Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Miloslav Kubeš - Člověče, kdo jsi?
 
Miloslav Kubes, Praha, 60. leta
     
 

Miloslav Kubeš - Člověče, kdo jsi?

 Může být spojována filosofie s fotografií? Z teoretické stránky se o to již pokusil Vilém Flusser ve své knize Za filosofii fotografie. Obráceně, tedy z té praktické stránky, to dokázal dnes již osmdesátiletý Miloslav Kubeš. I vzhledem ke svému věku je vždy plný energie a nechybí mu humor. Jeho fotografie byly donedávna zcela neznámé. Znala je jen malá skupina jemu blízkých lidí. Tyto černobílé dokumentární práce Miloslava Kubeše z šedesátých let dvacátého století jsou až do 17. února k vidění v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě.

  
 



 
Miloslav Kubeš, Praha, 60. léta
  
 
 
Miloslav Kubeš, Praha, 60. léta
  
 
   

  
 

Miloslav Kubeš se narodil roku 1927 v jihočeské vesnici Bošilec. V mládí si říkal, že když bude chudý, bude tulákem, a když bude bohatý, bude cestovatelem. To předznamenalo jeho touhu po poznání světa. Spolu s poznáváním přírody se zajímal o základní filozofické otázky, jako například jaké je jeho místo na světě, kam až sahá jeho poznání, v co může doufat a čemu věřit?Měšťanku ukončil za války a na radu otce se vyučil zedníkem a vystudoval průmyslovku. To mu nestačilo a odešel do Prahy studovat filozofii. Získal aspiranturu, později dokrát a docenturu. Filozofie se stala jeho profesí. Přednášel ji na vysoké škole až do osudného roku 1968. Po něm, jak sám říká, „šel k lopatě".  Dostal se na černou listinu a do odchodu do důchodu vystřídal několik stavebních firem.
 K fotografii se Kubeš dostal hned po válce, kdy si pořídil první deskový fotoaparát. S ním jezdil na kole jihočeskou krajinou, která měla velký vliv na jeho vývoj. Motiv rybníků, řek a vody vůbec se promítá celou jeho fotografickou tvorbou. Fotografie se mu stala koníčkem, skrz který poznával lidi a život kolem sebe. Byl amatérem v pravém smyslu slova, fotografem netvořícím pro obživu, ale pro lásku. Jeho fotografická vášeň vyvrcholila v šedesátých letech. To již fotografoval přístrojem Flexaret na čtvercový formát, který později doplnil o kinofilm, používaný jako záznamník.
 Při fotografování krajiny se Kubeš soustředil na tradiční estetické pojetí. Oproti tomu jeho dokumentární fotografie člověka je vnímána především ze stránky sociologické. V Praze žil, narozdíl od vesnice, kde měl chalupu, s pocitem, že může fotit koho chce, nikdo si ho nevšímal, nereagoval na něj a nikomu to nevadilo. Snažil se fotografovat nenápadně. Zásadní pro něj bylo, aby se lidé na fotografiích tvářili přirozeně, byli uzavřeni sami do sebe a nevnímali okolí. Jako filozof si před stiskem spouště každou fotografii teoreticky zdůvodnil. Snažil se hledat kontrasty v životě člověka tehdejší doby. Hlavním tématem Kubešových fotografií se tak stala osamělost uprostřed davu a nuda uprostřed zábavy, v různých fázích lidského života od dětství do pozdního stáří. Na žádných jeho snímcích z dostihového závodiště v Chuchli například nenajdeme koně, ale vždy odraz společnosti ztvárněný v protikladech, pocitech a náladách diváků.
 Zcela nadčasově a nadnárodně pojímal Kubeš člověka typu homo consumens, neboli člověka pohlceného spotřební společností. Vysmívá se tak názoru, že mít znamená být neboli čím víc toho máš, tím víc tady jsi. Snaží se odpovědět na své filozofické otázky, zda je možné pomocí kamery, která zachycuje lidskou tvář, lidské vztahy a události jen zlomkem vteřiny, spatřit pod povrchem měnících se událostí lidské hodnoty trvající staletí. Lze zachytit takové vlastnosti člověka, jako je závist, nuda, osamělost, škodolibost, láska stejně jako nenávist? Odpovědi hledal právě ve fotografiích, které se mu nikdy nepodařilo veřejně vystavit ani publikovat. Tak zůstala jeho tvorba doslova zavřená v krabicích a většina fotografií nebyla nikdy nazvětšována do výstavních rozměrů. Přestože jeho fotografie jsou dodnes prakticky neznámé, jeho jméno odborné veřejnosti neznámé není. V šedesátých letech pravidelně publikoval teoretické texty týkající se výtvarného umění a především fotografie na stránkách čtvrtletníku Revue Fotografie.
 Znovuobjevené dílo Miloslava Kubeše je velmi osobité a svou syrovostí propojenou s poetičností dosahuje vysokých výtvarných hodnot. Některá jeho témata doslova předběhla dobu. Povedlo se mu zaznamenat fotografiemi všedního dne neopakovatelnou atmosféru Prahy šedesátých let minulého století. Proto si dovolím srovnávat jej s předními dokumentárními fotografy, jakými v té době byli například Dagmar Hochová, Miloň Novotný, Pavel Dias, sMiroslav Hucek, Jiří Jeníček, K. O. Hrubý a další. Jeho dílo dotváří zlomek historie české fotografie, stejně jako tomu je například u nedávno odhalené tvorby podobně zapomenutých fotografů Jiřího Tomana nebo Gustava Aulehly. Všichni jmenovaní mají jedno společné, snažili se o všední zobrazení všednosti. Vzorem jim byla optimisticky laděná fotožurnalistika stylu agentury Magnum a především pak v roce 1955 uspořádaná  výstava Lidská rodina. Tehdejší tvorba amerického subjektivního dokumentu Roberta Franka, Williama Kleina, Louise Faurera či Garryho Winogranda zůstávala v šedesátých letech prakticky neznámá a proto neovlivnila vývoj české dokumentární tvorby šedesátých let.


       Daniel Šperl

Zdroj: Fotografie Magazín 2/2008

 


| Autor: * redakce * | Vydáno dne 16. 01. 2008 | 4502 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |