Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

PETR TOMAN REPUBLIKA ČERNOBYL

pozvanka-republika-cernobyl-petr-toman

Poprvé jsem do Černobylu přijel v roce 2011. Hledal jsem tu zabijáckou radiaci tak intenzivně, že jsem první noc nedokázal usnout. Byl to splněný sen, říkal jsem si, můj ty bože, jsem tady, to snad není možné! Noc byla tmavší, vzduch sytější, barvy barevnější – zajímavé, jak „těšit se“ dokáže vybičovat smysly a prožitky na maximum. A když jsem viděl poprvé memento čtvrtého bloku, měl jsem pocit, že od té chvíle bude cokoli v mém životě už jen nuda. Velká nuda. Abych nelhal, trochu mě brzdil i strach. Nevymstí se mi tenhle výlet? Přece jen Google chrlí tuny informací, rakovina, leukemie, mutace a smrt, to jsou přece synonyma Černobylu. Tak jsem se alespoň schovával za roušku a panicky kontroloval baterky v dozimetru. Nestoupal na mech, na trávu, nejedl, nepil… Strach z neznalosti má velké oči, ale i opatrnost má svá opodstatnění. Za rok od první návštěvy jsem byl zpátky. A se mnou velká očekávání, plány. Poflakoval jsem se kolem plotu zóny a hledal senzace, ale život si tam plynul svým tempem a obyčejností a já ho vůbec nezajímal. Trpěl jsem tím jako zvíře. Okouzlenost z prvního setkání byla pryč a ta všednost, ta mě deptala. Nezbylo než se smířit s tím, že senzace a velký fotografický svět se odehrávají maximálně tak v mé fantazii. Ale někdy je dobré propadnout se až na dno vlastní osobnosti a vše tam zpřeházet, rozmlátit a vyhodit do smetí, aby mělo smysl vyrazit na další štaci. Přesně to byla první, ale zásadní lekce, kterou jsem od Černobylu dostal. Že věci se dějí bez ohledu na má přání a představy, a chci-li něco pochopit, musím si v první řadě udělat pořádek v sobě. Pochopit neznamená přečíst ještě více knih a strávit více hodin na Googlu. Znamená to respekt, pokoru a především vyvlečení se z pout vlastních předsudků a představ. Teprve potom se mi začalo dařit vidět Černobyl trochu jinak. S každou další návštěvou Ukrajiny to bylo lepší a lepší. Zní to trochu nemístně, řeč je o tragických osudech, bolesti a depresi, protože Černobyl není nic jiného. Začaly se objevovat příběhy, o kterých jsem nikdy nečetl, a mně došlo, že skutečnost leží kolem plotu zóny, ne uvnitř. Chápu, že čísla z dozimetrů, opuštěné domy, respektive jaderný ďábel zkroucený do rozpadajícího se sarkofágu jsou atraktivní, ale… Lidé jsou klíčem k pochopení. A jejich příběhy svátost, kterou je nutné tesat do skály. Aby varovaly. Přestal jsem usilovat o setkání s vědci, lékaři velkých jmen. Třeba jsem měl jen smůlu, ale pokaždé to dopadlo stejně – a jaký máte na svůj projekt rozpočet? Nedokázal jsem to rozdýchat. Lidé kolem zóny, ti skutečně potřební, si o peníze nikdy neřekli.



Maximálně o láhev, ale to je součástí folkloru a neměl jsem jim to nikdy za zlé. Zásadní pro mě byla dvě setkání. Iryna Kozyrjeva, lékařka a psycholožka z Ivankivu. Posledního většího městečka u zóny, kde se snad každý život s Černobylem zapletl. Iryna mluvila angličtinou se silným slovanským přízvukem, ale mluvila dobře a dlouho. O fobiích, nočních můrách, o depresi. O věcech a dějích, které nejsou vidět na ulici, které se drží doma pod pokličkou a protrpí se ve snech. Ivan Hrebenjuk, bývalý likvidátor, který deset let pracoval v sousedství elektrárny a pomáhal mírnit následky havárie, nechtěl o Černobylu dlouho mluvit. Celkem mě tím štval, chtěl jsem vědět víc. Ale vždy odvedl řeč a nechal mě tápat v příbězích druhých. Změnilo se to při třetí návštěvě. Zavolal mi, že se večer sejdeme u jednoho sídlištního jezírka v Kyjevě. Chodili jsme tam a zpátky, a jak mizel koňak z láhve (ne vodka, koňak!), Ivan vyprávěl a vyprávěl. Ne o minulosti, protože ta je sice atraktivní, teď už ale nepodstatná. Chtěl mluvit o současnosti. O strachu, frustraci, stresu a zmaru. A mluvil a mluvil, jako by se snažil dohnat ta společná léta mlčení. Oba mi ukázali jiný, pro mě dosud nepoznaný Černobyl. Chce se mi tvrdit skutečný, alespoň tak skutečný, jak ho cizinec vůbec může pochopit. Rozhodně to bylo a je zajímavé setkání, jen tu běžnou radost z návratu postrádá. Černobyl je totiž vážná věc. Profesor Jurij Bandaževskyj nazval území kolem černobylské zóny (Bělorusko, Ukrajina, Rusko) Republikou Černobyl. Domov miliónů lidí, kteří i kdyby stokrát chtěli, tak nikam neodejdou, protože nemají za co a kam. Dokud tam tedy budou žít, bude existovat i jejich „republika“, bude existovat i Černobyl.

Proto se musím vracet. Pro ty příběhy, pro jejich poznání.

Petr Toman (*1975) je dokumentární fotograf a novinář. Po několika letech práce v deníku opustil klasickou žurnalistiku a začal se věnovat dlouhodobým sociálně-dokumentárním projektům. Zajímá se o traumatické a post-traumatické psychické problémy válečných veteránů nebo lidí konfrontovaných s extrémním násilím či politickými změnami. Několik let se věnuje psychickým a sociálním dopadům černobylské jaderné havárie na život obyvatel severní Ukrajiny. Poslední rok se intenzivně zabývá válkou na východní Ukrajině, respektive dopady války na psychiku člověka. Sbírá příběhy lidí, kterým válka zasáhla do života a změnila jejich hodnoty. Petr dlouhodobě spolupracuje s legendou světové fotožurnalistiky Antonínem Kratochvílem. V roce 2014 byl na shortlistu Mentor programu agentury VII. Pravidelně získává ocenění v mezinárodních soutěžích POYi, The Best of Photojournalism NPPA, Czech Press Photo, IPA Award, SocialDocumentary. Publikuje v Reportér Magazínu, Echo 24, ČiliChili, Der Prager Zeitung. Fotografii nadále studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě


| Autor: administrator | Vydáno dne 01. 04. 2016 | 391 přečtení |
| Počet komentářů: 6 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |