Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Kontroverze – právní a etická historie fotografie Controverses - fotografie à histoires 8. 9 – 13.11 2011

Ian Bradshaw  The Twickenham Streaker

Galerie Rudolfinum

Kurátoři: Daniel Girardin, Christian Pirker,

Musée de l´Elysée, Lausanne

Spolupráce: Petr Nedoma

 

Výstava měla svou premiéru ve švýcarském Lausanne v dubnu 2008  a komu se nepoštěstilo vidět ji v Paříži, Bruselu, Florencii či Lucembursku, kde se všude setkala s mimořádným zájmem diváků, má nyní příležitost v Praze. Není snad nutné připomínat, že Musée de l´Elysée v Lausanne patří mezi významné evropské instituce, zabývající se výzkumem média fotografie.  Sbírka Fondation de l'Elysée obsahuje něco přes 43 000 položek a nechybí zde jména jako je Robert Capa, Raymond Depardon, Sebastiao Salgado, Richard Avedon, Ralph Gibson, Martin Parr a mnohé další. A hlavně mělo vždy i vlídné pochopení pro českou scénu.

          Osobně jsem výstavu viděl v Paříži na jaře roku 2009 a navštívit ji, znamenalo vystát několik hodin frontu před Bibliothèque Nationale.  Za tři měsíce zde přilákala více než 65 000 návštěvníků. Kolekce byla během svého turné velmi důsledně reflektována kritikou a přinesla i některé diskuse nebo otevírala prostor pro působivé eseje. Zde v Praze tedy nezbývá, než ji v domácím prostředí znovu navštívit. 



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Steven Meisel Sofie Dahl pro Yves Saint Laurent Parfums

Expozice je vystavěna na zřetelném (někdy trochu matoucím), ale jednoduchém principu. Kurátor Daniel Girardin a advokát, člen ženevské advokátní komory Christian Pirker sledovali v dlouhé linii počínající objevem fotografie roku 1839 až téměř po naše dny v průběhu 19. a 20. století to, co je už zmíněno v českém podtitulku. Tedy historii fotografie v kontextech s právními a etickými normami v zrcadlení lidského společenství. Slovy kurátorů je fotografie zde vnímána jako symbol svobody projevů a práva jednotlivců, ale také jako moc ve spojení s penězi. Tak se často dostává do konfliktu s autoritou a musí čelit cenzuře i manipulaci. Snaží se alespoň naznačit okruhy debat ve světě umění, vědy, politiky, žurnalistiky, módy a reklamy, jež často končily soudními spory. Někteří významní fotografové byli vtaženi do soudních řízenía sporů, jež měly i částečný dopad na jejich kariéru.
Spolu s Robbe-Grilletem nás může napadnout zásadní otázka: “V každém okamžiku se lepí na věci třásně kultury (psychologie, morálky, metafyziky, atd.) a propůjčují jim méně cizí vzhled, srozumitelnější, více uklidňující. Svět totiž ani nemá význam, ani není absurdní. Prostě je. Každý z našich činů se vrací k sobě a je nabyt otázkami. V naší moderní společnosti nic už není „přirozené". A není vlastně důvodu, proč bychom se nad tím měli rmoutit.”
Každý dobrý učitel dějin (tedy i dějin fotografie) ví, že pozornost studentů získá nikoliv faktickým výčtem jednotlivostí, ale především souběžnými i příčnými příběhy, kde právě ty kontroverzní přitahují pozornost posluchačů, ale i následnou možnost diskuze.
Výstava propojuje obecně známé vizuální ikony, které má každý, kdo se dějinami média alespoň trochu zabýval hluboko pod kůží s celkem banálními snímky, jakých mohlo vzniknout ve své době tisíce. S neopomenutelným vykřičníkem: že totiž právě tyto obrazy způsobily nepřehlédnutelnou šmouhu či kaz na zrcadle reflexí lidského společenství.A tento “kaz” se stal předmětem konfliktů, diskuzí a následného přehodnocení nebo naopak vytěsnění. Podobné jevy můžeme modelově nazývat “kulturními válkami”.
Fotografové jsou pro kolekci kurátory vybíráni ze všech oblastí i zastrčených koutů média, kromě známých “výtržníků” pro něž je konflikt se společností součástí jejich poetiky či v horším případě marketingu, jsou zde i autoři, jejichž cílem provokace rozhodně nebyla. Zastoupené snímky mají různorodou kvalitu z prostě technického hlediska. Kromě velmi vzácných autorských printů (část je i v historických tiscích) jsou zde pozdější kopie nebo dokonce nové digitální otisky a reprodukce. Výborné je i dnes už obvyklé zařazení digitálních rámečků, kde projekce dynamicky rozšiřuje informace.Pro takto postavenou výstavu je rozhodující především propojení s konkrétním příběhem, tedy s textem, který vysvětluje přesně formulovanými slovy situace zřejmého konfliktu.
Divák tedy nevnímá pouze vizuální sdělení obrazů (jak je na výstavách obvyklé) ale bez textu se rozhodně neobejde. V nich samozřejmě některé podrobnosti chybí. Kupř. zajímavé by bylo sledovat politický boj po pozměňovacím návrhu amerického republikánského senátora Jesse Helmse o zastavení grantů na financování “pornografie”. Obsah “příběhů” by se však do nekonečna rozšiřoval.
Instalace je řešena sice chronologicky, ale zdánlivě chaoticky. Nakonec však musíme přiznat, že je to určitě nejschůdnější řešení. V labyrintu stojanů jsou umístěné složky papíru se stručně načrtnutým příběhem a s naznačenou fotografií v hrubém rastru. Skrumáž návštěvníků na své cestě galerií sbírá jednotlivé listy do vlastní složky a odměnou je jí více než sedmdesátistránkový improvizovaný katalog zdarma. Je to však jistě rozumnější směr než dlouhé popisky u samotných fotografií. Problém je hlavně v tom, že ačkoliv příběhy nejsou příliš rozsáhlé, není pohodlné je všechny číst na místě před jednotlivými obrazy. Navíc je divák neustále rušen a konfrontován s množstvím dalších procházejících. Ani pro recenzenta nemá pak smysl opisovat několik vybraných střípků z posbíraného tlustého fasciklu. Je to nepochybně působivé a vzrušující čtení, které provokuje fantazii, ale hlavní doporučení lze směrovat k aktivnímu přečtení celku. Ideální se pak jeví dvojitá navštěva - jedna pouze ke sběru materiálů a další (už konkrétnější) po přečtení textu doma a předběžného výběru toho, co nás více zajímá.
(Poznámka na pod čarou: nevlídnost zaměstnanců Galerie Rudolfinum snad vyžaduje speciální školení a provází nás od pokladny až do kavárny. Množství návštěvníků je na pražské poměry nebývalé, ale na něj si zde snad už zvykli. Na rozdíl od západních či jižních sousedů se s profesními či novinářskými průkazy neplatí symbolické euro, ale volná vstupenka stojí více než 3 eura - jistěže obecně zanedbatelné - ale v Paříži jsem nezaplatil s českou průkazkou nic.)
Už před lety mne zajímala po shlédnutí výstavy bezprostřední reflexe Michaela Kimmelmana, jednoho z dnes vlivných světových novinářských kritiků (píšícího pro New York Times). Je o něm známo, že od roku 2007 tvoří sloupek, kde pravidelně sleduje významné kulturní, společenské i politické události v Evropě i jinde ve světě. Výstava v Paříži rovněž neunikla jeho pozornosti. Jeho krátký esej je brilantní a nemá smysl k němu cokoliv dodávat. Přesto zde připomenu alespoň v krátkosti dva odkazy. První je na Susan Sontag, jež popisovala svůj zlom po shlédnutí fotografií pořízených britskými vojáky v koncentračním táboře Bergen - Belsen. “Bylo dosaženo jisté hranice a toto hranice není jen hranicí hrůzy. Cítila jsem se neodvolatelně zarmoucena a zraněna, ale zároveň s těmito pocity ve mně něco odumřelo, co však stále ještě plakalo. (...) Trpět je jedna věc, druhá věc je žít s fotografickými obrazy utrpení.” (SIC)
S podobným smutkem si mnohá česká recenzní praxe příliš hlavu neláme. Jedno konstatování za mnohé: “Od výstavy rozhodně nelze očekávat, že vyvolá všeobecný skandál. V dnešní době je i laický divák zvyklý na lecos, a tak je dobře, že se Rudolfinum nestaví k tématu prvoplánovitě a nesnaží se výstavou šokovat. “ Podobné úvahy by snad dříve i Susan Sontag donutily k úžasu.
Vedle toho si v Paříži Kimelmann logicky všímá příběhu fotografie Borise Lipnitzkého (1887-1971), jež portrétoval Jeana-Paula Sartra v roce 1946. Paradoxní je, že právě na jedné z předcházejících výstav v Bibliothèque Nationale o několik let dříve vyretušovali na plakátu filosofovi nezbytnou cigaretu v rámci obnovené kampaně proti kouření.
Sami kurátoři v textu pokládají sugestivní otázku. “Proč by měla být fotografie z minulosti retušována kvůli respektování současného zákona, bez ohledu na historickou skutečnost? Kdo může rozhodnout o těchto manipuilacích? (...) Celá aféra svědčí o banalizování manipulace obrazů, ještě usnadněné rozvojem digitálních technik a tím také o zlehčování rizika dezinformace.”
Kimelmann zaznamenává rovněž zajímavou telefonickou rozmluvu s kurátorem Danielem Girardinem. “Co je možné zobrazit na fotografii? Co společnost přijme či odmítne? Proč jsou některé snímky publikovány znovu a znovu a pak jsou náhle pro společenství nepřijatelné?”

Michael Kimmelman nakonec v kontextu některých opravdu děsivých záběrů pokládá sugestivní a znepokojivou otázku. “Není to jen barbarství pachatele, ale i to naše, že tyto a podobné fotografie můžeme vůbec vystavit?” Těžko říci: osobně jsem ani v Praze pro sebe odpověď nenašel, ale přiznávám, že mnohé dokumenty,jež si pamatuji od prvního zveřejnění, jsem raději obloukem obešel.

Aleš Kuneš, převzato z časopisu Ateliér
 


| Autor: Kuneš | Vydáno dne 02. 04. 2012 | 2537 přečtení |
| Počet komentářů: 2745 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |