Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Ludvík Souček

 

Ludvík Souček
Fotografie / Photographs
12. 11. 2008 – 3. 1. 2009
Výstavu zahájí Aleš Kuneš.
Otevřeno: středa – sobota 13 – 18 hodin
Galerie Maldoror, Přemyslova 9, 128 00 Praha 2 -Vyšehrad
tel.: 224 914 420, mobil: 728 374 378, galerie.maldoror@volny.cz
Soucek-pozv.indd 2 9.10.2008 11:37:07
Vernisáž v galerii Maldoror v úterý 11. 11. 2008 v 18 : 00 hodin.
 



 

 

 

Pitevna
Krajina

 „Hlavní otázkou moderní fotografie vůbec není jak (to uspokojivě rozřešila fotografická technika) ani co (odpověď zní: všechno), ale proč.  Proč vlastně fotografujeme věci kolem sebe?“ 
Ludvík Souček: Cesty k moderní fotografii. Orbis, Praha 1966, s.125.

          V době, kdy Souček pokládá tuto stále platnou otázku, byla již velká část jeho fotografického díla (vznikajícího od poloviny minulého století) uzavřena. Samotné fotografování mělo pro Součka po celou dobu ryze privátní charakter, kdy šíře jeho dalších zájmů byla překypující. A hlavně  prakticky "zužitkovatelná" pro psaní. Mezi jeho knihami i příručkami nalezneme témata bizarně odlehlá, ať už se dotýkají mykologie, vzduchoplavectví, maňáskového divadla, mravenců, bludiček či dopravní výchovy (ačkoliv - pro jistotu - sám automobil nikdy neřídil). 
          Fotografická tvorba a později více obecné uvažování nad ní pro něj hrály rozhodující úlohu do konce 60. let. Ludvík Souček  fotografoval mimo jiné  východoněmeckým aparátem Praktisix (jednou z mála alternativ pro profesionální práci za "železnou oponou") a teprve později s japonskou dvouokou zrcadlovkou Minoltaflex - tedy klasickými těžšími a méně pohotovými středofomátovými kamerami. Není to zdaleka tak nepodstatné, jak by se při jinak dosti bohémském          a veřejně proklamovaném vztahu fotografa  k technice mohlo zdát,  protože svou volbou vymezil přesněji okruh autorského zájmu od dynamického reportérského záznamu kinofilmu směrem ke statičtějším motivům.
         Souček v knize Cesty  k  moderní fotografii  jednoznačně proklamoval,  jak málo si váží jakýchkoliv pořádných receptů  na cokoliv vůbec, matematických              a fyzikálních tabulek a  jak svět kolem nás lze těžko přebudovat podle kompozičních kánonů Dürera
       Kdo byl Ludvík Souček (1926-1978)?  Na internetových stránkách nalezneme hodně přes padesát tisíc odkazů od bezvýhradných obdivovatelů  a milovníků záhad.  Zřetelně zde převažuje zájem  o  jeho dráhu spisovatele science-fiction                          a provokativní literatury faktu zejména pro mládež  a ještě více chlapeckou část čtenářů. 
        Narodil se  jako syn knihkupce a z rodiny přicházela jeho časná láska ke knížkám všeho druhu a první vlastní spisovatelské pokusy na stránkách skautských časopisů.  Za  protektorátu se na konci války dostal jako velmi mladý do totálního nasazení, po návratu z poražené „říše“ v květnu 1948 byl během vojenských operací zraněn a údajně odmítl navržené vyznamenání. Studoval lékařskou fakultu                   a po absolvování krátce provozoval praxi na zubní klinice.
         Tajemné dvouleté období jeho života nastává v roce 1954,  kdy odchází                  k armádě a jako lékař  působí v „komisi pro příměří“ v Severní Koreji po válce s jihem (1950-1953).  Pochopitelně (pokud je mi známo) neexistují žádná přímá či nepřímá svědectví z této tajné operace ve velmi složitých podmínkách. Stalinistické sovětské vedení se přímo do samotného konfliktu v Koreji  nijak nehrnulo (v této době bojovala více komunistická propaganda proti rozšiřování NATO v Evropě)            a  SSSR tak rádo posvětilo iniciativu Mao-Ce-Tunga ve vzdálené oblasti. Ale rozhodně mu  odmítlo vzdušnou podporu pozemních sil. Jiná situace ovšem nastává po skončení konfliktu.
      V USA je díky Franku Sinatrovi a jeho filmové roli znám termín   "Mandžuský kandidát“.  Objevil se poprvé již v roce 1959,  kdy vyšla stejnojmenná kniha Richarda Condona o komunisty zajatém americkém vojákovi korejské války, který byl pod psychickým nátlakem vycvičen pro atentát na amerického presidenta. Vznik filmu byl načasován nešťastně na období, kdy skutečně došlo k atentátu na J. F. Kennedyho, proto se jeho uvedení posunulo o desetiletí. Prostor pro fiktivní příběhy Ludvíka Součka, který sám velkou část svého literárního díla fikci zasvětil tu tedy určitě je.
        Nicméně již v roce 1956 se můžeme  s  trochu  bohémským a nepříliš dobrým stomatologem běžně setkávat v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Po roce 1964 působil  několik let jako úředník v odboru kultury Ministerstva národní obrany            a po dalších úřednických a redaktorských epizodách „obrodného procesu“ zakotvil v nakladatelství dětských knih Albatros. Infarkty ho navštěvují se stejnou pravidelností, jako jiné nachlazení a teprve devátý mu byl v 52 letech osudný.
           V oblasti fotografie je Souček dnes téměř neznámý.  Především v 60. letech však patřil svými svižně psanými texty k velmi populárním autorům.  Nyní nově objevované fotografické dílo bylo vytvářeno bez publicity na okraji hlavních Součkových zájmů a ještě na počátku 90. let nebylo zařazeno ani krátkým dílčím heslem v Encyklopedii českých a slovenských fotografů. Součkovy fotografie v kontextu české tvorby poloviny minulého století objevují až kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch pro výstavu Česká fotografie 20. století.  Souček zůstal ve fotografickém povědomí starší generace více jako  zábavný,  srozumitelně čtivý (ale někdy také nesmlouvavě břitký)  autor,  jež dokázal osobitým „vypravěčským“ stylem oslovit mnohé čtenáře. Pod prahem této zdánlivé lehkosti a ležérnosti nalezneme překvapivě mnoho originálních a v českém prostoru v té době ojedinělých myšlenek. A přitom Československá lidová armáda nebyla jistě líhní avantgardního myšlení ani na kulturním odboru Ministerstva národní obrany, kde autor jako podplukovník v době vzniku většiny publikací pracoval. Souběžně se rovněž otevírá otázka, zda by vůbec ve své době řada publikací bez  Součkova „silového“ vlivu byla uskutečnitelná.
        Ačkoliv Souček  v  Cestách k moderní fotografii  "po vojácku"  zdůrazňuje,         že nemá rád  plnovousy a černé brýle,  nad vínkem si báječně rozumí s Karlem Ludwigem (který je ve všech ohledech přímo reprezentantem této nechuti) stejně jako s Miroslavem Hákem s prsty zažloutlými od vývojek a cigaret. A s neobyčejně dlouhým a neobyčejně zamlklým „kouzelníkem” Vilémem Reichmannem se prodírá vysokou trávou na břehu řeky Svratky a na límci jim tají vločky sněhu. Mimochodem: tento romantický motiv Souček opakuje pro jiného fotografa i v jiné eseji.
         Nepřekvapí,  že ve velké části svých odborných publikací píše hlavně o své osobní tvůrčí cestě v oblasti fotografie, o cestě autora i zaujatého diváka. Celou obrazovou tvorbu lze  potom nejschůdněji vykládat jeho vlastními publikovanými myšlenkami z širší oblasti odborných textů. 
        Součkův zapomenutý a nyní postupně zpracovávaný fotografický archiv je
ve své propojené celistvosti dílem podivuhodně kompaktním. Podstatnou část pozůstalosti získal do svých sbírek Milan Mikuš. Jedná se o více než 150 většinou technicky velmi kvalitních a nepoškozených autorských bromostříbrných printů různých formátů do velikosti 30x40 cm.  Těžištěm jejich vzniku byla nepochybně  první  polovina 50. let  (před vojenskou misí do Severní Koreje v roce 1954). Souček fotografuje i po svém návratu (1956) až do poloviny 60. let.
         Snímky nesměřovaly ke zveřejnění v tisku nebo na výstavách, chybí jakákoliv přesnější datace jednotlivých záběrů a printů, ale i další upřesňující popisky či názvy prací. Tvorbu nelze ani konfrontovat s publikovanými odkazy, protože jich existuje jen zanedbatelné množství.
         Řada fotografií vznikla nesporně v kontextu se Součkovými odbornými texty. Autor měl potřebu  bezprostředního soukromého praktického „pokusu“,  jež mu umožňoval poznat „na vlastní kůži“ práci tvůrce,  o němž psal.
         Počínaje Brassaiem, který je mu vším, čím může být jeden z obyvatelů internacionálního státečku umělců na několika čtverečních kilometrech Montparnassu. Také u Součka se objevuje zájem „graffity“ v detailech mezi strukturami zdí. A dále Lázsló Moholy-Nagy:  krystalicky čistý produkt Bauhausu, ovlivněný a ovlivňující.  Inspiroval nepochybně vyváženou řadu Součkových  fotogramů  spolu s Manem Rayem,  jež podle Součka pro fotografii zrušil hradby surrealismu.  Nemůže samozřejmě chybět Atget, jež české prostředí charakterizoval hned několik desetiletí. Ani Souček se tedy nezříká nikdy nepomíjivé fascinace nad motivy objevovanými v reflexech výloh na městských ulicích.  S tím souvisí i Jiří Sever  (s později Součkem nově - a dobově snad i módně - proklamovanou „novorománovou” nechutí k metafoře a metamorfózám).  Autorova tvorba ovšem není tomuto „umělému intelektuálnímu výkonu“ nijak podřízena, vzniká v době silných ozvuků předválečných východisek surrealismu.
       Mnohem více pak do inspirací vstupoval Vilém Reichmann nebo již zmiňovaný  Miroslav Hák a celá poetika Skupiny 42 vůbec. Fascinace Hákovou tvorbou je patrná i ze Součkovy fotografie poškozeného vývěsního štítu zaniklé firmy Hákova otce v Nové Pace (zabíraného z obytného prvního patra domu).   
         Lhotákovské sekvence nafukovaného meteorologického balónu                          na minimalizovaném krajinném horizontu (reálně pocházející nejspíš z armádních cvičení)  a grossovské detaily lékařských reflektorů a operačního (či pitevního) stolu nebo obecněji Hudečkovy mýty moderního člověka. Tedy motivy, které v mnohem méně radikální podobě využívalo také české směrování  v „poezii všedního dne” od  druhé poloviny 50. let,  jež  mísila návrat Skupiny 42,  neorealismus  a nesmělé prvky předválečného surrealismu s válečným existencialismem.   
       Nikoliv však již výlučnost „prokletého básníka” a surrealisty Jindřicha Štyrského (ostatně tato „struna byla příliš úzká”  i pro teoretika Skupiny 42  Jiřího Kotalíka ještě v polovině 60. let), ačkoliv v díle Ludvíka Součka jistě mnohé latentní názvuky objevíme.  Důležitější je ovšem funkeovské pojetí nové věcnosti, a hlavně jeho překvapujících  "výletů" k surrealismu. Všechny tyto inspirace jsou pro Součka velmi prostupnou a vzájemně se mísící půdou,  jež nechává  vyrůstat osobitému celku.
Aleš Kuneš  ales@aleskunes.com,

 


| Autor: Aleš Kuneš | Vydáno dne 12. 11. 2008 | 3339 přečtení |
| Počet komentářů: 578 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |