozí v návaznosti na práce Kuby Dabrowského, Filipa Zawady a dalších provozují vlastní internetové blogy, v nichž prozrazují mnoho ze svého života.  Fotografické blogy jsou typické pro specifické okruhy mladých diváků, většinou bez vazeb k určujícím institucím, spolu s odlišným postojem  k „celebritám“, neobdivovaným ze stránek žurnálů masové kultury, ale objevovaným uprostřed každodennosti. Je ovšem také pravda, že některé motivy či ostré kontrasty stylů, které jsou pro ně typické, jsou častým opakováním rozmělňovány a stávají se z nich klišé. Příkladem obrazového deníku ve stylu "fotografické archeologie" s novou interpretací starých snímků je diplomová práce  Laciní fórové, kterou její autor Libor Fojtík sestavil z momentek různých recesistických aktivit, v nichž se během svých středoškolských studií se skupinou přátel snažil vymanit ze zoufalé nudy malého města.

Proměnu tradiční rodiny ve střední Evropě musíme vnímat spolu s proměnou „veřejného prostoru“ v čase od totalitního systému čtyř dekád ukončených rokem 1989. Většina mladých autorů, zastoupených v expozici, zná komunistickou skutečnost z raného dětství nebo častěji jenom transformovaně z vyprávění starších příbuzných a přátel či z knih a filmů.   O to více překvapí, jak skvěle se podařilo Anně Gutové a Gabrielu Fragnerovi v souboru I Love My Family napodobit dobový kolorit rodinných fotografií            z doby Husákovy normalizace. K dokonalé stylizaci využili "vyšisovaných" barev starých polaroidových materiálů a invenční instalaci snímků v dobových rámech na stěně s válečkovým vzorem. Jejich nápaditá rekonstrukce záběrů šťastné mladé rodiny ze 70. let byla právem oceněna vítězstvím v letošním ročníku soutěže Frame. Soubor zároveň symbolizuje zmatky dětí v postupném nalézání minulého světa svých rodičů. V této hře je možné rozvinout  dialog, který je fascinujícím komentářem k době jejich  mládí.

   Na výstavě jsou samozřejmě zastoupeny i tradičnější obrazy současných rodin, jaké představují třeba výtvarně vycizelované portréty nejbližších příbuzných od Krzysztofa Kowalczyka  nebo signifikantní záběry ze života vlastních stárnoucích rodičů od Tomáše Trojana, kteří zůstali sami po odstěhování všech čtyř dětí. Trojanovi se v něm podařilo dobře ukázat, jak sám uvádí, že "manželé ve věku krátce před šedesátkou, unavení prací a unavení sebou navzájem, žijí v tom svém velkém bytě spolu a přece spíše vedle sebe, míjejí se, ale přesto potřebují cítit, že je s nimi doma ještě ten druhý." Fotografie Kristýny Erbenové z cyklu Somewhere Inside zachycují příslušníky její rodiny a přátelé ve chvílích vydělení z okolního světa a kontemplace, v okamžicích mezi bděním a sněním. Vyzařuje z nich jemná melancholie, která je ještě umocňována tlumenými barvami v mollové tónině.  Vizuálně mimořádně silné fotografie své vlastní dcery systematicky vytváří Anna Grzelewska v souboru Julia Wanabe. Skvěle v něm vystihuje svět dívky na rozhraní dětství a dospělosti, kombinuje autentické a inscenované fotografie, nechává se inspirovat romantismem. Je typické, že tento cyklus je utvářen jednotlivými “scénami”, které (ve své povaze vzpomínek z dětství) dávají příležitost                      k psychologické analýze. Michaela Spurná, která se také zaměřuje na fotografování svých dětí,  k dosud neukončenému souboru Sommertime, akcentujícímu rodinné hodnoty, uvádí:  ,,Vybaví se mi několik okamžiků z mého dětství, ale především vůně prádla  na šňůře u nás v zahradě, vůně ryb po koupání v rybníce a různé pachy domácích zvířat. Je velmi pravděpodobné, že většina dnešních  dětí  při své vzpomínce  na letní čas ucítí aviváž, vůni chlóru z bazénku , a namísto vůně sena, vůni čerstvě posekaného anglického trávníku“. Pevné rodinné vazby a mezigenerační vztahy vyzařují i z černobílého klasického dokumentu Čechoameričana Andrewa Jana Haunera   Můj pražský dědeček." Daleko expresivnější formu zobrazení života své babičky zvolila Ewa Dyszlewicz   v cyklu Všechno si pamatuji, všechno jsem zapomněla.  Rafał Siderski v souboru Místo nazývané domov ukázal v mozaice portrétů, dokumentárních snímků a fragmentů prostředí návrat ženy, která po letech v emigraci na Kypru přijela do Polska strávit se svou příbuznými Vánoce.

Vedle členů rodiny se na mnoha vystavených fotografiích objevují také přátelé autorů a samotní autoři. V některých dílech objevíme jako charakterizující prvek oscilaci mezi webovou přímočarostí, inspirovanou poetikou blogů, a novou inscenací, fúzující s dokumentem  (kupř. soubor Don’t Live Alone Krzysztofa Pacholaka  o skupině studentů, obývajících jeden byt, či cyklus Anny Bajorek La Casa Vioeta). Kamila Kobierzyńska v cyklu Nejsem tu charakterizovala své nejbližší prostřednictvím diptychů fotografií, konfrontujících jejich portréty a fragmenty interiérů, v nichž žijí.  Hana Pokorná v motivicky obdobném cyklu Blízcí vsadila ještě více na výmluvné detaily prostředí. Dereck Hard ve dvojicích fotografií z cyklu Good & Evil naopak využil až teatrálně působících aranžmá, zobrazujících jeho a  jeho přátelé v totálně odlišných rolích "zlých" a "hodných" lidí. Chtěl tak naznačit, že každý má v sobě doktora Jekylla i pana Hyda a že charakter lidí není jednoznačně závislý na oblečení, množství tetování ani počtu piercingů. Roman Dobeš zase v souboru Jediná pravá každého ze svých modelů (i sám sebe) stokrát vyfotografoval v nepatrných časových odstupech a změnách mimiky a nakonec u každého vybral jediný portrét. Otázku, zda právě v něm nejlépe vystihl podstatu člověka před fotoaparátem, však nechal na posouzení diváků. Na řadě fotografií na výstavě figurují samotní autoři. Autoportrét coby forma autoreflexe samozřejmě není ve fotografii ničím novým. Vzpomeňme třeba jenom na díla Stanislawa Ignacyho Witkiewicze nebo Claude Cahun. U studentů ITF se setkáváme s jeho různou formou. V   souboru Kamily Rokické   Memory Stick se dostáváme až do centra bezprostředního prožitku zrodu nového života.  Lenka Bláhová  v cyklu výrazně stylizovaných a tonálně modifikovaných autoportrétů Uvnitř sebe hledám sebe, vzdáleně připomínajících malby renesančních mistrů, vytvořila jakousi osobitou kombinaci autobiografie a arteterapie: „Zavřené oči v koloběhu prožívaných emocí, kde nic není černobílé. Syntéza dvou poloh – vnějšího, viditelného, pozitivně existujícího s vnitřním, nevyřčeným a nevyslovitelným,  tušeným.“ Skutečně až na dřeň při odhalování svého soukromí se dostala Magda Veselá, která cyklus fotografií a videoprojekci Should I Stay, Should I Go? vytvářela v době, kdy řešila otázku, zda zůstane v manželství nebo těžkou krizi vztahů a odlišných zájmů a hodnot vyřeší rozchodem. Její práce získala další dimenzi tím, že autorka v ní poskytla i prostor fotografiím svého muže, který mnohé situace viděl jinak než ona.

I když výstava Já, ty, my zahrnuje řadu výrazných děl, reprezentujících několik aktuálních tematických, motivických i stylových trendů z Institutu tvůrčí fotografie FPF SU, je třeba ještě jednou připomenout, že představuje jenom jeden proud v neskonale bohatším spektru volné tvorby na naší škole.

 

                                                           Vladimir Birgus a Aleš Kuneš

kurátoři výstavy
           

 

 


| Autor: administrator | Vydáno dne 10. 01. 2012 | 1862 přečtení |
| Počet komentářů: 1400 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |